Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odhalené tajemství 2. kapitola

20.06.2010 (17:45) • Bellaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2159×

Tentokrát jsem musela jet svým vlastním sporťákem, který byl opravdu něco. Byl celý černý a byla jsem na něj opravdu pyšná. Pochybuji, že na parkovišti bude hezčí auto. Dostala jsem ho od mamky k narozkám, vždycky věděla, co se mi líbí. Muselo stát jmění, ale my měli peněz víc než dost.

http://www.hybrid.cz/obrazky/Koenigsegg-CCXR.jpg

Bála jsem se ho vůbec dotknout, abych ho nepoškrábala. Mamka by mě jistě zabila a nový by mi už nekoupila.

Zaparkovala jsem kousek od mámina auta, které ale nepůsobilo tak skvěle jako to moje. Samozřejmě, jak jsem čekala, všichni na mé auto zírali. Asi nikdy neviděli nic takového a někdo si ho dokonce i vyfotil.

Vystoupila jsem z auta a pomalu zamykala. Užívala jsem si, jak na mě a na auto lidi zírali. Uměla jsem si představit jejich myšlenky, které musely být opravdu unikátní.

Když jsem procházela kolem uchváceného davu, nějaký kluk dokonce obdivně hvízdnul. Dnes jsem vypadala obzvlášť dobře, hlavně kvůli tomu novému autu.

Všichni se shromáždili kolem mého auta a já je pobaveně z dálky pozorovala. Stála jsem ale těsně u dveří, takže jsem si nevšimla, že někdo prochází.

Když se otevřely dveře, trochu jsem zavrávorala a než jsem se stihla něčeho zachytit, byla jsem dole. Měla jsem štěstí, že jsem si neodřela ruce, na které jsem spadla.

Naštvaně jsem se zvedla a pohlédla na toho, kdo to udělal. Byl to upír, to jsem hned poznala. Určitě byl z Cullenovic rodiny. Vypadal naprosto božsky, málem se mi při pohledu na něj podlomila kolena, ale okouzlení vystřídal vztek.

„Nemůžeš dávat pozor?“ Vztekle jsem sebrala tašku a strčila do něj trochu víc, než jsem chtěla, takže zavrávoral.

„Já?! To ty jsi nedávala pozor, nemůžu za to, že jsi nešikovná.“

„Ach, takže ty za to nemůžeš, co? Víš co, příště mě třeba můžeš upozornit, než do mě zase vrazíš. To, že jsi upír, neznamená, že…“ Dala jsem si ruku před pusu a vyděšeně se na něj podívala. On se tvářil šokovaně.

„Chtěla jsem říct upír, který z lidí vysává život, jako náladu. Nemyslela jsem upír, ti přeci neexistují, ne?“ Místo toho, abych to napravila, jsem se v tom ještě víc zamotala a tím potvrdila, že vím, co je. Rychle jsem kolem něj prošla a šla rovnou do jídelny, protože jsem dnes šla do školy později kvůli tomu, že nám odpadlo pár hodin z důvodu přestavby jedné třídy.

U stolu už na mě čekala mamka, ale kamarádky tam ještě nebyly, tak jsem toho využila. Přisedla jsem si k ní a nenápadně se koukla ke stolu Cullenů. Už tam přišel ten upír a asi jim povídal o setkání se mnou. To je ale malér. Proč musím mít tak nevymáchanou pusu? Akorát jsem nás přivedla do problémů.

Vypověděla jsem mamce celý svůj příběh a čekala na verdikt. Musela se na mě zlobit, bylo to vidět v jejím výrazu.

„Teď mě dobře poslouchej. Jseš si jistá, že jsi mu opravdu řekla, že je upír?“

„Naprosto. To bych si přece nevymyslela.“

„Musíme doufat, že to neřekne ostatním. Třeba to nebude vůbec pokládat za důležité. Hlavně zachovej klid a už se s Justinem nebav, ano?“

„Takže se jmenuje Justin?“

„Ano. Zvlášť na něj si dávej pozor. Hlavně se s nikým nebav. Museli bychom odjet, kdyby se to zhoršilo.“

„Cože? Proč?!“

„Prostě proto. Teď jez a snaž se vypadat jako člověk. Jestli si všimnou mě, dojde jim, že nejsem člověk a budou chtít vysvětlení.“ Zakousla jsem se do jablka a všimla si, že na mě Justin kouká. Rychle jsem se přitočila k matce a podala jí taky ovoce. Ta pochopila můj důvod a přirozeně si kousla.

Po zbytek oběda už na mě Justin naštěstí nekoukal, ale nebyla jsem si moc jistá, protože jsem se k jeho stolu nesměla dívat moc často, aby to nebylo podezřelé.

Tenhle den mi zbývaly ještě tři hodiny. Dvě z nich jsem nervózně odseděla, takže mi dal učitel poznámku za nepozornost, ale mně to bylo vcelku jedno. Měla jsem velmi dobré známky, takže mi to nic nezkazí.

Poslední hodinu jsem měli tělocvik, takže jsem se na něj docela těšila. Jenže nastal další problém. Naše učitelka byla nemocná, takže jsme byli s klukama spojení. Cvičil samozřejmě Justin, Alice, Jasper, ta kráska Rosalie a Emmett. Chyběl jen Edward, ale ten asi chodil do druhého ročníku jako mamka.

Učitel rozhodl, že budeme hrát vybíjenou, která mi šla. Ale byl tu malý problém. Nejdříve jsme se museli rozdělit do družstev. A nemohla jsem míčům uhýbat tak, jak bych chtěla, protože by to zjistili.

Byla jsem v družstvu s Jasperem, Emmettem, Alice a pár lidmi, kteří stáli za prd. Měla jsem opravdu pech. Potřebovala jsem si vybýt energii a to se mi dařilo vždycky na těláku. Jenže s upíry za zády, kteří si myslí, že vím, že jsou upíři, se to dělá trochu těžce.

Ze začátku jsem se snažila všem úderům vyhýbat jako člověk, šlo to trochu těžce, ale zvládla jsem to. Jenže když byla v poli už jen jedna holka, Alice, Jasper, Emmett a já, tak jsem se rozhodla, že se nechám vybít, abych nevzbudila pozornost.

Jenže jsem nepočítala s tím, že po mně bude bít Rosalie. Od ní to opravdu bolelo. Přesto, že jsem byla poloupír, udělalo mi to modřinu na ruce. Kdybych byla člověk, mohla mi zlomit ruku. Naštvaně jsem si jí měřila a přistoupila jsem k učitelovi.

„Vidíte, co mi udělala? Neměl byste jí vyřadit ze hry?!“

„Je to jen modřina. Nefňukej mi tady a běž z pole. Jsi vybitá.“

„Ale ona mi ublížila. To není fér.“

„Život není fér, zařaď se.“ Dupla jsem nohou a nakvašeně jsem si stoupla kraj. Měla jsem připravenou perfektní pomstu, která bude stát za to.

Hned, jak se mi dostal míč do ruky, jsem ho vší silou poslala po Rosalie, takže neměla nejmenší šanci se mu vyhnout. Prudce jí bouchnul do ruky až zavrávorala. Vítězoslavně jsem se usmála a koukla se po ostatních. Emmett hned přiběhl k Rosalie a ptal se jí, jestli je v pořádku. Ta jen přikývla a měřila si mě nebezpečným pohledem, který sliboval odplatu.

Justin se na mě koukal, jako by už o mně věděl naprostou pravdu. Měla jsem tak trochu pocit, že mi snad vidí až do mozku, ale to by žádný upír přece nedokázal. Ale mamka říkala, že jeden z nich čte myšlenky. Ale to určitě není Justin, nebo ano? Vždyť mám celou dobu kolem sebe štít.

Konečně zazvonilo na konec hodiny a já se mohla jít převléct. Šla jsem na parkoviště, abych mohla jet co nejrychleji domů, ale někdo mě předběhl. Byl to Colin, naštěstí.

„Teď na tebe vážně nemám náladu.“

„Ale proč ne?“

„To ti nemusím vysvětlovat.“

„Jen jsem ti chtěl něco říct.“

„Chtěl jsem se zeptat, jestli budete zítra s Bellou vystupovat na našem fotbalovém zápase. Je to od čtyř, takže byste tam měli být tak…“ Přemýšlel.

„Jasně, to víš že tam budeme. Roztleskávačky přece nesmějí na takové akci chybět. Připravili jsme si nové číslo, takže by to mělo být dobré. Slyšela jsem nějaké drby o tobě a Kate. Co je na tom pravdy? Opravdu spolu chodíte?“

Vlastně mě to vůbec nezajímalo, ale musela jsem nějak zabít čas, protože tu mamka ještě nebyla. Kde kruci vězí? Že by si jí vyhlídl nějaký upír? Možná bych se po ní měla jít kouknout. Ne, určitě se zdržela na hodině. Cullenovi nemůžou nic tušit. Určitě neví, že Bella patří ke mně. Jak by to mohli zjistit? Vždyť to ví každý, to je jasné. Můžou se někoho zeptat a ten dotyčný jim určitě rád odpoví, když jsou všichni tak krásní. Ale ne jako já.

„My? Ne, já mám lepší úlovky, než je Kate.“

„A koho, smím-li to vědět?“ Potřebuju to nějak rychle odbýt, ať už je to prosím za mnou.

„No přece Bellu, tvojí sestru. Je to ale kus, mnohem lepší než ty. Bylo to od tebe pěkně ošklivé, že jsi mi dala košem.“

„Nemám na tvoje blbý vtípky čas, Coline.“

„Na mě nemáš čas nikdy.“

„Tak hádej proč, Coline.“ To je le blbec, už mě těmi svými řečmi unavuje. O čem si s ním mám asi tak povídat?

„Tak to neuhádnu.“

„No vidíš. Měl by jsi už raději jít. Najdu si jinou společnost než tebe. Nechceš přece, aby kvůli tobě na zítřejší zápas nepřišly roztleskávačky, že ne?“

„Ty jsi ale vyděračka. Vyřiď Belle, že se na ni těším.“

„Leda ve snu.“ A snad ani v tom ne. V tom jsem uviděla, jak ke mně konečně jde Bella. Teda, mamka. Už jsem z toho úplně zblbnutá.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se jí, ale už předem jsem věděla, že je pořádně nervózní. Co když přišla na to, co se dělo na těláku?

„Myslím, že ne. Když jsem šla po chodbě, šel kolem mě Justin a nějak divně si mě prohlížel. Jsem z toho trochu nesvá.“

„Není se čemu divit, je opravdu pohledný.“

„Tak jsem to nemyslela, nemusíš žárlit.“ Strčila jsem do ní, ale ani se nehla.

„Já přece nežárlím, Bello. On je tak arogantní a navíc si o sobě myslí Bůh ví co. Nikdy bych si s ním nic nezačla.“

„Obě dvě víme, že ty můžeš mít každého, na koho si vzpomeneš. Ale raději si s ním nic nezačínej. Jeho rodina…“

„Co?“

„Snaž se zachovat klid. Právě sem jdou. Určitě nás odhalili. Byla jen otázka času, kdy přijdou. Dobře, že je to mezi lidmi.“ Mamka si natáhla na hlavu kapuci, takže jí nebylo vůbec vidět do obličeje.

„Proč se zakrýváš?“

„Je mi zima.“

„Dobře víš, že upírům zima není. Co se s tebou děje? Proč nechceš, aby tě někdo z nich viděl kromě Justina?“

„Já nechci, aby věděli, že jsem upír.“

„Ale no tak. Cítí tě přes celé parkoviště. Nesmíš se jich bát, podle mě nejsou žádní zabijáci. Nemáme se čeho bát. Řeknu jim pravdu.“ Mamka mě bleskově chytla za ruku a zmáčkla mi ji tak silně, až jsem se bála, že mi zlomí zápěstí.

„Opovaž se.“ Mezitím už u nás bylo všech šest upírů a já se najednou nějak začala bát, přestože bylo parkoviště plné lidí.

Čekala jsem, kdo promluví první. Nevěděla jsem, co říct a tak jsem čekala na Cullenovi. Jako první promluvila Rosalie, což mě překvapilo.

„Na člověka máš velkou sílu.“

„Já vím, po mém otci. Byl to zápasník z ringu,“ řekla jsem jí s úsměvem a drkla do mamky, aby mi přestala svírat ruku. Pustila ji a dívala se do země. Všichni si o ní musí myslet, že je nenormální.

„Haha.“ Ten její úsměv mě začal znervózňovat, a tak jsem se raději otočila k Edwardovi, který nevypadal tak děsivě. Rozhodla jsem se zahrát malé divadélko, ale to by nesměl zafoukat vítr.

Mamce spadla kapuce a ona zvedla hlavu. Edward i ostatní členové rodiny, kromě Justina, na ni nevěřícně zírali.

„Bello, jsi to ty?“

Další

Autor: Bellaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odhalené tajemství 2. kapitola: