Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ochráním tě - 12. kapitola

15.11.2012 (10:30) • ElizabetVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1937×

„Mám pro tebe překvapení.“

„Jaké?“ podívala jsem se na něj zvědavým pohledem.

„Uvidíš,“ usmál se a vzal mě do náruče.

Položil mě na zem před nějakými dveřmi. Alec je otevřel. Uvnitř byla auta. Takže jsme v garáži. Chytl mě za ruku, někam mě vedl. Zastavili jsme se před červeným autem.

„Tohle je dárek ode mě.“

„To je Porsche Carrera GT! Já tě tak miluju, Alecu! Tohle auto jsem vždycky chtěla!“ objala jsem ho a políbila. „A za co to je?“ podívala jsem se na něj se slzami v očích.

„Za to, že jsi ta nejlepší holka na světě!“ Znovu jsem ho začala líbat.

Aniž by mě přestal líbat, vzal mě do náruče a odnesl do pokoje. Tam mě začal svlékat a já jeho. Spojil naše těla v jedno. Zasténala jsem jeho jméno.

Alec mě druhý den probudil polibkem.

„Dobré ráno, lásko.“

„Ahoj.“

„Za chvíli dorazí Demetri a ostatní. Řeknu mu, aby tě naučil řídit.“

„V pohodě, já řidičák mám.“

„Vážně? Tak to jsem rád,“ usmál se a znovu mě políbil.

„Jestli by ti to nevadilo, ráda bych se převlékla.“ Usmál se, nechal mě se jít převléknout, učesat a namalovat.

Když jsem vyšla z koupelny, Alec byl pryč. Vyšla jsem na chodbu a uviděla Marca. Rychle jsem za ním běžela a objala ho.

„Jsem tak ráda, že jsi zpátky!“

„Byl jsem pryč jen jeden den.“

„Ale i tak,“ usmála jsem se na něj a dala mu pusu na tvář.

No co, mám ho ráda.

„Už budu muset jít. Ale brzy se uvidíme.“

„Tak ahoj.“ Naposled jsem ho objala.

„Jo, ještě něco.“

„Co?“

„Alec už Ara propustil. Je člen gardy.“ Než jsem k tomu stačila něco dodat, byl pryč.

Konečně je Aro na svobodě. Někdo mě chytl kolem pasu.

„Alecu, to mě furt tak musíš děsit?!“

„Promiň.“

„V pohodě. Copak chceš?“

„Víš, napadlo mě, že bys mohla zajet za rodiči. Dlouho jsi je neviděla a oni by byli určitě rádi, kdybys je přijela navštívit.“

„To bych mohla?“

„Jasně.“

„Díky, Alecu!“

„Není za co.“

„Mohla bych tam jet dnes večer? Že bych se zítra kolem páté vrátila?“

„Určitě. Abych tě měl co nejdřív doma.“

„Díky. Hrozně moc tě miluju!“

„Já tebe taky.“

„Nechte toho, vy dva! Alecu, potřebujeme tě ve Velkém sále,“ řekl s úsměvem Demetri.

Alec se na mě omluvně usmál a s Demetrim zmizel. Já šla do ložnice si číst. V sedm hodin jsem šla do garáže a nastoupila do svého milovaného autíčka. Nastartovala jsem a zaposlouchala jsem se do krásného zvuku motoru. Miluji rychlá auta!

Vyjela jsem z garáže a jela za svými rodiči. Zapnula jsem si rádio. Když jsem byla mimo město, tak jsem toho využila a přidala rychlost. I když jedu jenom na jednu noc pryč, bude se mi stýskat po mé lásce. Když s ním nejsem, je pro mě každá minuta utrpením!

Cesta mi krásně utekla. Jakmile jsem uviděla náš dům, byla jsem šťastná. Zastavila jsem před domem a šla zazvonit.

„Jill! Jsem tak ráda, že jsi tu!“

„Ahoj mami.“

„Pojď dovnitř, nestůj tady!“

Jsem tak ráda, že jsem zpátky doma!

„Kde je táta?“

„Je v práci. Na jak dlouho jsi přijela?“

„Jenom na dnešní noc. Jinak by se můj snoubenec zbláznil.“

„Snoubenec? Ty se budeš vdávat?“

„Jo.“

„Jsem tak šťastná! Kdy bude svatba?“

„Zatím jsme nad tím nepřemýšleli. Ale říkal, že svatba bude jinde. Někde daleko.“

„Nevadí. A jak se jmenuje?“

„David.“ No co. Přece je neprozradím.

„Teda. Kolik mu je?“

„Dvacet jedna.“

„Musíš mi poslat fotky ze svatby.“

„Neboj.“

„Jsem tak ráda, že jsi tu. Dlouho jsme se neviděly.“

„To jo. Taky jsem ráda, že tě vidím.“

„Musí být dost bohatý, že ti koupil takovéhle auto.“

„Je. Taky mi koupil hezký prsten.“

„Ukaž… Je pěkný.“

„Díky.“

„Nemáš hlad?“

„Jo, celý den jsem nejedla.“

„Co bys chtěla? Mám tu bramborový salát.“

„Trochu mi dej.“ Máma mi nandala víc, než jsem původně chtěla, ale snědla jsem to.

„Díky, mami, bylo to hrozně dobré.“

„Jsem ráda, že ti to chutnalo. A kde bydlíte?“

„Ve Volteře.“

„Takhle daleko? To ses sem nemusela vláčit.“

„Ale jo, David mi to sám navrhl. A já jsem ráda, že tě můžu zase vidět.“

„Nejsi unavená?“

„Trochu.“

„Tak si běž lehnout.“

„Dobře, mami, dobrou.“

„Dobrou.“ Šla jsem nahoru do pokoje.

Byl pořád stejný. Uprostřed noci jsem se šla vyzvracet na záchod. Zřejmě mi neudělal dobře ten salát. Vypláchla jsem si pusu a vyčistila si svým kartáčkem zuby. Šla jsem si zpět lehnout.

Vzbudila jsem se v jednu odpoledne. Dvě hodiny to trvá do Volterry. Udělám mu překvapení a přijedu dřív. Najednou se mi znovu udělalo blbě a já šla znovu zvracet. Vypláchl jsem si pusu a vyčistila zuby. Zašla jsem si do pokoje pro nabíječku na mobil, rozloučila se s mámou a tátou a jela domů.

Zajímalo by mě, jak se bude Alec tvářit, až domů dorazím dřív. Přidala jsem na rychlosti.

Zajela jsem do garáže a zamkla auto. Rychle jsem pospíchala do ložnice. Když jsem otevřela dveře, nemohla jsem tomu uvěřit. Stála jsem tam jako přikovaná s otevřenou pusou. Alec to zrovna dělá s Teynou!

„Alecu, jak si mohl?“ Oba dva se hrozně lekli a podívali se na mě.

„Jill, ty už…“ zarazil se Demetri, který stál za mnou.

Slzy mi tekly proudem. Už jsem to nevydržela, rozeběhla jsem se do garáže ke svému autu. Rychle jsem vyjela z garáže. Nevím, kam jet a je mi to jedno. Domů nechci. Tak co mám dělat?

Proč mi to sakra udělal? To mu nestačím nebo co?

Uslyšela jsem nějaké brnění v přihrádce. Otevřela jsem ji a tam byla černá Nokia. Zvedla jsem to. V mobilu zazněl starostlivý hlas Demetriho.

„Jill, vrať se. Všichni ti to vysvětlíme. Prosím, nedělej jen žádné blbosti. Vrať se, prosím!“ Já mu to položila. Znovu zazvonil, ale tentokrát jsem to položila.

V dálce jsem uviděla most. Najela jsem na něj a dala ruce z volantu. Auto sjelo z mostu do ledové vody. Rána do hlavy a pak nic. Jako kdyby to všechno ze mě spadlo.

Autor: ElizabetVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ochráním tě - 12. kapitola: