Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy to neskončí... 6. kapitola

08.04.2012 (10:15) • makulka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1228×

6. kapitola

Alice

Okamžitě se na mě vrhl jeden z nepřátel. Útok přijde zleva! Bleskově uhnu doprava a při úhybném manévru se ho snažím popadnout za ruku, zrovna jak mě to učil Jasper. Bohužel se mi to nepodaří a protivník se otáčí na další útok. Udělá kličku a snaží se mi dostat za záda. Já to ale čekám a už jsem na něj připravená. Prudce ho kopnu do hrudi a on odletí až za potok. Hned se zvedá a řítí se na mě znova. Koutkem oka zaregistruji, že ostatní se zatím drží. Trudy se zoufale snaží dostat svého soupeře na zem, bohužel neúspěšně.

Teď se sklouzne po zemi a skončí za tebou. Pozor, neotáčej se moc brzo.

A opravdu, už vidím prach, každou jeho částečku, jak ke mně letí. V těsném závěsu za prachem je můj protivník. Trochu to však přehnal se sílou odrazu a přistane těsně za mnou. Dám na vizi a hned se neotáčím. Dělám dobře, jeden můj spolubojovník se prožene mezi námi tak rychle, že bych nestihla uhnout a srazil by mě k zemi. Naštěstí se mi nic nestalo. Využívám protivníkovy slabosti a skáču k němu. Rychle ho popadnu za ruku a prudce trhnu směrem ke mně. Ruka povolí a s hlasitým kovovým zaskřípěním se utrhne. Odhodím ji daleko od sebe a snažím se zvítězit, dokud je slabý. Pozdě. Už zase stojí a vypadá úplně nepříčetný bolestí. Pozor! Zleva jde další! Rychle se podívám doleva a je to pravda. Náš spolubojovník je roztrhaný na kusy a jejich velitel je sbírá na hromadu a chce rozdělat oheň. Už ho nikdo nezastaví.

To je pro mě v tuto chvíli vedlejší. Teď mám dva protivníky a nevím, jak dlouho se dokážu bránit. Moc dlouho ne. To poznám ve chvíli, kdy se na sebe podívají, a pak se na mě ten s utrženou rukou usměje. Krutý úsměv, který vypovídá o kruté povaze. Zleva a zároveň zprava vzápětí přichází útok. Jediná věc, která mě napadá, je vrhnout se dopředu, udělat přemet a ještě ve vzduchu se otočit směrem k nim.

V krátké chvíli skoku se stihnu rozhlédnout po bojišti a vidím, že prohráváme o čtyři mrtvé. Jasper má proti sobě tři protivníky a jakési děvče dva. Ti to ale na rozdíl ode mě zvládají. Já rozhodně ne. Prohrávám a moc dobře to vím. Ti dva to ví taky, považují mě za snadné vítězství. Ten vyšší mě popadne za nohu a zkroutí ji do strany. Protože o ni nechci přijít, tak se otočím spolu s nohou. On mě ale v půlce pustí a já dopadnu na břicho. Snažím se zvednout, ale druhý soupeř si na mě sedne a znehybní mě. Zkouším sebou házet, abych se osvobodila, moc to ale nepomáhá. Kousne mě do ruky. Pálí to.

„Jaspere, pomoc!“ vykřiknu zoufale.

Jasper

Boj se pro nás nevyvíjí dobře už od začátku. V první minutě přicházím hned o dva skvělé bojovníky. V další pak o jednu slabší bojovnici. To není dobré. Zbavím se svého protivníka a rychle pohledem zkontroluji ostatní. Zatím se drží. Pak pohlédnu na Alici, která uskakuje z cesty útočníkovi. Je opravdu dobrá.

Protivníci ze mě mají strach. Vycítili už, že jsem pro ně největší hrozba, proto se jich pár domluví a jdou na mě ve skupince. Prvního se zbavím hned, ale pořád jsou dva. Pustím na ně v emocích strach. Opravdu se vyděsí, bojují ale dál. Uštědří mi kousnutí do paže, já jim to ale hned oplácím a prvnímu z nich utrhnu hlavu. Rychle ji hodím do plápolajícího ohně, který rozdělal jejich velitel. Za hlavou letí i zbytek těla.

Zrovna se zbavuji druhého soupeře, když uslyším výkřik:

„Jaspere, pomoc!“ To křičí malá Alice.

Dovolím si krátký pohled na ni a krve by se ve mně nedořezal. Je přišpendlená k zemi jedním ze silnějších soupeřů a druhý ji právě kouše do ruky. Zmocní se mě zuřivost. Svého třetího nepřítele házím zaživa do plamenů a běžím jí na pomoc. Cestu mi však zastoupí jejich velitel. Netrpělivě ho kopnu do hrudi, až narazí do stromu vzdáleného tři sta metrů. Strom nevydrží a padá k zemi, pod sebou drtí i svého kata. Alespoň mám trochu času.

Přiběhnu k Alici a srazím z ní jejího žalářníka. Na víc nemám čas, jejich velitel po mně právě hází strom, pod kterým uvízl. Uhnu mu z cesty a soustředím se na to, jak nepřítele pokud možno rychle zničit. Už se ke mně žene a snaží se získat moment překvapení tím, že mi přeskočí přes hlavu. Bohužel pro něj toto zkoušelo už nesčetně moc upírů. Zatímco uhýbá před mým výpadem, rychle se podívám na Alici. Ta už má pouze jednoho protivníka. Je na ní ale vidět nezkušenost. Sice využívá svých vizí, pomalu ale začíná prohrávat.

Zavrčím na všechny ve svém okolí a bojuji dál. Najednou Alicin soupeř mizí. Nevím, kde je, dokud si nevšimnu Trudy, která právě hází jeho zbytky do ohně. Skvěle! Bitva se obrací v náš prospěch. Přišli jsme o další tři bojovníky, od mého protivníka jich ale žije pouze pět, včetně něj. Za pár minut bude po všem. Vycítí to i oni. Jsou zoufalí, teď už bojují o holý život. Jejich vůdce po nich vrhne zoufalý pohled, a pak se uchýlí k opravdu nechutné lsti. Vrhne se na Alici a chytí ji pod krkem. I přes její pokus osvobodit se má smůlu. Je příliš silný. Zdálo se, že mu chce něco říct, neměla ale vzduch a on ji pro jistotu ještě zacpal ústa.

„Nechte mě odejít! Nebo ji zabiju!“ Na důkaz svých slov ji chytil ještě pevněji.

„Pusť ji!“

„Pustím. Ale až deset kilometrů od vás a vašich upírů.“

„Tady se nevyjednává. Pusť ji a odejdi, nebo zemři.“ V tuto chvíli ke mně přistoupí Maria. Se zájmem pohlédne na novou situaci a pak promluví:

„Jaká náhoda. No, prosím, jen si jděte.“

„Počkat! Ne tak rychle!“ Obrátím se na Mariu, zatímco naši ho začínají obkličovat. „Mario, on ji zabije, jakmile bude z našeho dosahu!“

„Nesmysl. Nebudeme riskovat další boj, Jaspere.“

„Mario, věř mi. Nepustím ho, ať si říkáš, co chceš.“ Chvíli na mě hledí se zvednutým obočím.

„Tak dobrá. Zabijte ho, ale na rukojmí pozor,“ odpoví s kyselým výrazem.

„Děkuju,“ zašeptám, než na něj skočím. Alice vykřikne bolestí. Chvíli se obávám nejhoršího, ale jen ji kousl ve snaze zabít. Měl smůlu. Dva mí pomocníci mu utrhnou ruce, zatímco já mu přistanu na hrudi a zabořím zuby do krku. Při odtrhnutí jeho hlavy se ozve staré známé kovové skřípění. Lehce se pousměji. To bylo snadné vítězství.

Přiskočím k Alici. Drží si krk. Rychle ji prohlédnu. Naštěstí je celá a má jen tři kousance. Jeden na krku a dva na paži. Nepřítomně si podrbu vlastní kousanec a pak ji vytáhnu na nohy.

„V pořádku?“ Má nepřítomný, roztěkaný pohled. Netrpělivě s ní zatřepu. „V pořádku, Alice?“

Hned se vrátí do reality. „Jo, jasně.“ Rychle se rozhlédne kolem sebe. „Je po něm?“ Když přikývnu, tak se s úlevou usměje. Vypadá v pohodě, podle jejích pocitů ale čekám, kdy se mi tu zhroutí. Asi toho na ni dnes bylo hodně. Ani se nedivím, vždyť před čtrnácti dny byla ještě člověk, i když si to nepamatuje, pak byla přeměněna, učila se bojovat, zabíjela lidi a později i upíry. Pak ji navíc nějaký šílený idiot začne ohrožovat a udělá si z ní rukojmí. Nevím, ale nechtěl bych to zažít místo ní.

„Alice… Jsi určitě v pořádku?“

„Dovolíš, Jaspere? Ráda bych si s Alicí trochu popovídala. Jako žena s ženou, jestli chápeš.“

„Jistě, Mario. Jen jděte. Já to tu zatím pouklízím.“ Alice po mně vrhne vyděšený pohled a odchází s Mariou. Čeho se bojí? Tady jí nikdo neublíží. Podívám se na ty, co přežili. Nakonec je nás – i se mnou a Mariou – osm. To není žádná sláva, za chvíli nás ale bude zase hodně. Odporná představa. Alespoň, že přeměňuje Maria. To už by na mě bylo asi moc.

„Tak dobře. Posbírejte všechny kousky, co tu jsou, a přiložte je na oheň. Je někdo zraněný?“

„Já nemám tři prsty.“ Noah.

„Tak si je zkus najít, jinak máš smůlu. Ani by mi to moc nevadilo. Já ti to s tím Raulem nezapomenu.“ Lehce se zachvěl. Má ze mě strach. A nejen on, jak se tak dívám po ostatních, tak ze všech cítím určité obavy z budoucnosti. Rychle sbírají zbytky po boji a hází je do plamenů, které teď syčí a vydávají pronikavý, mastný zápach.

„Pospěšte si! Už máme být v táboře,“ zavrčím na ně. Jsem docela podrážděný. Jako mávnutím proutku se moje podrážděnost mění na radost, když spatřím Mariu s Alicí. Ani nevím, koho v tu chvíli vidím radši.

„Miláčku, Alice si s tebou chce promluvit. Vezmu ostatní do tábora, tak se jděte projít,“ zacukruje Maria sladkým hláskem. Dost mě to zarazí. Takhle na mě mluví, jen když po mně chce něco nepříjemného. Proč by se mi neměla líbit procházka z Alicí?

A když už jsme u toho, proč se Alice tváří jak u mučení, jde ke mně se sklopenou hlavou, a snaží se zastavit vzlyky?

„Stalo se něco?“ zeptám se jí.

„Nic se jí nestalo. Už běžte. Alice,“ významně se na ni podívá, „už se uklidni.“ A Alice opravdu zadusí vzlyk a podívá se na mě.

„Půjdeme?“ zeptá se tichým hláskem.

„Jasně.“ Položím jí ruku kolem ramen a odvádím ji od naší přeživší skupinky.

Autor: makulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy to neskončí... 6. kapitola: