Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikomu nevěř III.

20.11.2009 (09:00) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1752×

Nikomu nevěř III.

Nikdo

Běžela opravdu rychle, ale to bylo zřejmě jenom tím, že byla novorozená. On za ní také běžel. Tichý pozorovatel ukrývající se v houští. Stejně neslyšně a skoro neviditelně. Počkal, když ji uviděl pít z jelena, kterého bezmyšlenkově zabila a pak ji opět sledoval.

V jeho prospěch hrál nejen vítr, ale i její zmatené myšlenky. Nedokázala se na nic soustředit. V hlavě měla prázdno. Bylo tam velké nic. Neuvědomovala si jeho přítomnost. Jenom bolest, která přetrvávala.

A když si byl on jistý, že jsou dostatečně daleko od zlatookýchj snažil se ubohou novorozenou upírku zahnat nějak do kouta. Narážel do její mysli víc a víc, až se mu jí podařilo proniknout. Dostal se dovnitř její hlavy a vytvořil iluzi. Tak silnou a tak přesvědčivou, že tomu uvěřila…

Zpomalila, překvapena tou změnou. Oči těkali ze strany na stranu hledajíc útěchu, nebo podporu… Nikde nic… jen ona sama uvězněná v pasti a pak…

Pomalé kroky se k ní začali přibližovat. Byli blíž a blíž. Listí šustělo v korunách stromů a ptáci pomalu utichali. Vycítily vetřelce a čekali. Čekali a čekali...

,,Je tam někdo?“ zeptala se a její hlas se ozýval v lese jako ozvěna. ,Je tam někdo? Někdo? Někdo...?‘ žádná odpověď se jí, ale nedostala. Kroky se blížily. ,,Haló?“ zeptala se znovu. Křup... křup... křup. Kroky nabývaly na síle.

,,Tady,“ ozvalo se pár centimetrů od jejího ucha, ale když se pak obrátila, nikdy tam nestál. Potichu zalapala po dechu, ale on to slyšel a ona to věděla. Věděla, že tady není sama. Že je s ní nezvaný host... Usmál se sám pro sebe a vyšel z poza stínu stromů.

,,Tady jsem,“ zašvitoř a usmál se na ni ďábelským úsměvem. Opět se otočila za tím hlase a zůstala překvapeně sát. Zapomněla na to, že je teď silnější než on. Zapomněla na všechno. Teď byla jenom kořist a on lovec...

,,Zřejmě se ještě neznáme..,“ začal pozvolna a dělal menší kroky směrem k ní. Byl by nerad, kdyby mu utekla. ,,Já jsem Lucas,“ řekl a napřáhl ruku. Věděl, že ji nepřijme. Věděl, že není schopna slova a proto ruku zase stáhl. Jeho úsměv se prohloubil. ,,A ty budeš Bella,“ dodal a začal okolo ní kroužit. Jako sup okolo své kořisti a to ona teď byla...

,,Co chceš?“ vydechla a zamrkala. Copak se všichni spikli proti ní? Ptala se sama sebe a myslela na Edwarda. Nevěděla proč. Přece to byla ona, kdo utekl a vlastně ani nevěděla proč. Teď ho tady chtěla mít. Chtěl, aby byl zase její hrdina. Aby jí z toho pomohl ven. Chtěla ho zase cítit...

Zasmál se. ,,Co chci?“ zopakoval otázku a dělal, že přemýšlí. ,,No řekněme, že toho chci hodně. Ale pro tentokrát mi budeš stačit ty,“ řekl a ukázal prstem směrem k ní. Překvapeně ztuhla. Co po ní tak mohl chtít?

,,A k čemu ti budu já?“ zeptala se roztřeseným hlasem a prohrábla si hlasy. ,Starý‘ lidský zvyk.

,,To se ještě dozvíš,“ zamumlal a udělal prudký výpad směrem k ní. Nestačila uhnout a proto skončila v sedu natlačená na strom. On byl nad ní a ďábelsky se usmíval. Zřejmě to byl opravdu ďábel...

,,Co-,“chtěla se opět zeptat. Dal ji ruku přes pusu a zakroutil hlavou.

,,Teď mě budeš pořádně poslouchat,“ zašeptal a ona přikývla. Teď udělá všechno co chce on.

Sundal ruku z její pusy a přiložil obě dvě ke spánkům. Zavřel oči a začal se soustředit. Ucítila jemný nátlak na něco v její hlavě. Něco co ještě necítila. Něco nového...

Sám pro sebe si zamumlal nadávku. Měla opravdu silný štít, ale pro něho to nebyl problém. On byl ten nejlepší. Nejlepší pro tento úkol. Když pocítil, že se dostal dovnitř do její hlavy sám pro sebe se usmál.

,,Teď poslouchej Isabello Swan. Chodíš s Edwardem Cullenem. Všechno, co si pamatuješ je pravda až na to že ho nemiluješ. Nikdy jsi ho nemilovala. On je jen tvůj úkol. Ty jsi opravdu mocná upírka a musíš ho zničit společně s jeho rodinnou. Pamatuj na to.

Nikdy jsi ho nemilovala. Ty ho musíš zničit, jelikož je pro tebe velikou hrozbou. Až se vrátíš řekni mu, že sis potřebovala něco promyslet. Nedávej mu moc detailů, něco si prostě vymysli. Nezapomeň na to a splň svůj úkol. A pamatuj na to, že já budu vždy na blízku a jakákoliv tvoje chyba bude potrestána,“ dodal rychle a pak odtrhl ruky. ,,Nikdy jsi mě neviděla,“ zašeptal a ona přikývla.

Pak zmizel v houští. Nechal jí tam dezorientovanou a samotnou. Teď to bylo všechno jen a jen na ní...

Chvíli ji pak ještě sledoval jak tam tak sedí a pak když se zvedla a oprášila si ruce se oddechl. Teď se jen musí ujistit, že na ni jeho moc zapůsobila.

Bella

Nemohla jsem si na nic vzpomenout. Jako bych si poslední minuty nepamatovala, přestože jsem věděla, že tam někde jsou. Někde v zadu v mé hlavě, ale tam byla velká tlustá teď, která mi bránila-

Další zeď. To bylo opravdu deprimující. Věděla jsem kdo jsem a co jsem, ale proč jsem zrovna v lese, to jsem si neuvědomovala.

Šla jsi si něco promyslet, ozvalo se mi v hlavě a já zamrkala. Ano, přikývla jsem. Něco jsem si potřebovala promyslet, souhlasila jsem s tím nepříjemně chraplavým hlasem a vydala se zpátky domů. Za Edwardem...

Překvapeně jsem se zastavila. Edwardem? V hlavě si mi teď začali objevovat vzpomínky. Dvě krásné zlaté oči, nos a pokřivený úsměv. Vlasy do medové barvy trčící do všech stran a studená ruka držící tu mou. Edward.

Překvapeně jsme sebou trhla, když jsem pocítila náhlou bolest u srdce. Co se to se mnou děje? Zeptala jsem se opět a zhluboka se nadechla. Věděla jsem kdo a co jsem. To byl základ. Věděla jsem, že teď musím jít za Edwardem domů. Za Edwardem a jeho rodinou. Souhlasně jsem přikývla.

Jenomže jsem nevěděla, proč tam mám jít. A pak se mi v hlavě opět ozval ten hlase. Úkol, zašeptal a zase zmizel.

Ve mně to hrklo a mě polilo horko, prostě že jsem byla studená jak led. Teď už jsem to všechno pochopila. Věděla jsme kdo jsem a co jsem. Věděla jsem kdo je Edward a jeho rodina. Věděla jsem proč mám za ním jít.

Věděla jsem proč tam musím jít. Teď jsem věděla všechno...

Jsem Isabella Marie Swan a jsem upír. Znám Edwarde Cullena a jeho rodinu. Považuji je za své... přátelé? Ne, to oni nebyli. Oni byli jenom můj úkol. Jsem Bella a musím zabít Edwarda a jeho rodinu!

Nikdo

Přešlapoval tam a sem. Po očku se díval na svoji sestru a očima se jí snažil přinutit, aby něco viděla. Aby uviděla co je s jeho lásku. Chtěl ji vidět, vědět co je s ní a to černo okolo ní ho znepokojovalo. Co když šla k vlků a oni...?

Ne to by se nestalo. To by Jacob nikdy neudělal, ujišťoval sám sebe. Carlisle jim dal včas vědět co se stalo a kdyby ji uviděli, dali by jim vědět. Ano, pomyslel si. Oni jsem čestní, doufal a zase se kradmo podíval na jeho sestru, která se snažila co nejvíce soustředit, ovšem její moc jakoby na ni nefungovala. Viděla jenom černo...

,,Alice..?“ zašeptal a jeho sestra zavrtěla hlavou. Pořád nic.

,,Ani nevím proč se pořád ptáš,“ zavrtěla hlavou. ,,Vždyť to vidíš sám, tak nevím proč...“ opět zavrtěla hlavou.

,,Chci mít jistotu,“ zamumlal a otřel si kořen nosu. Měl pocit, že je tu navíc. Jako páté kolo u vozu. Všichni něco dělali. Emmett s Rose se ji vydali hledat k městu pro případ nouze, což mu zrovna nebylo příjemné. Bella by to nikdy neudělala.

Zaváhal. A nebo ano? Udělala? Teď vlastně byla nevyspitatelná. Teď byla upír a novorozený k tomu... zavrtěl hlavou. Bella ne!

Jasper se snažil uklidňovat Alici, která ji soustavně hledala ve svých vizích, ovšem bezvýsledně.

Carlisle komunikoval s vlky, kteří se ji snažily ucítit okolo svého území. Taky jim to nebylo příjemné. Všichni znali Bellu...

A Esme... Pro ni to bylo nehorší. Vyčítala si něco co nezavinila, ale přesto... Ona cítila vinu. Seděla už přes hodinu ve svém pokoji a plakala. Bez slz...

To ho taky bolelo. Způsobuje všem jenom bolest. Povzdechl si a přešlápl z nohy na nohu.

,,Alice?“ zeptal se opatrně a dívka podobající se elfovi jen zavrtěla hlavou. Nic neviděla. Jenom tmu a tmu.  Povzdechl si a zmoženě si sedl na židly, ale pak se zase zvedl. Nebylo správně tu jen tak sedět. Všichni něco dělají. On musí taky.

Rozhodl se ve vteřině a vykročil ze schodů dolů. Sestra uviděla jeho rozhodnutí povzdechla si.

,,Nevím jestli to pomůže,“ zašeptala a věděla, že ji slyšel. Přikývl a dál scházel schody. Opatrně, jeden po druhém jakoby se bál, že z těch schodů spadne. Připadalo mu, že jeho nohy začínají vážit tuny a i když by je mě zvedat lehce jako pírko, nešlo to. Ony opravdu byly těžké...

Pomalými kroky došel až ke dveřím a když se je snažil otevřít a vejít ven, někdo zazvonil na zvonek venku. Kdyby mu tlouklo srdce, zastavilo by se právě v tu chvíli. Zachvěl se a pocítil jak se atmosféra v domě změnila. Všichni čekali na zvuky. Na nějaké znamení. Všichni čekali a doufali, že to bude ona.

Rychle překonal tu krátkou vzdálenost mezi jeho rukou a klikou a prudce otevřel dveře. Dech se mu zatajil v puse...

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikomu nevěř III.: