Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noc patří nám - 29. kapitola - Ve stínu nepřítele

28.10.2012 (11:30) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3011×

Pomalu jsem se probírala k sobě. Zhluboka jsem se nadechla a s dávkou pořádného úsilí otevřela oči. Všechno bylo rozmazané a chvíli trvalo, než jsem se vzpamatovala a kontury se začaly vyostřovat, nabírat jasné barvy. Položila jsem ruku vedle sebe a ucítila mezi prsty něco měkkého, což mě přinutilo věnovat tomu pohled. Zadívala jsem se na nachovou saténovou přikrývku, pokračovala k hedvábným polštářům a vzhlédla k vínovému baldachýnu, který se obtáčel kolem mohutných, rytinami zdobených sloupů masivní postele z mahagonového dřeva.

„Sakra,“ sykla jsem a pozorně se prohlížela místnost, ve které jsem se probrala zpátky k životu. Byla jsem nepochybně v něčí ložnici.

Pokoj byl prosycen vůní santalového dřeva a orientálního koření. V rohu se tyčila úzká knihovna přeplněná až po okraj a naproti mně stál psací stůl s velikým zrcadlem orámovaným zlatými květy. Pohled jsem se zaměřila na deník, který ležel ledabyle pohozený na stole. Opatrně jsem se vypletla z přikrývek a nejistě se postavila na nohy. Vyčkala jsem malou chvíli, a když jsem si byla dostatečně jistá svou stabilitou, udělala jsem pár kroků vpřed a zastavila se u cíle svého zájmu. Uchopila jsem kožený deník, na jehož přebalu byl vyryt zlatým písmem erb. V jeho středu se nacházela dlaň svírající srdce, obmotaná stuhou, ze které odkapávala krev. Vyděsilo mě to, ale ne natolik, abych se svým zkoumáním přestala. Opatrně jsem rozevřela desky z tmavé kůže a přečetla si řádek na úvodní stránce: Mors tua vita mea.

„Tvá smrt je můj život.“ Promluvil náhle temný, hluboký mužský hlas za mnou. Prudce jsem sebou trhla a upustila deník, který s hlasitým žuchnutím dopadl zpátky na desku stolu.

„Jak poetické,“ řekla jsem sarkasticky.

U dveří pokoje stál muž. Byl nesmírně vysoký a svými širokými rameny vyplňoval veškerý prostor mezi dveřmi. Vlasy černé jako noc mu spadaly k ramenům, ostré rysy ve tváři vzbuzovaly dojem živoucí sochy, oči zářící barvou krve – děsivé a nelidské. Pevné úzké rty bez náznaku úsměvu, na nichž začínala hluboká jizva linoucí se podél brady až ke krční tepně. Něco mi na něm připomínalo Edwarda. Oplýval podobným druhem mužské krásy, ale z Edwarda sálala nezměrná láska, síla, energie a nepopsatelná vášeň a něha. Z cizince stojícího přede mnou jsem cítila jen chlad, zlobu a syrový chtíč. Přistoupil blíž a já se zády opřela o hranu stolu.

„Není zrovna slušné číst v cizím deníku,“ řekl klidně. Stál na místě a čišel z něj kamenný chlad, který mi prostupoval až do morku kostí.

„Stejně jako není slušné unášet ženu,“ oponovala jsem. Jemně zvedl koutky úst a pobaveně se zasmál. Jeho oči však zůstávaly chladné.

„Líbí se mi tvá vzpurnost, Bello,“ promluvil zaujatě a přiblížil se o krok ke blíž. „Většinou je z lidí cítit jen strach, ale v tobě rozpoznávám něco jiného… je to... poutavé,“ vydechl a nepřestával si mě měřit pohledem.

„Kdo jste a co po mně chcete?“ odsekla jsem. Šla jsem rovnou k věci, možná to bylo trochu neuvážené a riskantní…

„Myslím, že víš, proč tu jsi,“ odpověděl.

„Chci, abyste okamžitě pustili Mika,“ odvětila jsem nesmlouvavě. „Svoji část dohody jsem splnila. Jsem tady.“ Cizincova tvář nabrala zvláštní nečitelný výraz – stejně kamenný jako předtím, ale hlubší a hrozivější.

„Nejsem si příliš jistý, zda byl boj s upíry Rodu, který se odehrál v té uličce součástí naší dohody, drahá Bello.“ Nasadil tvrdý a úlisný tón.

„Já jsem svoji část dohody splnila! Nikomu z nich jsem nic neřekla, našli mě sami!“ Upír se opatrně usmál.

„Samozřejmě,“ vydechl. „Edward nepatří k těm, kteří by svou milou nechali v nesnázích. Ovšem udivuje mě, že tě skutečně našel, není zrovna nejlepší stopař.“

„Co tím chcete říct?“ Uvnitř jsem přímo zuřila. Všechna zlost, zoufalství a hněv se soustředily v jediném místě uprostřed mé hrudi. Znovu se o krok přiblížil a já se pevně zapřela do hrany stolu.

„Mám takové podezření,“ začal vážným hlasem, „určitou teorii, která by to vysvětlovala.“

„Žádné stopy jsem po sobě nezanechala! Vy… vy musíte být… blázen,“ sykla jsem podrážděně. Sledoval mě pronikavým pohledem, hledaje jedinou pochybnost, chybičku v tom, co jsem právě řekla. Napřímil se.

„Nelžeš,“ oznámil příkře.

„Chci, abyste ihned pustili Mika! Nemá s tím nic společného, rozumíte?“ Cizinec se zatvářil nedůvěřivě, jako by stále zvažoval, co má udělat. Pak se zničehonic otočil a rozešel se ke dveřím. Zastavil se a hlavu sklonil k pravému rameni.

„Předpokládal jsem, že ten kluk bude dobrá večeře. Ale rád plním krásným ženám jejich přání,“ zašeptal temně a bez dalších slov zmizel v útrobách chodby.

Nad Seattlem se pomalu rozednívalo a sluneční paprsky pohlcovaly poslední zbytky nočního šera. Věděl jsem, jak nebezpečně náš tlačí čas, ale najít Bellin pach bylo nemožné. Novorozenci ho překryli tak, že byl naprosto nerozpoznatelný. Bestie, pomyslel jsem si.

„Edwarde, nesu špatné zprávy.“ Ve dveřích knihovny se objevil Alex. Střelil jsem pohledem k němu.

„Víme něco nového o Belle?“ optal jsem se s nadějí v hlase, přesto že jsem tušil jeho odpověď. Vstoupil dovnitř a opřel se o masivní knihovnu stojící v rohu místnosti.

„Podle Evelyn je dnes noc Modrého měsíce,“ odpověděl. „Znamená to, že –“

„Já vím, co to znamená, ksakru!“ Praštil jsem do stolu a snažil se ovládnout nesnesitelný záchvat hněvu. Alex přistoupil blíž.

„Měl by sis promluvit s Eve, Edwarde. Ona je teď naše jediná naděje, jak Bellu najít.“ Měl pravdu.

„Kde je?“

„Najdeš ji v laboratoři,“ odpověděl a já se bez váhání vydal dlouhou chodbou přímo do laboratoře. Našel jsem ji u pracovního stolu. Vzduchem čpěla směsice různorodých vůní – rozpoznal jsem byliny, tresť z nerostů a… krev.

„Evelyn,“ promluvil jsem a ona se vzápětí otočila ke mně. „Potřebuju si s tebou nutně promluvit. Alex mi řekl velmi znepokojivou věc – a to, že dnes večer vyjde na obloze Modrý měsíc.“

Odstoupila od stolu, posadila se na saténovou pohovku a pokynula mi, abych se k ní připojil.

„To je pravda. Dnes v noci se Pánovi naskytne jediná příležitost, kdy bude moct provést rituál zplození.“ Při tom slově se moje nitro otřáslo v základech. Jenom myšlenka na to, že se Belly někdo dotkne, mi vháněla do žil pro člověka smrtelnou dávku adrenalinu.

„Musíš ji najít, musíme tomu zabránit!“

„Dej mi čas, Edwarde,“ odpověděla klidně.

„Ale čas je právě to, čeho mám tak žalostně málo, chápeš? Nemůžu ti dát čas, protože mi žádný nezbývá, Evelyn. Já… já…“

„Uklidni se. Už jsem téměř na konci,“ řekla vyrovnaným hlasem. „Zbývá poslední rituál a budu vědět, kde se Bella nachází, slibuju.“ Zvedl jsem se a při odchodu se na ni podíval.

„Pospěš si, prosím.“

„Miku!“ Rozběhla jsem se a vší silou objala svého nejlepšího kamaráda. Držela jsem ho pevně a doufala, že mu nic neudělali. Odtáhl se a nevěřícně se na mě zadíval. Vypadal nesmírně vyčerpaně. Ve tváři se mu rýsovaly šedavé kruhy pod očima, kůži měl ušpiněnou prachem, rty suché a popraskané a pohled prázdný – lidská troska jinak živelného a energického člověka.

„Nechte ho jít!“ přikázala jsem směrem k tajemnému cizinci, který stál jen pár kroků od nás.

„Vážně to mám udělat?“ optal se s nejistotou v hlase. Zkameněla jsem.

„Slíbil jste to!“ protestovala jsem. „Já výměnou za něho – tak zněla dohoda!“ Přistoupil blíž.

„Já jen nechápu, proč bych ho měl nechat jít, když vás tu můžu mít oba,“ řekl zaujatě. Odstoupila jsem od Mika a zamířila přímo k cizinci, před kterým jsem zůstala stát na dosah sotva pár centimetrů. Možná jsem se zbláznila, když jsem několikanásobně překročila hranici mezi bezpečím a jednoznačným hazardem se životem. Ale upíra to evidentně upoutalo. Cítila jsem jeho ledový dech ve tváři a nehodlala ustoupit ani o píď. Absolutní ztráta pudu sebezáchovy? Možná, napadlo mě.

„Ten kluk vám k ničemu nebude.“ Bylo to strohé oznámení bez jakýchkoli pochyb. „Chcete mě, ne? Tak ho ksakru pusťte!“ Najednou jsem pocítila sílu cizincových paží, když mě v nich pevně uzamkl. Oči mu pekelně žhnuly a z jeho svalnatého těla sálal ledový chlad.

„Zahráváš si s ohněm, Bello,“ oznámil mi. „Ale vyhovím ti a pustím toho ubožáka, protože mi vážně k ničemu není. Mám tebe, jak si sama řekla. Víc nepotřebuju.“ Mělce jsem dýchala a snažila se neztratit odvahu. Uvolnil svůj stisk a já bez váhání ucukla zpátky. Otočil se k Mikovi a pak střelil pohledem k východu.

„Vypadni, než si to rozmyslím a udělám z tebe večeři!“ Mike se vyděšeně podíval na mě, pak směrem k východu a těkal pohledem mezi vším.

„Miku, jdi! Budu v pořádku!“ křikla jsem na něj. Smutně se na mě zadíval a pak se úprkem rozběhl k robustním zatahovacím dveřím a zmizel v šeru.

Nooo... a začíná skutečné drama.  Na obloze vychází Modrý měsíc a Bella se ocitá na pokraji svých sil, uvězněná tajemným upírem, jehož záměry jsou až příliš jasné... Edward bojuje s časem a jeho jedinou nadějí je Evelyn. Ale dokáže její moc Bellu skutečně najít? A dá si jí vlastně věřit? Těšte se na příští díl... :)

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noc patří nám - 29. kapitola - Ve stínu nepřítele: