Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noc patří nám - 24. kapitola - Únik

14.09.2012 (13:00) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2099×

Z miného dílu:

Po tváři mi kanuly horké slzy. Zachvátil mě tísnivý pocit bezmoci, zoufalství a hrůzy. Nic jiného jsem v tu chvíli necítila. Pomyslela jsem na Edwarda. Hruď se mi bolestně sevřela – nedokázala jsem dýchat. Všechny naše plány, naše touhy, naše láska… Najednou mělo všechno prchavou, trpkou příchuť. Předznamenání konce.

Neexistovala možnost volby. Jen radikální řez - vzdát se všeho. Rvalo mi to srdce cáry a způsobovalo drtivou fyzickou bolest. Já omdlím, napadlo mě. Žádné rozloučení. Poslední pohled. Poslední polibek. Nic. Prostě nic.

Jen tupá prázdnota naplňující celé nitro zhoubnou temnotou. Srdce pomalu umíralo a tříštilo se na tisíce drobných střípků…

K čertu! pomyslela jsem si v duchu. Musela jsem se bez povšimnutí dostat pryč z podzemního komplexu.  To byl rozhodně nesnadný úkol. Na každém rohu jsem mohla na někoho z upírů narazit a těžko bych vysvětlovala, proč se plížím chodbami jako zbloudilý stín. Tentokrát však celé podzemí zelo prázdnotou. Všude kolem panoval naprostý klid. Narušoval ho jen občasný šelest studeného vánku prostupujícího masivními kamennými zdmi. Udivená prapodivným tichem jsem přidala do kroku. Během několika minut jsem zabočila za roh a spatřila před sebou nerezové dveře výtahu. Našlapovala jsem pomalu a váhavě. Začínala mě obklopovat kousavá pochybnost nad činem, ke kterému jsem se dobrovolně rozhodla. Dobrovolně? Vždyť jsem neměla na výběr…

Nohy mi s každým následujícím krokem těžkly – jako bych se nořila stále hlouběji do hutného lepivého bláta. Dech se mi zkracoval, hrdlo stažené nedostatkem kyslíku. Stanula jsem na prahu svého vlastního pekla. Bezmocná a zlomená. Vnitřně jsem se odmítala smířit s osudem, ve kterém už neexistovala žádná láska. Žádný Edward. Bojovala jsem sama se sebou v touze odvrátit ta děsivá muka – vyhnout se bolesti způsobené jeho ztrátou. Smrt. Vykoupení. To je jediná možná cesta.

Ztuhla jsem. Na konci chodby se rozléhaly těžkopádné kroky. Někdo sem jde… Neotálela jsem a silně stiskla kulaté tlačítko na vnějším rámu výtahu. Ozval se dusivý skřípot, jak se odlepil od země. Rozjel se a jeho pohyb se odrážel v hlasitých ozvěnách. Zavřela jsem oči. Modlila jsem se k Bohu, aby mě nikdo neviděl. Všechno rázem utichlo. Dveře výtahu se otevřely dokořán a já okamžitě vrazila dovnitř. Zpoza rohu vystoupila hřmotná mužská postava. Odrazy drobných světel zalily tvář Garneho. Ve vteřině se prudce zarazil a šokovaným pohledem ke mně vysílal tiché otázky.

„Bello, co to…“ vydechl. Vystrašeně jsem na něj zírala. V hlavně mi vyvstaly myšlenky na Mika a na to, co řekl jeho únosce. Jestli o tomhle jenom cekneš před tím svým upířím přítelem nebo kýmkoli z Rodu, zemře tvůj kamarád bolestivou a pomalou smrtí. Udeřila jsem do tlačítka s nápisem Nadzemí.

Prosím, zavři se. Zavři se. Tak už se konečně zavři, sakra! Garne vyrazil bleskurychle ústím chodby a závratnou rychlostí čeřil vzduch. Nervózně jsem klepala nohou o podlahu. Mohla jsem jen čekat…

„Bello!“ vykřikl. „Co blázníš, proboha!“ Než mě však stačil zastavit, výtah se s rachotivým zaduněním zavřel.

Opřela jsem se o zadní stěnu a malátná se sesunula k zemi. Výtah mířil nahoru. Ozvala se jen tupá rána, jak Garne praštil rozzuřeně do kovových dveří. Dýchala jsem zprudka a tělem mi prostupovala neutišitelná úzkost. Strach. Byla jsem si vědoma toho, jak málo času mám i toho, co musím udělat. Výtah se zastavil. Protáhla jsem se tenkou skulinkou mezi dveřmi, když se teprve otevíraly. Utíkala jsem prostornou chodbou plnou historických obrazů, cenností – nemohla jsem dostatečně obdivovat jejich neskonalou, ničím neposkvrněnou krásu. Středobodem mého zájmu se však staly vysoké dubové dveře z masivního dřeva orámované mosaznými rytinami. Východ.

Rozrazila jsem je vší silou a chodbou se rozlehla skřípavá rána. Nesměla jsem ztratit ani sekundu. Velmi dobře jsem znala schopnosti upírů Rodu. Síla. Rychlost. Nadlidská síla a rychlost. A můj náskok byl téměř nicotný. Garne mě viděl a nebylo pochyb o tom, že ihned zalarmuje ostatní. Do tváře mě udeřil čerstvý vzduch – ledový a prázdný. Ne. Prázdná jsem byla já… Neohlížela jsem se, jen pádila dál do nitra hustých černých lesů. Nenasytně jsem popadala dech. Ledové střípky vzduchu se mi bolestně usazovaly na povrchu plic a způsobovaly mému tělu zjevný šok. Po tváři se mi řinuly horké slzy pramenící až z hlouby mé duše – rozervané na cáry. Rty jsem měla popraskané chladem. Přepadl mě zoufalý pocit, že utíkám snad celou věčnost, strach mě naplňoval víc a víc.

Trýzeň mě bezostyšně soužila, zpomalovala mé kroky. Najednou jsem zvolnila. Přímo přede mnou se zjevila hlavní silnice. Přeskočila jsem betonové patníky a vtrhla přímo do jejího středu. Než jsem se stačila vzpamatovat, oslepilo mě ostré světlo a s hlasitým kvílením zařinčely pneumatiky. Stačila jsem se jen nadechnout, než jsem pocítila tvrdý náraz. Odrazila jsem se od čelního skla hnědé dodávky a po kapotě se skulila na zem. Dopadla jsem na tvrdý asfalt a zasténala. Chvíli jsem jenom ležela a nehýbala se, dokud neustoupila nepříjemná závrať. Pomalu jsem se zvedla do sedu. Otřeseně jsem se opřela o sedřená kolena a prsty nahmatala bolestivé místo na spáncích, kde se rýsovala malá vyboulenina. Au. Au. Ksakru, to bolí.

Setřela jsem pramínek krve, který mi stékal po ráně. V hlavě mi pulzovala tupá bolest. Pohledem jsem zkontrolovala celé tělo – kromě řezné rány na čele jsem byla celá. Jen trochu potlučená a v šoku.

„Kristepane, jste v pořádku?“ Ozval se za mnou mužský hlas. Otočila jsem se a zůstala na kolenou. Nade mnou stál postarší muž a z jeho pohledu čišelo čiré šílenství. Vypadal jako by se měl každou chvíli sesunout k zemi.

„Jsem… v pohodě,“ zachraptěla jsem. Pokusila jsem se zvednout, ale zamotala se mi hlava a padla jsem zpátky do kolen. No to snad ne…

„Musíte do nemocnice!“ vykřikl zoufalý muž. „Vezmu vás tam. Chytněte se mě, pomůžu vám.“ Pevně mě stiskl za paži a pokusil se mě zvednout. Vytrhla jsem se mu jako uštknutá, vrhla po něm zlostný pohled.

„Jsem v pořádku,“ odvětila jsem značně jistějším tónem a konečně se dokázala postavit na nohy. „Nikam nemusím, vidíte?“

„Vždyť jste zraněná, slečno! Podívejte se na sebe! Musíte do nemo – “

„Ještě jednou to slovo řeknete a budete tam muset vy!“ zavřískala jsem. Podrážděná a zoufalá.

Muž si nervózně prohrábl prošedivělé vlasy. Zadíval se na mě - jako by právě zvažoval, zda jsem jeho vinou nepřišla o zdravý rozum. Jenže to poslední, co jsem potřebovala, byla návštěva nemocnice. Při vzpomínce na Mika jsem se zachvěla. Řidič si mě změřil váhavým pohledem a pak couvl o krok zpátky.

„Vy… vy jste blázen,“ vyřkl rozechvěle a ustoupil o další krok směrem k dodávce.

„Diagnóza určena,“ sykla jsem vztekle. Ani jsem se nemusela snažit o výhružný tón – rostoucí zlost pracovala za mě. „Tak teď už konečně vypadněte! Padejte!“ Muž nechápavě zamžikal víčky, změřil si mě od hlavy až k patě a s tichými uštěpačnými kletbami nasedl zpátky do auta. Nastartoval. Motor se rozběhl, zaduněly kola a dodávka se plnou rychlostí ztratila z dohledu.

Nádech. Výdech. Mezi prsty jsem sevřela rukáv košile a prudce trhla. Kusem černé látky jsem si setřela krůpěje krve stékající po tváři a chvíli ji přidržela na ráně. Pomalu se zatahovala. Když jsem se konečně vzpamatovala, vystřelila jsem podél asfaltové cesty s nadějí, že ještě mám šanci uniknout…

Snažil jsem se dostat své pocity do rovnováhy. Knihovna mi nabízela útočiště – klid a soukromí. Ani do téhle chvíle jsem se nedokázal vzpamatovat z toho, co Bella udělala. Jak moc riskovala… Kruci! To si vážně ani trochu neuvědomovala smrtelné nebezpečí, které jí hrozilo? Kde brala jistotu, že nepodlehnu nebesky lahodné chuti její krve? Zlost už postupně odeznívala.  Jenže to nic neměnilo na skutečnosti, že mi v žilách zběsile kolovala její mocná krev. Sladká a omamná jako čirá extáze. Sytila mě stejně, jako mě vzrušovala.

Do úrovně očí jsem zvedl levou paži a pátravě si prohlížel každý centimetr bělostné mramorové pokožky. Od ramene přes nadloktí až ke konečkům prstů. Nezůstaly ani žádné jizvy jakožto důkaz toho, co se nedávno stalo. Kůže byla zcela zhojená. Jako by žádné rány ani nikdy neexistovaly. Tak rychle…

„Edwarde!“ zaúpěl Joshua. S výrazem mrazivého neklidu stál jako kamenná socha mezi dveřmi, s jeho příchodem místnost zaplavilo citelné napětí. Šlehl jsem po něm tvrdým pohledem a chystal se mu peprně vynadat za to, že ruší mou vnitřní meditaci, kterou jsem se snažil vytěsnit ze své mysli události předchozích hodin. Můj hněv však něco utlumilo. Útroby se mi nepříjemně sevřely, jako by se mi pod srdcem usadil těžký kámen zabraňující mému tělu vstřebávat kyslík. Něco nebylo v pořádku, cítil jsem to. V Joshuových očích se promítl strach.

„Co…“ vydechl jsem těžce. „Co se děje?“ Nebylo v mých silách zůstat sedět. V mžiku jsem stál pevně nohama zemi.

„Bella,“ zašeptal tak tiše, že jsem to jméno postřehl spíš z pohybu jeho úst. Pocítil jsem tupou ránu rovnou na hrudi, silný úder přímo mezi žebra, který mi tak na krátký okamžik odebral schopnost dýchat.

„Co je s ní?“ zavrčel jsem hluboce a ucítil, jak mi na svalnatých pažích nabíhají žíly. Obklopoval mě ledový chlad, moje nitro se však octlo v pekelném žáru, který ho neúprosně spaloval.

„Ona… k čertu!“ zaklel vyděšeně. „Edwarde, ona utekla!“

„Cože?“ zahřměl jsem zoufale. Knihovnou se rozlétly dřevěné třísky a s hlasitou ránou dopadly na podlahu. Na zemi zůstaly ležet zbytky robustní židle a v ruce jsem rozdrtil poslední kousek dřeva, který se snesl k zemi v podobě jemného prachu.

„Garne ji viděl, ale nestihl ji zastavit. Nevím… nechápu, co se stalo!“ odpověděl roztřeseně a těkal pohledem po místnosti.

„Kdy?“ zavrčel jsem. Vší silou jsem se snažil potlačit tu nesnesitelnou zlost, zároveň jsem pocítil skutečnou tíhu strachu – svírající, spalující, zničující. Něco, co jsem nikdy neznal a najednou si uvědomil, jak moc je to bolestivé.

„Je to pár minut!“ vyhrkl.

„A na co sakra čekáte?! Okamžitě ji musíme najít, rozumíš?“ Na vteřinu jsem nad sebou ztratil sebekontrolu a Joshua se octl několik stop nad zemí, držel jsem ho pevně pod krkem a tvrdě ho přirazil ke zdi, od které opadl kus omítky.

„Edwarde,“ přidušeně vzlykl a já ho pustil. Hlasitě hekl a dlaní si třel hrdlo. Než stačil cokoli říct, rozrazil jsem svým pohybem vzduch a myslel na jediné. Na Bellu.

V první chvíli jsem její jednání vůbec nechápal. Co se to k čertu stalo? Co ji přimělo takhle strašně riskovat a utéct ode mě pryč? Přemítal jsem si v hlavě snad všechny své myšlenky, zoufale v nich hledal odpověď nebo alespoň nějakou indícii, která by k ní vedla. Něco se muselo stát. Panebože! Něco se prostě muselo stát, jinak to nedávalo absolutně žádný smysl!

Vyběhl jsem ven, do hustých lesů v zádech s Garnem a Alexem. Sotva jsem se ocitl na čerstvém vzduchu, zhluboka jsem nasál kyslík do plic. Udeřila mě do nosu. Lilie, pomyslel jsem si. Byla tam a stále velmi intenzivní. Nehodlal jsem ztrácet byť jen vteřinu vzácného času, beze slov jsem zmizel mezi košatými stromy a nechal se vést do nitra lesa, přímo po její stopě. Adrenalin mi tupě pulzoval v žilách, krev se mi hrnula v bolestných návalech do hlavy – horká a šumějící, způsobovala mi lehké mžitky před očima. Prudce jsem zastavil a zaslechl hluboké hrdelní vrčení. Garne i Alex ucítili ve vzduchu to samé, co já. Sytý podtón lilie byl zahalen kovově nasládlým pachem krve… Belliny krve…

Stál jsem jen pár metrů od silnice. Ve zlomku vteřiny jsem se zjevil přímo v jejím středu, pod tuhou podrážkou bot mi zapraskal štěrk. Tady byl ten pach určitě nejsilnější, ale zároveň s každým metrem směřujícím dál po cestě slábl. Poklekl jsem k zemi a jediným rozzuřeným úderem jsem se snažil zmírnit neovladatelné zoufalství. Ozvalo se hřmotné zapraskání, když se v silnici vytvořila prohlubeň ve tvaru mocné pěsti. Šílel jsem z toho, že se jí něco stalo! Šílel jsem z toho, že nevím, co s ní je a kde je! Pokoušelo se o mě čiré šílenství…

„Dál už je její pach pryč. Musela být zraněná,“ oznámil Garne a přistoupil ke mně o krok blíž. Váhavě a obezřetně.

„To by mi nedošlo, pitomče!“ zavrčel jsem na něho. Garne ucukl. Nedokázal jsem se ovládat, myslel jsem, že se vážně zblázním. Třásl jsem se po celém těle.

„Edwarde, uklidni se!“ poručil mi Alex a sjel mě pohledem, který neskrýval šok plynoucí z mého nepřátelského chování. Měl pravdu. To já jsem se choval jako pitomec! Ale Bellin útěk mě naprosto zaslepil. Ochromil. Přesně mířená rána do mého nejslabšího místa…

„Najdeme ji, rozumíš? Jen se uklidni a zaměř se na své smysly. Nenech se ovládat vztekem, Edwarde. Zatemňuje ti vnímání,“ řekl Garne a sebejistě zvedl hlavu.

„Máte pravdu,“ uznal jsem. „Jdeme.“

Někdo si možná říká, že se Bella zbláznila. Ale Mike je její kamarád z dětství, se kterým vyrůstala. Bella je obětavá a nedokázala by žít s pocitem, že kvůli ní zemřel někdo, koho má z celého srdce ráda. A máte pravdu. Rozhodne se kvůli tomu zavrhnout lásku, protože cítí, že nese na celé situaci největší vinu. Ale jedna věc jí nedošla. Neuvědomila si moc a sílu lásky, kterou k ní chová i Edward. Pro něj by její ztráta znamenala smrt. Takže? Co bude dál? To se dočtete v příštím díle...

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noc patří nám - 24. kapitola - Únik: