Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 12. kapitola

23.12.2011 (07:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 87× • zobrazeno 10839×

Edward

Zapnul jsem topení, protože ať už má Soph hůlku nebo knihu Stínů, pořád je to člověk. Jakmile vyšla ze dveří, zamávala a zamkla. Rozběhla se k mému autu a já jí nadlidskou rychlostí otevřel dveře.

„Děkuju,“ hlesla a já jí nezapomněl hladově políbit. „Děkuju,“ zopakovala a posadila se. Ujal jsem se volantu a vycouval z jejich příjezdové cesty.

„Jakou si měla noc?“ zeptal jsem se a ona mě pohladila po noze.

„Byla by lepší, kdybys tam byl ty,“ šeptla a já se při té představě zachvěl. Poslední noci jsem ale trávil s Bellou na hřbitově.

„Není ještě příliš brzo?“ nadhodil jsem, protože já neměl ponětí, co od vztahu očekávat. Spoléhal jsem na instinkt a čtení myšlenek. Jenže instinkt mi v tomhle směru zřejmě nebyl přán a čtení myšlenek mi bylo odepřeno. Sophie přimhouřila oči.

„Cos dělal v noci ty?“ zeptala se se zájmem a vyhnula se mojí otázce.

„Byl jsem na hřbitově,“ odpověděl jsem s klidem.

„S ní?“ S ní – vyslovila zvláštně.

„Jmenuje se Bella,“ řekl jsem a usmál se na ni. Taky se usmála a přikývla.

„Já vím. Chodíte tam často?“ zeptala se ledabyle.

„Jen v noci. Oba nespíme,“ vysvětlil jsem stále s úsměvem. V její přítomnosti jsem se prostě musel usmívat. Chytil jsem ji za ruku a položil naše spojené ruce na sedadlo. Její tělesné teplo mi způsobovalo neskutečné pocity.

„A co tam děláte?“

„Povídáme si.“ Sophii se trochu zrychlil tep. Dělalo mi radost, že na ni moje dotyky tak působí, přestože jsem chodící mrazák. „Soph, promiň. Jen ji nechci nechat samotnou. Jsem jediný, koho má, a dokud bude v tomhle stavu, tak se na ni nemůžu vykašlat,“ vysvětlil jsem jí naléhavě, protože jsem díky tomu kašlal právě na Sophii. „Ale až ji přivedeš zpátky, změní se to, slibuji.“ Měla se mnou takovou trpělivost. Místo toho, abych byl s ní, trávím noci na hřbitově. Jsem děsný přítel.

„O tom jsem vlastně chtěla mluvit,“ špitla tiše a podívala se na mě.

„O čem přesně?“

„Edwarde, opravdu si myslíš, že je správné ji přivést zpět?“ Vykulil jsem na ni nechápavě oči a moje noha prudce sešlápla brzdu. Sophie letěla hlavou dopředu. Mohl jsem ji zachytit, ale věděl jsem, že pás svoji úlohu splní, a tak jsem počkal, až dopadne zpátky do sedadla.

„Jak si na to přišla?“ vyhrkl jsem a ona se vzpamatovávala z mé prudké reakce. „Promiň,“ dodal jsem. „Překvapila jsi mě.“

„To vidím,“ odsekla a narovnávala se.

„Tak?“ zeptal jsem se netrpělivě, protože jsem byl vteřinu před výbuchem.

„Bella zemřela. Nemělo by to tak zůstat?“ zeptala se, ale bylo vidět, že ji odpověď moc zajímat nebude.

„Bella sice zemřela, ale pokoj nemá,“ opáčil jsem. „Proč… proč tak najednou? Přece jsi s tím souhlasila.“ Hlas mi potemněl, protože šlo o Bellu. Slíbil jsem jí to a nedopustím, aby se ten slib nesplnil. Zaslouží si žít. Mít rodinu a dočkat se stáří. Aspoň někdo z nás.

„Měla jsem víc času na přemýšlení.“ Mísil se ve mně strach a hněv. Neměla pravdu a já to věděl.

„A co si vymyslela?“ Sophie chvíli němě zírala na přední sklo a já počítal každou setinu. Pak sklonila hlavu a zavrtěla s ní.

„Máš pravdu,“ vydechla a mě zaplavila úleva. „Vrátím ji zpět.“

Jenže úleva mě brzo zase opustila. Odcházela v malých vlnách, ale přece. Pochybuje o tom, že je správné Bellu dostat zpátky… Jenže já Sophii pořádně neznal, což jsem si uvědomil až teď, protože jsem nevěděl, jak si tohle vyložit. A zase jsem myslel jen na Bellu a na strach o ni. Takhle to ale nemá být.

Bella

Mezi mnou a Edwardem se něco změnilo. Ač mi to bylo trochu protivné, protože jsem do něj byla beznadějně zamilovaná, stali jsme se přáteli. Samozřejmě jsem ho dál štvala, ale nevím... Už se neježil a neoplácel mi to. Smál se. A to byla sakra nádhera.

Hodně času trávil se Sophií a už málokdy jsem se toho zúčastňovala. Na to jsem neměla sílu. Protože teď, když jsme byli kamarádi a já mohla nahlédnout až do jeho nitra, jsem ho milovala ještě víc. A já se postarám o to, aby se o tomhle nikdy nedozvěděl. Už tak to bylo nesnesitelně směšné. Ještě aby se to dozvěděl! To bych se nejspíš propadla do země, a to doslova.

„Tak co jste vyčarovali?“ zeptal se Emmett se smíchem, když se Edward vrátil domů. Vzhlédla jsem a automaticky si snažila tváře roztrhnout kvůli mému připitomělému úsměvu. Hned, jak jsem si to uvědomila, jsem svůj výraz upravila na mám se celkem dobře.

„Copak, Emmette? Dneska žádná Rosalinda?“ opáčil Edward a podíval se na obrazovku, kde tradičně běžel sport. Už jsem tomu přišla na chuť. Navíc jsem Emmettovi psala vzkazy na dotykovém displayi tabletu, takže jsme si celkem slušně popovídali… Byla s ním zábava. Vlastně tu byla zábava se všemi kromě Rosalie, která ohrnovala nos nad prapodivným přátelstvím mezi mnou a Emmettem. Jemu totiž moje duchařství přišlo strašně legrační.

„Já teda nevím, ale ty jsi upír, co má za přítelkyni čarodějku a za kamarádku ducha. Tohle bych mohl prodat filmovému studiu a vydělat balík. To je telenovela,“ dodal a řehtal se. No jo. Moc vtipné. Hlavně ta část s přítelkyní…

Edward zavrtěl rezignovaně hlavou a pak na mě kývnul, abych s ním šla nahoru. Jako pejsek jsem šla za ním a neobtěžovala jsem se napsat Emmettovi, že jdu pryč. Ať si pokecá. I když v tom momentě, kdy na mě začne Edward mluvit, mu to docvakne, takže jsem se pomalu plahočila nahoru, aby byl v nevědomosti co nejdéle. Tady je taky nemožné udržet tajemství! Všichni všechno slyší, vidí, cítí a já nevím, co ještě.

„Tak co? Jak ses měl?“ zeptala jsem se s pramalým zájmem a brousila očima kolem.

„Škola. Jsem upír, co má Harvard, Dartmouth, a tak dále, a chodím na střední školu. Jak by mohlo být?“ opáčil nevrle. Aha. Něco se stalo.

„No, zabij mě za to,“ zamumlala jsme si pod nosem. Edward zavrtěl hlavou a prohrábl si vlasy. Taky bych chtěla zaplout prsty do těch nádherných vlasů, ale to se mi nikdy nesplní. I kdybych se dostala do svého těla, nikdy nebudu mít Edwarda.

„Promiň, tohle byl těžký den,“ řekl s upřímnou omluvou v hlase.

„To mi vysvětli,“ žádala jsem a posadila se na koberec. Edward otevřel svá krásná ústa a chystal se mi odpovědět, ale dovnitř vešla Rosalie. Neměla jsem ji ráda. S tím se tajit nebudu. Už tak jsem si připadala dost méněcenná, ale ona mě srážela na samé dno. Počkat, tam už jsem…

„Edwarde, nelíbí se mi…“

„Edwarde, nelíbí se mi…,“ napodobovala jsem ji i s tím postojem královny všeho a všech.

„Že vystavuješ naši rodinu takovému nebezpečí,“ dokončila to a já udělala na Edwarda litující grimasu. S ní bych teda chtěla žít… A na mě si stěžuje!

„Tvůj názor byl vyslechnut. Sbohem,“ utrousil suše Edward a vystrčil ji z místnosti ven. Tvářila se nasupeně a já na ni teatrálně mávala. Sice to neviděla, ale Edward se uchechtnul, když viděl, jak kmitám prsty.

„To bylo kvůli mně?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Ne. S tím má taky problém, ale tohle bylo kvůli Sophii. Nelíbí se jí, že o tom ví.“ Sedli jsme si zase naproti sobě na koberec a Edward stále kroutil hlavou.

„Tak co je?“ zeptala jsem se zvědavě. Že by se se Sophinkou pohádali? To asi ne… Takové štěstí nemám.

Chodí štěstí nahoru a dolů, až úplně mine Bellu.

„Nevím, jestli bych ti to měl říct,“ začal váhavě.

„V tom případě mi to určitě musíš říct!“ nařídila jsem nekompromisně a čekala. Edward pokýval rezignovaně hlavou.

„Dneska mi Sophie něco řekla… Řekla, že neví, jestli je správné přivést tě zpět,“ zašeptal provinile, jako kdyby za to mohl.

„To není žádné překvapení,“ brblala jsem a on zmateně vzhlédnul.

„Jak to myslíš?“

„No, mohl sis všimnout mých pochybností už tuhle na hřbitově…“

„Nevěřila jsi, že je čarodějka. Řekla jsi – co to meleš...“

„Popravdě jsem nevěřila tomu, že by s tím souhlasila,“ přiznala jsem a jemu se svraštilo obočí, jak si skládal dva a dva dohromady.

„Musel bych toho o nich vědět víc… Co jí brání?“ mumlal si spíš sám pro sebe.

„Nemyslím, že to má co dělat s listinou práv a svobod čarodějek,“ uvažovala jsem nahlas a nevěděla jsem, jestli nedělám chybu.

„Tak co tedy?“ Vyhoupla jsem se ze sedu a přecházela po místnosti sem tam a nedívala se mu do tváře.

„Já nevím, ano? Ale něco tu je. Něco v její tváři… Vždycky, když zmíníš moje jméno, má něco v očích…“

„Ženské jsou hrozně složité osobnosti,“ řekl, ale bylo vidět, že uvažuje nad mými slovy.

„Tak ženské. Hele, frajere, já nevím, ale nejsme o nic složitější než ty.“

„Jistě,“ odsouhlasil mi to ironicky a dál přemýšlel. Zírala jsem na něj a zase ho studovala a analyzovala. Byl osmý div světa a já byla nadšený turista, co měl tu možnost jej spatřit. A pak zase tak roztomile nakrčil čelo, že ze mě naprosto spontánně vypadlo něco, za co bych si nejradši ukousla jazyk, který ovšem nemám…

„Miluješ Sophii?“ Edward překvapeně vzhlédnul a projednou vypadal, že neví, co říct.

„Já…,“ začal.

„Edwarde, je mi jedno, co teď zrovna probíráte, ale chci s tebou mluvit!“ vrčela Rosalie za dveřmi a Edward pohotově vstal a otevřel jí s rozhněvaným výrazem dveře. Bude bitka! Ale já chtěla vědět něco jiného, ale možná bude lepší, že jsem neslyšela odpověď… Najednou mě něco zevnitř trhalo. Jako kdyby mi někdo zaháknul kotvu v mém žaludku a trhnul. Cítila jsem intenzivní bolest a škubání. Chytila jsem se za břicho a měla jsem pocit, že budu zvracet… Zprudka jsem se nadechla a přivřela oči. Za chvíli mi začaly drkotat zuby, protože jsem mrzla. Zima mi nalézala do každého póru těla a neviděla jsem nic jiného, než bílou barvu a záři… Nikde nic. Jen bílá záře. Objala jsem si rukama trup a pokoušela se zaostřit na něco konkrétního.

„Edwarde? Edwarde!“

Infarktový konec. Příště nás čeká vyděšený a zoufalý Edward. Víc nepovím.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 12. kapitola: