Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oceán je můj domov 20. kapitola

06.01.2014 (19:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3065×

20. kapitola

Už to bude pár let, co jsme zachránili Tritona a Cullenovi a moje rodina se seznámili. Jmenujeme se teď Marovi. Mar je španělsky moře. Vymyslela jsem to já a otec i sestry to schválili, líbilo se jim to.

Já zůstala s Edwardem a Cullenovými na pevnině, ale bez moře jsem zůstat nemohla. Každý den jsem plavala nejmíň hodinu. Moře je část mého bytí a Edward si to moc dobře uvědomoval.

Ale já nemůžu zůstat na souši věčně a on nemůže být věčně pod vodou. Jako mořský kluk, co jsem mu dokázala dát polibkem, vydrží nejvíce rok. Byla přede mnou důležitá volba. Moře nebo Edward.

Edwarda miluju, ale moře taky. Moře potřebuju, abych přežila, ale bez Edwarda nepřežiju. Tohle nedokážu. Tohle nejde. Kéž by mohl být Edward déle pod vodou nebo já vydržela déle bez vody, ale voda je k životu důležitá.

„Lásko, nad čím přemýšlíš? Poslední dobou jsi nějaká zamlklá a duchem mimo. Co se děje?“ ozval se za mnou Edwardův hlas a tím mě vytrhl z mých úvah. Otočila jsem se na něj, ale svůj pohled jsem vrátila k obzoru přede mnou. Stále žijeme na ostrově Esmé.

Přisedl ke mně na molo, sedl si co nejblíže ke mně, objal mě kolem pasu a přitiskl si mě k sobě. Věděla jsem, že Edwardovi můžu říct cokoli, ale tohohle jsem se bála. Nechci, aby si dělal starosti.

„Přemýšlím, co bude dál. Ty nevydržíš věčně pod vodou a já nevydržím věčně na souši. Kdybych jela s tebou do středozemí, nepřežila bych tam bez mořské vody a ty pod vodou zase nepřežiješ bez krve,“ začala jsem a chtěla pokračovat, ale políbil mě, čímž zastavil všechny mé řeči.

„Tak tohle tě trápí? S tím si starosti nedělej,“ řekl takovým hlasem, že jsem mu chtěla věřit, ale jaksi jsem to nedokázala. Edward si mě posadil na klín a i se mnou v náručí se zvedl. Vyděšeně jsem se ho chytla kolem krku.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se ho vyděšeně a nechápavě. Pobaveně se usmál a otočil se k molu. Co to dělá? To mi nemůže něco říct?

„Mám pro tebe překvapení. Zavři oči,“ řekl a čekal. Tak tohle jsem zrovna nemyslela. Když jsem oči nezavírala, ani se nepohnul, jen mi zblízka hleděl do očí. Povzdechla jsem si a rozhodla se mu vyhovět.

„Drž je zavřené, dokud ti neřeknu, že je můžeš otevřít,“ zašeptal mi do ucha a v okamžiku se kolem mé hlavy prohnal vítr. On běžel. Ale kam? To byla otázka, na kterou brzy dostanu odpověď.

Když se zastavil, pomalu mě postavil na zem. Jednou rukou mě chytil kolem pasu a druhou mi dal na oči. Já nepodvádím, jasné? No, lákalo mě to, ale odolala jsem pokušení.

„Už můžeš,“ ozvalo se těsně u mého ucha a i když měl ledový dech, zahřál mě. Sundal ruku z mých očí a já je otevřela. Nemohla jsem jim však uvěřit.

Stáli jsme na naší pláži, kde mě Edward našel, všude byly zabodané v písku zapálené louče a zhruba v polovině pláže byla v písku rozprostřená jemně modrá deka s polštáři, jako moje ploutev, a na ní byl piknikový košík.

Nechápavě a nevěřícně jsem se podívala na Edwarda, který se potěšeně usmíval. Nezmohla jsem se na slovo. Edward mě chytl za ruku a táhl tím bludištěm loučí až k dece, na kterou se společně se mnou posadil.

Hm, tak pohodlné a jemné. Pro větší pohodlí jsem si lehla na polštář a opřela se o jeden loket. Edward otevřel košík a vytáhl dvě skleničky na šampaňské. Vytřeštila jsem oči a nadzvedla obočí.

Když vytáhl dvě skleněné láhve na víno a jednu otevřel, pochopila jsem, protože se zpod víčka vynořila vůně moře. Mořská voda. Nalil ji do jedné skleničky, kterou mi podal. Otevřel druhou a vynořila se vůně krve, puma. Nalil do druhé skleničky a láhve uklidil zpátky do košíku.

„Na nás, na naši lásku a naši budoucnost,“ řekl a přiťukl si se mnou. Usmála jsem se na něj a napila se, přičemž jsem mu stále koukala do očí. Hm, tahle voda je velmi dobrá. Nějaká speciální?

Vypila jsem ji do dna a položila ji do košíku, aby se jí něco nestalo, a znovu jsem se položila na polštář. Edward si lehl za mě a objal mě jednou rukou kolem pasu. Natiskl se na mě tak těsně, že jsem cítila jeho chlad.

„Je tady nádherně. Proč jsi to připravil?“ zeptala jsem se ho po nějaké chvíli. Nemohla jsem si nevšimnout, že celý ztuhl. Otočila jsem se mu ve zkamenělé náruči a koukala mu zblízka do očí. Viděla jsem v nich obavy.

„Edwarde, co je?“ zeptala jsem se ho a položila mu ruku na tvář, abych ho rozmrazila. Měla jsem v plánu ho trochu popálit, ale nebylo to třeba, protože se pohnul sám. Sedl si a byl ke mně zády.

Sedla jsem si taky a položila mu ruku na rameno. Nic jsem nechápala. Byl odtažitý a nemluvil. Tohle není ten Edward, kterého jsem poznala ve Forks. Edward si trochu poposedl a seděl přesně naproti mně.

„Bello, miluju tě a vím, že nikdy nebudu milovat a chtít jinou. Miluju tě takovou, jaká jsi. Jsi ta, se kterou chci být a bez které nemůžu být. A proto se tě musím zeptat,“ začal a já dostala strach. Je mu dobře?

Sáhl do kapsy svých kraťasů a vytáhl mušli. Ne, tohle není mušle, teda je, ale je to modrá sametová krabička ve tvaru mušle. Trochu si poposedl a já si až potom všimla, že klečí… na jednom koleni.

Otevřel tu mušli a… Ztratila jsem dech. V té mušli byly nádherné náušnice ve tvaru srdíček s perlami uprostřed a… prstýnek ve tvaru srdce s perlou uprostřed, stejně jako náušnice.

„Isabello Marie Swan Marová, vezmeš si mě za muže?“ zeptal se mě se zatajeným dechem a já jasně slyšela, že sotva mluví přes knedlík v krku. Stejně jako já. Jsme to ale dvojka.

Pohled jsem zvedla od té nádhery do Edwardových očí, ale stále jsem nebyla schopna odpovědět. Dech jsem stále nenašla. Na tváři jsem ucítila něco studeného. Slzy. On mě dohnal až k slzám.

„Ano. Ano. Ano! Ano, vezmu si tě!“ začala jsem řvát na celou pláž, ne-li na celý ostrov a skočila mu kolem krku, až jsem ho povalila do polštářů a políbila ho.

Když jsme se oba uklidnili, Edward mi navlékl na prst ten krásný prstýnek a já si nasadila ty náušnice. Nádhera.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oceán je můj domov 20. kapitola: