Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 17. kapitola

xD A pak že upíři nemají smysl pro humor! :D


Odpočívej v pokoji - 17. kapitolaEdward se konečně vyjádří a Bella si zase bude chtít nabít nos.

Bella

 

„Ne!“ zavrčel Edward na Emmetta a já vytřeštila oči. Slovo upír už zase vypadalo stejně děsivě jako před mojí úžasnou transformací. Myslím z člověka na ducha. Ne z ducha na člověka… Vzpomněla jsem si, jak si děti zakládají seznam toho, čím chtějí být. No, tak já tam nemám slova jako pekař, kadeřnice nebo prezident… Ale člověk, duch… No, a jelikož se dostávám do takových zvláštních životních situací, ten seznam možná ještě trochu povyroste. Cokoliv, jen už žádný Casper. Prosím.

Edward si něco zamumlal pod nos a odkráčel pryč. Zklamaně jsem se dívala na jeho pozadí, jak se ode mě vzdaluje. Nechtěla jsem, aby odešel… Sakra, to je hrůza. Musí mě co nejdřív vykopnout, protože já se mu za chvíli začnu klanět. No, to asi ne, ale je možné, že by přišel na to, jak ho zbožňuju. Navíc to, jak se ke mně choval… Byl tak starostlivý a milý. Jenže já moc dobře věděla, proč to tak je. Za prvé – se možná cítil provinile kvůli Sophii, protože mě poslala do pryč a on má pocit, že za ni měl zodpovědnost, a za druhé – mě chce vyprovodit ze svého domu se slávou. Prostě asi abych na něj dobře vzpomínala. Chce mě napojit, ošatit a nazdar. Myšlenka na odchod mě dostávala do mdlob. Už teď mi Edward chyběl a já mám jít pryč? Nějak jsem si to nedovedla představit.

„Hrajou Lakers!“ oznámil Emmett a blýskl se oslňujícím úsměvem.

„Fakt?“ vypískla jsem radostně. Mají teď skvělou sezónu.

„Ale nejdřív mi musíš všechno vyprávět. Náš Eda to prý nandal tomu zrzavému Potterovi?“ zeptal se a zahýbal obočím.

„Nevím. Nebyla jsem při smyslech,“ přiznala jsem. Vážně jsem si toho z hřbitova moc nepamatovala. Kromě Edwarda, když rozbil tu tmu kolem mě a vytáhl mě z… pryč. Emmett si mě prohlížel od hlavy až k patě a pak se zakřenil. Než jsem mu stihla úsměv oplatit, vyzdvihl mě do náruče a začal se mnou točit dokola. Ještě, že jsem před chvílí svůj žaludek vyprázdnila.

„Co děláš?“ křičela jsem.

„Mám radost, že jsi živá. A už tak nepáchneš,“ vysvětlil a držel mě stále ve vzduchu. Bezmocně jsem mu tloukla pěstmi do obrovských ramen, ale smála jsem se. Uvědomila jsem si, že mám v Emmettovi opravdového kamaráda. Ani jsem nepostřehla, jak se to stalo. Ty naše noční dýchánky u televize a dopisování na tabletu neznamenaly zrovna pokrevní bratrství, ale stalo se.

„Pusť, svalovče,“ okřikla jsem ho a on tak okamžitě učinil. Vydýchávala jsem to a kroutila nad tím hlavou.

„Jsi teď dost rozbitná. Budu si muset dávat pozor. Jinak mě Edward roztrhá,“ dodal tiše a zachichotal se. Tyhle drobné narážky jsem nechápala, a tak mu jen znovu bouchla pěstí do břicha.

„Do hajzlu! Ty jsi fakt velkej kus žuly!“ obvinila jsem ho naprosto pravdivě a třela si klouby na ruce.

„Chtěla sis šáhnout na chlapa?“ zeptal se a začal se protahovat. Hezké. Víc než hezké.

„Jsi blázen,“ zamumlala jsem a prošla kolem něj do kuchyně, kde jsem si znovu sedla k jídlu a začala se ládovat. Tentokrát pomaleji. Pohled mi padl na Edwarda, jak stojí u prosklené stěny a zírá neznámo kam. Vypadal jak hromádka neštěstí. Co bych dala za to, abych ho mohla utišit. Nejspíš to bude kvůli Sophii. Výhled mi zastínil Emmett.

„Tak co mi povíš?“

„Jím,“ oznámila jsem mu nesrozumitelně, protože jsem měla pusu plnou brambor a bifteku. Emmett se zhnuseně zašklebil, když viděl tu rozdrcenou směs.

„Jsi hrozná citlivka. Nevím, kdo tu vysává lesní zvířátka,“ mumlala jsem a napodobovala jeho výraz. Trochu jsem se posunula na židli, abych viděla na Edwarda. Byl zvláštní, jak strnule stál a nejspíš ani nedýchal. Kdyby měli lidé otevřenou mysl, okamžitě by přišli na to, že to není člověk. Jenže lidé dvacátého prvního století si radši budou nalhávat, že nechodí na solárko, má genetickou poruchu, a že je tak nelidsky krásný od přírody. Když na tím tak uvažuji, oni nám jsou jen podobní, ale tak minimálně, že to bije do očí.

„Bello? Bello?“ hučel do mě Emmett a já zamrkala.

„Co je?“ štěkla jsem otráveně. Ruší mě při mém rozjímání. Buddhisti by ho trefili.

Emmett přimhouřil oči a podíval se tam, kam jsem celou dobu zírala.

„Něco mi tu nehraje,“ řekl a kmital očima ze mě na Edwarda, který se v tu ránu otočil. Já se otřásla při představě, že by na to Emmett přišel. Emmett a Edward začali skoro nerozpoznatelně hýbat rty. Podle jejich výrazu se o něčem dohadovali, ale příliš potichu pro moje uši. Pak se na mě můj kamarád zase otočil.

„Alice ti jela nakoupit oblečení. Vzala s sebou i Jaspera. Chudák,“ politoval svého bratra, zatímco já se rozzářila radostí. Už si dovedu vážit oblečení a možnosti se převléknout.

„Ale těš se, až přijde Carlisle,“ doporučil.

„Proč?“ vydechla jsem a cpala do sebe párek. Už jsem zase jedla, jak neandrtálec, ale měla jsem takový hlad, že to bylo až neskutečné.

„Je to doktor a ty jsi vylezla z rakve, tak co čekáš?“

„Vždyť jste upíři,“ vydechla jsem nechápavě.

„No, mě se neptej, rakvičko,“ zachechtal se a já protočila oči.

Ještě támhle ten toust…

 

Edward

 

Když Bella snědla čtvrtinu připraveného jídla, poslal jsem Emmetta pryč tónem, který nepřipouštěl diskuze. Věděl, že se něco chystá a nepochybně bude poslouchat každé naše slovo. Což dělají upíři normálně, ale on bude poslouchat dost nedočkavě. Stále jsem ho chtěl roztrhat.

„A co ty Lakers?“ zeptala se Bella, když se zvednul. Můj bratr ji naučil zálibě v basketbalu. On je vážně vzor pro mladé dívky.

„Až za dvě hodiny,“ vysvětlil a zmizel. Díkybohu. Odlepil jsem se od okna a přišel ke stolu, kde se Bella držela za břicho a nevypadala, že by jí bylo moc dobře.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se s obavami. Tentokrát už žádné zvracení při vylévání mého srdce.

„Jasně, ale… Můžu?“ zeptala se váhavě a kývla ke kuchyni. To může ještě něco sníst? Kam to dává? Vždyť je tak drobná… Kromě jejích pavoučích nádherných nohou.

„Víš, lidi mají ve zvyku se něčím sladkým dorazit,“ vysvětlila a já za ní pokračoval do kuchyně. Alice je vážně třída. Nebo je Bellino tělo třída, a tak se nemusí moc snažit, aby to vypadalo překrásně. To temně modré tričko jí tak slušelo. I když přiznávám, že v tom županu vypadala ještě lépe. Bella tápala po kuchyni a zastavila se očima na mixéru. Přikývla a pak se zase zeptala: „Můžu?“ A ukázala na lednici.

„Bello, ještě jednou se zeptáš, jestli něco můžeš…“

„Dobře. Jen prostě… Jsem ve vašem domě.“

„Jsi v našem domě,“ opravil jsem ji. „ Ty, já a ostatní. Všichni tu bydlíme.“ Sledoval jsem, jak našpulila rty a cpala do toho robota všechno možné ovoce, co našla v mísách a zalévá to mlékem. Nechutné.

„Já vím, že si to myslíš a taky vím, že budu muset odejít,“ mumlala a já vytřeštil oči. A je to tady. Chce odejít.

„Nemusíš odejít. Vlastně tu je jeden dost podstatný důvod, proč nemůžeš odejít. Snažím se ti to říct celý den… Bello, liješ tam toho moc!“ zastavil jsem ji, když tam nalila skoro celou krabici. Chytil jsem ji za ramena a podíval se jí do očí.

„Miluju tě,“ řekl jsem, jenže asi tak v polovině té věty šáhla s panikou v očích na tlačítko, které zapínalo mixér.

„Co jsi říkal?“ zařvala do toho hluku, jenž ten stroj způsoboval. Uvnitř mě vybuchovala sopka a já měl co dělat, abych ten mixér nerozmlátil na padrť.

„Řekl jsem, že tě miluju, sakra!“ zahřměl jsem a ona zkameněla. Zírala na mě těma velkýma čokoládovýma očima. Srdce se jí rozběhlo kupředu, ale ona pořád jen zírala. V životě jsem ještě ty slova neřekl a nikomu jinému, než jí, ani neřeknu. Byl to nepopsatelný pocit. Láska se mi usazovala v každé části těla.

„Bello?“ zeptal jsem se, když pořád nereagovala. Sklonila hlavu a vypnula mixér. Potom mě obešla a šla napříč kuchyní. Vůbec jsem nechápal, o co jde, takže když narazila do prosklené stěny a zhroutila se na zem, zůstal jsem zaraženě civět. Vždycky byla zvláštní.

„Co to děláš?“ zeptal jsem se se strachem o její duševní zdraví. Upír jí vyznal lásku – to vám asi pocuchá nervy. Zvedl jsem ji ze země.

„Promiň, musela jsem se přesvědčit, že nejsem tam. I když, proč by si mi vyznával v pekle lásku, když po tom toužím se ze všeho nejvíc? Leda bych byla v nebi. Ale vypadá to tady pořád stejně…,“ vykládala a rozhlížela se kolem. Vážně řekla, že potom touží ze všeho nejvíc? Ale… Kdy? Jak? Na nic jsem nečekal a risknul to. Stáhl jsem ji k sobě a vpil se do těch jahodových rtů. Málem jsem vypadl ze své role, když jsem ji ochutnal. Pro to neexistoval dost expresivní výraz, který by vyjádřil, jak úžasné to bylo. Když si její mozek uvědomil, že jí kroužím jazykem po spodním rtu, pootevřela ústa a já tak mohl vniknout bez problémů dovnitř. A chtěl jsem víc. Ruku jsem jí zamotal do vlasů a druhou jsem prozkoumával její zadní partie. Bella se brzy vzpamatovala a rukou mi zajela do mých vlasů. Tahala za ně a moje hruď vibrovala. Začínalo toho na mě být moc, ústa se mi plnila jedem, a když mi Bella zavzdychala do úst, mohl jsem explodovat. Ten vzrušený sten byl jako bomba. Pustil jsem ji a podíval se na její ruce, které zůstaly viset ve vzduchu, jako kdyby mě pořád objímala. Ústa měla pořád pootevřené.

„Promiň. Omlouvám se. Nebyl jsem připravený na to, jak…,“ přiznal jsem s rozpaky. Zamrkala.

„Ještě,“ hlesla a překonala tu krátkou vzdálenost mezi námi, která se mi stejně zdála kilometrová.

„Jeď, Bello, jeď,“ skandoval Emmett ze své ložnice. Ale pro jednou mi to bylo jedno, protože jsem byl v objetí mé malé tmavovlásky. Jenže Bella věčnost bez kyslíku nevydrží. Odtáhl jsem se a podíval se do její obluzené tváře.

„Po tomhle si toužila nejvíc?“ zeptal jsem se, protože mi to nebylo jasné.

„Přesně tak.“

„A už mi věříš?“ Váhavě přikývla.

„I když… počkej,“ řekla a rozešla se zase směrem ke stěně. Chytil jsem ji včas za ruku a stáhl ji zpátky. „Budeš mě ještě muset přesvědčit,“ uvažovala.

„Ale kdy…“

„A kdy ty?“

„Když jsi zmizela. Neměl jsem tě u sebe a došlo mi to.“ Bella se šťastně usmála a pak mávla ledabyle rukou.

„Miluju tě déle,“ řekla a tvářila se vítězně, i když jsem ve skutečnosti byl vítěz já. Nejen, že jsem se konečně dopracoval k tomu, abych jí to řekl, ale ona právě řekla, že mě miluje.

„Zopakuj to,“ nařídil jsem jí nedočkavě.

„Co?“ zeptala se zmateně.

„Bello!“ zavrčel jsem.

„Jo, aha. Miluju tě,“ zašeptala a tváře jí přitom zrůžověly. Bázlivě se u toho usmívala, jako kdyby vyzrazovala nějaké tajemství. Přejel jsem jí palcem po rtech a uvědomil si, že tyhle rty nikomu jinému nedám. Jsou jen moje.

Bella kmitla očima za mě.

„Vytekl mi koktejl,“ oznámila. Slovo koktejl zkomolila, když jsem se jí opět přisál na rty. Vyzvedl jsem ji do náruče a nesl na pohovku, kde jsem si ji posadil na klín.

„Tak tohle bylo to, co ses mi snažil říct? Kdybych to věděla, tak bych ti pořád neutíkala,“ přiznala.

„Co sis myslela, že se ti snažím říct?“

„Myslela jsem, že mi řekneš, abych odešla.“ Začal jsem se smát.

„Ty sis myslela, že chci, abys odešla a já si myslel, že chceš odejít,“ vysvětlil jsem a Bella pokrčila rameny.

„Hledali jsme se, až jsme se našli,“ konstatovala.

„Jak duch našel upíra… Hm.“

„Zvláštní?“

„Ne, myslím, že je to zcela přirozené,“ odporoval jsem a napjal se.

„Alice a Jasper,“ zahlásil jsem příjezd svých sourozenců. Alice měla obrovskou radost, když viděla, jak na Bellu řvu, že ji miluju.

„Tak já…,“ začala a chtěla vstát.

„Ani se nehni,“ rozkázal jsem a Bella zapadla zpátky. Držel jsem ji ve své náruči a už ji nikdy nechtěl pustit. Možná se smiluji, když bude potřebovat na toaletu… Žluté Porsche udělalo smyk před domem a vyskočila Alice. Koukal jsem na ni, jak běží s úsměvem, zatímco Jasper z kufru vytahovat deset tašek… Aha, tak to byla jen první várka, protože vztekle otevřel dveře na zadní sedadlo a vytáhnul další tucet. Dneska to muselo být mimořádně hrozné.

„Aha!“ vykřikla Alice a ukázala na nás kostnatým prstem.

„Co aha?“ zeptal jsem se. Alice se jen šťastně zazubila a málem nadskakovala, když nás viděla s Bellou na pohovce, jak se k sobě zamilovaně tiskneme. Když jsem nás viděl přes její oči, spatřil jsem, že se tváříme oba stejně a oba se majetnicky držíme toho druhého. Vypadalo to nádherně.

Jasper pustil tašky na zem a po tváři se mu rozlil spokojený úsměv, když ochutnal šťastnou atmosféru pokoje.

„Tohle si dám líbit,“ řekl a myslel na to, že aspoň něco mu pomůže překonávat Bellinu lahodnou krev. Potlačil jsem zavrčení. Věděl jsem, že její krev nebyla lahodná jenom pro mě, ale i tak se to těžko poslouchalo.

Emmett seběhl dolů a založil si ruce na prsou. Tradiční rozzářený obličej nechal v šuplíku.

„Viděl jste někdo z vás od rána Rose?“ zeptal se a všichni zakroutili hlavou.

„Takže s vámi nebyla nakupovat?“ ptal se a jeho myšlenky lítaly všemi směry.

„Jestli ale nebyla s vámi a není ani s Carlislem a Esmé, tak kde je?“

 


 

Zjistila jsem, že to časté přidávání kapitol není tím, že jsou prázdniny, i když to hraje taky svou roli, ale tím, že vím, co jdu psát. Tedy, alespoň stručně. Není to, jako když sedíte u Wordu a bezradně zíráte na bílou stránku.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 17. kapitola:

« Předchozí   1 2 3 4 5 6 7 8   Další »
28. ezae
30.12.2011 [9:35]

Skvělá kapitola Emoticon , normálně tvé povídky nekomentuji (čtu si je většinou na mobilu, těsně před spaním Emoticon a na mobilu se prostě komenty píšou hrozně špatně), ale dneska mi to nedalo a musim hodit i já svůj typ co se děje s Rose. Dle mého názoru Rose zaujala myšlenka, že když Sophie zvládla "vrátit" Bells, že by to mohla udělat i s ní a ona by byla znovu člověka. Přijde mi to jako nejpravděpodobnější varianta, ale nechám se ráda překvapit. Jsem nadšená, že se ti teď tak dobře píše a můžeme každý den číst novou část Emoticon . Děkuji moc Emoticon

30.12.2011 [9:14]

marcelle Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon nádherné vyznání Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Rosalii sice nemám ráda, ale nějak mi chybí, co se mohlo stát?

26. Janča
30.12.2011 [9:00]

Konecne si ti dva rekli, co k sobe citi, skvela kapitola a snad se tu brzy objevi dalsi, kde zjistime, kde je Rose

25. DyDy
30.12.2011 [8:56]

DyDyBylo to fajn:). Emoticon

24. ssendy
30.12.2011 [7:51]

skvělé, jsem tak ráda, že už to Bella ví Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23. marcela
30.12.2011 [7:36]

Je to překrásné,dík,že jsi z toho neudělala drama na další dvě kapitoly. Emoticon Emoticon Emoticon

22. Lucka
30.12.2011 [2:15]

tak tahle kapitola neměla chybu. Edward jak musel překřikovat mixér. Chudák Jasper, že se musel tahat s těmi taškami. Moc by mě zajímalo kam se vypařila Rose. Snad se to brzo dozvíme. Emoticon Už se těším na pokračování Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.12.2011 [0:13]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.12.2011 [0:02]

BellaSetHm... Musím se opičit po Jasperovi - tohle si dám líbit. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Paráda! Tahle kapitola se mimořádně vyvedla, jen mi dělá starosti Rosalie. Emoticon Cullenovy mám ráda všechny, komplet všechny, ale když začne Rose vyvádět, neznám se... Takže jestli šla za Sophií a kujou spolu nějaké pikle = Emoticon Emoticon.
Jestli se jí něco stalo = Emoticon Emoticon Emoticon.
Takže doufám, že je Sophie opravdu rozumná holka a Rosalie pravá sestra, jinak se vážně zblázním! Emoticon Emoticon Emoticon
Ale na druhou stranu jsem ráda, že bude v povídce trochu drama - ne že bychom si ho doteď neužili dost, mohly by tam být ještě nějaké ♥love♥scény B+E - protože jinak by určitě povídka skončila... což bych nepřežila. Emoticon
Tleskám a klobouk dolů Emoticon Emoticon Emoticon
PS.: Těším se na pokračování. Emoticon

29.12.2011 [22:46]

kikuskaPáni. A ešte raz páni. Rozmýšľala som, ako bude vyzerať, keď to Edward zo seba konečne dostane, ale ty si ma totálne šokovala a milo prekvapila. Proste... páni. Ja nemám slov. To bolo tak dokonale vymyslené a napísané. Preboha, dievča, ty si génius. No fakt. Kde sa hrabe Einstain, keď si tu ty? Takto by to určite ani on nevymyslel. Dokonalé. Krásne. Ách. Už sa neviem dočkať pokračovania. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

« Předchozí   1 2 3 4 5 6 7 8   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!