Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Od dětství po věčnost - Kapitola 6.

23.02.2012 (15:30) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 3723×

Kapitola 6.

Ráno jsem se probudila v poloprázdné posteli. Když jsem se protahovala, našla jsem úhledně složený papírek s červenou růží a omotanou stuhou se srdíčkovým motivem. S rozklepanýma rukama jsem po vzkazu sáhla a zadívala se mlžnýma očima na jeho znění. Elliotovo písmo nebylo tak úhledné jako Edwardovo, ale také v sobě mělo kouzlo. Ne jako ten můj čmaropis. Střídavě jsem si prohlížela slova, která mi tu zanechal, a květinu, jež provoněla celou ložnici.

Setkáme se u oltáře, paní Jacksonová.

„Já budu ta v bílém,“ šeptala jsem, jako by mě mohl slyšet. Papírek jsem složila a uložila do zásuvky. Cítila jsem se zmateně, když moje tělo nepocítilo žádný stres ze spěchu. Obyčejně jsem v tuhle dobu lítala po domě, sháněla něco na sobě s kartáčkem v puse, hladově jsem bloudila po kuchyni a hledala zbytky ze včerejší večeře, ale dnes…? Dnes jsem mohla v klidu ležet do desíti hodin, neboť teprve v pravé poledne mám schůzku v Seattlu.

Když jsem si představila, jak na mě budou navlékat mnohé překládané látky, flitry, zdobení, zmocňovala se mě závrať. „Do čeho jsem se to zavrtala,“ lpěla jsem nahlas a zabořila jsem hlavu do polštáře, odkud jsem cítila Elliotovu vůni. Nebydlel tady se mnou, ale už jsem si dokázala představit budoucnost, kdy bychom spolu ulehali, v náručí se probouzeli a střídali se v hlídání naší maličké ratolesti, která možná někdy v budoucnu přijde.

Hlasitě jsem si povzdychla… teprve poslední dny, kdy jsem měla čas, nebo jsem spíše byla nucena o tom přemýšlet, tak jsem pochopila jednu věc. Příchod Edward sice pohnul věcmi a učinil tak rázný krok, ale osud to tak chtěl a moje srdce náleží Elliotovi, byť kousek bude stále vlastnit můj nejlepší přítel. Lásku, kterou jsem Elliotovi byla schopná dát, nebyla taková jako v pravém smyslu, ale věděla jsem, že někdy v budoucnu se to změní.

Musí.

Na tváři jsem ucítila mokro. „Nevěsta by měla plakat, je to tak?“ ptala jsem se sama sebe, ale odpověď nepřišla. Hrobové ticho mi bylo odpovědí a stejně tak i moje srdce mlčelo. Ach… setřela jsem si slzy z tváře a hbitým pohybem se vymrštila z postele. Moje první kroky ihned zamířily ke koupelně. Do vany jsem si přilila levandulovou pěnu a s úsměvem na rtech se do ní ponořila. Bylo opojné cítit, jak se svaly těla uvolňují. Přivřela jsem oči a nechala se šimrat bublinkami po celém těle.

Když už se mi na prstech rukou dělaly vroubky, opláchla jsem si hlavu, obalila se ručníkem a vylezla ven. Přičichla jsem k županu a do nosu mě udeřila jeho vůně. Možná nebude ta těžké zvyknout si na to, že tu bude se mnou, pomyslela jsem si.

Nezastavila jsem se u skříní, rovnou jsem seběhla schody do kuchyně, kde mě čekalo překvapení. Na stole byl ozdobený talíř skoro všemi druhy ovoce. A samozřejmě nechyběly ani moje oblíbené, červené jahody. Podívala jsem se na snídani detailněji. Vafle ve tvaru srdce byly pokryty pařížskou šlehačkou a na nich kralovala jahoda s broskví. Na nich byl čokoládovou polevou nápis ‚Miluji Tě‘.

Se slzami v očích jsem se mlsně olízla.

Posadila jsem se ke stolu, němě se dívala na tu krásu, kterou jsem měla pozřít, a najednou mi bylo líto zmařit takové dílo. Bohužel, žaludek mi odpověděl protestem, a tak jsem se do toho pustila.

První sousto… se mi rozplynulo na jazyce.

Při druhém jsem zapředla jako kočka.

A při třetím už jsem si jen olizovala prsty od šlehačky. Mlaskala jsem při tom jako dobytek a cpala se, až se mi dělaly boule za ušima. Došla jsem si pro hrnek horké kávy a přitom se blaženě usmívala. Na tohle bych si dokázala zvyknout. Pak mi ale pohled slétl k fotce na ledničce a úsměv mi z tváře zmizel. Střetla jsem se pohledem mých rodičů a zamrazilo mě v zádech.

„Kdo by to byl řekl, že se budu zítra vdávat, že?“ zašeptala jsem směrem k nim. Bylo to divné. Zítra jsem měla složit slib muži, ke kterému se vážu po zbytek života, a já ještě neměla šaty. Tady bylo vidět, jaký zodpovědný přístup nesu. Pevně jsem doufala, že ten nejlepší salón v Seattlu bude opravdu spolehlivý, a šaty, které si vyberu, budou mít na skladě. Jestli ne, tak si Elliota vezmu v jeanách a svetru, což by se Alice, jak ji znám, nelíbilo.

„Jo, ta maličká, nemotorná rozumbrada se zítra vdává. A víš, co mě nejvíc mrzí?“ zamumlala jsem a nechala jednu neposednou slzičku stéct po tváři. „Že mě k oltáři nepovedeš ty, tati, tuhle chvíli jsem si vysnila s vámi…“ Už jako malá jsem měla představu o pohádkové svatbě s… Edwardem a s nimi. Ale realita je jiná, tvrdší.

A ty nesmíš plakat, je to tvůj – váš – den, tak si ho musíš užít!

Co nevidět nastane datum jejich úmrtí, a jelikož nevím, kam má v plánu Elliot vyjet na stavení cestu, asi bych se za nimi měla zastavit. Na Forském hřbitově jsem byla naposledy před půl rokem, kdy měl Charlie narozeniny. „Je na čase, abych vás zas viděla.“

Nechtělo se mi v téhle chvíli mýt nádobí, a tak jsem ho jen složila do myčky a utíkala nahoru, abych se převlékla. Na posledním schodě jsem se mále přizabila o své vlastní nohy. Vzala jsem si otrhané džíny, tílko s mikinou, sešlapané botasky a s mokrou hlavou jsem vyšla z domu. Nepršelo, a tak jsem si řekla, že se projdu. Trocha čerstvého vzduchu nikoho nezabila.

Zastavila jsem se v květinářství u Newtonových, abych koupila svíčky s květinami.

„Áhh, Bella, naše nevěsta,“ křikla na mě paní Newtonová. Baculatá žena vyběhla z malé komory s nůžkami a stuhami v ruce. Pokusila jsem se o křečovitý úsměv a slušně jsem pozdravila. „Dlouho jsem tě tu neviděla, zlatíčko,“ patlala mi dál med kolem hub- pusy, „copak pro tebe můžu udělat?“ Beze slov jsem zamířila pohledem ke svíčkám, a protože byla paní Newtonová velmi všímavá, ihned jí došlo, co budu potřebovat.

„Jdeš za Renée a Charliem?“ zeptala se soucitem a v očích se jí zaleskly slzy. Přikývla jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi nezlomí hlas, kdybych promluvila. Už dlouho jsem neslyšela vyslovit jejich jména. A teď, když zazněla v mých uších, jsem se oklepala. Ovál mě chladný vítr a já se otřásla.

„Ano, chtěla jsem je vidět, než odjedu z města,“ prozradila jsem. Chápavě přikývla. Na chvíli zmizela v zadu a v zápětí byla zpátky i s ohromnou květinou.

„Včera my ji přivezli, taky jsem se chystala zajít za nimi, ale bude lepší, když tam zajdeš ty jako dcera. Na,“ vložila mi je do náručí, „vezmi si je. Ať jim dá Bůh lehkou zemi,“ zašeptala a pokřižovala se. Na takové zvyky já nebyla, a tak jsem jen přikývla a začala se hrabat v kapse, abych vyndala peníze. Paní Newtonová mě ale striktně zarazila. „Ne, Bello, tohle je na účet podniku,“ pronesla vážným hlasem, až jsem se zajíkla a odporovat jí nedokázala.

„Mohla bych poprosit ještě o dvě svíčky?“ špitla jsem skoro slyšitelně. S úsměvem na rtech mi je podala a následně mě objala. Nevzpírala jsem se. Paní Newtonovou jsem měla ráda. Připomínala mi starostlivou tetičku, která chce, aby její rodina byla vždy pohromadě a šťastná. Po tom, co celé město drželo smutek za policejního náčelníka a jeho milou ženu, jsem měla alespoň morální podporu, které jsem přesto nevyužila. Postavila jsem se na vlastní nohy. A jen díky tomu, že se za mě upsala, jsem nemusela do dětského domova, ale nechali mě v mém domě.

Odtáhla jsem se. „Děkuju vám, paní Newtonová, nevím, co bych bez vás dělala,“ vydala jsem ze sebe popravdě. Pohladila mě mateřsky po tváři.

„Za málo, Bello, to je to poslední, co jsem mohla pro tvé rodiče udělat.“ Její přívětivý a milý pohled byl jako balzám na duši, který jsem postrádala. „Přeji ti hodně štěstí do budoucího života, jako nevěsta budeš krásná,“ pochválila mě. Tiše jsem jí poděkovala a pokračovala dál… další zastávka – hřbitov. Hrdlo se mi stáhlo úzkostí.

Čím více jsem se blížila k náhrobnímu kameni, tím víc se moje nohy zpomalovaly. Zlatý nápis na černém podkladě mi drásal srdce a bezcitně posouval slzy v očích. Kroky utichly a já se zastavila. Usmívala se na mě Renée s jejími typickými dolíčky a Charlieho zamračený výraz byl překvapivě usměvavý.

Vyndala jsem z kapsy zapalovač a před jejich fotkami zaplál po chvíli oheň. Položila jsem květiny na chladný mramor a zahleděla se do jejích očí. Byly takové, jaké jsem si pamatovala a vždy budu pamatovat. Chyběli mi. Neuvěřitelně moc se mi po nich stýskalo. A teď, když jsem měla nablízku Edwarda, mi tu ke štěstí chyběli jen oni.

„Maminko, ani si neuvědomuješ, jak mi tvůj hlas a rady chybí,“ špitla jsem plačtivě, „ve chvílích, kdy se cítím sama, vždy vzpomínám na naše momenty,“ po tváři mi stekla horká slza a za ní následovaly další, „pamatuješ na to, jak jsem si odřela koleno? Připadá mi to, jako by to bylo včera. Plakala jsem. Bolelo to, neuvěřitelně štípalo, když jsi použila dezinfekci, zachumlala jsem se ti do trička a polykala slzy bolesti, zatímco ty jsi mi říkala jediné ‚Bells, než se vdáš, rána se zahojí‘.“ Další horký proud přetekl přes okraj.

„Nebyla to pravda,“ posteskla jsem si s rukou na srdci; tak moc mě tam píchalo, „ten čas nastal, zítra se mám vdávat, mám se stát ženou hodnou do domácnosti a bolest, kterou cítím, je stále větší a větší. Ta rána, zející v mém srdci, se nezahojila, mami, a nikdy se nezahojí.“

Studené objetí větru mě chlácholilo, zatímco jsem promlouvala k rodičům. „Jak ráda bych vás viděla v řadě mezi hosty, jít si pro požehnání a vědět, že mí milovaní budou se mnou v den, který pro mě moc znamená.“ To byla ironie.

„Nečekal jsem, že tě tu potkám,“ ozval se za mnou známý hlas. Hbitě jsem se otočila a skrz mlžné vidění se zadívala do jeho očí. Musela jsem zdvihnout hlavu, abych na něj viděla. Neusmíval se, nýbrž držel neutrální výraz, zatímco moje srdce uhánělo sprintem pryč.

„Potřebovala jsem je vidět,“ přiznala jsem se a utírala si zaslzené oči. Edwardův zmučený výraz mě táhl ke dnu mnohem rychleji. „Co ty tady?“

„Jsem tu ze stejného důvodu jako ty,“ položil oblíbené květiny mojí matky na hrob, „chtěl jsem je vidět.“ Věnoval mi smělý úsměv. Chvíli jsme stáli vedle sebe, nikdo nic neříkal. Oba jsme upírali pohled na fotku před námi. Edward věděl, jak těžké to pro mě, a proto mě něžněl objal kolem ramen a přitáhl k sobě. Vděčně jsem mu zabořila hlavu do mikiny a nechala se šimrat jeho strništěm ve vlasech.

„Je mi líto, že jsem tu nebyl, když se to stalo.“ Záměrně se vyhýbal surové realitě. Vzhlédla jsem.

„Tys za to nemohl,“ přesvědčovala jsem ho. Objetí kolem mého těla zesílilo.

„Ale nepodržel jsem tě ve chvíli, kdy jsi to nejvíce potřebovala,“ dával si svou nepřítomnost za vinu. Je pravda, že jsem na Edwarda byla naštvaná, když tu nebyl, ale to bylo jen první uvolnění nervů. Moc dobře jsem věděla, že tu být nemohl. A jeho vina to nebyla, kdyby nechtěl, nezastaví se tu ani teď.

Pohladila jsem ho po tváři. „Nemysli na to, zítra je můj velký den a já nechci na tváři svého svědka vidět chmurný výraz. Renée s Charliem jsou stále se mnou a tam nahoře mám alespoň své strážné anděly,“ zašeptala jsem s křečovitým úsměvem. Uvědomit si tvrdou realitu je opravdu těžké.

Usmál se. „Za čtyřiadvacet hodin už budeš paní Jacksonová, jak se cítíš?“ zeptal se upřímně a zadíval se mi do očí. Zavrtěla jsem se v jeho náručí. Co jsem mu na to sakra měla říct? Jo, Edwarde, pořád se ještě tak nějak rozhoduju, ale už vím, že bych s Elliotem mohla být šťastná… ne, to by fakt nešlo.

„Trochu nervózně, dnes si jdu vybírat šaty s tvojí sestrou, tak doufám, že neomdlím.“ Věnoval mi pokřivený úsměv, ze kterého jsem šla do kolen.

„Výborně, tak to tě můžu svést, mám tam namířeno taky,“ prozradil mi, nakrčila jsem nechápavě obočí, „Alice chce, abych jako svědek vypadal podle poslední módy, neodpustila by mi, kdybych ti tam dělal ostudu.“ Chápavě jsem přikývla. Měla jsem tušení, že s Alice to nebude jen tak.

„Budu ti vděčná,“ usmála jsem se. Společně jsme se vydali ze hřbitova k jeho autu. Jakmile jsem zašla za železná vrata, bůhví proč jsem se cítila mnohem lépe. Ačkoli se nevdávám v přítomnosti všech, které miluju, vím, že jsou se mnou.

„Miluju vás,“ zašeptala jsem a podívala se jejich směrem.

„Říkala jsi něco?“ zeptal se Edward, když mi otevíral dveře spolujezdce.

Zakroutila jsem hlavou. „Ne, jen jsem jim dávala sbohem.“ Další nádherný, dechberoucí úsměv. 

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Od dětství po věčnost - Kapitola 6.: