Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nováček - 2. kapitola

09.08.2010 (11:45) • elsaelli • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1860×

April:

Jane se rozhlédla a potom křikla na celou Volterru: „Alecuuu!“

Za chvilku už jsme slyšeli šustivý zvuk pláště a hartusení jeho majitele.

„Co je zase? Nemůžu mít chvilku, aspoň chvilku klidu?“ vztekal se Alec a zíral na Jane. Nemohla jsem si pomoct, ale vypadal hrozně vtipně. Když se ozval jakýsi neidentifikovatelný zvuk – jak jsem se neúspěšně snažila zadržovat smích, Alec se na mě otočil a sjel mě pohledem od hlavy až k patě.

„Wow!“ zahvízdal.

„Díky,“ usmála jsem se pobaveně.

„Co si to po mně vlastně chtěla?“ podrbal se za uchem Alec a otočil se ke mně bokem.

„Provedeš tady April po hradě a všem ji představíš?“

„Jó, tak to by šlo. Takže, začneme tím představováním,“ otočil se s úsměvem zpátky ke mně.

„Tohle, tohle je moje sestřička Jane. Hrozně sadistická – Ááá! Oh, díky za názornou ukázku, Jane, příšerně protivná, nejspíš miluje Ara, protože se vždycky strašně naštve, když se před ní někdo zmíní například o jeho paruce – Au! Hele, už to s tou názorností nějak přeháníš,“ prsknul Alec na představovanou, když mu vlepila pohlavek.

„Dobře, to by stačilo. Teď ti já představim Aleca, a potom už snad konečně vypadnu z toho – „

„To je v pohodě, sestřičko, navíc, neměla by ses moc nervovat. Mě může představit třeba Felix.“

„Fajn,“ usmála se sladce Jane, „podrobnosti, který vynechá, řeknu April později.“ Alec se natáhnul, aby ji dloubnul do žeber, ona mu však uhnula, vyplázla na něj jazyk a zmizela na konci chodby.

„O jaký paruce jsi to mluvil?“ zeptala jsem se zvědavě, když jsme se vydali na cestu.

„To je dlouhá historie. Tak trochu za to mohl Felix. To je jeden místní hromotluk, kterýmu vysáli většinu mozku a hadičkou mu ho nacpali do ramen. A doufám, že mě neslyšel, protože jinak jsem – “

„Přesně tady?“ dořekl za něj ten hnědovlasý upír, kterého jsem viděla asi před třemi dny vedle těch obrovských dveří. Alec, kterého Felix – jak jsem si domyslela – držel za krk tak čtvrt metru nad zemí, byl nejmíň o hlavu menší, a co teprve já, když mě stejná výška dělila od Aleca.

„Ty asi nikdy nebudeš mít štěstí,“ zachechtal se Felix. Alec se na něj podíval a jeho oči nabraly nepřítomný výraz a jeho ruce pustily Alecovo hrdlo. Hned na to se přestal tvářit jako duševně chorý.

„Myslíš?“ opáčil Alec a ukázal na mě.

„Dobře, možná máš výjimečně pravdu,“ usoudil Felix, když si mě prohlédl.

„Felixi, April. April, tohle je Felix. Pohádku o jeho mozku a svalech už jsem ti říkal, takže ti asi došlo, že neoplývá přílišnou inteligencí. Tak jdeme dál?“

„A neříkal jsi Jane, že mi tě Felix představí?“

„To bylo jeno – „

„S radostí!“ přerušil ho hlasitě Felix a zaksichtil se.

„Takže, tohle je Alec, místní skrček. Lituju, ale o něm ti asi žádnou pohádku neřeknu, protože nemá ani mozek ani svaly. Občas mam chuť mu trochu hejbnout s krkem, ale vzhledem k tomu, že patří mezi Arovy nejoblíbenější kousky, protože ti dokáže zrušit všechny smysly, by to asi nebyl zrovna nejlepší nápad.“ Musela jsem se smát. Vlastně jsem se spíš chtěla smát, ale místo toho jsem se příšerně zakuckala.

„Není ti nic?“ zeptali se oba najednou. „Jestli jo, masáž srdce a umělý dejchání zvládam skvěle,“ culil se drze Felix.

„Ne, jsem v pohodě,“ vykuckala jsem. Tak tady se nudit fakt nebudu.

„No, Felixi, když nás teď omluvíš, tak se vzdálíme,“ řekl Alec a oba jsme se rozběhli.

„Ani náhodou! Jdu s váma!“ zahulákal Felix a ve vteřině byl vedle nás.

„Ne, nejdeš. Představování mám na starost já, takže odpal.“

„Ne-e,“ zakroutil hlavou Felix. Alec chvíli přemýšlel, potom pokrčil rameny a pokračovali jsme v cestě.

„Kam jdeme?“ zeptala jsem se.

„Do tělocvičny za Demetrim.“

„Ten se ti bude líbit. Rozhodně víc než Alec,“ ušklíbl se Felix. Já jsem jenom protočila panenky.

„Jak malý děti,“ utrousila jsem. Nepostřehla jsem, jak na sebe Alec s Felixem mrkli, ale postřehla jsem, jak mi najednou Felix držel ruce za zády a Alec mě lochtal. „Ne, pusť mě! P-prosím!“ škemrala jsem mezi záchvaty smíchu a všemožně jsem se snažila vyprostit ze sevření. Najednou mě napadla spásná myšlenka. Roztáhla jsem prsty a z dlaně, kterou jsem naštěstí měla natočenou přímo na Felixovo břicho a Felix sebou fláknul, až to zadunělo. Alec mě přestal lochtat, udělal krok dozadu a vrhl na mě nevinný úsměv. Já jsem se otočila na Felixe a založila jsem si ruce na prsou, takže byla mlha ta tam a on se začal sbírat ze země. Když vstal a spatřil můj pohled, který měl být vražedný, začal se neovladatelně řechtat a málem znovu políbil podlahu. Nakonec jsem nad ním mávla rukou a znovu jsem se dala do pohybu.

„Tak, a jsme tady,“ řekl Alec a otevřel dveře do obrovské haly. Uvnitř stála skupinka čtyř upírů a jedné upírky a naproti nim stál upír, kterého jsem viděla v sále kousek od Felixe a něco vysvětloval.

„Tak, bando, pro dnešek končíme,“ řekl a všichni, kteří stáli před ním, se rozprchli.

„Čus, Demetri!“ zvolal radostně Alec.

„Nazdar,“ zavrčel Demetri a otočil se na nás.

„To seš na mě ještě pořád naštvanej?“ zaskučel Alec.

„Vždyť už je to skoro,“ podíval se na hodinky, „hodina!“ vykulil oči a rozhodil ruce v dramatickém gestu.

„Fajn. Mír?“ zeptal se Demetri a natáhl k němu ruku, ale v očích se mu na setinu sekundy objevil zákeřný výraz. Alec k němu pomalu natáhl ruku a hned na to napůl zoufale a napůl rozzuřeně vykřikl: „Dej sem ten prst!“ a Demetriho obličej nabral prázdný výraz. Příšerně pomalu před sebe natáhl ruce, nejspíš aby Alecovi utrhnul ještě něco dalšího, ale nemohl ho nahmatat, tak mu se slovy: „Tak si ho sežer,“ podal jeho ukazováček.

„Díky,“ usmál se Alec a Demetri normální rychlostí spustil ruce.

Do dveří vpadl Felix a přihnal se k nám jako velká voda.

„Proč jste na mě nepočkali?“ ptal se uraženě. „Co se ti stalo?“ zeptal se Aleca, když viděl, jak si jedem připevňuje svůj ukazováček. Alec ukázal svou ,rozbitou´ rukou na Demetriho, protože v té zdravé držel svůj prst, ale vypadalo to trochu komicky, vzhledem k tomu, že vlastně neměl čím ukazovat.

„Tak promiň, no.“

„A jste si kvit,“ řekl Felix.

„Jakto?“ zeptali jsme se všichni tři.

„Tys mu sežral sváču,“ ukázal na Aleca, „a tys mu vzal prst,“ pokrčil rameny. Oba dva rezignovaně vydechli.

„Já jsem vás měl vlastně představit!“ vykřikl Alec a Demetri zaúpěl. Alec dělal, že ho neslyšel a pokračoval.

„Takže, tohle je April a tohle je Demetri. Demetri trénuje nováčky v boji, ale to se tě nejspíš netýká, protože tebe zabít by asi nebylo jen tak,“ zachechtal se.

„To je všechno?“ zeptal se pochybovačně Demetri.

„Žádná pohádka?“ zasmál se Felix. Alec jenom zakroutil hlavou.

„Tak to mě těší,“ usmál se na mě Demetri.

„Nápodobně,“ oplatila jsem mu úsměv.

***

Stála jsem v hlavním sále před Arem, který přednášel proslov, u kterého bych usnula, kdyby to šlo. Kolem mě stáli Jane, Alec, Demetri, Felix, Heidi a pár upírů z armády, které jsem neznala.

„Takže, vítej v gardě!“ pronesl konečně slavnostně Aro a podal mi plášť o odstín světlejší, než měli Aro, Caius a Marcus, ale přesto černý jako noc. Stejný měli jen Jane s Alecem. Jane mi vysvětlila, že čím tmavší plášť máš, tím vyšší máš postavení, a taky mi řekla, že výš než my tři nikdo z gardy není.

Všichni tleskali a já jsem malinko znervózněla, když mě vítal Caius a Marcus.

Nakonec mi dal Aro ještě klíče od mého pokoje a všichni si šli po svých. Jane mě objala a vydala se se mnou do mého malého království.

1. Kapitola <-> 3. Kapitola

SHRNUTÍ

PS. Další kapitolu přidám až tu bude aspoň 5 komentářů. To neni nějak extra moc, ne?

Autor: elsaelli (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nováček - 2. kapitola: