Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Now I love you 10. kapitola

28.12.2009 (18:00) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5600×

10. kapitola – Ha! Ha!

Bella

Příliš mnoho líčidel a příliš málo oblečení je u ženy vždy příznak zoufalství.

Zatrnulo ve mně. Ne, ne, ne! Sakra! Sakra! Sakra! začala jsem v duchu nadávat. To jsem vážně tak blbá, abych se nechala tak napálit a zničit si svůj poslední kus oblečení, co mi zbyl? To jsem opravdu tak pitomá?

Vztekle jsem zavrčela a drbla tlapou do písku. Tohle je vážně vrchol, to si ten studenej upír odskáče, za tohle pěkně zaplatí, bude pykat, však uvidí, chlapeček! Ovšem zřejmě mě taky uvidí, jak se tady pruducíruju nahá a to jsem opravdu nechtěla. Ne, tohle se nestane.

Rozhlédla jsem se okolo sebe a taky se zahleděla na moře ve snaze najít něco, co třeba bude připomínat kufr oblečení, který se potopil společně s letadlem. Když už sem připlul ten míč, nevidím důvod, proč by sem nemohl připlout kufr, ovšem nikde jsem nic neviděla.

Jen samou vodu, vodu, vodu! Zavrčela jsem a otočila hlavu na písčitou zem. Do oka mi padly listy z nějakého podivně vypadajícího stromu. V hlavě mi okamžitě naskočil obrázek z různých filmů se ztroskotáním. Sukně z listů, podprsenka z... kokosů. Zřejmě tohle byla moje jediná naděje na to, abych skryla svoje choulostivé partie.

Nehodlala jsem zde chodit jako vlkodlak, to opravdu ne, a jediné, co mi zbývalo, byla ta sukně a ty kokosy, tedy pokud nějaké najdu, samozřejmě...

Otočila jsem se a vydala se směrem k hustému porostu zelené. Rychle jsem se proměnila a v co nejkratší době nasbírala co nejvíce těch velkých listů. Pak jsem zalezla do křoví a pořádně se rozhlédla a začichala, pro případ, že by ho napadlo mne opět špehovat. Když jsem zjistila, že vzduch je čistý, částečně jsem si oddechla, ovšem pak můj zrak spočinul na té hromadě listů a já si uvědomila, že mi chybí pár věcí, jelikož listy jen tak bez provazu k sobě určitě nedám.

Opět jsem zavrčela a měla jsem sto chutí ty velké listy roztrhat, ovšem včas jsem se zastavila a uklidnila se. Se vztekem asi nikam nedojdu. Potřebuju svůj dokonalý mozek a taky něco na sešití listů, něco, co by drželo, ovšem tady nic takového nebylo.

Rozhlédla jsem se, znovu a znovu, a až po páté jsem si uvědomila, že jsem to měla celou dobu před sebou - obrazně řečeno. Asi pár metrů směrem hlouběji do té džungle visel ze stromu provaz - liána!

Potěšeně jsem se usmála, rozběhla se a rychle na něj skočila. Zavěsila jsem se a zatáhla dolů, ovšem to lano ne a ne povolit. Zatáhla jsem znovu, ozvaly se divné zvuky a pak pár křupnutí, ovšem místo liána spadla na zem ztrouchnivělá větev.

Zaklela jsem. Zavěsila jsem se na to pekelné lano a tahala, marně. Zaťala jsem svaly, zuby a opět jsem zatáhla. Nohama jsem se o to lano zavěsila a snažila se ho dostat dolů, jenomže ono tam vyselo jako přibité!

Tím,že jsem se tak snažila jsem ovšem dosáhla úplně něčeho jiného. Liáno se začalo houpat! Sem tam, tam a sem, ovšem to byla moje nejmenší starost, tedy do chvíle, kdy liána začala konečně povolovat...!

Pevně jsem se držela, ovšem to jsem možná neměla dělat. Lano povolovalo čím dál tím víc a já se pořád houpala a houpala, a liána povolovala, až.... křup!. A já skončila na zemi.

,,Sakra, kurnik práce!“ začala jsem nadávat a vztekle třásla tou liánou. Teď budu mít určitě odřenej zadek, pomyslela jsem si.

Když jsem se pořádně uklidnila, sebrala jsem poslední zbytky své důstojnosti, co mi zbyly, a vydala se k těm velkým listům. Musela jsem zapojit hodně síly, abych je dala nakonec dohromady. Haldu listů jsem zničila při mých ubohých pokusech, ale nakonec jsem si vytvořila jakž takž vypadající sukýnku, a byla jsem nanejvýš pokojená.

Natáhla jsem si ji na svoje odhalené tělo a zkontrolovala, jestli jsou všechny choulostivé partie tam dole zakryty. Musela jsme se pochválit, jelikož byly. Sukně dokonale zakryla všechno, co mělo být skryto. Ovšem teď tu nastal jiný problém a to problém s mojí horní částí těla. A první, co mě napadlo, byly kokosy, ovšem ty jsem zavrhla hned.

Nemohla bych je na sobě nosit, to ani náhodou. Stačí, že jsem klesla tak hluboko, že na sobě mám sukni z listů! Pohlédla jsem na pláž a pak následovně na ty kousky oblečení, které tam z byly po mé přeměně. Zaradovala jsem se, jelikož některé vypadaly vážně nadějně a já jsem s radostí vyrazila na pláž, samozřejmě s nejvyšší opatrností!

Zaujatě jsem si prohlížela ony kusy látky, které zbyly z mého dřívějšího oblečení a potěšeně se usmívala. Zbyly zde větší kusy, přesně takové, jaké jsem potřebovala na výrobu mé nové ,podprsenky‘. Posbírala jsem co nejvíc největších kousků a pak opět zalezla do houští s jistotou, že mě nikdo nepozoruje.

Chvíli mi trvalo, než jsem kusy poskládala dohromady a urobila z toho moji novou róbu, ovšem nakonec jsem to zvládla a i můj horní díl byl dokončen. S dobrým pocitem, že jsem něco dokázala a že nejsem k ničemu, jsem si ho uvázala a opět zkontrolovala, jestli někdo něco nevykukuje. Kdo ví, co by pak ten proradný upír udělal. Když jsem zjistila, že ne, byla jsem na sebe opravdu hrdá. Tohle byl můj největší úspěch od té doby, kdy jsme zde ztroskotali.

Usměv mi z tváře pohasl. Teprve až teď jsem si uvědomila, jak moc mi chybí Jacob, Chat, Leah, Paul, Seth, Embry... Jak moc se mi po nich stýská a jak ráda bych je zase viděla, ovšem na to si zřejmě počkám, jak tak vidím...

Povzdechla jsem si a ještě jednou se zkontrolovala. Pak jsem vyrazila směrem do útrob pralesa nejen kvůli hladu a žízni, které mě dostihly, ale hlavně kvůli tomu, abych našla toho všivého upíra a ukázala mu, že nejsem budižkničemu, že jsem vlkodlak a dokážu všechno! No, skoro všechno, samozřejmě...

Po pár minutách chůze jsem se zastavila a zhluboka se nadechla - snažila jsem se zachytit jeho pach. Dobře, věděla jsem, že to není dobré a už vůbec ne úžasné, hledat upíra, ovšem nemohla jsem si nechat ujít jeho pohled na moje oblečení, to opravdu ne.

Zachytila jsem ho téměř okamžitě, jeho nasládlý pach se nedal minout a já se za ním vydala jen tak, jelikož jsem tam nemohla otevřeně vkráčet a zeptat se ho, co on na můj nový ohoz.

Dělala jsem rázné kroky tak, abych tam co nejdříve  byla a ukázala mu to. Těšila jsem se na to, chovala jsem se opravdu dětinsky, ale co, nevadilo mi to, byla jsem šťastná, naštvaná, pobavená a pyšná.

Sukně při každém dalším kroku šustila a vlnila se. Sem a tam, tam a sem. Připadalo mi to komické. Ještě před patnácti minutami jsem tady hrála fotbal s upírem v triku, a teď si to rázuju za tím stejným upírem v sukni z listů a podivné podprsence z kusů roztrhaného trika. Bylo to k smíchu...

Rozhrnula jsem listy a rozhlédla se okolo. Spatřila jsem ho okamžitě. Ležel na trávě, v puse měl nějaké neurčit é stéblo trávy, jednu ruku za hlavou, druhou na břichu. Vypadal tak božsky...! Ne, okřikla jsem se, není božský a nevypadá božsky. Je to jen všivý upír!

Nasadila jsem falešný úsměv a vydala se směrem k němu. Zřejmě zachytil můj pach, jelikož se jeho poklidná tvář zkřivila, obočí se spojilo v jednu přímku, ale nepohnul se, čekal až přijdu.

Stoupla jsem si vedle něj a shlížela na něj, jako nějaká... sudička, která mu chce dát něco do života, ovšem to já jsem rozhodně nechtěla.

Otevřel oči a s velkým, opravdu obrovským zaujetím si mě prohlížel. Musela jsem přiznat, že už mi to nebylo tak nepříjemné jako kdysi. Zvykla jsem si. Na jeho oplzlé pohledy a poznámky. Byl to prostě úchyl, o tom žádná!

,,Hm-m,“ zamumlal a křivě se na mě usmál. ,,Pěkný ohoz, kam se podělo moje triko?“ zeptal se a podepřel se loktem, takže teď byl o něco blíž.

Poodstoupila jsem a on se zasmál. Uvolněný, lehký smích upíra. ,,Leží na pláži, takže pokud chceš, vem si ho. Bohužel jsem nit s jehlou někde ztratila, takže to budeš muset sešít nějak jinak,“ zakřenila jsem se na něj a on mi to oplatil.

,,Zřejmě ano,“ zamumlal a ještě jednou si mě prohlédl. Ovšem pak spatřil něco, co ho zřejmě náramně pobavilo a on se svalil zátky k zemi v křečích smíchu. Nechápala jsem, co mu na mě přišlo tak směšného, ovšem připsala jsem to k jednomu z jeho vzácných záchvatů – zřejmě se zbláznil, to bylo jasné.

Ovšem i když jsem to připsala jeho nezdravé mysli, vrtalo mi to hlavou. Nepříjemně jsem se ošila: ,,Děje se něco?“ zeptala jsem se poplašeně a on dostal další záchvat smíchu. A další a další, vypadalo to, že zřejmě nikdy nepřestane. Jeho hlas se rozezníval do všech koutů téhle zapomenuté země, hejno ptáků poplašeně vyletělo z houští, ovšem on se smál dál a dál a já to nechápala a to mě štvalo.

Opět jsem se nepříjemně ošila a podrbala se na pravé noze, jelikož mě tam něco zasvědilo. Když můj pohyb zpozoroval, rozesmál se ještě víc a tím mě dorazil, zase!

,,Sakra, tak mi vysvětli, co je tady k smíchu!“ rozkřikla jsem se a on v další záchvatu smíchu pohnul rukou a ukázal na moje nohy, pak se dal zase do nehorázného smíchu.

Zavrtěla jsem hlavou a koukla se, na co ukazoval. Opět mi ve vteřině došlo, co je zase špatně. Prostě bylo zase něco špatně!

Místo mých krásných opálených nohou jsem měla nohy pokryté červenou nepříjemnou barvou s červenými tečkami a pupínky, které začaly svědit. Věděla jsem, co to je, věděla a to bylo ještě horší. Začala jsem se škrábat a ošívat se, nadávat  a snažit se zklidnit to svědění, pálení a bůh ví co ještě.

Bez váhání jsem se sklonila a jedním tahem jsem si tu zpropadenou sukni strhla z těla, ovšem moje opožděné reakce mi napověděly, že tohle nebyl dobrý tah, zase!

Zpropadené vyrážka!

Vydírání, jo to je moje! Prosím o komentáře, kritiku, všechno! :)

.::11.kapitola::.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Now I love you 10. kapitola: