Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 21. kapitola

Odpočívej v pokoji - 21. kapitolaBella chce Edwardovi říct, jak se rozhodla o jejich společné budoucnosti. Jak na to zareaguje Edward?

Bella

 

Ležela jsem ve vaně a kousala si nehty. Edward mi povídku o naprostém pořádku sežral – jestli ne, nedává to najevo. Kdyby totiž dal, vystěhovala bych ho k Emmettovi a Rosalii za trest. Udělám pro něj všechno na světě, ale porcelánovou panenku ze sebe dělat nenechám. Jsou ošklivé a dost rozbitné. A vida. Ten popis na mě asi přesně sedí. Výborně.

Nehtů jsem se zbavovala proto, že jsem se chystala k rozhovoru alias jsi mrtvý a já už nepojďme to změnit. Jak se tohle téma jen načíná? Chci knížku. Pokud se mi to podaří, napíšu ji. Bude nést název Jak požádat vašeho mrtvého miláčka o nesmrtelnost. Jsem si jistá, že to bude bestseller.

Kašlu na to. Nebudu si v hlavě spřádat plány, od kterých stejně upustím.

 

„Ahoj,“ hlesla jsem rozzářeně na svůj odraz v zrcadle. Ne, to je moc veselé.

„Musíme si promluvit,“ začala jsem s vážným obličejem doktora, který jde oznámit příbuzným, že pacient to nepřežil.

„Ahoj,“ pozdravila jsem tónem faráře na pohřbu. To se nehodí hned z několika důvodů.

„Máme problém,“ zahlásila jsem jako policista do vysílačky.

„Myslím, že bychom si měli o něčem promluvit,“ šeptala jsem a u toho máchala rukama, jako kdybych odháněla sršně. „Sakra,“ klela jsem. Vážně na to kašlu. Už doopravdy. Prostě to na něj vybalím. Jsme partneři, co si důvěřují a můžou si říct všechno.

 

„Bello, rozhodně to nezačínej slovy jsi upír a já ne,“ poradil mi Emmett zděšeně uprostřed lesa. Přešla jsem ke stromu a začala hlavou mlátit o jeho kůru. „Hele, nabiješ si a já za sebe neručím.“ Chytil mě za ramena a odtáhl od borovice.

„Zkus - Edwarde, miluju tě a chci s tebou být navždy,“ pronesl se zamilovaným výrazem a já strnula.

„Edward je můj!“ vyjekla jsem a Emmett protočil oči. „To bylo bezpáteřní,“ ohodnotila jsem jeho vyznání.

„Lepší, než ty tvoje nápady,“ odvětil a já mu dala za pravdu. Moje vyznání byla tragická. „Stejně máš pokaždé plno řečí a teď nevíš,“ zamumlal.

„Emmette, nepomáháš mi!“

„Moc o tom přemýšlíš. Hele, Edward tě mohl nechat odejít a nikdy ti neříct, že tě miluje. Když ti to řekl, musel počítat s tím, že na tohle dojde,“ vysvětlil mi a já si tak uvědomila, že můj největší strach je opravdu z toho, že to Edward odmítne.

„To znělo docela inteligentně,“ uznala jsem a Emmett se zašklebil a já vyplázla jazyk.

„Budeš mě chtít za právoplatnou ségru?“ zeptala jsem se s předstíranými obavami.

„Jestli tě stvoří Edward, budu tvůj strýček!“ zašveholil nadšeně a oči mu jiskřily.

„Co je to za blbost?“

„A Edward bude tvůj tatík. Prasák jeden,“ utahoval si ze mě a já pěnila.

„Hele, nech toho!“

„S vlastní dcerou. To je hnus!“

„Emmette!“ zaječela jsem a rozběhala se k němu. Vyskočil na strom a dál se mi smál. „Až budu upír, utrhnu ti prsty a budu si na nich opékat marshmallow!“ Nebude to moc praktický grilovací nástroj…

 

Seskočila jsem z Emmettových ramen a rozběhla se do kuchyně. Nezapomněla jsem na něj hodit přes rameno škleb.

„Do hajzlu,“ nadávala jsem, když jsem přepadla přes malý stolek. Emmett se rozchechtal. „Proč si mě nechytil?“ štěkla jsem naštvaně.

„Jo, za to, že si budeš na mých prstech opékat marshmallow?“

„Já tě…,“ začala jsem, ale nedořekla to, protože dolů sešla Rosalie. Sedla si k televizi a začala přepínat programy. Přišlo mi, že doopravdy nic nehledá. Tímhle se bavila často. Ze země mě vytáhly ruce mého milovaného. Poznala jsem ten něžný dotek a velké ruce.

„Kde jste byli?“ zeptal se Edward a Emmett zmizel.

„Projít se,“ odpověděla jsem částečnou pravdu a nervózně se zazubila.

„Co máme za problém?“ řekl znenadání.

„My máme nějaký problém?“ A tak někdo stvořil prvního upíra a dal mu otravný sluch.

„Slyšel jsem tě,“ vysvětlil.

„Chci se ještě projít,“ řekla jsem mu a táhla ho za ruku ven. Nepotřebuji, aby tomu přihlížel celý dům. Obzvlášť trochu labilní Rosalie. Je možné, že kdybych před ní vyslovila tu žádost, Edward by mohl proměnit leda tak moji páteř, až by mi ji vytrhla z těla. Šli jsme dost dlouho a já pořád táhla Edwarda za sebou. Asi po deseti minutách jsem se zastavila a otevřela ústa.

„Ještě pořád nás slyší,“ přerušil mě Edward. Zase jsem se otočila a pokračovala v cestě. Po další desítce minut jsem se opět zastavila.

„Pořád,“ hlesl Edward a já zlostně zafuněla. Když jsem se zase chystala otočit, přehodil si mě přes rameno a rozběhl se pryč. Fajn, takhle to asi bude jednodušší. Chvíli běžel a já mu tiskla rty ke krku. Když zastavil, obratně si mě přehodil do náruče a moje rty vyhledaly jiný objekt tužeb.

„Počkej, počkej. Tohle je důležité,“ zašeptala jsem mu do úst a on zasténal. Jo, chlapče, stačí říct a budeme to moct dělat od rána do večera. Teď mě napadá – docela přesvědčivý argument. Pustil mě a já se vymanila z jeho objetí.

„Já tady nic nevidím,“ stěžovala jsem si, protože se setmělo, a tak bych nemohla sledovat jeho zamračené výrazy, anebo - v případě úspěchu – pokřivený úsměv.

„Promiň, nevím, jak vidíš ty,“ vysvětlil a než jsem se stačila vzpamatovat – stáli jsme pod pouliční lampou na kraji města. Chytila jsem ho za ruku a začala si pohrávat s jeho prsty. Drnkala jsem do nich a proplétala je se svými. Nervózně jsem to sledovala a sbírala kyslík.

„Takže, no, já být člověk – teda já jsem člověk. Ne, počkej, počkej. Ještě jednou,“ zmatkovala jsem. No, to to hezky začíná. Asi u sebe nebude chtít mít na věčnost retardovanou holku. Klid, Bello. Ležela jsi v rakvi, strávila pár slunečných dní v pekle – tohle bude brnkačka.

„Miluju tě,“ začala jsem tím nejdůležitějším.

„Miluju tě,“ zopakoval a chtěl se ke mně sklonit. Uskočila jsem a dala ruce před sebe.

„To není všechno!“ vypískla jsem. Začala jsem chodit na místě a hrabat rukama v kapsách.

„Edwarde, ty jsi upír a já jsem člověk,“ vysvětlovala jsem a vzpomněla si na Emmettova slova o tom, abych tímhle rozhodně nezačínala. No, pozdě. Navíc jsem netušila, jak jinak to formulovat. Ukazovala jsem u toho na Edwarda a pak na mě, aby Edward pochopil, kdo je tu upír a kdo člověk. „A to nejde,“ zamítla jsem to a udělala takové to gesto, kdy naznačujete konec. „Takže jsem se rozhodla k následujícímu… Ale nejdřív důležitá otázka. Edwarde, chceš mě u sebe navždy?“ Zdůraznila jsem u sebe, protože by mi pak nesmrtelnost byla vážně k ničemu. Edward vytřeštil oči a já čekala, až si to poskládá dohromady.

„Ty… Já… Ty…,“ mumlal a já přikyvovala. Jestli mě odmítne – jdu si hodit mašli. Jestli řekne, že ano, slibuji, že budu ve městech dodržovat povolenou rychlost, třikrát denně si budu čistit zuby a už si nikdy nebudu na nic stěžovat. Dobře, rychlost by snad šla, zuby dvakrát a stěžovat si budu jen, když budu mít důvod.

„Ano,“ zašeptal tiše a já se rozzářila jako vánoční stromeček, což mi připomíná, že se blíží Vánoce.

„Vážně?“ zeptala jsem se pro jistotu. Ten nejdokonalejší chlap mě chce navždy… Když se rozdávalo štěstí, já jsem to házela na vozík lopatou.

„Samozřejmě. A jsi si ty jistá?“

„Samozřejmě,“ napodobila jsem ho. Obličej se mu rozsvítil a oči zlatě plály. Natáhl ke mně ruce a přisál se mi na rty. Věřila jsem, že teď už bude všechno dobré. A jestli ne, osobně si na to posvítím.

Jsem zvědavá, kdo tuhle novinku řekne Rosalii.

 

Edward

 

Myslel jsem, že za chvíli vzlétnu. To štěstí, které se mi rozlévalo po celém těle, bylo tak koncentrované, že bych se vážně nedivil tomu, kdybych začal levitovat. Našel jsem ženu svého života a ona usoudila, že i já jsem její život. Když mi to tím nemotorným způsobem naznačovala, byl jsem jako v transu. Připadalo mi to tak nemožné a nereálné, že jsem tomu odmítal uvěřit, dokud to její plné rty nezformulovaly do definitivní podoby. Kdybych zahlédl v jejích očích jen stín pochybností a strachu – žádná nesmrtelnost by se nekonala. Ale ona byla jen nervózní a její slova měla takovou váhu, aby to na mě plně dolehlo, a já věřil jejímu úsudku. Milovala mě a chtěla být se mnou navždy… Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že ten duch, co sedí u televize a nadává, že Juls podvádí Mimi, mě udělá takhle nevyslovitelně šťastným, klepu si na čelo.

V noci se mi od ní vůbec nechtělo, ale měl jsem místo i na to, abych zuřil. Lehce jsem ji políbil a vyskočil tiše jako kočka z okna. Namířil jsem si to přímo do Forks k Sophii. Chtěl jsem ji rozcupovat na kousíčky. Slíbil jsem, že jestli se na Bellu křivě podívá, zabiju ji. A ona jí roztrhne ret. Bella mě asi podceňuje nebo spíš přeceňuje, když si myslí, že bych ji nechal v jedné místnosti s čarodějkou bez dozoru. Alice se mi sama nabídla, protože si připadala jako budižkničemu, když Sophii nevidí. Kdyby tam zůstal Emmett, Bella by si jeho očí všimla, protože s ním tráví dost času. Vždyť ho chvíli po našem příchodu vzala na poradu do lesa. A už vím, čeho se ta porada týkala. Nedivím se, že koktala, když jí radil Emmett… No, lepší, než kdyby se zeptala Rosalie. To bych asi Bellu dostal zpátky v krabičce od sirek.

Vzhledem k tomu, že Bella nakonec nemá ani škrábnutí a přišla mi mnohem uvolněnější, zaklepal jsem. Navíc ten dům byl pořád podivně tichý. Za svou existenci jsem ještě nic tak tichého neslyšel. Bylo to nemožné, takže v tom muselo být něco víc.

„Kterého příbuzného hledáš tentokrát?“ zeptala se Sophie tvrdě, ale oči ji vždycky prozradily. Měla strach. Stála za prahem a moje smysly ji vůbec nezaregistrovaly. Pach, tlukot srdce, proudící krev… Nic.

„To, co jsi dneska udělala Belle…,“ začal jsem, a když jsem si to celé vybavil přes Alicinu mysl, hruď se mi rozvibrovala.

„Nic jí není,“ přerušila mě a nebylo to otrávené. Očekávala snad pochvalu?

„Připadá ti normální roztrhnout ret sedmnáctileté holce, co si prošla peklem, jen aby sis s ní mohla promluvit?“ zeptal jsem se a kladl důraz na každé slovo, aby to pochopila. Nejradši bych se na ni vrhl, ale něco mi říkalo, že bych se neměl pokoušet překročit práh jejího domu.

„A to mi říkáš ty, upíre?“ vyplivla jedovatě a já přistoupil blíž.

„Já jsem upír, ale ty ne. Nemůžeš nás porovnávat.“ Nejspíš si myslela, že mně to připadá normální, když se živím krví. Ačkoliv tvrdila, že mě miluje, pořád jsem za bezduché monstrum.

„Ten ret jsem jí dala do pořádku. Ještě něco?“ řekla netrpělivě a tiskla rám dveří. Oči mi ztmavly.

„Ještě jednou! Ještě jednou se jí tvou vinou něco stane a já ti přísahám, že tě ani magie neochrání,“ slíbil jsem ledovým hlasem, který byl zároveň jako med. Lidi to děsilo mnohem víc, než ječení a záchvaty. Sophie napnula čelist a přimhouřila oči. Zahleděl jsem se do nich plnou silou a ona hned na to uhnula.

„Jaké to bude, až jí vezmeš život?“ zašeptala a já ztuhl. Zase vzhlédla. „Vezmeš jí to nejcennější a budeš s tím muset žít. Uděláš z ní zrůdu, jakou jsi ty sám.“ Věděla, kam uhodit, aby to bolelo, ale tohle řekla Sophie. Nedala se porovnávat se zdrcující silou rozhodnosti a lásky v Belliných očích, když mi to říkala.

„Kdyby to řekl někdo jiný, tak o tom ještě roky přemýšlím, ale tohle jsi ty. Nevěřím ti ani slovo,“ vysvětlil jsem jí a otočil se k odchodu.

„Edwarde, víš, jak jsem řekla, že mě to mrzí?“ zeptala se a já přikývl stále otočený zády. „Tak nemrzí,“ dodala a já vystartoval jako smyslů zbavený. Centimetr od jejího obličeje s vyceněnými zuby, jsem narazil do zdi. Jinak se to pojmenovat nedalo. Měla tu známou hořkou chuť, co mi nasákla při nárazu do kůže. Odrazil jsem se a dopadl na verandu, která se pod vahou mého kamenného těla částečně zbortila. Vyskočil jsem na nohy a zíral té mrše do očí.

„V tom domě navždy zůstat nemůžeš.“

„Neměj strach. Já se o sebe postarám,“ hlesla a mně zazvonil v kapse mobil. Spěšně jsem ho vytáhl a zvedl hovor.

„Průser!“ zařval do telefonu Emmett a zavěsil. A sakra. Zněl dost pobaveně, takže mám problém jen já a on se zasměje na můj účet. Tak to po těchto telefonátech bývá. Když jsem zvednul pohled k Sophii, na malou vteřinu jsem viděl její obličej bez té otrávené grimasy. Vypadala vyděšeně a zoufale. Když si všimla, že už nedržím telefon v ruce a dívám se na ni, třískla dveřmi a zmizela mi z dohledu. Vycouval jsem z verandy a rozběhl se k domu. Za sklem vchodových dveří byla nalepená Bella a rozhněvaně si podupkávala nohou. Nikdy jí nesmím říct, že její hněv vypadá roztomile.

„Kde jsi byl?“ prskla a založila si ruce na prsou.

„Venku,“ odpověděl jsem po pravdě.

„Specifikuj to!“

„Ve městě.“

„Kde přesně?“ Štěkala otázku jednu po druhé a já tam stál jako prvňáček, co si zapomněl žákovskou knížku. Upír neupír – najednou jsem byl jen muž, na kterého se jeho dívka zlobí.

„U Sophie,“ řekl jsem tiše.

„U Sophie?“ vyjekla.

„Jen před jejími dveřmi!“ vysvětlil jsem, aby nedošla k mylnému závěru.

„Cos tam dělal?“

„Promluvil jsem si s ní.“

„O čem?“ vyhrkla a vypadala skoro, že žárlí. Já a Sophie… Tak to je směšné. Ale její žárlivost byla úžasná.

„Tak různě,“ mlžil jsem.

„Edwarde, neprovokuj mě!“ hrozila s nataženým ukazovákem.

„Dneska ti ublížila. Byl jsem si to s ní vyřídit,“ šeptal jsem a mít lidské reakce, tak mám asi skloněnou hlavu a šoupu nervózně nohou.

„Ty!“ vydechla.

„Co já?“ Přiskočila ke mně a zvedla mi oči na světlo.

„Kdo tam zůstal a hlídal mě?“

„Alice.“

„Co jsi jí udělal?“

„Alici? Nic. Sama se přihlásila,“ bránil jsem se dotčeně.

„Sophii,“ opravila mě a přecedila to jméno skrz zuby.

„Nic. Má zabarikádovaný dům kouzly,“ vysvětlil jsem a Bella s úlevou přikývla. Pak se otočila na podpatku a vyběhla schody do našeho pokoje. Šel jsem spokojeně za ní. To nebylo tak hrozné.

„Kam s tím jdeš?“ zeptal jsem se, když vypadla ze dveří s mojí peřinou. Zafuněla a dupala po schodech dolů. V obývacím pokoji ji hodila na pohovku.

„Bello, já nespím,“ zašeptal jsem zmateně a zároveň se skrytým zoufalstvím. Noc ještě neskončila a já ji mám trávit bez Belly?

„To je symbolicky,“ štěkla a odkráčela do našeho – jejího pokoje. Posadil jsem se na pohovku a civěl do prázdna. Ona mě vyhodila z naší ložnice?

„Ta ti to nandala,“ smál se mi Emmett.

„Jo. Otřásal se celý dům,“ přidal se Jasper. Není nad to mít dva bratry, co vás v každé situaci podpoří.

 

Ve dvě ráno jsem se ležel s rukou za hlavou na pohovce. Nevím, proč jsem ležel, ale když Belle záleží na té symbolice… Nespala. Převalovala se a brzy na to našlapovala po schodech dolů. Zmateně jsem vzhlédl ke schodům. Asi mi jde přidat. Zůstal jsem tiše ležet a sledoval Bellu, jak v té tmě naráží do křesla a hned potom do konferenčního stolku. Bylo vtipné pozorovat ji, jak dává špičky prstů na nohou před sebe a pátrá po překážkách. Ke všemu měla tu úžasnou košilku, co jí moje sestra snad koupila naschvál.

„Edwarde?“ zašeptala, jako kdybych byl spící člověk a ona mě chtěla šetrně probudit ze spánku.

„Ano?“

„Můžu k tobě?“ zeptala se a než jsem jí stačil odpovědět, vtiskla se ke mně na pohovku a nalehla na mě celým tělem. Spokojeně si položila teplou tvář na mou hruď a já přes ni přetáhl deku.

„Proč nejdeme nahoru?“ zeptal jsem se, protože jsem se bál, že jí to bude nepohodlné, zatímco já zase létal. Celé její tělo na mém. Bál jsem se pohnout, abych si ji nevzal teď a tady, na pohovce v obývacím pokoji, po naší hádce-nehádce.

„Symbolika,“ vysvětlila a brzo začala oddechovat. Můj malý anděl mi blaženě spal v náruči a brzo opakovaně šeptal: „Miluju tě, Edwarde.“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 21. kapitola:

 1 2 3 4 5 6 7 8   Další »
77. kiki1
16.02.2013 [22:35]

kiki1 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

76. LuLuu
28.02.2012 [21:17]

LuLuu Emoticon Emoticon

02.02.2012 [19:51]

TerisekkEmmett to je dílo a s Bellou tvoří dvojku k pohledání. Sophie je fakt mrcha, ale bojí se, takže je to dobrý. Aspoň teda zatím.
Edward souhlasil s proměnou a nechá si Bellu navždycky, jupí. Představa žárlivé Belly s podupávající nožkou a vztyčeným ukazováčkem a před ní kajícný Edward, mě rozesmála. Panebože, oni dva se hledali až se našli…
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

74. Kačka
18.01.2012 [9:30]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11.01.2012 [14:10]

Danka2830No krásne, krásne, krásne................... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon že symbolika??? viem si to živo predstaviť ako išla s tou perinou po schodoch aj keď upír nespíííí Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon ale chuderka, koho potrestala??? Hlavne sebaaaaa Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Sophia???? Emoticon Emoticon to asi ešte bude zaujímavé s ňou Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10.01.2012 [22:31]

BellaSwan1992Neuvěřitelný! Emoticon To to všechno může být ještě dokonalejší? Protože mě by zajímalo kde má hranic tvých nápadů a skvostu tvého psaní hranice... Někde být musí... Ale přestávám tomu věřit, protože jestli to jde tak je každá kapitola lepší a lepší... A to jsem byla z té první unešená jako dítě z chudého statku při návštěvě Disneylandu... Nikdy jsem nečetla povídku u které bych se takhle nasmála... Bellina symbolika, Emmettovy rady, "kdo to řekne Rose"... A to všechno... Když to tak vezmu, tak "skvělé" se dá považovat z vysoký kompliment, ale teď když si to slovo spojím s touhle povídkou, přijde mi to urážlivé... Tohle je prostě NĚCO, něco neuvěřitelně krásného a fantastického... Emoticon Je to napínavé, překvapující... A ať už tu vykutálenou zrzundu nemám ráda nebo mám, líbí se mi, že je chytrá a hlídá si záda... A Bellino trénování před zrdcadlem? Smála jsem se na celý kolo... Emoticon Vážně ÚŽASNÝ. Emoticon Já nemám slov. Příšerně moc se mi to líbilo a vážně jenom hluboce tleskám a klaním se! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

71. Marvi
10.01.2012 [21:23]

MarviNo jo Edward má agenty všude Emoticon Emoticon Emoticon

70. wera
09.01.2012 [19:38]

smekám a klaním se, úžasná kapitolka, honem pokračování nemůžu se dočkat Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

69. vesper
08.01.2012 [20:56]

vesper tak symbolicky - Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

toto byla skvělá kapitola!
rozhovor s Emmettem Emoticon
Belliny myšlenky (Jak to řekneme Rosalii?) Emoticon
Edwardova starostlivost
a Bellina symbolika Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon ten konec byl obzvlášť boží Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

68. Kika57
08.01.2012 [12:55]

Kika57Krásná kapitola i romantika na konci. Emoticon úžasná povídka.

 1 2 3 4 5 6 7 8   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!