Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 14. kapitola

26.12.2011 (07:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 80× • zobrazeno 11528×

Edward

Vím, jak na lidi působím, a uvědomil jsem si, že nejspíš budu muset využít veškerou svojí schopnost upíra, a to dostat lidi na kolena pouhým pohledem. Nedělal jsem to rád, ale bylo to nutné. Zapřel jsem se do Sophie zdrcující silou svých zlatých očí.

„Prosím,“ zapředl jsem svým nejsametovějším hlasem. Bylo to odporné, působit takhle na ni a vědomě otupovat její lidské smysly, ale nebylo zbytí. Zorničky se jí rozšířily a přestala dýchat. Na chvíli jsem se obával, aby to na ni působilo stejně jako na člověka, protože přece jenom je něco víc, ale když se jí srdce rozbušilo a hlavou zmateně kývala na souhlas, věděl jsem, že teď by mi odkývala všechno na světě. Chytnul jsem ji za ruku a táhl ji k domu – do jejího pokoje, kde bude recept na to, jak vrátit Bellu zpět. Ať už je kdekoliv.

„Paní Hammiltonová,“ pozdravil jsem, když nám otevřela dveře před nosem. Tvářila se naštvaně – jako pokaždé, když mě spatřila. Ale byla to Sophiina matka, takže mě nepřekvapovalo, když pro mě její myšlenky také zůstávaly tajemství.

„Pane Cullene,“ štěkla a kývla na Sophii, aby šla s ní. Potlačil jsem zavrčení. Na tohle jsem neměl čas. S každou další vteřinou, kdy jsem nevěděl, co se s Bellou děje, se jen stupňovalo moje zoufalství.

„Promiň,“ špitla Sophie a já pozoroval, jak její zrzavé vlasy mizí za rohem. Vyběhl jsem schody do jejího pokoje a bylo mi úplně fuk, jestli narušuji její soukromí. Soukromí byla poslední věc, co mě zajímala. Vyházel jsem knížky z police a hledal něco, co by pomohlo. Vždycky, když jsem narazil na neužitečnou informaci, vrčel jsem jako běsný a měl chuť něco zdemolovat. Teprve teď, když už jsem přečetl polovinu knihy, Sophiina matka promluvila.

„Nejen, že si domů přivedeš zase toho upíra, ale navíc jsi včera udělala kouzlo pod mojí střechou! Zakázala jsem ti to! Zase to tu páchne po magii!“ řvala na ni a já se zastavil. To, že ví, co jsem, se dalo očekávat. Nejspíš to věděla od prvního okamžiku. Ale Sophie včera udělala kouzlo? Narovnal jsem se a zůstal nehybně stát.

„Je to můj pokoj!“ odporovala Sophie.

„Nic tu není tvé. V tomhle domě máš zakázáno kouzlit. Říkám ti to naposled.“

„Proč mám nést vinu za to, co se stalo tátovi? Byla to tvoje chyba!“

Plesk! Sophie vzlykla, když ruka její matky přejela přes její tvář. Vzedmula se ve mně vlna pocitu, že bych měl Sophii ochránit, jenže ta byla potlačovaná hněvem, který vycházel z toho, co mi právě došlo. Bez čtení myšlenek jsem vážně ztracený. Jak to, že jsem si toho nevšiml? Všechny ty pohledy, otázky a tón jejího hlasu...

Čekal jsem naproti dveřím a poslouchal, jak se Sophiiny klouby ohýbají, když došlapovala chodidly na jednotlivé schody. Jakmile se její kůže otřela o kovovou kliku a otevřela dveře, vystartoval jsem a přirazil ji ke zdi. Moje ruka svírala její hrdlo a musel jsem vynaložit maximální sebekontrolu, abych ji nezabil.

„Udělala jsi to? Poslala jsi ji pryč?“ vrčel jsem a moje hruď ztrácela formu, jak se divoce třásla a vibrovala. Modré oči – modřejší než Sargasové moře – se těžko vzpamatovávaly – na mě příliš pomalu.

„Odpověz!“ Němě otevírala ústa a mně došlo, že ji držím příliš pevně, a že nemůže mluvit. Bylo mi jasné, že je ztuhlá šokem a strachem, a že jestli to neudělala, tak je mezi námi konec, protože to, jak jsem se momentálně tvářil, bude mít vypáleno za víčky navždycky. Trochu jsem povolil sevření a ona zakuckala.

„Jestli budeš lhát – poznám to,“ hrozil jsem. Když jsme se soustředili, byli jsme chodící detektory lži.

Podívala se mi do očí a přikývla. Můj mozek poslal impuls mé pěsti, která vylétla směrem k její tváři, kde měla červený flek od dlaně své matky. I během toho rozmazaného letu moje myšlenky stihly zařídit, abych praštil do zdi vedle její hlavy a prorazil tak díru na chodbu. Kdybych jí totiž udělal z obličeje kaši, nic bych se nedozvěděl a Bellu bych tím ztratil navždy. A v neposlední řadě s ní chodím. Pustil jsem ji a ona se svezla po zdi na zem. Držela se za krk a chytala se sípáním dech.

„Proč?“ vydechl jsem, protože jsem nechápal, jak to mohla udělat.

„Vím… vím, jak se na ni díváš,“ šeptala chraplavě. Kroutil jsem hlavou a stále to nechápal.

„Kam si ji poslala?“ Zatnula čelist a bylo vidět, že mi to nechce říct. „Sophie! Tak kam?“ zasyčel jsem. Jestli ji poslala tam, kam měla jít po své smrti, je konec. Ale to přece nemůže udělat. To je mimo její dosah. Mimo dosah kohokoliv.

„Do jiné dimenze.“

„Cože?“

„Do dimenze, kde znovu prožívá svoje nejhorší představy a zážitky.“ Objal jsem si trup, abych drtil sebe a ne ji. Zapraskalo to a Sophie byla zahalená v červené mlze.

„Znovu se ptám – proč?“

„Zamilovala jsem se do tebe a nechtěla jsem tě ztratit,“ vysvětlila svůj psychopatický počin a já ji chytil za ramena. Nečekala to, a tak se znovu otřásla.

„Ty nejsi normální. Nalhala sis svoji představu lásky!“ Musela být vyšinutá, jestli tohle dokázala někomu provést. Vrazi své oběti zabijí, ale neposílají je do věčných muk. Slzy se jí začaly kutálet po tvářích, ale se mnou to ani nehnulo. Zase jsem ji pustil a znechuceně na ni shlížel. Jsem neskutečný idiot, že jsem to neviděl.

„Edwarde, prosím, já se omlouvám. Udělám všechno, abych to napravila.“

„Dovedeš si představit, jak Belle je?“

„Rozhodně ne tak, jako mně, protože ona má tvoji lásku.“ Vykuleně jsem na ni zíral. Nevěděl jsem, co na to říct. Měl bych to okamžitě popřít a říct jí, že je blázen, ale já mlčel.

„Ale, no tak, Edwarde. Víš, že mám pravdu. Podívej, jak kvůli ní vyvádíš! Zamiloval ses do ducha, tak to přiznej! Přiznej to sobě i mně,“ žádala a náhle jsem ztratil veškerý svůj hněv, protože její slova se mnou zacloumala.

Měla pravdu.

Zamiloval jsem se do Belly. Projel mnou pocit blaha a zvláštního tepla. Před očima jsem měl Bellinu srdcovou tvář, která se nervózně směje, a její čokoládové oči na mě šťastně mrkají.

„Miluješ ji,“ konstatovala Sophie z mého výrazu.

„Můžeš udělat jen to, že ji vrátíš zpět. Ale pamatuj si, že tohle mezi námi dvěma nic nezmění. Jen ti prokážu tu laskavost, že tě nezabiju.“

„Udělám to.“

„Jestli se o něco pokusíš…“

„Nepokusím. Nechci, aby si mě nenáviděl ještě víc,“ slíbila, ale její slovo už pro mě nemělo žádnou váhu.

„Ve dvanáct na hřbitově,“ stanovil jsem termín a přešel k oknu.

„Edwarde, mrzí mě to,“ zavolala ještě. Otočil jsem se na ni a pohlédl do těch modrých očí, které mě kdysi tak fascinovaly.

„To mě taky.“

Doma jsem všechno vyložil svojí rodině. Všichni zůstali vyjeveně zírat a Rosalii mě bylo líto. Ať už byla jakákoliv – milovala svého bratra. Ale taky samozřejmě nezapomněla dodat, že mi to říkala. Nijak jsem na to nereagoval, protože jsem se sám musel srovnat s novými skutečnostmi. Bella se vetřela do mého kamenného srdce a nikdo jiný už tam nebude mít místo. Nevím, jak se to stalo, ale bylo to tak. O tom asi láska je. Zasáhne vás naprosto nečekaně. Nemohl jsem to vědět, protože se mi to ještě nestalo. A ani už nestane. Bella si zabírala každou moji myšlenku a celé mé mrtvé tělo. Já myslel, že upíří vidí všechno jasně a zřetelně, ale díky Belle jsem nevěděl a neviděl – já miloval.

„Jdu s tebou,“ zavrčel Emmett. Měl o Bellu strach. Měl ji rád. Je to zvláštní. Měl ji rád, ale přitom ji v životě neviděl a ani s ní přímo nemluvil.

„Ne. Nechci Sophii pokoušet. Je nevyzpytatelná.“

„Edward má pravdu. Je to čarodějka, co žárlí. Smrtelná kombinace,“ řekl Jasper.

„Tím spíš by s tebou někdo měl jít,“ špitla se strachem Esmé.

„On nemyslel smrtelnou kombinaci pro mě, ale pro Bellu,“ vysvětlil jsem.

„Dávej na sebe pozor.“

„Neboj, mami. Vrátím se i s Bellou,“ prohlásil jsem optimisticky. Jestli se nevrátím s ní, nemám představu, co udělám.

Na hřbitově bych nejradši otevřel rakev a spatřil znovu její tvář, ale kdybych tam pustil vzduch, rozpadla by se mi před očima.

Stál jsem jako socha a čekal, až přijde Sophie. Když jsem zaslechl kroky, napjal jsem se. O deset minut později dokráčela přesně na čas. Jakmile jsem zahlédl ten záblesk rudých vlasů, zavrčel jsem. Nedívala se mi do očí. Jen vyskládala na hrob svíčky.

„Ignis,“ zašeptala a knoty svíček vzplály. Němě jsem to pozoroval s rukama v kapsách a kontroloval každé její slovo, protože jsem jí nevěřil ani nos mezi očima. Připravoval jsem se na to, že za chvíli spatřím Bellu živou. To, po čem jsem tak toužil, se konečně vyplní.

„Quid recepit reverti. Spiritus et corporis unitate...,” mumlala a já si představil, co by asi na to řekla Bella. Naprosto jasně jsem viděl její otrávený obličej, jak protáčí oči a brblá si pod nos - Abraka dabra, simsala bim, čáry máry...

„Chytni mě za ruku,“ požádala Sophie a propalovala očima hrob.

„Proč?“ zeptal jsem se nedůvěřivě.

„Mocná bytost - jako ty, to posílí,“ vysvětlila a já se zaklesnul rukou do té její. Nehnula ani brvou a mumlala dál. Brzo jsem na jazyku ucítil hořkou chuť. Tak tahle chutná magie? Začal se do nás opírat silný vítr. Pouliční lampy kolem malého hřbitova zhasly a plameny svíček stoupaly vzhůru. Sophie žádala, aby bylo vráceno zpět to, co bylo vzato, a aby se duše znovu sjednotila s tělem. Nedýchal jsem. Jen se modlil, aby to vyšlo. A pak jsem zaslechl něco neskutečného. Uvnitř rakve schované pod černým mramorem se někdo prudce nadechl. Začaly se ozývat trhané a vyděšené nádechy. Krev se rozpohybovala a znovu se otírala o stěny žil. Srdce jednou hluboce udeřilo a pak uhánělo jako o závod. Na nic jsem nečekal, vytrhl se Sophii, a prásknul pěstí do katafalku, který se v tom momentě rozpůlil. Odhalil lesklé dřevo a zlatý kříž rakve. Nechtěl jsem zranit Bellu, a tak jsem prorazil u hlavy díru, ignoroval létající třísky, a odtrhnul vrchní díl rakve.

„Bello?“ zeptal jsem se jako v transu a zíral na ni, jako kdybych ji viděl poprvé v životě. Dezorientovaně zamrkala řasami a mělce a prudce dýchala. Když se nekonečně dlouho rozkoukávala a zaostřila na moji tvář, začala plakat. Bál jsem se na ni sáhnout, protože jsem nevěděl, co se v ní může odehrávat. Ano – já nevěděl, co se v ní odehrává, protože jsem neslyšel její myšlenky.

„Bello, to jsem já,“ zašeptal jsem a natáhl k ní ruce. Nedotýkal jsem se jí poprvé, ale i tak to byl nepopsatelný pocit. O to krásnější, když jsem ji tak zoufale miloval.

„Edwarde,“ vzlykla, ale vypadala, že se nemůže pořádně hýbat, protože byla ztuhlá.

„Jsi v pořádku. Jsi naživu,“ šeptal jsem jí a objal ji, i když příšerně páchla zatuchlinou. I tak to byla ta nejkrásnější bytost, co jsem viděl. A ani ten pach nepřebil její dokonalou krev.

„Jsi tak studený,“ zamumlala mi do košile.

„Promiň,“ řekl jsem a styděl se za svoji teplotu. Došlo mi, že venku fouká vítr a je mírně nad nulou a ona má na sobě lehké černé šaty. Opatrně – jako by byla ten nejkřehčí čínský porcelán – jsem ji vzal do náruče a nemohl z ní spustit oči.

„Já už nejsem duch?“ zeptala se a usmála se. Bylo vidět, že je pořádně zmatená a vystrašená. Ale bůhví, co prožila a navrch se probudí v rakvi. Nedovedl jsem si představit, jak se musí cítit.

„Ne, nejsi. Podívej,“ řekl jsem a opatrně narovnal její bílou ruku a přiložil její dlaň na svoji tvář. Znovu zamrkala.

„Cítím tě.“

„A já tebe.“

„To je úžasné…,“ zašeptala do ztracena. Jeden nepravidelný dech způsobil, že jsem se otočil. Sophie měla obličej zkroucený v bolestné grimase, ale za to, co udělala Belle, jsem ji prostě nedokázal litovat. Jsem upír – nemám lítosti na rozdávání.

„Nebudu ti děkovat. Možná jednou, ale teď ne,“ řekl jsem a tvářil se o trochu smířlivěji, protože mi v náručí bylo jedno velmi živé srdce.

„Upíry dokáže zabít jen oheň, viď?“ zeptala se a zírala mi přímo do očí.

„Než stačíš říct celou slabiku, utrhnu ti hlavu,“ slíbil jsem ledově, protože překročila mez.

„Jen se ujišťuji do budoucna.“

„Já jsem tě taky ujistil. Přiblížíš se k Belle a zabiju tě.“ Mluvil jsem jako monstrum, ale ona se zachovala jako mnohem větší monstrum, když poslala nevinnou duši do pekelné dimenze. Stáhnul jsem ze sebe obratně sako a přehodil ho přes Bellu. Natáhnul jsem jednu ruku a přirazil černý mramor zase k sobě, aby to nevypadalo tak nápadně, kdyby šel někdo kolem. Pak jsem se rozběhl s Bellou k nám.

„Nesu tě domů,“ šeptl jsem jí do vlasů. Vážně hrozně páchly.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 14. kapitola: