Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nové štěstí - 17. kapitola

26.03.2012 (10:15) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1958×

Probudila jsem se do nádherného, ačkoliv deštivého, rána. Ani jsem se nestačila rozkoukat a už přede mnou stál Emmett s obrovským tácem v ruce.

„Snídaně do postele, lásko,“ zasmál se a posadil se na kraj postele. Políbil mě do vlasů a pobídnul k jídlu. Na nic jsem nečekala a pustila se do toho.

„Kdo vařil tentokrát?“ zeptala jsem se s pusou plnou toastů.

„Dnes vyšla řada na Jaspera,“ povzdechl si. Ten jejich pořadník mě neskutečně bavil. Jasně, kdysi jsem v něm byla taky a vždycky se nemohla dočkat, až budu mít tu čest a budu moct vařit pro Nessie a popřípadě taky Jacoba. Teď se ale můj pohled na věc změnil. Ne, že by mě už vaření nebavilo, ale nijak vyloženě mě netáhlo. Teď jsem měla jiné starosti. A tak jsem pořadník s radostí opustila a užívala si svých lidských potřeb. Hlavně spánku. Ten byl mou největší radostí. 

„Povedlo se mu to rozhodně víc než minule,“ zasmála jsem se. Minule, když Jazz dělal zákusek, to připomínalo spíš bramborovou kaši. A chuť tehdy taky nebyla nejlepší. 

Emmett se zazubil a s prázdným tácem odešel z pokoje. Vstala jsem z postele a podívala se na sebe do zrcadla. Bříško už jsem měla viditelně veliké. Taky nebylo divu. Už to bylo něco přes měsíc, co jsem otěhotněla.

Oblékla jsem se a vyšla z pokoje. Denalijští měli každou chvíli odjíždět a já se s nimi prostě musela rozloučit. Bylo jisté, že dnes odjedou. Už tak tu zůstávali o hodně déle, než původně plánovali. Chtěli odejít už před dvěma týdny, ale mně se nějakým zázrakem povedlo je přesvědčit o tom, aby nějaký čas ještě zůstali.

Ostatně nepřemlouvala jsem je jen já. Přemlouvání se zúčastnili všichni členové naší rodiny. Chtěli jsme si, co nejvíc to půjde, užít malého Erica. Byl naprosto úžasný. Ukázalo se, že nejen Renesmé má schopnost omotat si každého kolem prstu. Ona to sice dělala skvěle díky svému daru ukazování myšlenek a taky kráse, ale Eric byl naprostý přeborník. Dokonce jsme to začali považovat za jeho dar. Kdykoliv na někoho pohlédl svýma nádhernýma hnědýma očima, byl ten dotyčný ochotný udělat pro Erica téměř cokoliv.

Déle už u nás však Denalijští být nemohli. Doma je čekalo plno práce a zařizování.

Vešla jsem do obýváku a naskytl se mi pohled na všechny Denalijské s kufry u nohou, obklopené naší rodinou. Všichni se loučili se všemi a působilo to jako takový příjemný zmatek. Vmíchala jsem se do chomáče lidí a vrhla se na Irinu, která stála nejblíže. Měla jsem štěstí, protože od ní zrovna odcházela Alice, a tak jsem se s ní mohla rozloučit sama.

„Měj se. A pečuj za mě o Erica,“ řekla jsem a objala ji.

„Nebude to snadné. Už tak o něj má každý obrovský zájem a když teď o něj já budu mít dvojitý…“ Nechala větu se smíchem rozplynout do ztracena. Zasmála jsem se společně s ní a už se přesunula k Tanye.

„Budeš mi chybět.“ Smutek mi na chvíli sevřel srdce. Ani nevím proč, ale Tanya je mi ze všech Denalijských nejbližší. Samozřejmě nepočítám Erica. To je úplně jiný šálek kávy.

„Ty taky,“ usmála se. „A dávej na sebe pozor. Ať ti můžu co nevidět pogratulovat k potomkovi.“

„Samozřejmě,“ přikývla jsem. Další na řadu přišla Kate.

„Ahoj. A pozdrav Garretta.“ Garrett tentokrát nemohl přijet, protože měl nějaké důležité zařizování. Rozhodl se stát nějakým vysoko postaveným právníkem. A navíc, jeho ovládání ještě nebylo nejlepší. Krví zvířat se živil velice krátký čas, tak to radši nechtěl riskovat. Příště už snad přijde.

„Jasně. Ahoj.“ Kate mě krátce objala a přesunula se k Esmé. Já se vydala k Eleazarovi, Carmen a Ericovi, ale musela jsem si chvíli počkat, než se s nimi rozloučí Edward, Bella a Nessie.

„Přijede zase co nevidět, že ano?“ zeptala jsem se, když jsem k nim za okamžik přistoupila.

„Příště je řada na vás,“ oponoval se smíchem Eleazar.

„Pro nás je však transport komplikovaný. Je nás čím dál víc…,“ zamumlala jsem sklesle.

„Dobře. Přijedeme. Eric se přece musí co nejrychleji seznámit s tvým děťátkem,“ řekla s úsměvem na rtech Carmen.

„Skvělé. Už se nemůžu dočkat,“ vykouzlila jsem na tváři široký úsměv. „Tak se mějte. Ahoj, Ericu.“

Pohladila jsem malého po tvářičce a Denalijští vzali kufry a vyšli z domu. Skoro jsme jim ani nestihli zamávat a už byli pryč.

„Budou mi chybět,“ povzdechla si Bella a sedla si na pohovku společně s Edwardem.

„To mně taky,“ přikývla jsem a sedla si vedle ní. Na dnešek už jsem měla pohybu dost. Strašně mě unavuje.

„Budeme si hrát?“ zeptala se Nessie a my si všichni hraně povzdechli. „Prosím.“

„Promiň, zlatíčko, ale asi to teď nepůjde. Mám takový pocit, že máš návštěvu,“ řekl Edward a v tu chvíli se ozvalo klepání na dveře a do pokoje vešel Jacob. Nessie už k nám nepronesla ani slovo a ruku v ruce s tím vlkem se vydali ven z domu. To je přístup…

„Jdeme na lov,“ zavolala Alice z předsíně a společně s Jasperem se taky vytratili. Když k tomu připočtu ještě Carlislea, který šel do práce a Esmé, která jela na nákupy, v domě už zbyli jen tři upíři a jeden člověk, já.

„Máme skoro prázdný dům,“ zašeptal Edward tiše do ucha Belle a ona se pousmála.

Za krátko už jsem na pohovce seděla sama a přemýšlela, jak bych se mohla zabavit. Zrovna jsem se natahovala po knížce, když se vedle mě nečekaně objevil Emmett. Přidušeně jsem vypískla a ten neřád se jen vesele zasmál.

„Konečně si můžu užít tu zábavu, když se mi povede tě vyděsit,“ podotkl a skočil na gauč vedle mě.

„No, jasně, když teď tvá manželka skoro nic neslyší, je hrozně pomalá a já nevím, co ještě…,“ zabručela jsem naoko naštvaně a křivě se na něj podívala.

„Ale, no tak. Nezlob se na mě,“ zaškemral Emm. Rozhodla jsem se trochu ho potrápit a zamračila se na něj.

„Promiň,“ snažil se dál, ale já neustupovala.

„Rosalie, omlouvám se,“ zkusil to ještě jednou a já konečně povolila. Poslala jsem mu veselý úsměv a on se radostně rozzářil. Naklonil se ke mně a jemně mě políbil.

V tu chvíli se ve mně něco pohnulo. Ne něco. Pohnulo se naše děťátko.

„Cítil jsi to?“ zvolala jsem nadšeně a přitiskla ruku ke svému bříšku. Byl to tak nádherný pocit. Ani se to nedalo popsat slovy. Víc, než kdy jindy, jsem cítila, že ve mně roste nový život. Naplňovalo mě to naprosto úžasným pocitem.

A nebyla jsem sama. Emmett měl ve tváři zvláštní, radostný výraz a s láskou jemně tiskl ruku k mému bříšku. Když děťátko znova koplo, neodolala jsem a šťastně Emmetta políbila. Vedle mě seděl muž mého života a v mém bříšku rostl plod naší lásky, nemohla jsem být šťastnější.

Za okamžik přišli do pokoje Edward s Bellou a šťastně se usmívali. Znali ten dokonalý pocit. I když ho prožili v mnohem větším strachu, vzpomínali na to jako na jedny z nejkrásnějších chvil svého života. A my s Emmettem teď měli podobné vzpomínky.

„Přinesli jsme ti trochu krve, musíš být silná,“ řekla Bella a s kelímkem v ruce se posadila k nám na pohovku. Její ovládání jsem obdivovala. Já sice byla v jejím věku silná, ale to, co předváděla ona… Natáhla jsem se po kelímku a strčila brčko do pusy. Krev sice nechutnala tak skvěle, jako když jsem byla upír, ale byla dobrá. Taky, že byla lidská… Chudák Carlisle musel brát další a další krev z nemocnice, abych se cítila co nejlépe.

„Chutná?“ zeptal se Emmett vesele a já jen přikývla. „Taky bych si dal.“

„Co nevidět by sis měl zajít na lov,“ řekl Edward, stojící před námi. „Už jsi nebyl poměrně dlouho a pro Rose to tak bude bezpečnější.“

„Já svému muži věřím,“ podívala jsem se na něj křivě, ale v duchu mu musela přiznat pravdu. Přece jenom jsem člověk.

„Dnes v noci si skočím na nějakého toho medvěda,“ přikývl Emmett a láskyplně pohladil mé bříško.

„Půjdeme se projít, viď Edwarde? Ať mají šťastní rodiče taky trochu soukromí,“ zasmála se Bella a ruku v ruce s Edwardem se vydali pryč z domu.

Vím, tahle kapitola není nic moc, ale prostě jsem musela něco napsat. Moje nehorázně pomalé psaní už se začíná stávat tradicí a já vás nechtěla nechat čekat dva měsíce. Snad mi odpustíte a budete tuhle povídku dál číst.

Bohužel mám ale jednu špatnou zprávu. Co nevidět mě čekají přijímací zkoušky a ve škole toho na nás navalili dvakrát víc než normálně, takže absolutně nestíhám. A proto jsem se rozhodla k mírně radikálnímu kroku. Napíšu ještě jednu kapitolu mé druhé kapitolové povídky, a pak na nějaký čas pozastavím tvorbu.

 Psát zase začnu až po přijímačkách, takže teď přijde možná trochu větší časová prodleva. Snad se na mě moc nezlobíte.

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nové štěstí - 17. kapitola: