Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nymfa Bella Prolog + 1. kapitola

29.04.2012 (16:15) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 5884×

Prolog

Jistě znáte mytické bytosti ze starobylého Řecka. Minotaury, napůl lidi a napůl býky, kentaury, napůl lidi a napůl koně, satyry, napůl lidi a napůl kozly, bohy, polobohy a nymfy. Nymfy byly krásné dívky, které žily věčně a chránily les. Byly zasvěcené bohyni Héře.

V té době žila jedna nymfa, ale nebyla obyčejná. Její otec byl sám Zeus a její matka člověk, jméno se neví. To ví jen Zeus. Jmenovala se Isabella a byla známa jako nejkrásnější nymfa pod sluncem. Mnoho mužů - lidských či nadpřirozených, se ji snažilo dostat. Nikdy se to nikomu nepovedlo.

Až jednou se objevil syn bohyně Afrodity, Amor. Byl znám tím, že je hrozný sukničkář a tím také ve skutečnosti byl. Ale Isabella v něm vzbudila takovou touhu, že po ní toužil víc než po jakékoliv jiné. Ale odmítala ho. Nymfy se mohou jen jednou opravdově zamilovat, ostatní jsou jen poblouznění.

Amor byl ale vytrvalý a jen tak se nevzdával. Dvořil se Isabelle, byl s ní pořád, ale jen po ní toužil. Po pár letech se do ní skutečně zamiloval a chtěl, aby byla jenom jeho. Ale Isabella ho nemilovala, ale líbil se jí, a tak byli spolu. Amor stále naléhal, ale Isabella nikdy nepodlehla.

Po několika letech jejich vztahu ji Amor pozval na Olymp a tam Isabella zjistila, že její otec je Zeus. Dovolil jí na Olympu zůstat.

Když se blížily její sto padesáté narozeniny, přistihla Amora, jak ji podvádí. Byla z toho zlomená, a tak utíkala z Olympu na zem. Ale Amor na ni stihl seslat kletbu – spánek. Bude spát dvě a půl tisíciletí.

Náš příběh vypráví o probuzení nymfy Belly.

1. kapitola

Jak já toho Amora nenávidím! Podvede mě a ještě mě prokleje! Seslal na mě spánek. Parchant! Nevím, kolik let budu spát, kolik jsem už prospala, ale chci se probudit.

Jako na zavolanou jsem otevřela oči. Sedla jsem si. Cítila jsem, jak se mé tělo uvolňuje. Rozhlížela se kolem. Byla jsem v chrámu bohyně Afrodity. Alespoň že ona je tak milá, ne jako její syn.

Proč Amor není jako Erós? Erós je hodný, mírumilovný, ne jako jeho bratr, který žije jenom pro levné děvky, které mu ještě velmi rády roztahují nohy. A já si fakticky myslela, že mě miluje. Jak jsem byla naivní.

Vstala jsem, ale mé nohy mě zradily, a tak jsem spadla na zem. Všimla jsem si, že mám divné oblečení. V mé době jsem byla zvyklá na šaty z kůže, nebo na šaty z pavučiny, ale tohle není kůže ani pavučina, ale látka.

A to na nohách je jako co? Vždy jsem chodila bosa, protože mi nikdy nic nehrozilo. Zakopnout, nebo šlápnout na trn bylo pro nymfu nemožné. Znovu jsem se pokusila vstát, tentokrát úspěšně. Sundala jsem si ty… boty. Odkud to vím?

Šla jsem studenou chodbou a koukala na všechny strany. Vůbec se to tu nezměnilo, je to pořád stejné. Tady se mě poprvé pokoušel Amor svést. Vyšla jsem z chrámu a objevila se v lese. Vstup do chrámu vypadal jako jeskyně.

Šla jsem pomalu lesem, ale něco nebylo v pořádku. Všude bylo až děsivé ticho. Najednou jsem uslyšela dusot tlap. Medvědích tlap. Před něčím utíkal. Vyběhl z roští, jako by mu hořelo za patami.

Chtěla jsem ho uklidit, protože my nymfy máme moc mluvit k zvířatům a ovládat je. Skočila jsem mu do cesty, ale tlapou mě strhl na stranu. Padla jsem do trávy jako pytel brambor a chytila se za bok, kam mě ten medvěd udeřil. Au! To bolí! Podívala jsem se na svou ruku a viděla… krev. On mě škrábl! Celý bok mi krvácel, triko potrhané a kalhoty od krve.

Zaslechla jsem ještě něco dalšího. Zvuky nohou. Na člověka byly moc lehké a ladné. Tohle museli být… upíři. Otočila jsem se za tím zvukem. Z roští, odkud vyběhl před chvílí medvěd, vyběhli dva upíři. Zrzek a blonďák. Ale zarazily mě jejich oči. Byly zlaté. Neměly by být červené?

Vyjeveně na mě koukali a já koukala stejně na ně. Rychle jsem se vydrápala na nohy a postavila se naproti nim. Oba propalovali můj bok. Ten blonďák ho spíše zkoumal, ale ten zrzek… měl žízeň, dokazovaly to jeho oči, které byly černé. Blondýn zvedl ruce ve vzdávajícím se gestu a pomalu přistoupil ke mně. O krok jsem ustoupila.

Zase ke mně přistoupil. Dostala jsem obrovský strach, tak jsem se otočila a dala se na útěk, přirozená reakce při styku s upírem, ne? Nymfy umějí běhat rychle, rychleji než lidé. Slyšela jsem je za sebou, a tak jsem se snažila ještě zrychlit. Dařilo se mi to. Ale zakopla jsem a uviděla jenom tmu.

Pohled Edwarda:

Po přemlouvání mého otce Carlislea jsem se podvolil a šel s ním na lov. Jsme upíři a žijeme ze zvířecí krve. Vyběhli jsme společně a já zavětřil medvěda. Carlisle ho asi zavětřil taky, protože jsme běželi stejnou cestou.

Ale do nosu mě udeřila jiná vůně. Vůně lidské krve. Běžel jsem za tou vůní a za chvíli zjistil zdroj. Ta vůně patřila mladé dívce, která krvácela. Musel jí ublížit ten medvěd. Když nás spatřila, zvedla se ze země a stála naproti nám.

Pořádně jsem si ji prohlédl. Byla krásná. Kaštanové vlasy se jí vlnily skoro až po zadeček, hnědé oči připomínající moře čokolády, tvář jako anděl, postava modelky. Přede mnou stojí anděl.

Carlisle zvedl ruce v uklidňujícím gestu a přistoupil k té dívce, ale ona couvla. Bála se, bylo to na ní vidět. Carlisle zase o krok přistoupil blíže k ní, ale ona zase ustoupila, otočila se a utíkala pryč.

Rozeběhli jsme se za ní. Na člověka byla velmi rychlá, až moc rychlá. Je vůbec člověk? Po chvíli jsme ji našli ležet na zemi v bezvědomí. Carlisle k ní přiklekl a začal zjišťovat její zranění.

Musíme ji vzít domů a pomoct jí, poslal mi v myšlenkách. Přikývl jsem, vzal ji do náruče a rozeběhl se domů. Její krev mě až hříšně lákala, ale cítil jsem potřebu jí pomoci a na krev jsem ani nepomyslel.

Vtrhl jsem do domu a nesl tu dívku do mého pokoje. Carlisle si skočil pro lékařskou brašnu a šel za mnou. Sundal jí triko a ránu vydezinfikoval. Byla to hrozně ošklivá rána. Zafačoval jí celý hrudník, položil do postele, přikryl a odešel. Já šel taky.

Všichni se hned ptali na to, kdo je, co se jí stalo a proč je tady. Taky bych to rád věděl. Když jsme si vše urovnali, šel jsem za ní. Pohled na ni mě hřál u srdce, i když je mrtvé. Vypadala tak nevinně, tak překrásně - jako anděl.

***

Proseděl jsem u ní tři dny a ona se stále neprobouzela. Esmé mě jednou vyhodila na lov, ale to bylo všechno. Carlisle jí měnil obvazy, rány se už skoro zahojily. Rosalie nebyla z její přítomnosti nijak nadšená, ale protože potřebovala pomoct, nic jiného jí nezbylo. Hrozně jsem toužil znát její jméno, odkud je, co se jí přihodilo. Prostě všechno.

Najednou se jí zatřásly dlouhé řasy a otevřela oči. Hned, jakmile mě spatřila, se vymrštila do sedu a snažila se být co nejdále ode mě. To mě zasáhlo. Do dveří vstoupil Carlisle s Esmé v závěsu a ostatní za ní.

Vyjeveně koukala na mou rodinu a těkala pohledem ze mě na ně a opačně. Carlisle k ní pomalu přistoupil, aby se nevylekala. Vypadala jako by čekala. Ale na co?

„Zabijete mě?“ zeptala se slabým hláskem, který byl jako samet. Asi jsem špatně slyšel. Cože to řekla?

„Ne, chceme ti pomoct. Jmenuji se Carlisle Cullen a jsem lékař. Byla jsi napadena medvědem, tak jsem tě odnesl sem a ošetřil ti rány,“ vysvětlil klidně Carlisle. Podívala se nechápavě a rukou zamířila ke svému boku. Asi si vzpomněla. Vystrašeně koukala po našich obličejích. Proč nepřečtu její myšlenky?

„Proč máte zlaté oči? Neměly by být červené?“ zeptala se. Ztuhl jsem a nebyl jsem jediný. Ona o nás ví?

„Ty víš, co jsme?“ zeptal jsem se váhavě. Pohledem střelila ke mně a já zapomněl, na co jsem se ptal.

„Ano. Jste upíři,“ odpověděla, jako by to byla samozřejmost. Aha, tak už vím, na co jsem se ptal. Najednou mě polapil strašný strach. Ale proč? Čeho se bojím?

„Jak se jmenuješ, dítě?“ zeptala se ji mateřsky Esmé. Podívala se na ni a vypadala, jako by něco hledala.

„Bella,“ řekla tiše. To bude zkratka ze jména Isabella, nebo možná Annabell. Ať tak či onak, krásné jméno, hodí se k ní.

„Těší mě, Bello. Jsem Carlisle, jak jsem už řekl. Tohle je moje žena Esmé a naše děti Jasper, Alice, Emmett, Rosalie a Edward.“ Koukala na nás podle jmen. Na mně se zastavila a divně si mě měřila. Proč je pro mě její mysl uzavřená? Dal bych cokoli jen za jedinou její myšlenku, třeba jen jednu větu, jedno slovo, slabiku, písmeno, cokoli.

„Bello, nechceme ti ublížit. Živíme se zvířecí krví, protože nechceme zabíjet lidi. Ctíme lidský život a chceme lidem pomáhat. Jako teď pomáháme tobě. Odpočívej a kdybys něco potřebovala, zavolej,“ řekl Carlisle. Belle najednou začaly téct slzy. Esmé si k ní přisedla, objala ji a přitiskla si ji na hruď. Bella nic nenamítala a dál plakala.

„Bolí tě něco, Bello?“ zeptal se Carlisle. Zakroutila záporně hlavou.

„Jste na mě tak hodní. Ani mě neznáte a zachraňujete mi život.“ Vzlykala jako o život. Bylo mi jí strašně líto.

„My to děláme rádi. A ze srdce doufám, že tě poznáme. Teď odpočívej,“ nařídil jí Carlisle jako pravý doktor a všichni jsme jako na povel šli z pokoje.

„Děkuju,“ zašeptala, než jsem zavřel dveře.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nymfa Bella Prolog + 1. kapitola: