Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Now I love you 16. kapitola

03.02.2010 (07:45) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5726×

&l

16. kapitola – Moje fantazie...

Bella

A kdyby pravda bylo vše a láska jenom snění, já bych se k spánku položil a nechtěl probuzení...

„Bello, drahoušku, vítej doma!“ ozvalo se vedle mě a já se překvapeně otočila. Leah? Co tady dělá? Vždyť já... já jsem byla na ostrově!

„Leah?!“ vyhrkla jsem překvapeně. Nic nedávalo smysl. Kde je ten upír? A kde ostrov? A znova - kde je ten upír – Edward? Vždyť jsme ztroskotali, ne? Nebo to byl jen sen? Sakra, co se to děje?!

„Tolik se mi stýskalo, sestřenko,“ řekla šťastně a objala mě. Objeme mě a já ji objetí stále ještě překvapená oplácím.

„Leah?“ zachraptila jsem jí do ramene. Najednou mi bylo do pláče, cítila jsem, že se něco stalo, že mi něco... ne, že mi někdo chybí. „Leah, co se stalo?“ zeptala jsem se chraplavým hlasem. Zabořila jsem hlavu do jejího ramene a snažila se uklidnit.

„Co by se mělo stát? Co se mělo stát?“ zeptala se překvapeně.

„Já – já nevím, mám okno,“ řekla jsem a dál potlačovala slzy smutku.  Co se stalo? Ptala jsem se sama sebe. Byla jsem zmatená. Kde jsem nebo spíše kde je ostrov a kde je... Edward?

Zasmála se kašlavým, veselým smíchem. „To je tak, když-,“ zarazila se.

„Když - co?“ naléhala jsem. Ničemu jsem nerozuměla. Nic nedávalo smysl. Všechno bylo jinak.

„Když... když - když já... já nevím,“ šeptla polohlasem a odtáhla se ode mě. V obličeji se jí zračil nechápavý pohled. Zřejmě něco takového musela vidět i u mě. Nic nedávalo smysl. Nic.

Byla jsem na pokraji zkroucení. Byla jsem někde, kde bych neměla být, nebo možná ano, co já vím? A něco mi chybělo. Něco drásalo moje srdce a něco mi scházelo a... bolelo to!

„Leah, co se stalo?“ zeptala jsem se znova. V hlase mi zněl smutek, napětí, strach...

„Já... ty... ono,“ snažila se něco říct, ovšem ona nedokázala říct ani souvislou větu. Ruce se jí podivně třásly, z očí ji začaly téct slzy.

„Leah,“ zachraptěla jsem smutně a snažila se uchopit její ruku. Ucukla a pak... se začala ztrácet. Pomalu, ale jistě. Vypařovat se, mizet do tmy. Znova jsem chytla po její ruce, nesmí odejít! Nesmí, ona... vypařila se a jediné, co jsem zaslechla, bylo: „Vrať se...“

„Bello...,“ ozvalo se vedle mě. Překvapeně jsem otočila hlavu. Tohle nebylo radostné přivítání, tohle byl povzdech. Pár metrů ode mě stál jako vždy velký, působící dojmem osobního strážce - Jacob! Oddechla jsem si a rozeběhla se za ním.

„Jacobe,“ zakřičela jsem šťastně, ale on se neotočil mým směrem. Ani se na mě nepodíval. Svůj pohled zabodával do země, vypadal ztrápeně. Vůbec to nebyl ten usměvavý Jacob, jakého jsem kdysi znala z těch návštěv, docela častých, u nich doma. Teď byl smutný...

„Bello,“ povzdechl si znova a začal přešlapovat na místě. „Bello, kde jsi?“ zamumlal a promnul si kořen u nosu.

Udělala jsem jeden váhavý krok. Chytla jsem ho za ruku, ale s ním to nic neudělalo. Ano, oté co jsem zašeptala „tady“. Stál tam dál, ztrápeně hleděl do země a mě neviděl... Co se to děje?

V hlavě mi naskákaly další otázky. Něco bylo špatně, zase! Předtím to bylo super, tam jsem byla alespoň vnímaná, pomyslím si sarkasticky, ale bylo mi do pláče. Bylo mi smutno.

„Jacobe,“ ozvalo se ze tmy. Vzdálený mužský hlas, s podtónem dětského hlasu. Tenhle hlas bych poznala kdekoliv - Seth.

Jacob překvapeně zvedl hlavu a čekal, až k němu dorazí ten nejmladší člen smečky. Malý rozverný usměvavý Seth, ovšem ten, který přibíhal, se mi ani zdaleka nepodobal. Taky byl smutný. V obličeji měl ztrhaný pohled, smíšený ovšem s radostí. Usmíval se!

„Děje se něco?“ zeptal se Jacob napůl rozzlobeně. „Říkal jsem, že jestli nepůjde o něco důležitého, nemáš mě rušit, potřebuju přemýšlet,“ namítl a otočil se k němu zády.

„Ale Jacobe,“ naléhal Seth. „Víš, že bych nepřišel, kdyby to nebylo naléhavé,“ mluvil a přitom se usmíval. Byl šťastný! „Oni... my... našli jsme ji,“ zajásal a čekal na Jacobovu reakci.

Ten zkameněl, doslova jsem slyšela, jak se jeho srdce na chvilku zastavilo. Překvapeně se otočil k Sethovi. „Našli? Chceš říct, že... žije? Je v pořádku? A kde je?“ vychrlil ze sebe.

Seth se usmál. „Pojď, myslím, že se na tebe těší,“ řekl spokojeně a otočil se. Jacob ještě chvilku stál na místě.

„Sethe,“ hlesl. Hlas mu divně přeskakoval. „Upír... byl s ní?“ zeptal se. Čelist měl napjatou, hlas zastřený zlostí.

Seth se zarazil na místě, doslova zkameněl a pak se otočil nazpátek. „No víš...,“ nervózně se usmál. „On... už není,“ řekl a poškrábal se na hlavě.

„Není?“ zeptal se Jacob.

„No, víš jak jsou naše vztahy se studenými... no, nejsou ideální a dalo se čekat, že tohle nedopadne dobře. A znáš Bellu, naši horkou hlavu... prostě už není,“ řekl.

Jakobova ramena klesla. Napětí opadlo. Uvolněně se zasmál jako ten starý Jacob. „No, pak doufám, že to nebudu já, kdo to půjde říct jeho rodině,“ zasmál se bezstarostně. Seth mu smích oplatil a pak vybíhali oba společně do tmy.

Nic nechápu. Mrtvý? Už není? Upír, tím mysleli Edwarda? V hlavě mám až příliš mnoho otázek, měla jsem pocit, jako by mi měla každou chvíli prasknout hlava. Bolelo to!

„Jacobe!“ křikla jsem za ním. „Sethe!“

Neotočili se, nic. Jen dál běželi... a mě tady nechali. „Edwarde!“ křikla jsem znova a pak... tma.

Překvapeně jsem otevřela oči. Na čele se mi rosil pot, bylo mi teplo. Nezvykle teplo na ostrov. Ano, byla jsem zase na ostrově. Tedy doufala jsem, ale ujišťoval mě v tom písek pod mými zády. Takhle to mělo být.

Cítila jsem jakési uspokojení a radost, která se ještě více prohloubila, když jsem na obloze spatřila slunce – poprvé na tomhle ostrově. Svítilo a jeho vliv byl vcelku poznat. Bylo tu až moc velké horko, přímo k zalknutí.

Protáhla jsem se. Záda jsem měla ztuhlá, bolela mě, stejně tak jako ruce. Poslední, co jsem si pamatovala bylo to, jak můj obsah žaludku putoval opravdu hodně rychle do nejbližšího křoví.

Pocítila jsem slabé škubnutí v žaludku a radši na to přestala myslet. Bylo to bezpečnější. Převalila jsem se a pomalu si sedla. Taky jsem si pamatovala to, jak jsem opravdu rychle padala na zem, ne... vlastně do upírské náruče.

Upír... kde je ten upír, ten... Edward? Překvapeně jsem si uvědomila, že se bojím... že tu není. Ale ten pocit překryl starost o něj. Kde je?

Pokusila jsem se zvednout, ovšem moje hlava mi to nedovolila. Takový pocit uvnitř mě byl... opravdu nepříjemný. Povzdechla jsem si a opět jsem ji položila do písku. Zavřela jsem oči a polkla. A pak jsem se zamyslela nad celou touhle šaškárnou.

Nejen, že jsem během... možná ani né hodiny udělala ze svého nepřítele něco víc, nejenže se mi zdál divný sen, který nedával smysl. Nejenže trčím tady, na pustém ostrově. Já dokonce cítila něco víc k tomu prašivému upírovi! A... teď je otázka, jestli to bylo dobře a nebo špatně.

Opět se u mě ozval deficit spánku a já se opět ponořila do tmavé uklidňující tmy.

Edward

Nechal jsem ji ležet na pláži a šel zatím do džungle hledat něco k jídlu. Pro ni, samozřejmě. Já měl dost po tom mém posledním úlovku... Ještě teď mě z toho zamrazilo v zádech. Zdejší pochoutky zřejmě nějaký čas oželím, ovšem nebyl jsem si jist, na jak dlouho.

Povzdechl jsem si a do náruče, zpola zaplněné ovocem, jsem přidal dalších pár kousků dobře vypadajících pomerančů... tedy, doufal jsem, že to jsou pomeranče.

Pak jsem se otočil a co nejrychleji jsem si to rázoval zpátky na pláž. Sužoval mě pocit, že až se tam vrátím, už tam nebude. Měl jsem strach, velký strach. Nesoustředil jsem se na sbírání toho, co jsem sbíral, ale něco jsem bral. Ovšem duchem jsem byl mimo. Totálně mimo. Přesněji, duchem jsem byl na pláži a strachoval se tam o ležícího vlkodlaka. Bůh mi pomáhej...

Rychle jsem odstrčil těch pár větví, které mi překážely v cestě, a vyběhl na pláž. Pocítil jsem úlevu, když jsem ji našel na tom stejném místě ve stejné poloze. Klidnou, ve spánku.

Usmál jsem se. Teď vypadala mnohem klidněji než když byla vzhůru. Žádné nadávky, žádný křik. Ticho a klid. Ach, byl to opravdu úžasný pocti, přesto jsem se těšil, až se probudí.     Posadil jsem se kousek od ní a položil na zem to ovoce. Pak jsem se předklonil a díval se na toho spícího anděla vedle mně.

Už jsem se ani nezarazil nad tím, že je pro mě... anděl. Byla tu a prostě... ta doba hašteření, která mi teď připadala jako by se odehrála před tisíci lety, byla pryč. Teď, jak jsem doufal, bude příměří. A já doufám, že nebude krátké...

Zavrtěla se a překulila se směrem ke mně. Zabručela nějakou poznámku a pak otevřela oči a já se začal ztrácet v té čokoládové barvě a nechtěl jsem nazpátek.

Za tento dílek se omlouvám. Je vlastně o ničem, já vím. Jsem strašný člověk, omouvám se. A taky se omlouvám za to, jak dlouho na další dílky musíte čekat...

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Now I love you 16. kapitola: