Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nováček - Prolog

06.08.2010 (10:00) • elsaelli • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1209×

April:

„April! Honem, pospěš si!“ volala na mě z předsíně moje dvanáctiletá sestřička Chloe.

„Už jdu, ty zimice!“ zavolala jsem na ni se smíchem. Konečně jsem našla svou oblíbenou fialovou mikinu a vřítila jsem se do chodby.

„Baf!“ vykřikla Chloe a vykoukla ze skříně. Já jsem zaječela a couvla a Chloe se začala chechtat. Když se uklidnila, postavily jsme se vedle sebe před velké zrcadlo a navzájem kontrolovaly svůj vzhled. Měli jsme každá jiného otce, ale přesto jsme si byly hodně podobné – obě zlatovlásky trpasličího vzrůstu s pihami a kulatýma očima. Chloe s modrýma a já se zelenýma. Obě jsme měly hodně ženskou postavu, i když já jsem měla větší prsa. Haha. Chloe byla ostříhaná na mikádo a já jsem měla šikmou ofinu a vlasy se mi vlnily k lopatkám.

„Můžem?“ zeptala se mě.

„Jasná věc,“ mrkla jsem a důstojně jí nabídla rámě. Měly jsme s Chloe dokonalý vztah, přestože jsem byla o čtyři roky starší, skvěle jsme si rozuměly a neustále se něčemu smály.

Kousek od kraje lesa se Chloe začala ošívat.

„Co je? Nemáš klíště, nebo tak něco?“

„Né, jenom na mě pořád lítaj ty připitomělí komáři,“ nadávala. „Asi mám dobrou krev,“ konstatovala s vědeckým výrazem.

„No jo, aby tě jednou nevysál upír,“ rozesmála jsem se s ní.

„Au! Ty upíři – teda komáři - sou fakt děsný! Dost to štípe,“ vykřikla nakvašeně.

„Hele, tak tu počkej, vrátím se domů pro repelent,“ řekla jsem jí, ona přikývla a já se rozběhla pryč. Byla jsem asi v půli cesty od domu a uslyšela jsem výkřik, při kterém tuhla krev v žilách. O to horší to bylo, že patřil mé malé sestřičce.

„Chloe!“ zaječela jsem a rozběhla jsem se zpátky. „Chloe! Co se děje?!“

Po chvíli už jsem byla skoro u místa, kde jsem ji předtím nechala stát, a když jsem spatřila scénu před sebou, ztuhla jsem. Ani po minutě němého zírání na její bezvládné, dokonale bílé tělo jsem nedokázala víc, než šeptat: „Chloe…“

„Ne, já jsem Jane,“ ozval se něčí zvonivý dětský hlásek a ten někdo vyšel ze stínu stromů. Dívka, možná ještě menší než já, s blonďatými vlasy a rudýma – moment, někoho s rudýma očima přece nepotkáte každý den? Ale tenhle problém mě nedokázal trápit déle než dvě vteřiny. Potom jsem se znovu podívala na svou malou sestřičku, která nejevila známky života a rozvzlykala jsem se. Ta červenooká – Jane ke mně pomalu přistoupila.

„Je mi to líto. Je to moje vina,“ řekla bez známky emocí. Cože? To ona ji zabila? Začala jsem vidět červeně a roztřeseným prstem jsem pomalu ukázala na ni.

„Ty… Ty… Tys jí zabila! Proč? Jak, jak si mohla?!“ ječela jsem na ni vztekle a rozběhla jsem se proti ní. Udělala jsem ale sotva jeden krok a pocítila jsem neuvěřitelnou bolest, jako by mi někdo drtil a zároveň natahoval ruce, nohy, krk. Jako kdybych byla přikovaná na hořící posteli. Zároveň. Uslyšela jsem příšerný jekot a následně jsem si uvědomila, že vychází z mého hrdla. Otevřela jsem oči, které jsem k sobě doteď tiskla bolestí a spatřila Chloe a za ní stojící Jane, která se na mě upřeně dívala a její tvář nedávala absolutně nic najevo, a vztek a bolest ze ztráty přebila muka, která mi způsobovalo – co vlastně? Ale to teď nebylo důležité. Znovu jsem se vrhla na tu bledou osobu, která se ani nepohnula a znovu jsem ucítila bolest, ale jen takovou, aby mne přinutila zastavit. Chtěla jsem vykřiknout, ale stiskla jsem pevně čelist a zatínala jsem si nehty do dlaní.

„Tak moment. Já jsem ji nezabila. Tím, že je to moje vina jsem myslela, že jsem její smrti nedokázala zabránit,“ sykla vztekle, vycenila zuby a zavrčela. V tu chvíli se bolest opět zvětšila a já už jsem nedovedla být zticha.

„Bolí?“ zeptala se škodolibě když se ozval můj zoufalý výkřik. „Tak to ukončíme,“ usmála se sladce a vrhla se na mě. Pravá ruka mi najednou vyletěla před sebe a šlehlo z ní něco téměř neviditelného – vypadalo to trochu jako mlha nad sluncem rozžhavenou silnicí – a když se to dotklo Jane, bolest se zmenšila, tak, že jsem ji téměř necítila a Jane vysíleně klesla k zemi. Stejně jako ona jsem otevřela pusu údivem, ale ruku jsem stále nechávala před sebou. Věděla jsem, že kdybych ji spustila, Jane by mě mrknutím oka zabila. A taky jsem věděla, že teď jsem já ta silnější.

„A kdo? Kdo jí zabil, když ne ty?“ zeptala jsem se nepříčetně.

„Jeden upír. Ona měla hrozně sladkou krev, a on ji ucítil… Tady se teď nesmí lovit. Nevím proč, ale Aro to tak nařídil.“ Aro? Tak toho neznám… A kdo že mi vzal moje sluníčko? Upír?

„A ty jsi upír?“ zašeptala jsem pomalu. Jane jen přikývla.

„A opravdu jsi ji nezabila?“ Další přikývnutí. Znovu jsem se podívala na Chloe a rozplakala jsem se. Zapomněla jsem na Jane, i na všechno ostatní a schovala jsem si obličej do dlaní. Jane se napřímila a já jsem pocítila záchvěv hrůzy. Zabije mě? Pomalu se ke mně přiblížila, ale to co udělala, bych vážně nečekala. Přidřepla si a položila mi ruce na ramena. Měla hrozně ledovou kůži. Možná se mne snažila utěšit, ale já jsem si v její blízkosti připadala nesvá, měla jsem z ní strach.

„Opravdu mě to mrzí,“ řekla. Odsunula jsem se od ní. Co ona tady vlastně dělá? Začínala jsem propadat panice.

„Co tu vlastně děláš?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem a začala jsem se pomalu sunout po listím zakryté zemi.

„Poslal mě sem Aro, aby se nestalo přesně tohle,“ odpověděla kysele a máchla rukou směrem k mojí sestře.

„Nepovedlo se,“ zabručela jsem a myslela jsem si, že mě neuslyší.

„Bohužel,“ pokrčila rameny.

„Hele, udělej to ještě jednou!“ poprosila mě najednou a vyskočila na nohy. V očích jí plápolaly vzrušené jiskřičky. Nejdřív mi nedošlo co, ale pak jsem ucítila tu hroznou bolest – až na to, že nebyla hrozná, jen dost silná na to, abych ji pocítila. Uvědomila jsem si, co má na mysli a zkusila jsem kolem sebe šlehnout tím průsvitným hm… něčím, co mi před chvílí nejspíš zachránilo život. Bolest pominula a Jane se sesula k zemi. Spustila jsem ruku k tělu a Jane udiveně vypískla: „Páni!“ Až teď mě napadlo, že tu bolest mi nejspíš způsobila ona.

„To děláš ty? Tu bolest?“ vykulila jsem oči. Jen přikývla, podívala se na mě, a já jsem na důkaz na vteřinu začala opět hořet, tak silně, že jsem se neubránila výkřiku.

„A kdo je ten Aro?“ napadlo mě ještě když jsem si urovnala svůj dech. Netušila jsem proč, ale chtěla a potřebovala jsem to vědět.

„Aro, Caius a Marcus jsou něco jako vládci našeho světa. Já patřím k jejich gardě. Je nás docela dost – vlastně jsme největší taková skupina na světě. Žijeme v Itálii, ve Volteře.“ Ha, tam jsem náhodou před rokem byla.

„Teď mě tak napadlo, nechtěla bys jít se mnou? Aro by uvítal to, co dokážeš,“ zeptala se mě jakoby nic. Jen jsem vyvalila oči v udivené grimase. Přece nemůžu jen tak odejít. A copak by se mnou ti ostatní neudělali to, co někdo s Chloe?

„Já… Nevím, to asi ne…“

„Oh, to je škoda,“ svěsila zklamaně ramena. „Ale kdyby sis to rozmyslela, přileť hned do Volterry, jdi do recepce a řekni, že tě posílám já, jasný? A rozmysli si to, jo? Prosím!“ vychrlila a vrhla na mě psí pohled.

„Proč?“ zeptala jsem se a stále na ni nechápavě zírala. Jane najednou smutně sklopila oči.

„Nikoho tam nemám. Jenom bráchu, ale představ si žít nějakých pět set let převážně ve společnosti o čtvrt hodiny staršího dvojčete, dvou vysmátých pitomců, Renaty, která je ovšem nejspíš němá a tří pánů světa,“ vyplivla ty dvě slova, „kteří jsou… No, tak trochu… ehm, zvláštní,“ protočila oči. Moje přesvědčení, že výraz bacila hledícího do lékárny je zcela na místě se ještě utvrdilo.

„Hele, já už musím jít. Až si to rozmyslíš tak mi napiš – teda, máš mobil, ne?“ Přikývla jsem. Hodila po mě kousek zmuchlaného papírku s devíti číslicemi, který jsem instinktivně chytila.

„Jo, a nech prosím vyhlásit pátrání po tvojí sestřičce. Nejsou na ní otisky prstů a tak, takže by si mysleli, žes to udělala ty a akorát by tě zavřeli do basy.“ Vzala Chloe do náruče a otočila se na mě.

„Tak čau. Zatím,“ zazubila se, a ve vteřině byla pryč.

„Měj se,“ zavolala jsem za ní zmateně.

O týden později…

Ten den, co se to stalo, jsem poslechla Jane a hned jak jsem došla domů jsem zavolala na policii. Hledali Chloe už týden snad všude, ale nenašli vůbec nic. Jak by taky mohli? Neměla jsem sice ponětí kde je, ale byla jsem si jistá, že jestli se mi Jane nezdála a opravdu Chloe odnesla, určitě ji nenajdou. S mamkou to bylo k nevydržení. Pořád jen plakala, uklízela a chodila po domě jako duch. Já jsem se většinou zavírala u sebe v pokoji a Frank – Chloein táta – byl naštěstí na služební cestě.

Jako obyčejně jsem ležela na posteli a zírala do stropu. A najednou jsem dostala šílený nápad. A když říkám šílený, myslím tím opravdu hodně šílený. Ne, proboha, nechtěla jsem spáchat sebevraždu! Natáhla jsem se pro mobil, vybrala jsem číslo a napsala jsem jedno jediné slovo. Přijedu.

<○> 1. kapitola

SHRNUTÍ

Autor: elsaelli (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nováček - Prolog: