Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » NNN! 3. kapitola

07.05.2012 (07:30) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2603×

„… nevím, nemohl jsem. Nějak to nešlo. Opravdu netuším, Bello,“ slyšela jsem někoho říkat zezdola. Byla jsem ještě v polospánku a snila svůj doznívající sen. A i když se mi zdálo o něm, tak i přes to jsem věděla, že tento hlas není v mém snu. Byla to skutečnost.

To ne! Co tu dělá, jak to? Co se stalo a kolik je hodin? Dojel někdo pro Mel?!

Okamžitě jsem vyskočila z postele a málem spadla zpátky na zadek. Zvedla jsem se moc prudce a zamotala se mi hlava. Když jsem si byla jistá, že už jistě nespadnu, vyběhla jsem se dveří. Hned na chodbě jsem potkala Melanie s… Dominikem?! Společně si kreslili.

„Mamí!“ vykřikla Mel a běžela ke mně. Objala jsem ji, dala pusu na tvář a hned se zeptala:

„Zlatíčko, kdo tě přivezl ze školky?“

„Stlejda Jaspel a Dominik se stlejdou Jakem jeli s náma. Chtěla jsem si hlát s Dominikem dál, ale strejdové říkali, že musíme domů. A jsme plijeli k nám společně,“ spustila a šišlala to svoje r.

„Aha. Tak si hrajte dál. Nemáte hlad, děcka?“ ujistila jsem se ještě nakonec a usmála se na ně. Byli tak roztomilí…

„Ne, já ne,“ ozvala se jako první moje dcera. Chviličku jsem počkala, jestli se ozve i Dominik, ale neozval. Popošla jsem k němu a sedla si do dřepu. Kreslil les a zvířátka. Tedy, jestli ta čmáranice zelené a hnědé byla les.

„Nemáš hlad, Dominiku?“ oslovila jsem ho. Zvedl ke mně oči a jen zakýval hlavou zleva doprava. Měl krásné, tmavé oči. Jeho oči. Je sladký, napadlo mě jako první věc. Jen jsem se usmála, pohladila oba po vlasech a sešla dolů.

Ještě, že nenosím podpatky, proletělo mi hlavou, protože kdybych je měla, asi by mě právě vezli na pohotovost. Proč? No, když je člověk rozespalý, tak zkrátka není dobré chodit po schodech.

Sešla jsem až dolů, bez nějakého spěchu, a došla do obýváku. Celým domem se rozlévala vůně, tedy, byla jsem jediný upír, poloupír, kterému to nesmrdělo, ale tady byla ta vůně nejsilnější. Byl tu vlkodlak.

Jakmile jsem vešla, všichni se na mě, jakožto nově příchozího, podívali.

„Jsem snad socha Kolumba, že na mě koukáte jako v muzeu?“ zeptala jsem se hned. „Mimochodem, Jazzi, díky. Byla jsem grogy,“ dodala jsem a podívala se na svého skvělého strýce.

„Jo, to bylo poznat. Dáš si něco k jídlu?“ zeptala se mě hned Esmé. Taková starostlivá maminka. Odbyla jsem ji zavrtěním hlavy.

„Asi půjdu,“ ozval se ten, koho jsem se snažila ignorovat. Zvedal se, ale zaslechla jsem protesty. A to hned dvoje. Vlastně troje. Aliciny, malého Dominika a… mého srdce.

„Ne, tatí, ještě ne!“ křičel Dominik. Mé srdce křičelo to samé, akorát ho oslovovalo jinak…

Dominik to, co řekl Jake, slyšel, protože se s Melanie stihli přemístit k nám do obýváku.

„Má pravdu, ještě jsem ti neřekla, jak bylo v Dubai,“ přidala se Alice. Jen, co to řekla, začala třeštit oči jako… nevím co, tohle se nedá přirovnat. Alice by se měla označit jako osmý div světa.

„Ne, vážně. Alice řekneš mi to jindy a ty se s Melanie uvidíš zítra ve školce,“ rozsekl to Jake. Zvedl se ze sedačky a vzal Dominika do náruče. Byli tak sladcí, asi vážně… Renesmee!

Ostatní se vydali za nimi ke dveřím, ale já jsem zůstala stát mezi dveřmi. Od té doby, co jsem vešla do místnosti, jsem se neposunula ani o píď. Opírala jsem se o futra.

Když jsem řekla, že se všichni přesunuli za nimi, neřekla jsem tak úplně pravdu. V místnosti zůstal Jasper. Nešel tam. Místo toho popošel ke mně a položil mi ruku na rameno. Povzbudivě se na mě usmál. Já mu úsměv oplatila. Ale to mi nestačilo. Pořádně a pevně jsem ho objala. On mi objetí opětoval.

„Zítra k ránu nebudeme nikdo doma. Chceme si zajít na lov. Už to tu nikdo nemůže vydržet. Jo? Zvládneš to tu ráno, ne?“ promluvil na mě a odtáhl se. Slyšela jsem, jak bouchly dveře od auta, které stálo venku. Snažila jsem se mu nevěnovat pozornost, ale nešlo to.

„Jo, zvládnu. Dnes budu s Melanie spát v našem novém domě. Brzy ráno mi mají přivést ten nábytek. Snad ji stihnu odvézt do školky a vrátit se,“ odpověděla jsem mu. Auto mezitím nastartovalo a odjelo. Ostatní se vrátili do místnosti.

„Hele, to je můj manžel!“ vykřikla Alice. Alice, zase ta Alice. Dokázala bych o ní napsat román na tisíce stránek.

„No, promiň, no,“ odpověděla jsem jí se smíchem v hlase. V tu chvíli kolem nás proletěl Emmett. Běžel přímo k televizi a zapnul dvd.

„Hej, kdo se chce dívat na telku?“

…

„… Rose. Rose Dawsnová,“ odpověděla mu a on poslušně zapsal jméno. Titanik mě vždy rozpláče. I když ho vidím snad po sté, tak stále nedokážu zadržet slzy.

„Na,“ řekla mi Rosalie a podávala mi kapesníček. Vlastně celý balík.

„Jsem hrozná měkota,“ vypadlo ze mě. Vtom se ale vedle mě ozvaly vzlyky, jako když brečí slon.

„Á, to je tak smutný!“ rozkřičel se Emmett a dělal, že smrká. Jen jsem ho objala kolem ramen a chlácholila. Kdyby mohl doopravdy brečet, asi bych vypadala, jako když jsem právě vylezla z rybníka.

„Měla bych jít. Už je pozdě, Melanie stejně už usnula a vy chcete odjet. Akorát vás zdržuju,“ vypadlo ze mě zrovna ve chvíli, kdy film skončil. Zvedla jsem se a vzala si od Esmé malou do náruče. Velmi opatrně, ale přesto se trochu zavrtěla a otevřela oči. Byla však rozespalá, a tak to zalomila znova.

„Dobrou,“ řekli všichni ostatní sborově a já vyběhla ze dveří. Byl to jen kousek, takže jsem doma byla coby dup. Proběhla jsem lesem za pár minut. Jen, co jsem přišla, tak moje první cesta byla do dětského pokoje. Odnesla jsem malou do pokojíčku a položila ji do její provizorní postýlky. Novou přivezou zítra. Chviličku jsem ji pozorovala. Tolik mi ho připomínala. Jemně pootevřená ústa, stejně jako on. Úplně přesně.

Dala jsem jí pusu na čelíčko a odešla. Jelikož jsem spala odpoledne, tak jsem teď nebyla vůbec unavená. Z nudy jsem chodila a rovnala už tak perfektně narovnané kytky ve váze, věci na policích a jídlo v chladničce. Asi se ze mě stává maniak na uklízení.

Asi kolem jedné v noci jsem pocítila únavu. Konečně, řekla jsem si. Dobelhala jsem se k Melanie do pokojíčku. Na zemi jsem měla připravené spaní. Alice asi věděla, že budeme spát tady. Lehla jsem si, ale než jsem usnula, uplynula další hodina. Nejméně. Potom jsem to konečně zalomila. Zdálo se mi o něm… Byli jsme sami. Jen my dva. Jeden pro druhého. Na pláži, na kterou svítil měsíc. Stáli jsme tam sami, v objetí, nazí a spokojení. Škoda, že to byl jen sen…

…

Slunce rozzářilo okna a do pokoje se vlévala krásná sluneční záře. Otevřela jsem oči a chviličku se rozkoukávala. Hned na to jsem se zvedla do sedu a podívala se na postýlku. Melanie tam nebyla. Už jsem chtěla začít panikařit, když tu najednou promluvila.

„Doblé láno,“ ozvalo se kousek ode mě. Mel seděla na zemi a hrála si s plyšákem, kterého tu měla na spaní.  Všechny ostatní hračky jsou zatím u rodičů.

„Dobré. Máš hlad?“ zeptala jsem se, i když to bylo zbytečné. Mel mi nestihla odpovědět, protože se ze zdola ozval mobil. Sakra, nechala jsem ho dole. Kdo mě to otravuje takto po ránu?!

Vyhrabala jsem se z postele, nebo jak tomu mám říkat, a běžela dolů. Mel šla za mnou.

Alice, bylo napsáno na displeji.

„Ano?“ pozdravila jsem otráveně.

„Vstávat, ospalče. Budíček,“ řekla a já jen zabručela. „Za půl hodiny musí být malá ve školce. Tak ať to stihneš. Ahoj,“ řekla jen a zavěsila. Půl hodiny! Taky mě mohla vzbudit dřív! Za tři čtvrtě tu mají být s tím nábytkem! Upřímně, nikdy jsem ještě neviděla, že by přijeli včas, takže mám zřejmě více času, než si myslím, ale člověk nikdy neví.

Zase se mi rozdrnčel mobil.

„Mel, běž se obléct. Vezmi si něco ze skříně. To zvládneš,“ řekla jsem jí a zvedla telefon.

„Ano?“ řekla jsem – opět – jako první.

„U telefonu paní Cullenová?“ ozvalo se ze sluchátka.

„Ano, Renesmee Cullenová, přejete si?“ odpověděla jsem mu a začala se zajímat.

„Volám kvůli tomu nábytku, přivezeme vám ho o něco dřív. Možná o čtvrt hodiny. Doufám, že vám to nevadí,“ vysvětlil mi situaci. Docela mě to zaskočilo. Stihnu to? Zřejmě budu muset.

„Oh, ehm, tak dobře,“ promluvila jsem. „Děkuju za zprávu, na shledanou,“ ukončila jsem.

„Melanie, pospěš si, musíme vyrazit!“ křikla jsem na malou. Mezitím jsem vytáhla nějaké piškoty a nalila jí mléko k snídani. Dnes jí to bude muset stačit.

Přiběhla a sedla si za stůl. Ihned se pustila do piškotů. Když jsem byla malá, taky jsem je milovala.

„Nechci tě honit, ale budeš si muset pospíšit,“ řekla jsem jí. Sedla jsem si za stůl taky a čekala, dokud něco nesní, aby do školky nešla úplně hladová. Podívala jsem se na hodinky. Necelých dvacet minut. To nestihnu. Dojet do města a zpátky. To museli jet na lov zrovna dneska?!

„Hups,“ ozvala se Melanie. Podívala jsem se na ni a viděla, že je celá politá mlékem. Naštěstí nebylo vařící. Renesmee, jakto, že sis toho nevšimla?!

„Mel, sakra, honem běž nahoru a převleč se! Takto to nestihneme!“ začala jsem nadávat, ale ne přísně, zrovna teď by se nehodilo, kdyby se mi rozbrečela. Nemám čas na to ji ještě utěšovat. Za chvilku přiběhla zpátky převlečená. Sice je malá, ale oblékat se umí. Díky, Alice.

„Mel, musím si zase zavolat, ano? Takže ticho, běž si obout botičky,“ oznámila jsem jí a vytáčela číslo. Melanie protestovala, ale ukázala jsme jí jeden z mých pohledů, který nebyl zrovna příjemný, a dalších protestů jsem se nedočkala. Vytočila jsem číslo, které jsem si myslela, že už nikdy nebudu muset vyťukat.

Modlila jsem se, aby si ho nezměnil. A abych si ho zapamatovala správně.

Tůt, tůt… vyzvánělo to dokola. Doufám, že to zvedne, jinak Mel nejede do školky a bude se mi tu motat, až budu rovnat nábytek.

Tůt, tůt… Pořád to nezvedal. Prosím, prosím, prosím…

„Snad se ti nestýská,“ ozvalo se z druhé strany sluchátka.

Moje malá dušička si oddechla.

Nepatří k nejdelším, ale budiž. Co vy na to? :) Jen se chci zeptat... stačí vám takováto délka kapitol, nebo mám psát delší? Asi delší, co? :D

Dále... objevila se jen jedna dušička, která si všimla (u minulé kapitoly), že Mel a Dominik jsou stejně staří. Tipujte... „japato?" :)

Jinak... děkuju moc za vaše komentáře. Byl to šok, když jsem jich v administraci viděla tolik! :) Měla jsem zástavu srdce! :D

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek NNN! 3. kapitola: