Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odhalené tajemství 1. kapitola

19.06.2010 (19:00) • Bellaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4031×

Dnes mám své padesáté narozeniny. Konečně jsem se jich dočkala. Je to super být pořád mladá a krásná. I když se s matkou musíme neustále stěhovat. Být poloupír je celkem fajn. I když musím jíst lidské jídlo. Mamka mě do toho pořád nutí. Je to otrava.

Svého otce jsem nikdy nepoznala, ale nemrzí mě to. Byl to ničema, když matku opustil. Prý mu šlo o její lidskost, ale já jsem jsem z ní udělala upíra. Mohl se k ní kdykoliv vrátit. Moc o něm nemluví, ale já vím, že ho milovala. Občas mi o něm vyprávěla.

„Renesmee, pohni sebou! To že máš narozeniny neznamená, že zmeškáš školu.“

„Už jdu.“ Popadla jsem batoh a hodila si ho na záda. Docela jsem se do školy těšila. Byla jsem taková školní hvězda. I když jsem v téhle škole teprve měsíc. Ale jsem tam asi nejkrásnější holka, takže se mnou chce každý kluk chodit. Nevadí mi to, ale někdy to může být otravné.

Přistěhovali jsme se sem s mamkou, jak jsem už říkala před měsícem. Každých pět let se stěhujeme na jiné místo, aby nebylo nápadné, že nestárneme. Lidé si toho začnou všímat a potom je těžké odjet. Nehceme přece rozhněvat Volturiovy.

Já chodím do školy a mamka se mnou. Někdy zkoušela chodit i do práce, ale vypadá na to moc mladě, takže toho raději nechala. Musíme samozřejmě ve škole dělat, že jsme jen sestry, ale mamka je dobrá, takže se s ní bavím jako s kamarádkou. Teda, ne tak dobře.

Nasedla jsem vedle mamky do auta a zapnula si pás, který mi byl stejně na nic.

„Mám nějaký divný pocit.“

„To máš vždycky, když mám narozeniny.“

„Nerozumíš mi. Myslím… Nech to být. Musíme jet, abychom nepřišli pozdě.“ Dupla na plyn a už jsme se řítili rychlostí 170 km/h. Jezdila jako šílenec, ale já jsem to měla děsně ráda.

Když jsme dojeli před školu, vystoupila jsem beze slova z auta a namířila si to rovnou k mým kamarádkám Kate a Britani. Obě dvě byli super, byla s nimi hrozná sranda a nesměli chybět na žádné párty stejně tak jako já.

„Všechno nejlepší!“ Kate mě objala a já jí nemusela uhnout, protože jsem měla teplou pokožku. Mohla jsem na slunce, takže to bylo super.

„Zajdeme to po škole někam oslavit?“

„Jo, ale už zvoní. Pojďte!“ Chytla jsem Britani a Kate za paže a táhla je rychle za sebou. Sotva jsme přišli do třídy, do nosu mě uhodila podivná vůně. Ucítila jsem dva upíry. Posadila jsem se do lavice a teprve potom se koukla stranou.

Kousek ode mě seděla drobná upírka a upír. Vypadali v pohodě. Pořád se na sebe usmívali, ale to nebylo to, co mě překvapilo. Měli zlaté oči, tak jako moje matka. Já je mám modré, protože nejsem upír. Ale oni se musí určitě živit zvířecí krví.

Asi si mě nevšimli, tak jsem na ně zapomněla a věnovala se Colinovi, který mi posílal při hodině psaníčka. Byl krásný, ale moc panovačný a namyšlený. Dřív jsem s ním chodila. Tedy, když říkám dřív, myslím tím před týdnem. Časem mě omrzel, jako všichni lidé a tak jsem ho pustila k vodě.

Drkla jsem do Kate, která vedle mě seděla.

„Kdo jsou ti noví?“

„Cullenovi. Přistěhovali se z Irska myslím. Jsou všichni k nakousnutí, ale ani jedna holka na tebe nemá.“ Přesvědčovala mě. Ale nějak se mi to nezdálo. Co když nás budou chtít ohrozit? Tohle je naše teritorium. Oni tu nemají bez pozvání co dělat.

„Ta holka je Alice a ten kluk Jasper. Ještě sem chodí Edward, Emmett, Rosalie a Justin. Měla jsi ho vidět, je absolutně k nakousnutí.“

„A víc jich tu není?“

„Ještě Carlisle a Esme, jejich adoptivní rodiče. Ale moc jim nevěřím, jsou si všichni hrozně podobní na to, aby byli adoptovaní.“ Takže tolik upírů? Budu o tom muset říct mamce. Doufám, že se kolem zase ní nebude celou dobu motat Colin. Že mu to není trapné. Vůbec mu nevadí, že je to moje sestra. To byl hlavní důvod, proč jsem ho nechala.

Hned jak zazvonilo, vyskočila jsem ze židle a s tichým rozloučením s Kate, jsem vyšla ze třídy. Namířila jsem si to k mámině třídě, kde zrovna končila a beze slova jí vtáhla na dámské záchody.

„Stalo se něco?“ Zkontrolovala jsem jestli tu nikdo není.

„Ano. Jsou tu noví upíři. Je jich tu celkem osm. Nevím, co tu dělají, ale vypadají neškodně.“

„Řekni mi jejich jména.“

„Myslím, že Alice, Jasper, Carlisle, Edward, Emmet, Justin, Rosalie a ještě nějaké divná upírka s divným jménem.“

„Esme?“

„Jo, jak to víš?“ Mamka vypadala opravdu hodně překvapeně a otřeseně. Trvalo věčně, než mi odpověděla klidným hlasem.

„Taky jsem o nich slyšela. Musíme se od nich držet dál, takže k nim nechoď moc blízko, jasné? Mohli bychom se dostat do problémů. Nevíme, co jsou zač.“

„Dobře. Ani se k nim nepřiblížím. Sejdeme se na obědě?“

„Ano, chovej se přirozeně. Třeba si nás ani nevšimnou. A použij svůj štít na myšlenky, jak jsem tě to naučila. Jeden z nich je umí číst.“ Přikývla jsem a vyšla ze záchodů.

Zbytek dopoledne ubíhal hrozně pomalu. Musela jsem pořád přemýšlet nad těmi novými upíry a proč byla mamka tak ustaraná. Obvykle je s ní zábava. Jsme takové školní hvězdy, které každý obdivuje. Většinou se upírů nebála, ale tohle bylo asi něco jiného.

Konečně nastal čas oběda. Naložila jsem si na tác kus pizzy a sedla si ke stolu, kde jsem obvykle sedávala s mamkou a ostatními kamarády.

Pohled Belly:

Sedla jsem si vedle Renesmee a nenápadně se podívala k zadnímu stolu, kde seděli. Byl to jako sen, kterému jsem nemohla uvěřit. Byl mezi nimi nový upír, Justin, jak mi řekla Renesmee. Opravdu jsem nemohla uvěřit svým očím. Bylo to jako včera, co jsem s nimi ještě hloupá sedávala u stolu a bavila se s nimi. To jsem nevěděla, co jsou zač. Nenáviděla jsem je, ale nejvíc ze všech Edwarda. To on může za to, že jsem musela Renesmee vychovávat sama. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se tu objevili. Bylo to jako blesk z čistého nebe.

Musela to být obrovská náhoda, že se přistěhovali zrovna sem. Když při nás bude stát štěstí, ještě dnes odpoledneodtud odjedeme někam daleko. Oni se o nás nikdy nedozví. Díky mému a Renesmeinu daru nás ještě neodhalili. Díkybohu za náš štít. Máme to ale z pekla štěstí.

Dávala jsem si dobrý pozor, aby nepojali podezření, že se na ně dívám. Všichni vypadali jako před padesáti lety. Vůbec se nezměnili, ani on. Byl pořád tak stejně úchvatný, až mi to vyráželo dech, kdybych nějaký měla.

Museli být asi opravdu zamyšlení, že si nás nevšimli. Ani Alice nemohla vidět naši budoucnost.

Pohled Renesmee:

„Co je s tebou?“ zeptala se mě Kate a napila se vody.

„Nic, jen jsem se zamyslela nad tím, kam bychom měli jít oslavit moje narozeniny.“

„Nemyslím, že se to dneska hodí. Měli bychom zůstat doma,“ navrhla mamka, ale já se jejímu nápadu zasmála. Dělá z toho zbytečnou událost.

„Nebuď hloupá Bello. Dneska je přece ten nejlepší den. Je mi šestnáct, tak proč to neoslavit?“

„Dobře. Ale bude to jen malý večírek. A nebude to u nás doma, nechce se mi to uklízet. Půjdeme do nějakého klubu.“

„Ale do nějakého kvalitního. Nechci, aby tam bylo moc lidí.“

„Tak kam?“ Zbytek dne jsme diskutovali o tom, kam půjdeme a rozhodli jsme se pro Perlu. Byla sice malá, ale tichá, takže to budeme moci v klidu oslavit.

Po škole jsme jeli domů, abychom se převlékli. Vzala jsem si na sebe tmavě červené šaty, které byly v pase svázány bílou stuhou. Byly naprosto úchvatné.

http://www.asistentka.cz/files/koktejlky.jpg

Mamka si vzala lehké modré letní šaty, které zdůrazňovaly její štíhlou postavu. Vypadala v nich opravdu neodolatelně.

http://www.modablog.cz/assets/clanky/2009-04/clanek00024/upload/photo/7154_11_02.jpg

Ještě jsme se lehce nalíčili a vyrazili jsme. Kate s Britani a pár klukama už na nás čekali před klubem. Vypadali proti nám dvěma jako amatéři. Těžko totiž najdete někoho, komu by to víc slušelo, jsme přece upíři a ti jsou vždy dokonalí.

Zavěsila jsem se do Colina a sedla si za bar, kde jsem pro nás objednala panáky. Byla to opravdu divoká zábava. Mamka se nemohla opít, ale já ano, i když později. Asi ve tři hodiny ráno jsem byla úplně namol, takže jsme už opravdu museli jít. Mě stačilo spát jen pár hodin, ale šli jsme ráno do školy.

Kate s ostatními se omluvili, že do školy nepůjdou, ale my s mamkou jsme museli, měli jsme i tak zameškaných hodně hodin. Slunce mamce činilo problémy a mě zase alkohol. Byla jsem namol dost často. Vlastně každý víkend jsem chodila s holkama do různých klubů lovit kluky. Mamku to tak nebralo, ale mě to bavilo.

Musela mě nějak odvézt domů, ale už si ani cestu vůbec nepamatuju. Nechápu, jak může poloupír jako já být tak namol. Měla bych se jít asi léčit, ale co to povídám. Nejsem přece žádná alkoholička. Musím přestat mlít blbosti.

Ráno jsem měla menší kocovinu, ale přešlo to, když jsem si dala menší sprchu. Krásně mě to probudilo a tak už jsem si vzala jen prášek na hlavu, aby bolest rychleji přešla. Moje tělo se hojí rychleji, než to lidské, takže to má s alkoholem jisté výhody.

Ale nechtěla bych být upír, má to své velké nevýhody. Nemohla bych chodit na slunce, pít alkohol a cítit se přitom tak uvolněně a navíc bych měla si větší chuť na lidskou krev. Mamka mě chválí za to, že to vydržím. Prý jsem to zdědila po ní a po otci. Vážně by mě někdy zajímalo, kdo je vlastně můj otec. Chci říct, že se kvůli tomu v noci nebudím s děsem v očích, ale přesto bych to ráda věděla. Jenže když začnu o otci mluvit, máma znervózní a celý den je potom smutná, takže se tomu tématu raději vyhýbám.

Hodila jsem na sebe nějakou krátkou sukni a tyrkysový top, který měl docela velký výstřih. Ještě jsem si vzala boty na jehlovém podpatku, které mě často tlačily, ale hodily se k sukni a pro krásu se musí zkrátka trpět.

Další

Autor: Bellaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odhalené tajemství 1. kapitola: