Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy to neskončí... 4. kapitola

25.03.2012 (14:00) • makulka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1143×

4. kapitola

Jasper

Pomalu jsem šel lesem a snažil se nemyslet. Zase jsem to udělal. Zase jsem zničil nevinné nadějné životy jenom proto, aby Maria vyhrávala. Není to správné. Proč to musím dělat já? Proč ne ona? Protože ona je vůdce a vidí to tak správně, odpověděl jsem si vzápětí. Já o tom nemám přemýšlet, já mám vykonat rozkaz a být rád, že jsem rád. Nemělo by mě to trápit. Ale trápí, a to je ten problém.

Ploužil jsem se, natahoval tak své mučení. Svědomí na mě křičelo, že jsem netvor. Asi jsem. Asi si nezasloužím žít, nezasloužím si Mariu ani velení ostatním. Nezasloužím si už znova vidět tu malou potvůrku Alici. Měl bych to skončit, tady a teď. Jít se vydat do rukou nepřátel. Ať mě raději zabijí než toto snášet. To bohužel ale nemohu. Musím zůstat, jinak ostatní z naší smečky nepřežijí. Jsem za ně zodpovědný. Bohužel. Už pomalu procházím kolem tábora. Ostatní tu nejsou, jsou na hlídce, kam byli vysláni. Poslouchají bez rozmyslu jak stádo ovcí. Naučil jsem je to. Naučil jsem je nemyslet, jen bez protestů uposlechnout můj rozkaz. Jinak následuje trest. Krutý trest.

V táboře však přece jen někdo je. Malá osůbka naslouchající mým tichým krokům, smutně sedící u stromu.

„Alice? To už jsi zpátky?“ Pomalu přikývne, ve tváři vážný výraz.

„A co Maria? Obeznámila tě s pravidly?“ Zase přikývnutí doprovázené s lehkou dávkou strachu. „Čeho se bojíš, prosím tě?“

„Ničeho. Jaspere… Proč jsi mě sem vzal? Proč nemůžu žít někde sama, ale musím za vás válčit? Nepřipadá mi to moc spravedlivé.“ Dost mě tím zarazila. Připadalo mi zvláštní, když v armádě někdo kromě mě a Marie přemýšlel. Chvíli jsem zvažoval odpověď.

„Víš… všude kolem tebe se válčí. Pokud bych tě nepřivedl já, udělal by to později někdo jiný, a to ne k nám. Bude to chvíli trvat, ale zvykneš si. Určitě tu budeš šťastnější a budeš v bezpečí mezi svými.“

Chvíli bylo ticho. Pak se potichoučku zeptala na něco, co by se nikdy ptát neměla.

„Řekni mi, co se stalo s těmi šesti, které jsi poslal k ře–“ Dál se nedostala, když viděla, jak se tvářím.

„Na tohle se mě už nikdy neptej. Ti už se k nám nevrátí. Alice, budu muset jít. Počkej tu na ostatní, nebo si zajdi na lov, “ odpověděl jsem se a urychleně odběhl, než mě stihly zasáhnout její pocity.

Na přemýšlení naštěstí nezbýval čas. Vběhl jsem do domu, kde mě Maria čekala s otevřenou náručí. Už jsme se dlouho neviděli. Nedočkavě jsem ji objal…

***

Alice

Já stejně vím, že jsi je zabil. Já stejně vím, že si je zabil. Já stejně vím…

Tato slova mi pomalu hučela hlavou, když jsem se vracela z lovu. Viděla jsem mu to na očích, jak je nešťastný, jak je sám ze sebe znechucený. I jak uhnul pohledem, když mi odpovídal. Mě neobalamutí. Jsou mrtví a určitě nejsou první ani poslední nevinní zabití. I přesto ale zůstanu.

Myšlenky chvíli tvořily nepřehledný guláš a pak se ustálily na mém lovu. Na tom, jak jsem zabila…

Mladý muž nervózně pospíchá přes náves. Neustále se otáčí přes rameno, ji ale nevidí. Ona už neváhá, spouští se ze stromu a neslyšně jako stín mu dopadne na záda. Jeho výkřik je přerušen v půli. Stejně ho nikdo neslyšel, ušklíbne se dívka, ještě než mu začne pít krev. Žízeň už opravdu nešla vydržet. Stejně dopadla mladá žena v blízkém lesíku a postarší muž, který se jí snažil bránit.

Jo, teď sice nemám žízeň, zato mě trápí velice silné výčitky svědomí. Nechtěla bych mít takový dar, který má Jasper. Nezvládla bych to. To, co cítím teď, mi bohatě stačí. S hrůzou si uvědomuju, že jsem stejný chladnokrevný zabiják jako ostatní. To jsem nechtěla. Nechtěla jsem být vrah.  Někdy ale není na vybranou.

V půlce kroku se zarazím.

Je jich patnáct. Skvěle vycvičení. Vede je muž tmavší pleti s tmavými vlasy. Všichni jsou upíři. A přijdou v…

V temném lese zakřičel noční pták. To ne! Přerušil mi vizi! Tohle musím vědět, je to důležité! Soustředěně zavřu oči a snažím se vizi přivolat zpět. Není to snadné, nakonec ale sklízím ovoce a vize se dokončuje.

… v den následující po úplňku. Čeká nás tvrdý boj.

Rychle mrknu na oblohu. Odhaduji, že zbývá tak týden a kousek, víc jak deset dní ale nemáme. To je problém. Musím to říct Jasperovi, ať se stihneme připravit. Jakmile si tohle uvědomím, vyrazím jak střela po lese, až doběhnu na louku.

„Jaspere! Mario!“ zakřičím hlasitě. Volám i Mariu, tohle je důležité. A navíc jí nechci dát záminku, aby mi ublížila.

„Co se děje? Co chceš?“ ptá se Maria. V patách je jí Jasper, který mlčí.

„Je tu takový problém. Viděla jsem, že na nás někdo zaútočí.“

„Viděla? Jak viděla?“ ptá se mě vůdkyně. Najednou si uvědomuju, že ona nic neví. Než ale stihnu něco odpovědět, zasáhne Jasper.

 „Ona má vize, lásko. Ještě jsem ti to nestihl říct. Můžeme jim věřit.“ Po těchto slovech vypadá Maria klidnější.

„Příště mi ale důležité věci řekni.“ Pohladí ho po tváři. Rozpačitě skloním oči a pak dopovím.

„Přijdou den po úplňku. Bude jich patnáct a budou dobře vycvičení.“

„Tohle si vyřiďte spolu. Já jdu najít strategické místo na obranu. Odkud přijdou?“

„Netuším.“ Znechuceně se na mě podívá.

„Až to budeš vědět, tak se přihlas.“

„To je v pořádku, Mario. Já se na to s ní podívám.“ Jasper je jako vždy klidný. A i Maria je klidná. Určitě ovlivněna jeho darem.

„Dobře. Už běžte, nezbývá moc času.“ S těmito slovy se rozloučí a běží zpátky. Jasper se na mě podívá.

„Pojď se mnou,“ uslyším a už ho není vidět. S povzdechem se vydám za jeho pachem. Po asi minutě běhu ho spatřím na paloučku uprostřed lesů.

„Fajn, tak se do toho dáme. Na jakém principu tvoje vize fungují?“

„Promiň…?“

„Prostě jestli vidíš obrázky, slyšíš hlas v hlavě, nebo jak?“

„Aha, no tak já to tak nějak vycítím. Vidím obrázky a v mysli se mi k tomu jakoby vytvoří nějaký popisek. Prostě intuitivně vnímám to, co mám z vize vnímat. Asi tak.“

„Zkoušela jsi už vyvolat si vizi vědomě?“ zeptá se mě se zájmem. Po mém přikývnutí vypadá zaujatě. „A podařilo se?“

„Ano, podařilo. Kdyby ne, tak nevím, kdy přijdou.“ Vypadá to, že pochopil.

„Posaď se.“ Učiním tak. „A teď zavři oči. Vyrovnaně dýchej a soustřeď se na jednotlivé nádechy a výdechy. Na nic nemysli.“ Chvíli je ticho. Snažím se splnit jeho pokyny, myšlenky mám ale dost rozházené. A on to bohužel pozná.

„No tak, soustřeď se. Nádech a výdech. Nádech a výdech. Tak, správně,“ mumlá a mě obestupuje klid.

„Tak, a teď si vzpomeň na tu vizi. Na to, co jsi viděla, co jsi cítila. Na myšlenky, které jsi při tom měla.“

Bohužel Jasper neví, že jsem byla při vizi tak trošku vykolejená z toho, že jsem masový zabiják. Tyto pocity mě teď znova zasáhnou, ještě silnější než předním.

„Co se děje? Na co myslíš?“ ptá se mě zmateně.

„Na svůj lov.“ Víc ani není třeba dodat. Poznám to podle toho, jak ztuhnul. I on se trápí.

„Tak to ti rozumím. Není příjemné zabíjet. Překvapuješ mě, na to, že jsi novorozená, máš spoustu pocitů. Teď na to ale nemysli,“ zašeptá sklíčeně. „Zkus se soustředit spíš na tu vizi.“

Poslušně se zase soustředím.

„Ne… Já na to nemůžu přestat myslet, i když se snažím. Jaspere, to bylo snad to nejhorší, co jsem kdy zažila. Oni se snažili bránit, ale neměli šanci. A ten výraz v jejich tvářích… Já prostě nemůžu lovit.“

„Zvykneš si. Nic jiného ti ani nezbude. Prosím, Alice, snaž se teď soustředit.“ A zase mě uklidní.

„Tak fajn. Jdu na to.“

O hodinu později:

„… v mlze. Ano, určitě přijdou a u země bude ležet mlha.“

„Výborně. Je to určitě vše?“

„Ano, je to vše. Víc toho opravdu není, Jaspere.“

„Jsem na tebe pyšný. Dokázala ses soustředit a získat tolik detailů, že jsem to ani nečekal.“ Jasper se šťastně usmívá, opravdu je spokojený. „Půjdu to říct Marii a svolám ostatní. Sejdeme se na louce za pět minut.“ S těmito slovy odběhne a já osamím. Opravdu jsem to dokázala. Ždímal ze mě tolik informací, že jsem ani nevěřila v jejich zjištění. Díky němu to ale šlo. Pomáhal mi, jak mohl.

„Jsem prostě dobrá,“ zašeptám si sama pro sebe s úsměvem na tváři. Pak se vydám na místo srazu. Ostatní tu ještě nejsou. A k mé smůle tu není ani Jasper, zato Maria ano.

„Alice! Pojď ke mně, prosím!“ křikne a já urychleně splním rozkaz. „Tak,“ protáhne, „Jasper už mi vše řekl. Podle něj jsi opravdu velice nadaná. Nadaná a užitečná.“ Už zase mě obchází kolem dokola. „Souhlasím s tím, že máš jisté nadání a určitě je nám ku prospěchu tvá přítomnost tady. Mé předchozí varování ale stále přetrvává. Zdá se mi, že Jasper o tobě mluví až moc pochvalně a dlouze na to, že jsi jeho podřízená. Co s ním máš?!“

„Opravdu nic, vždyť ho sotva znám,“ odpovím překvapeně.

„Nelži mi tu do očí! Líbí se ti?“

„Co je ti do toho?“

„Hodně je mi do toho, má drahá. Jak už jsem jednou naznačila, Jasper je můj. Tak co?“

Už už se nadechuji k odpovědi, když se naštěstí objeví ostatní, v čele s jádrem našeho problému. Přesto na půl úst odpovím.

„Myslím, že hledáš problémy tam, kde nejsou. Už jsem ti řekla: nic. Tak proč to pořád řešit?“ Tak to jsem přestřelila. Výraz její tváře ztvrdne do grimasy a z očí jí srší blesky.

„Dávej si na mě pozor, holčičko,“ zavrčí ještě, než se vrhne obejmout Jaspera.

Po poradě s kamarádkami jsem se rozhodla tam nedat i výcvik. Ten bude spolu s bojem v další kapitole. Chtěla jsem se ale zeptat, jestli se vám, mým čtenářkám, bude v boji líbit víc pohled Jaspera nebo Alice. A taky co bych měla v příštích kapitolách změnit nebo dodat. Uvítám každou radu. Děkuji, makulka.

Autor: makulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy to neskončí... 4. kapitola: