Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noc patří nám - 23. kapitola - Podstata bytí

JB


Noc patří nám - 23. kapitola - Podstata bytíV minulém díle Bella nabídla Edwardovi svou krev. Temné hluboké nitro jeho podstaty se zmítá v urputném boji. Bella se v jediné vteřině ocitá na okraji propasti. V ohrožení života. Dokáže Edward vábivé moci její krve odolat nebo se pro něj stane prokletím? V pozadí se objevuje nový muž. Upír z druhé strany. A jeho zájem o Bellu hraničí s posedlostí... Láska bolí, ale její ztráta znamená smrt... Přeju příjemné čtení a doufám, že mi tu necháte svůj komentář. Budu ráda. Děkuju. Vaše Lorenia :)

Z minulého dílu:

„Prosím, napij se,“ zasténala jsem šeptem a v jeho tváři se promítl syrový, divoký chtíč. Už se nedokázal ovládat. Pokušení bylo příliš silné a zvíře v něm příliš vybuzené. Ve zlomku vteřiny se ocitl přímo přede mnou. Bez váhání přitiskl své chladné rty k ráně a hladově sál. Projela mnou intenzivní vlna naprostého oblouznění. Slastná závrať.

Když smočil rty v mé krvi, panenky se mu divoce rozšířily a jeho žádoucí stisk zesílil. Vzrušující mlaskavé zvuky znějící všude kolem mě mi způsobovaly přímo erotickou rozkoš. Edward padl na kolena a toužebně hltal karmínovou tekutinu vytékající z rány. Hlasitě jsem vydechla a někde v dáli naslouchala zvířecímu vrčení. Zavřela jsem oči a poddala se tomu zvláštně příjemnému pocitu, který mě zaplavil…

 

 

Žíznivě jsem hltal tu lahodně sladkou tekutinu, která mi samovolně prýštila do vyprahlých úst. Tělem mi prostupovalo neovladatelné vzrušení – stupňující se mrazivé vzruchy putující každým neuronem. Od zátylku přes linii mocných ramen, po hrudi k břišním svalům až k rozbolavělému místu mezi mými stehny. Božská slast, která mi naprosto zastřela veškeré myšlenky. Zvíře ve mně spokojeně zařvalo. V mém nitru rozvířilo spalující vášeň a nabádalo mě, abych za žádných okolností nepřestával.

Lahodná teplá krev mi pomalu stékala po hrdle a zaplavovala moje útroby nekonečnou rozkoší. Síla rostoucí s každou kapkou se mi vlévala do vyschlých žil a mocně rozdmýchávala vír adrenalinu. Paže jsem měl v křeči zapřené do ochablého těla. Tiskl jsem se k němu, divoce a nestoudně hltal božskou ambrózii, kterou mi oddaně nabízelo. A pak, v jediné vteřině se všechno změnilo. Jako bych ucítil silný úder do hrudi. Mysl mi zaplavil temný řev a najednou se všechno kolem mě začalo vyostřovat. Oči si přivykaly ostrému světlu, které postupně odkrývalo rysy ženské tváře. Půvabné tváře. Kristepane… Bella!

Prudce jsem odtrhl rty od hebké kůže a ucítil osten ledového strachu. Se zoufalým zasténáním jsem padl k zemi – otřesený a vyděšený k smrti. Zvíře ve mně nesouhlasně řvalo a dožadovalo se té omračující sladkosti Belliny krve. Choulil jsem se v rohu pokoje a dravě lapal po dechu. Třásl jsem se a rty mě bolestivě pálily pod tíhou mé sobecké nenasytnosti.

„Edwarde.“ Zazněl její zděšený hlas. Tlak se začal postupně vytrácet. Zvíře se zoufale zmítalo na okraji propasti. Vyčkávalo na mou slabost – až se jeho hladu znovu podvolím. Ale místo toho jsem ho svrhl do temné nicoty ve svém nitru. Hlasitě jsem vydechl. Cítil jsem, jak se mi do těla vrací schopnost sebeovládání, z mysli se mi vytrácel spalující žár krvežíznivosti. Tep se mi vracel k normálu a srdce začalo pravidelně odbíjet do obnažené hrudi. Byl jsem zpátky.

 

„Edwarde,“ zašeptal sladký, melodický hlas. Konečně jsem se odvážil vzhlédnout. Stála uprostřed pokoje – nehybná a vystrašená. Zachvátil mě nezředěný šok. Její strach nepramenil z toho, co právě prožila. Že se málem ocitla na pokraji života a smrti. Že svůj osud vložila do rukou prokletého nočního tvora, který dokáže rozsévat jen smrt a žal. Ona se bála o !

„Jsi v pořádku?“ ptala se neklidně. Udělala pár opatrných kroků vpřed. Střelil jsem pohledem k její zraněné paži, která byla provizorně převázaná kusem roztržené látky. Její košile…

„Ano,“ vydechl jsem a nepřestával ji zkoumat starostlivým pohledem. Byl jsem na smrt vyděšený jen pouhou představou, že bych jí nějak ublížil. Proboha… Jak jsem to mohl dopustit! Vždyť jsem ji mohl zabít! Zlost mi ostře pulzovala ve spáncích.

„Tvoje rány,“ zašeptala. V její tváři plné něhy se promítl obdiv. Přiměla mě věnovat pohled vlastnímu tělu. Mokvající svalstvo se pomalu stahovalo k sobě, dokud se hluboké spáleniny neuzavřely úplně. Na scelených ránách se postupně tvořila zdravá kůže, která v plném rozsahu pokrývala zhojenou tkáň. Se zjevným šokem jsem sledoval, jak se vytrácí a zůstává po nich opět hebká mramorová pokožka. Bez jediné jizvy – jako by nikdy ani žádné rány neexistovaly. Od ramene podél hrudi až k bokům. Byly pryč. Pomalu jsem se zvedl ze země a nevěřícně se prohlížel.

 

„Zabralo to,“ řekla s úsměvem na rtech. Podíval jsem se na ni. Nikdy v životě jsem nepotkal někoho, jako byla ona. Stála tam, z očí jí přímo zářila nezměrná radost a úleva. Riskovala svůj život pro někoho, jako jsem byl já. Temné noční stvoření přežívající pod tíhou svého prokletí. Stále jsem se nedokázal zbavit bolestného strachu. Strachu o ni.

„Jsi v pořádku?“ zachraptěl jsem. Usmála se. Bez váhání přistoupila blíž a věnovala mi něžný pohled naplněný láskou a bezmeznou důvěrou.

„Nic mi není,“ odpověděla. Úlevně jsem vydechl.

Uvědomuješ si vůbec, co jsi provedla?“ zeptal jsem se s neskrývaným šokem v hlase. „Mohl jsem tě zabít, Bello!“

„Věřím ti,“ zašeptala. Působila nesmírně klidně, tak vyrovnaně. Nechápal jsem absenci jejího zdravého pudu sebezáchovy.

„To je chyba,“ oponoval jsem tvrdě. „Ani já sám si nevěřím, Bello.“

Dokázal ses ovládnout,“ nesouhlasila. Donutila mě, abych se nad tím faktem pozastavil. Nikdy, nikdy během svého staletí dlouhého života jsem nedokázal ovládnout svou žízeň. Přestat uprostřed lovu. Teď to bylo jiné. Něco uvnitř mě získalo moc. Nadvládu nad tím pekelným stvořením, které bylo mou nedílnou součástí. Které tak žalostně lačnilo po krvi.

„Chceš na sobě dělat pokusy?“ optal jsem se.  Pořád rozechvělý v uvědomění nad svým činem. Její pronikavé pomněnkové oči mě nechápavě sledovaly.

„Udělala bych to znovu,“ vydechla a v očích se jí zatřpytily drobné slzy. Nedokázal jsem zůstat vůči její reakci lhostejný. Ve vteřině jsem stál v její těsné blízkosti. Opatrně jsem ji přejel prsty po tváři a bříškem palce zachytil horkou slzu stékající po zrůžovělé líci. Zlobil jsem se. Jenže ani ten vztek nedokázal přehlušit ten zvláštní pocit, který mě v přítomnosti Belly zaplavoval. Obdiv, vášeň, vzrušení, něha, touha, naděje…

„Děkuju,“ zašeptal jsem. Jemně se usmála a její rozechvělý dech mi sladce bubnoval v uších.  „Ale už nikdy takhle neriskuj,“ pokračoval jsem tvrdým tónem. Potřeboval jsem, aby si uvědomila, v jak vážné situaci jsme se ocitli. Tohle nebyla hra. Při neúspěchu neexistovala další šance. Nový pokus.

Zavřel jsem oči. Ta tíha strachu mě neopustila. Musel jsem si pročistit hlavu a zmizet daleko od té vábivé vůně – od toho nebezpečného pokušení, které Bellina krev vysílala v posledních záchvěvech.

Bez jediného slova jsem rozrazil pohybem vzduch a zmizel v útrobách dlouhé chodby. Potřeboval jsem se vzpamatovat z toho, co se právě stalo. Zaměřit svoje myšlenky k něčemu jinému. Bezpečnému…

 

Doznívalo ve mně opojné vzrušení. Připadala jsem si jako blázen. To, co jsem udělala, bylo naprosto šílené! Mimo veškerý lidský rozum. Potřeba udělat to, však byla mnohonásobně silnější než jakýkoli pud sebezáchovy, jakýkoli strach nebo obavy. Fakt, že má krev vyléčila Edwardova zranění, mi na rtech vykreslila spokojený úsměv. Nebylo to zbytečné, pomyslela jsem si. Lhala bych sama sobě, kdybych tvrdila, že mě Edwardova upíří stránka nevyděsila. On se jí ale vzepřel, bojoval s ní. Čelil těm nesnesitelným mukám, bolesti a přitom byl schopný přestat. Zarazit to…

Poslední dny byly nesmírně těžké. Život se mi od základů změnil. Poznala jsem o sobě celou pravdu, ale málem ztratila to nejcennější, co mé lidské existenci dávalo smysl. Edwarda. Moje úvahy vyrušil zvonící mobil schovaný v kapse kalhot. Trhla jsem sebou a sevřela ho v dlani. Bylo to neznámé číslo. Nedůvěřivě jsem sledovala číslice na displeji a váhala nad tím, co udělám. Nakonec mě přemohla zvědavost a hovor jsem zvedla.

 

„Prosím,“ špitla jsem do telefonu. Zaslechla jsem chraplavý pobavený smích. Po zádech přejel mráz.

Isabello,“ vydechl vzrušeně temný mužský hlas. Dech se mi krátil a srdce mi tlouklo do hrudi prudce a nepravidelně. Potící dlaně jsem otřela do látky džínsů.

„Kdo – kdo jste?“ vykoktala jsem nervózně a přidržela se masivního rámu postele.

„Ještě jsme bohužel neměli tu možnost, abychom se poznali. Hodlám to však v nejbližší době napravit,“ odpověděl neznámý muž. Krev se mi hrnula do tváře a tělem mi prostupoval citelný strach.

„Já – já, nerozumím – “

„Máš pravdu. Měl bych být trochu konkrétnější,“ temně se zasmál a ve sluchátku drobně zarachotilo. Na moment jsem zaváhala, zda se hovor nepřerušil, ale pak jsem to uslyšela. K smrti vyděšený hlas Mika.

Panebože… „Jen mu neubližujte!“ tiše jsem vykřikla. Hlas se mi zlomil. Cizinec se hrdelně zasmál.

Co po mně chcete?“ vzlykla jsem a do očí se mi draly slzy zoufalství. Dlaně jsem měla sevřené v pěst, až mi zbělely klouby.

„Tebe,“ odpověděl cizinec. Stála jsem na místě. Úzkostí přikovaná k zemi bez možnosti jediného pohybu. Všechno se mi spojilo dohromady. Bezmoc a strach ze mě přímo čišely. Měli Mika! Kristepane… Jak jsem mohla být tak zaslepená? Sobecky jsem myslela jenom na sebe a unikal mi svět tam venku. Bezpečí mých přátel. Nemohla jsem dopustit, aby mu ublížili! Jen to pomyšlení…

„Chci, abys o půlnoci přišla. Staré opuštěné skladiště na Monte Houmpshire na rohu desáté,“ promluvil. „Jinak si z tvého kamaráda udělám chutnou večeři, rozumíš?“ řekl cizinec klidným, přesto výhružným tónem. Třásla jsem se.

„Budu tam,“ zašeptala jsem. „Jen mu prosím neubližujte.“

„To ti mohu slíbit. Ale mám ještě jednu podmínku,“ zachraptěl. „Jestli o tomhle jenom cekneš před tím svým upířím přítelem nebo kýmkoli z Rodu,“ zhluboka se nadechl. „Zemře tvůj kamarád bolestivou a pomalou smrtí. Chápeme se?“

„A-a-no. Nic nikomu ne-ne-řeknu,“ vykoktala jsem téměř neslyšitelně.

„Jsem rád, že jsi to pochopila, Isabello. Dnes o půlnoci. Budu tě očekávat,“ zašeptal neznámý cizinec. V telefonu zašumělo a ozvalo se pravidelné tutání. Zavěsil.

Po tváři mi kanuly horké slzy. Zachvátil mě tísnivý pocit bezmoci, zoufalství a hrůzy. Nic jiného jsem v tu chvíli necítila. Pomyslela jsem na Edwarda. Hruď se mi bolestně sevřela – nedokázala jsem dýchat. Všechny naše plány, naše touhy, naše láska… Najednou mělo všechno prchavou, trpkou příchuť. Předznamenání konce.

Neexistovala možnost volby. Jen radikální řez - vzdát se všeho. Rvalo mi to srdce na cáry a způsobovalo drtivou fyzickou bolest. Já omdlím, napadlo mě. Žádné rozloučení. Poslední pohled. Poslední polibek. Nic. Prostě nic.

Jen tupá prázdnota naplňující celé nitro zhoubnou temnotou. Pomalu umírající srdce tříštící se na tísíce drobných střípků... 

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Noc patří nám - 23. kapitola - Podstata bytí:

 1
9. Leni
23.08.2012 [22:13]

Nádhera. Dlouho jsem tu nebyla, ale tuhle povídku si vždy i se zpožděním vyhledám. Emoticon

07.08.2012 [22:34]

Irmicka1jejda ona se vzdá Edwarda kvůli Mikovi, to nedává smysl, Edward je lepší, úžasný dílek... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.08.2012 [19:52]

Domikmoc se těším na další díl!

07.08.2012 [17:33]

EleonorBella je blbka. Ať kašle na Mika a je s Edwardem ;) Emoticon Emoticon Emoticon

5. BabčaS
07.08.2012 [15:56]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Verulka
07.08.2012 [15:47]

Obě dvě poslední kapitoly, které jsi teďka přidala - absolutně úžasné!!
Jsem zvědavá, jak bude probíhat setkání s cizincem a zda to Bella doopravdy neřekne Edwardovi.. :)
Těším se na další díly!! Emoticon Emoticon

3. BellaEdward
07.08.2012 [14:40]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.08.2012 [14:14]

alicecullenhale2 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon ..Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
... Emoticon
ja naozaj nemám slov... Emoticon
naozaj úžasne napísané... Emoticon
už sa strašne teším na pokračovanie... Emoticon Emoticon Emoticon

07.08.2012 [13:53]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!