Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy to neskončí... 8. kapitola

13.04.2012 (16:15) • makulka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1138×

8. kapitola

Jasper

„Pověz mi, Maria ti ubližuje?“ zeptal jsem se potichu Alice. Ta jen sklonila hlavu ještě níž. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že jí Maria vyhrožuje, jsem měl vztek. Ale když mi Alice potvrdila, že ji Maria týrá, vybuchla ve mně bomba zuřivosti. Ne, bylo to ještě horší. Na chvíli jsem se přestal ovládat a moje emoce se uvolnily do okolí. Alice je asi pocítila, protože se vyděsila a přiskočila ke mně. Naprosto jsem ji nevnímal a začal jsem vrčet. Měl jsem co dělat, abych se nerozběhl Marii zabít. Jak může něco takového vůbec udělat? A ještě se tváří jako naprosté neviňátko! Začnu vrčet ještě víc, vztek mě naprosto ovládá.

„Ne. Prosím, uklidni se. No tak, Jaspere, podívej se na mě. Tak. Už je to dobré, že?“ Alici slyším jako z dálky. Podívám se na ni a ona vyděšeně uskočí. To ne, děsím ji. Musím se uklidnit. Dlužím jí to. Pocítím její emoce. Je překvapená, pak vyděšená. Přikrčí se u země a zavře oči.

„Jaspere…“ zašeptá. To už jsem klidný a zamrzí mě, že se mě bojí. Přiskočím k ní a pohladím ji po tváři. Nejspíš jsem se zbláznil, ale nechci, aby se mě bála. A taky… Taky ji chci pohladit. Nemůžu se přemoci.

„Mě se nemusíš bát. Já ti neublížím. Já ne,“ zašeptám jí do ucha. Pořád se trochu bojí, podívá se na mě a pak, když vidí, jak jsem klidný, se posadí. Pořád ji hladím. Nemám v sobě dost vůle na to, abych ruku oddělal. Uvědomuju si v sobě nový pocit. Nikdy jsem nic podobného necítil, nemůžu ale přijít na to, co to je.

Pak mi Alice položí hlavu do dlaně. To je pro mé tělo jasný pokyn. Neuvažuju racionálně a obejmu ji kolem pasu. Začnu si její obličej přitahovat. Bože, co to dělám? Mám v sobě ještě tolik rozumu, abych jí dal prostor na to, aby se odtáhla. A ona se neodtáhne. Blíží se ke mně s očekáváním v očích. Překonám tedy tu krátkou vzdálenost mezi námi a otřu se svými rty o její.

Příval emocí, které z ní pocítím, je ohromující. Překvapení, radost, naděje a láska. Tak silnou lásku jsem ještě u nikoho necítil. Díky tomu si uvědomím, že ten nový pocit ve mně je láska. Láska a zbožňování. Pořád ale čekám, že se Alice odtrhne. Přece jenom, ještě před chvílí jsem zabíjel. Ona mi ale dá jasný pokyn. Začnu ji líbat. Nic úžasnějšího jsem v životě necítil. Je to jako líbat anděla. Nemůžu se jí nabažit, jsem ale něžný. Ani jsem netušit, že to ještě umím – být něžný. Maria měla ráda něco trochu jiného.

Pak se od ní odtrhnu. Tohle bych nevydržel delší dobu, zbláznil bych se touhou. Alice se na mě kouzelně usměje, pocity jsou plné štěstí. A já si uvědomím, jak moc ji miluju. Taky jí to řeknu.

„Miluju tě, Alice. Právě jsem si to uvědomil. Miluju tě už od první chvíle, kdy jsem tě poprvé uviděl. Byla jsi taková bezbranná a opuštěná.“ Po mých slovech se celá rozzáří.

„Taky tě miluju. Děkuju, že jsem si to mohla konečně uvědomit.“ Po jejích slovech jsem ten nejšťastnější muž na světě. V tohle jsem ani nedoufal. Rychle se k ní nahnu a opět ji políbím. V tu chvíli jsme asi nejšťastnější pár na světě. Už nikdy se od ní nechci odloučit.

O hodinu později

Ruku v ruce jdeme do tábora. Těsně před tím, než se dostaneme na jejich doslech, se mi Alice vytrhne. Překvapeně se na ni podívám. Rozpačitě pokrčí rameny.

„Maria by se to asi měla dozvědět, ale řekneš jí to sám. Já chci žít, Jaspere.“ Ano, na Mariu jsem dočista zapomněl. Ta to rozhodně nebude brát v klidu.

„Nemyslím, že bude rozumné to na ni vybalit. Jak moc ti bude vadit, když jí to zatím neřeknu?“ Ne že bych se Marie bál, to vůbec, ale bál jsem se o Alici. Maria je nevyzpytatelná, mohla by jí ublížit, když budu zrovna pryč.

Alici to, jak se zdá, vůbec nevadí.

„Tajná láska. To bude zajímavé, když se k tobě budu muset chovat jako předtím. Nevím, jestli to vydržím,“ usměje se na mě. Pak se ke mně vyzdvihne na špičkách a já k ní skloním obličej. Ach bože, co mi to dělá? Teď bude ještě těžší se k ní nehlásit.

***

Jako ve snách vcházím do domu Marie. Trvalo dlouho, než jsem se s Alicí rozloučil. Nevím, jestli se zvládnu k Marii chovat jako dřív. Bude opravdu obtížné ji políbit, teď když miluju někoho jiného. Připadá mi, jako bych zradil obě. Alici proto, že budu muset s Marií žít jako předtím. A Mariu, protože jí lžu.

Jakmile vejdu do „pracovny“, zjistím, že se tak k Marii nedokážu chovat. Jak tam stojí u stolu, představuju si místo ní Alici. Tak rád bych ji tu teď držel v náručí. Maria si asi všimla mé roztěkanosti.

„Miláčku, děje se něco?“ zeptá se sladce. Tohle opravdu nezvládnu.

Zavrtím hlavou, jakože nic a snažím se odejít dozadu. Bohužel mi to není umožněno, Maria má zrovna teď nějakou sdílnou náladu. Přiskočí ke mně a pohladí mě po tváři.

„Co se stalo? Nějaký problém? Teď na to nemysli. No tak, podívej se na mě. Už je dobře, vždyť si se mnou. No?“ šeptá a lepí se na mě. Najednou je mi to nepříjemné, i když ještě včera bych si takový okamžik užíval. Uvolním její ruce sevřené kolem mé hrudi a odstoupím. V očích má překvapený výraz, který se vzápětí změní na podrážděný.

„Co to má znamenat? Ty mě nechceš?“ Tak to uhodla. Opravdu, teď mám co dělat, abych se nerozběhl za Alicí a neutekl s ní někam hodně daleko. Vlastně to není až tak špatný nápad, jen bych tu nedokázal nechat ostatní jen tak na milost a nemilost Marie.

„Promiň, ale dnes ne. Musím se vzpamatovat z těch pocitů, které jsem dnes cítil.“

„Nikdy jsi to nepotřeboval,“ zasyčí podrážděně.

„Teď potřebuju. Prosím, vydržíš to dnes?“ K řeči s ní se musím nutit. A ještě víc se musím nutit ke klidu, když si uvědomím, že tato osoba, co stojí naproti mně, týrá mou lásku. Nejraději bych na Mariu skočil a zabil ji. Velké pokušení.

„Tak to je škoda. Tvoje chyba. Ale prosím, máš tolik času a prostoru, kolik potřebuješ,“ odsekne mi podrážděně a odejde si zase za prací. Uleví se mi. Snad to zvládnu. Urychleně odejdu zadem a posadím se na rozpadlou verandu. Tady jsem už dlouho nebyl. Naposledy… Ani nevím, kdy naposledy jsem tu tak seděl. Podívám se na oblohu. Díky svému ostrému zraku vidím každý kráter na měsíci, každou prohlubeň i výstupky z jeho povrchu. Krásný pohled. Pak se podívám na hvězdy. Ty už tak jasně nevidím, i tak ale vidím víc než obyčejní smrtelníci. Noční obloha je krásná. Nikdy jsem si toho nevšiml.

Po chvíli přestanu vést tiché filosofické úvahy na téma život a nekonečnost vesmíru a podívám se po okolí. V dálce vidím pobíhat dvě postavy. Trudy a Noah. Ani jsem si nevšiml, že je to k sobě táhne. Vypadají šťastně. A tam dál za nimi – tam sedí malá postavička u stromu a zamyšleně hledí do dálky. Je to Alice, to poznám. Jestliže u Marie jsem byl v pokušení, tak teď se musím silou vůle držet na místě a neběžet za ní. Je tak krásná…

Alice

Nevím, jak dlouho jsem seděla u stromu a pozorovala hvězdnou oblohu. Asi hodně dlouho. Pak jsem sklopila hlavu a přemýšlela o tom, jak se bude náš vztah vyvíjet dál. Marii to jednou říct musíme. To bude problém, ona mě už teď nenávidí. Co bude dělat, až to zjistí? Doufám, že mě včas varuje vize.

Pak přestanu přemýšlet o nepříjemných věcech a myslím na Jaspera. Na to, jak mě políbil… Jak se krásně smál… Jak… Tak už dost, nebo poběžím za ním a všechno jeho snažení bude zbytečné. Ještě štěstí, že jsme se tam nepomilovali. To bych ho za Mariou nenechala jít. Když si představím, co tam s ním asi tak teď dělá… Ne! Nemysli na to!

Podívej se za sebe k domku. Otočím se a po chvíli hledání ho spatřím. Sedí tam a hledí směrem ke mně. Zvednu ruku a opatrně mu mávnu. On mi stejně opatrně odpoví. Pak se raději díváme každý jinam. Nevím jak, ale musím se s ním setkat a říct mu, že–

Dvacet upírů. Na zemi leží první sníh, fouká. Už to nechtějí nechat jen tak a jdou za vámi. Něco ví…

To ne! Už zase! A dvacet, to ne! V zimě, to znamená za půl roku, teda asi. Vyskočím a utíkám k Jasperovi a Marii. Jasper je nejdřív překvapený, pak asi přemýšlí, jak moc je tohle nebezpečné a co mám v plánu. I přes svoji vystrašenost vnímám, jak je krásný.

„Jaspere, Mario, máme tu problém!“

Opravdu se vám omlouvám za to, jak jsem to na konci usekla. Nemusíte se bát, romantika tam ještě bude. Doufám, že jsem vás moc neodradila opisem polibku.

Autor: makulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy to neskončí... 8. kapitola: