Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Od Carlislea po Bellu 1. kapitola

22.12.2012 (15:00) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2630×

Carlisle – 17. června 1663, Londýn

„Pane Cullene, pane Cullene!“

Už zase, to si ta ženská nedá pokoj.

„Ano, slečno Blackwoodová?“ řekl jsem a otočil jsem se na ni s milým úsměvem. Tak se přece má chovat dobře vychovaný syn anglikánského pastora.

„Jedná se o náš květinový spolek. Obávám se, že proti mně dámy ve spolku kují pikle!“ Slečna Blackwoodová byla jedna z hlavních představitelek zdejšího květinového spolku a zarputilá stará panna. A mně z nich šla hlava kolem.

„Slečno, obávám se, že vám nemohu být nápomocen. Obraťte se na mého otce, ten je v této věci kompetentní,“ řekl jsem a nervózně jsem si prohrábl vlasy. Ta ženská mě nesmí zdržovat, protože u kapličky mám schůzku s Lucy.

Lucy, sladká Lucy. Je to má dětská láska. I když je jen dcerou řezníka, já ji mám rád, a když všechno půjde podle plánu, tak na podzim se budeme brát. A další rok touto dobou můžeme mít děťátko. Ano, chtěl bych syna. Který muž by nechtěl? Ale já bych nebyl jako můj otec. Ten chladný, rezervovaný, věčně nazlobený na svět. Já bych své dítě i ženu vroucně miloval.

„Ale já už za vaším otcem byla a ten mi řekl, abych šla za vámi, protože vy budete náš nový pastor a máte se už začít starat.“ Chtělo se mi protočit očima, ale raději jsem to neudělal, mohl bych dostat deštníkem.

„Slečno Blackwoodová, ale já mám neodkladnou záležitost!“ vyhrkl jsem, protože jsem se už viděl v náručí Lucy.

„Už jste slyšel, pane Cullene, že Lucy McGregorová se bude vdávat? Včera ji její otec načapal se synem zelináře. Zajímavé, že?“

Celé mé tělo zmrzlo na místě. Cítil jsem, jak na mém čele se dělají krůpěje potu. Nemohu tomu uvěřit! Ne, to nemůže být pravda. Proč by něco měla s Johnem? Vždyť jsme si slíbili věčnou lásku! Chtěl jsem ji požádat o ruku. Třeba mi slečna Blackwoodová lhala? Ale ta nikdy nelhala… Ale já vím, kdo v tom má prsty.

„Nepovídejte, to je zajímavé. Ale vraťme se k tomu květinovému spolku. Co se stalo, že jste došla k tomuto závěru?“

Nyní jsem už nikam nespěchal. Nebylo kam. Galantně jsem nabídl rámě slečně Blackwoodové a pomalu jsme šli k lavičce u hřbitova. Ani jsem nevnímal kroky. To, co provedla Lucy, byla zrada. A ta bolela.

„Pane Cullene, vy víte, že vás mám ráda, ale nic si nedělejte z té svatby Lucy. Ona je povětrná, s ní byste žádné štěstí nechytil. Ale teď zpátky ke květinovému spolku. Paní Shefieldová a paní Brockhamová mě chtějí přesunout ze zdobení nedělní mše na ozdobu pátku! Vy víte, že já květinovým spolkem žiji a nedělní mše jsou nejlépe vyzdobené!“

„Tak víte, co udělejte? Prostě jim to řekněte, že pokud se nedohodnete, tak květinový spolek zruším, ony od toho ustoupí,“ řekl jsem první věc, která mě v tu chvíli napadla. Momentálně se mé myšlenky ubíraly jiným směrem.

„Pane Cullene, vy jste génius! Ale nezrušíte ho doopravdy, že ne?“ rozesmála se slečna a já na ni užasle hleděl, protože slečna Blackwoodová se nikdy, ale opravdu nikdy neusmívá, natož hlasitě směje.

„Ne, nezruším ho, ale vím, že přistoupí na vás a budete mít opět květinovou výzdobu na neděli.“

„Děkuji vám, děkuji. Bude z vás dobrý pastor,“ řekla slečna a s těmito slovy se odebrala pryč. Díval jsem se až ta energická dáma odešla za roh a pak až teprve jsem se zvedl z lavičky a pomalým krokem jsem šel zpátky do domů, kde žiji s otcem.

Už 23 let žiji se svým otcem. Je to… zvláštní život. Má matka zemřela při porodu a já jsem si to vždycky bral na vinu. Otec byl dobrým pastorem, doopravdy ano, ale nikdy mě nepohladil po hlavě, když jsem byl malý. Ani si se mnou nikdy nehrál. Vždycky jsem se ptal sám sebe, kde dělám chybu. I ti nejchudší lidé si našli čas, aby si hráli se svými dětmi. Můj otec raději běhal za různými pověrami jako jsou čarodějnice, upíři nebo vlkodlaci.

A teď tento úkol vložil na má bedra.

Nemohu mu říct pravdu. Pravdu o tom, že jsem našel doopravdické upíry, kteří žijí ve stokách Londýna už stovky let. Jejich běsnění se vždy připisuje kriminalitě, nemocím nebo přírodním živlům. Když si uvědomím, kolik otec zabil nevinných lidí, bylo mi špatně. A proč vlastně umírali? Protože každý z nich se vymykal normálu. Otec žil s domněním, že upír vypadá pokrouceně, funguje na něj česnek, kolik do srdce, ale ani jedno z toho nebyla pravda.

Prošel jsem tolik lékařských záznamů! Prošel jsem i knihovny v Londýně, ale nic. Ale to, co jsem hledal, jsem měl přímo pod nosem. Kdyby se otec dozvěděl, že jsem se byl podívat na pitvu, asi by se mě vzdal, ale musel jsem to vidět.

Můj kamarád David pracuje v Královské nemocnici jakožto patolog. A jednou mu tam dovezli zajímavý případ. Žena, kolem pětadvaceti let, byla nalezena pokousaná a bez jediné kapky krve, jak leží na silnici v East Endu.

Když jsem ji viděl, vypadala, jakože spí. Nabírala krásnou sněhobílou barvu kůže, jakou jsem v životě neviděl. Byl to zajímavý úkaz, protože David ji nemohl rozříznout, skalpel neprořízl její kůži. Toho večera jsem přišel domů velmi zamyšlený. Přemýšlel jsem o tom, jestli doopravdy upíři existují, nebo mám pořád stát za svým názorem, že otec vraždí nevinné lidi.

Můj názor se potvrdil dalšího dne, kdy mi přišla zpráva, že David zmizel a ta mrtvola ženy též. A byla to vůbec mrtvola? Tato otázka mi pořád procházela hlavou. A vlastně i díky Davidovi jsem přistoupil na tu akci s upíry. Ale na rozdíl od otce, já věděl, že v těch kanálech opravdu jsou. Podle mých výpočtu a stádia kriminality v okolí jsem usoudil, že jich tam musí být kolem deseti.

Když jsem přišel domů, otec seděl v křesle a něco vyřezával. Pokud otec vyřezával, byl vždycky v klidu, takže jsem si trochu oddychl.

„Mluvil jsi se slečnou Blackwoodovou?“ zavrčel na mě bez pozdravu, ale já na to byl zvyklý.

„Ano, domluvil jsem se s ní ohledně toho květinového spolku.“

„Ta ženská mě tak štve. Měla by si najít chlapa a otravovat jeho,“ řekl a já jsem se na něj musel podívat. Odkud přišla ta nenávist k slečně Blackwoodové? Že by si udělal čaj s kapičkou brandy bez čaje?

„Já mám slečnu Blackwoodouvou rád,“ zašeptal jsem a raději jsem se otočil a šel pryč.

„Tys byl vždycky po matce,“ ozvalo se za mnou, ale já se rozhodl to ignorovat.

Zašel jsem do svého malinkého pokojíku v podkroví. Vždy tu byla zima, ale s blížícím létem se tu bylo příjemněji než kdekoliv jinde. Sedl jsem si za psací stolek. Všude na něm byly různé papíry, knihy a spisy.

Nevím, jak bych ten pocit pojmenoval, ale v tuto chvíli jsem měl takový divní pocit. Měl jsem pocit, že je něco špatně. Možná mě obepínal strach, nevím. Jediné, co jsem věděl, je to, že jdu na jisto. Že nebudu jako můj otec, který vraždí nevinné lidi. Zničím jen nestvůry.

„Carlisle!“ ozývalo se celým domem. Ale to je normální, že otec křičí.

Seběhl jsem schody a tam u dveří stáli bratři Petersonovi. Ti dva a další půjdou dnes večer se mnou na hon. Musel jsem se usmát nad jejich výbavou. Domnívám se, že těm upírům neuškodí ani kosa nebo vidle, ale nesmím nic říct, protože jinak by mě brali a blázna. Otec tam byl taky. Opíral o hůl a bavil se s nimi. 

„Carlisle, nenech je čekat,“ vyštěkl otec a potom se začal dusit hrozným kašlem.

„Jistě, otče, nepotřebuješ pomoct?“

„Nesahej na mě a starej se o sebe!“ vyštěkl na mě, až kluci za ním nadskočili.

Už jsem se potom o něj dál nestaral. Podíval jsem se na Petersonovy. Oba kluci byli celí vyjukaní, když viděli naši domácí idylku. Já jsem se na ně jen mile usmál a natáhl k nim ruku na potřesení.

„Zdravím, chlapi!“ řekl jsem vesele nevšímajíc si otce.

„Ahoj, Carlisle,“ ozval se Andy.

„Nedáme si nejdříve čaj? Nebo něco tvrdšího?“ zeptal se s úsměvem Charles.

„Chlapi, nebudeme blbnout. Musíme se pomalu vypravit, začne se brzy stmívat.“

„Carlisle má pravdu, chvíli počkejte,“ ozval se otec, který se už trochu oklepal a nasadil opět tu svou nepřístupnou masku.

Odbelhal se do vedlejší místnost,i a když se vrátil, táhl sebou i velkou krabici zbouchanou ze dřeva. Udiveně jsem na něj hleděl, když tu krabici položil na schody a každému z nás dal dřevěný kolík, palici česneku a kříž. Můj kříž byl obrovský, ručně vyřezávaný.

Udiveně jsem hleděl, když ke mně otec přibelhal, pohladil mě po tváři a mile se na mě usmál.

„Neudělej mi ostudu,“ řekl hrubým hlasem.

Co bych jiného mohl čekat od svého otce než výtku, ale já se jen usmál, pokývl hlavou a vydal se na cestu. Andy a Charles mě následovali. Znovu se ozval ten slabý hlásek v mé hlavě, který mi říkal, že třeba tuto noc nepřežiju.

Ale další myšlenky jsem odehnal pryč. U kostelíku stáli další muži, kteří se mnou šli. Celkem nás byl dvacet. Všichni měli nějakou zbraň a pochodně.

„Chlapi, ty nestvůry žijí v kanálech. Vylákáme je ven, ale nejdřív se musíme schovat. Schováme se v tom podchodu u Scottů a až vylezou, tak se na ně vrhneme s ohněm! Chápete?“ vykřikl jsem na ně a vydal jsem se směrem na západ.

Chlapi kývali hlavou, tak jsem to bral jako souhlas.

„Tak jdeme na ně!“ vykřikli muži za mnou, ale já myslel pouze na jediné.

Bůh při mně stůj.  

_______________________________________________________________

Tak co tomu říkáte? Dá se to číst? Budu ráda, když vyjádříte svůj názor. Vaše Iva.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Od Carlislea po Bellu 1. kapitola: