Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nové začátky 10. kapitola

10.03.2012 (15:45) • eivliS • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2117×

„Dobré odpoledne, ospalče,“ řekl mi Edward a já se zavrtěla v jeho chladné náruči.

„Brý,“ zahuhňala jsem a natahovala se po polibku.

Počkat, počkat. Jak odpoledne? Když jsem konečně rozlepila oči, upoutala mě jasná záře vycházející ze sluncem zalitého okna. Teda, tak krásně slunečný den jsem ve Forks snad ještě nezažila.

Báječné, mám skvělou náladu, s Edwardem jsme zase spolu, jsem šťastná, a tak to má být.

Edward vytušil, že jsem zmatená.

„Čekala jsi na mě dlouho, a ten kofein ti nedal dlouho usnout, takže jsem tě nechal prospat, zasloužíš si to a hlavně potřebuji, abys byla na zítra fit.“

Vzhlédla jsem k němu a na chvíli mi zatrnulo. Edward mě láskyplně objímal, ale jeho výraz byl tvrdý, zamyšlený.

„Na co mám být fit?“ zeptala jsem se a on si se mnou v náruči pomalu sedal.

„Musím teď odejít, ale celý zítřek prožijeme spolu. Chci tě vzít na jedno své oblíbené místo. Chci ti něco říct, ukázat ti, prostě chci být k tobě upřímný.“

Tak to je překvapení, toto jsem nečekala.

„Ty tři týdny bez tebe mi daly hodně záminek a času k přemýšlení. Měla jsi pravdu, že lži a tajnosti do vztahu dvou milujících se lidí nepatří. Důvěra je důležitá a já jsem se rozhodl, že k tobě chci být a budu upřímný. Řeknu ti vše.“

Na chvíli se odmlčel a já jsem vstřebávala jeho poslední větu.

„Miluji tě, Bello, chci s tebou být už napořád, ale taky ti chci předložit všechny skutečnosti, týkající se mě a mé rodiny, aby ses pak podle toho mohla rozhodnout, jestli se mnou budeš chtít být i nadále.“

„Edwarde, miluju tě, chci být s tebou a nedokážu si představit nic, co by mě donutilo s tebou nebýt,“ vyznala jsem se. „Teda až na studenou sprchu a nenaplněná očekávání,“ snažila jsem se to odlehčit.

Pousmál se, zakroutil hlavou a dodal: „Jsi báječná, Bello, lepšího člověka na světě není. Pa, zítra ráno.“ Políbil mě a odcházel.

Najednou se zastavil ve dveřích, otočil se a velmi, velmi rychle přiběhl k mé posteli. Pošeptal mi do ucha: „A vezmi si pohodlné boty, bude to pro člověka dlouhá a náročná cesta.“

…

Včerejšek je historie. Zítřek tajemství. Dnešek, přítomnost je dar. Život je neobyčejný a chuť každého momentu neopakovatelná!

Tyto věty mi probíhaly myslí, když jsem večer usínala a těšila se na následující den. Na výlet s Edwardem a hlavně jsem byla zvědavá na to jeho tajemství.

Přemýšlela jsem nad všemi neskutečnostmi a divnostmi, které mě v Edwardově přítomnosti potkaly a hlavně zaskočily.

Při našem prvním setkání, když vdechoval mou vůni u auta, slyšela jsem praskat plech, to bylo divné.

Nikdy jsem Edwarda neviděla jíst, ani jeho rodinu. Jediné, co v mé přítomnosti prošlo jejich krky, byl doslova pidi hlt šampaňského.

On i celá jeho rodina, byli neskutečné krásní, chytří, dokonalí.

Ty oči. Někdy zlaté, jindy hnědé, až černé.

Chlad a tvrdost jejich kůže

Nic pro něj není problém, nic není nemožné.

Ten ledový oceán mu vůbec nevadil, i když musel mít jen pár stupňů nad nulou.

Když byl se mnou ve sprše, vrčel, a když jsem pak potřebovala pomoct s oblékáním, byl u mě v mžiku. A dnes, když odcházel, se ke mně vrátil neskutečnou rychlostí.

Nevím, jak se včera, a vlastně i každý den, dostával ke mně do ložnice. Říkal mi, že mám v kůlně žebřík. To ano, ale tak vysoký ne.

Řekl mi, abych si zítra vzala pohodlné boty, že pro člověka to bude dlouhá a náročná cesta. Pro člověka? Jak jako pro člověka, jako že on není člověk?

Je na něm tolik zvláštních věcí.

…

Ráno jsem vyskočila z postele ještě za šera. Byla jsem plná očekávání. Nemohla jsem dospat, tak jsem si dala dlouhou a nechutně horkou sprchu, umyla si vlasy, namazala jsem se oblíbeným krémem s vůní frézií a vyšla v županu do ložnice.

Byl tam. Ležel úhlopříčně na mé posteli a božsky se na mě usmíval.

„Vidím, že se připravuješ opravdu pečlivě,“ pronesl lišácky.

„Jak ses sem dostal, Edwarde?“

„Nejsi ráda, že tu jsem? Můžu zase jít,“ řekl na oko smutně. „Stýskalo se mi po tobě, nemohl jsem se tě dočkat, Bello.“ Vstal a objal mě. Přitulila jsem se k němu, rukama zajela do jeho neposlušných vlasů a přitiskla své rty na jeho. Mé polibky mi vášnivě opětoval. Hladil mě po tváři, krku, přejel k mým zádům a pokračoval k bokům, až se zastavil u rozparku mého župánku a rozhrnul ho.

Ho, ho, copak, copak, pomyslela jsem si, chtěl by sis hrát?

Odsunula jsem ho od sebe, což byl nadlidský výkon a přimhouřila oči.

„Jak ses sem dostal? A neříkej mi, že po žebříku. Víš sám moc dobře, že tak vysoký žebřík já nemám. Nechtěj, abych si myslela, že umíš létat, nebo jo? Jsi snad anděl?“

„To sotva,“ zamumlal, ale já to moc dobře slyšela a zamračila se.

Aha, že bych uhodila hřebíček na hlavičku?

 „Na otázky bude dost času, Bello. Nechám tě převléknout a půjdu mezitím dolů.“ Byl tak nádherně nervózní, ale to já taky.

„Můžeš tu klidně zůstat, obleču se hned,“ laškovala jsem.

Edwardovi náhle ztmavly oči, ale pak je zavřel a ovládl se.

„Ne, myslím, že to není dobrý nápad. Ohrozilo by to naše dnešní plány. Nepustil bych tě pak z tohoto pokoje,“ oplatil mi to.

Dobře, jedna - jedna.

Vzala jsem si džíny a pod flanelovou tyrkysovo-červenou košili bílé tílko. A samozřejmě pevné, turistické boty.

Když jsem sestoupila do kuchyně, měla jsem už nachystanou snídani v podobě míchaných vajíček, slaniny, rajčat a křupavého chleba.

Edward seděl na barové stoličce a Stella právě nalévala kávu.

„Čím jsem si to zasloužila?“ zeptala jsem se.

„Jsme rádi, že jste zase s Edwardem v pohodě, tak toto ber jako slavnostní snídani na vaši počest,“ prskal na mě s plnou pusou David.

„No, že jsi opravdu přidal ruce k dílu, Davide,“ setřela ho Stella.

„Nacpi si ty cornflaky do hlavy a vypadnem. Cítíš to napětí? Necháme tady ty dvě hrdličky o samotě. Myslím, že to tady brzy bude mládeži nepřístupno. Byl bys moc chytrej, bráško,“ smála se Stella a vyplázla na něj jazyk.

Edward mě po celou dobu snídaně pozoroval. Nedal si ani kousek, ani se nenapil. Toto opravdu není normální. Když jsem se ho zeptala, řekl, že už jedl. To určitě.

„Jsi připravená?“ zeptal se mě Edward, když už jsem měla břicho jak balón.

Nezmohla jsem se ani na slovo a jen přikývla.

Nasedli jsme do jeho auta, usmál se a položil mi ruku přes záda.

Jeli jsme dlouho a celou tu dobu jsme ani jeden nepromluvili, jen jsme se na sebe dívali. Byli jsme oba nervózní z nadcházejících chvil.

Asi po hodině Edward odbočil z hlavní silnice na malou lesní cestu, a když po pár kilometrech skončila a změnila se v pěšinu, zastavil.

„Jsme na místě, odtud už půjdeme pěšky.“

Vystoupila jsem z vozu a ani jsem se nenadála a už mě svíraly jeho pevné paže. Opřel mě o bok auta a začal naléhavě líbat. Zatočila se mi hlava. To nebylo jen obyčejné líbání, byl to nátlak. Bylo to, jako by mě už v životě nemohl políbit, jako by to byla naše poslední šance být takto spolu. Mé tělo na to reagovalo po svém, hrubě jsem ho chytla za vlasy a přitiskla se k jeho dokonalé, chladné hrudi.

Edward zavrčel a sjel mi jazykem od ucha dolů, ke klíční kosti. Úplně mě to rozhodilo. Nemohla jsem myslet na nic, než na něj a jeho doteky. Chladné a žhavé zároveň.

Až příliš náhle skončil.

Stál tam, oči zavřené, dech zrychlený a snažil se uklidnit.

Mé srdce sprintovalo, hlava se mi točila.

Když se dostatečně uklidnil, božsky se na mě usmál, vzal mě za ruku a vyrazili jsme do hustého lesa.

Nešli jsme po pěšině ani po značené cestě. Edward mě vedl pro mě nepochopitelnou trasou, stále strmě vzhůru.

Ruku v ruce jsme našlapovali po polštářích měkkého mechu, obcházeli mraveniště, přeskakovali vyvrácené stromy.

Po pár kilometrech už mě pěkně bolela lýtka, ale přece se nebudu ponižovat a fňukat.

Edward to ale vycítil a posadil mě na pařez.

„Jak se ti tu líbí?“ zeptal se.

„To už jsme tady, to je ono?“ divila jsem se.

„Ne, ještě chvíli půjdeme,“ zasmál se.

„Je to tu pěkné" – normální les, ale jsem ráda, že tu jsem s tebou, pomyslela jsem si.

„Jen je mi líto, že dnes nesvítí sluníčko jako včera.“

Pohladil mě po vlasech. „Neboj, lásko, i sluníčko bude.“

„Pak to bude úplně ideální den,“ usmála jsem se.

„To doufám, Bello,“ řekl tajemně a vytáhl mě z mého pohodlného odpočívadla zpět na nohy.

Šli jsme ještě asi půl hodiny, když jsem mezi stromy uviděla sluneční paprsky. Musela jsem se zasmát a Edward se na mě nechápavě zahleděl.

„Svítí sluníčko, měl jsi pravdu, mám radost.“

Najednou zdvihl volnou ruku a ukázal do světle zelené dále.

„Náš cíl, lásko,“ smutně se usmál, „jdi první a vychutnej si ten okamžik. Hned jsem u tebe.“

Políbila jsem ho a vyšla vstříc nízkým stromům, za kterými se rodil nádherný kus země.

Ocitla jsem se na nejúžasnějším místě na světě. Oválná louka, která se svažovala do velké hloubky a končila zurčícím vodopádem, který si prokousával cestu dolů, do nížiny.

Louka byla poseta miliony květin různých barev a různých druhů. Bylo to jako v pohádce.

Otočila jsem se a chtěla se kochat spolu s Edwardem.

Zarazilo mě, že nestojí vedle mě.

„Edwarde? Edwarde, kde jsi?“

Neviděla jsem ho. Co se to děje? Kde je?

„Bello, slíbil jsem si, slíbil jsem tobě, že dnes ti řeknu pravdu,“ ozval se odnikud jeho líbezný hlas. „Chci, abys věděla, že tě z celého svého mrtvého srdce miluju a navždy milovat budu. Jsi pro mě nejdůležitějším člověkem v celé mé existenci. Chci tě milovat, ctít, chránit tě. Chci navždy zůstat s tebou, ale chci být k tobě upřímný a dát ti možnost volby. Nebudu se zlobit, když se rozhodneš, že mě nechceš, že jsem ti odporný, že jsem stvůra. Jen se mě, prosím, neboj a měj na paměti, že ti nechci ublížit, že tě miluji.“

O čem to tu mluví, pomyslela jsem si, mrtvé srdce? Existence? Stvůra?

Nebyla jsem schopna slova, jen jsem tam stála uprostřed té idylické krajiny obsypaná květinami, a vůbec jsem nevěděla co očekávat, co si myslet.

A najednou Edward vystoupil ze stínu lesa a sluneční paprsky dopadly na jeho jiskřivou kůži.

11. kapitola   shrnutí

Autor: eivliS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nové začátky 10. kapitola: