Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 45. kapitola - Vnitřní boje čerstvého poloupíra

04.09.2012 (16:45) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 44× • zobrazeno 6681×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

45. kapitola

Interní boje nového poloupíra

Bella

Konečně mě moje podvědomí znovu propustilo do říše vnímajících. Zdálo se mi toho tolik, i když většinu jsem si už stejně nepamatovala, třebaže sem tam se mi nějaké ty záblesky vrátily. Byl tu Edward a dotknul se mě. Věděla jsem, že se to stalo i ve skutečnosti, ale ve snech jsem se ho nebála. Vůbec.

„Bello?“ oslovil mě opatrně známý hlas. Elli!

„Elizabeth,“ zamumlala jsem šeptem, ale hlasivky pořád nebyly schopny normálně fungovat.

„Ano, zlatíčko, jsem to já,“ dodala radostně a zaslechla jsem i tichý povzdech.

Zběžně jsem se pokusila pohnout, ale moje tělo mě moc neposlouchalo. Cítila jsem na sobě tolik překážek, že to snad ani nebylo možné. Ano, pravá ruka byla až po loket v sádře, jak jsem si všimla, a i ostatní části mého rozbolavělého těla byly pevně ovázané. Hrudník, kotník, se kterým jsem nedokázala vůbec pohnout, na stehně mě cosi škrtilo a na hlavě taky. Záda mě pobolívala, ale pánev… Tak tam to bylo asi nejhorší. Ta bolela doslova jako by na mě rajtovalo sto čertů.

„Kde je Edward?“ vylezlo ze mě s námahou.

„Je doma. Čeká tam na tebe,“ ozval se někdo další. Neznala jsem ho, tedy možná že jo, ale jedině tak z mých snů. Jenomže to teď bylo naprosto vedlejší, protože já tu chtěla mít toho, na kom mi záleželo nejvíc. Edwarda. Proč tu nebyl? Urazil se, že jsem nevydržela jeho dotek? A pouhá vzpomínka na jeho chladnou dlaň a žaludek se mi opět hrůzou stáhl.

Sakra!

„Bello?“ oslovil mě opět ten neznámý. Někoho mi sice připomínal, ale notnou chvíli jsem si ho vůbec nedokázala přiřadit. Byl to upír, takže zřejmě… Ano! Edwardův adoptivní otec, což znamenalo, že je to i můj strýc. Bratr mého otce. Vždyť jsem ho viděla na fotce!

„Carlisle?“ broukla jsem radostně. Konečně ho vidím na vlastní oči, ačkoliv ne za moc radostných okolností.

„Ano. Jsem to já,“ pousmál se. „Víš, kde teď jsi a… co se ti stalo?“ zeptal se opatrně.

V okamžení na mě zaútočily zážitky posledních několika dnů. Byly to sice pouhé fragmenty, ale nic hezkého se v nich neodvíjelo. Věděla jsem úplně jasně, že mě to upíří zvíře drželo pod zámkem a… „Polykej!“ zazněl mi v hlavě Deftonův příkaz. Žaludek se mi nebezpečně zhoupnul a do očí se mi nahnaly slzy. Pálily. Souhlasně jsem pokývala hlavou a nechala si od pláče úplně smočit tváře, zatímco ostatní soucitně mlčeli.

„Neboj se, zlatíčko, už ti nic nehrozí,“ dodala s částečným zadostiučiněním v hlase Elli, která už to nevydržela a jistě měla potřebu mě ukonejšit. Překvapeně jsem se na ni otočila. Edward sice něco říkal, ale nebyla jsem schopná ho pořádně poslouchat, protože veškeré moje vyděšené soustředění se koncentrovalo do místa, kde se mě dotýkal. Milovala jsem ho, ale i přesto mi byl jeho ledový dotek odporný. Tehdy se mi totiž vracely útržky toho, kdy na mě šahal on…

„Jak se cítíš?“ vyptával se mě dál Carlisle.

„Blbě,“ zaskuhrala jsem nemohoucně skrze sevřené hrdlo. Co když už se nebudu Edwarda moc dotknout? A on mě… Teď, když jsem v bezpečí a pod srdcem nosím to zázračné zrníčko, které je takovým společným výtvorem nás obou. Ne, takhle to být nemůže! Ale… Nedokázala jsem si představit ani jeden lehký dotek, polibek, prostě nic.

Znovu jsem spustila bezmocný pláč. Bylo mi zle ze všeho, ale nejvíc asi ze mě samotné. Byla jsem pošpiněná a všechny ty odporné vzpomínky na mě neustále a bez přestání dorážely. Jako by křičely: Špíno! A taky měly pravdu. Konečky prstů jsem si přejela po rtech a pokoušela se zastavit moji mysl, která však najednou pracovala o překot. Zavalovala mě obrázky toho, k čemu mě to zvíře nutilo…

Žaludek se stáhl v silné křeči a já cítila, jak mi vzhůru běží žaludeční šťávy. Naštěstí přede mě Elli včas strčila nemocniční mísu, takže jsem to nevyhodila přímo na postel, přesto… Cítila jsem, jak se mi celé tělo svíjí v bolestivých spasmech. A hlavou mi proplula další nechutná vzpomínka – jeho odporné, ledové prsty uvnitř mě! Teď už jsem dávila pouze nasucho, ale nedokázala jsem to zastavit.

Jako by uvnitř mě něco zanechal a já to za každou cenu musela dostat ven.

„V pořádku, Bells,“ konejšila mě Elli a krouživými a nanejvýš jemnými pohyby mě hladila po zádech. To její uklidňování se však naprosto minulo účinkem. Bylo mi z toho špatně, a tak jsem dál naprázdno zvracela s myslí koncentrovanou pouze na místa, kde mě její nepříjemný dotek chladil. Přála jsem si celou duší, aby ze mě tu svoji studenou ruku sundala, nic se však nedělo. Malinko jsem sebou cukla. Nemohla jsem se sice moc hýbat, ale i tak jsem do toho dala všechno.

Naštěstí to pochopila, protože se její ruka z mých zad stáhla tak rychle, jak se tam dříve objevila. Páteř a hlavně kostrč mě nehorázně bolely a já se nemohla dočkat chvíle, kdy se opět položím.

„Děťátko je v pořádku,“ oznámil mi zničehonic opět pokojný Carlisleův hlas. A já v sobě konečně našla odhodlání na chvíli všechno hodit za hlavu a neubližovat tomu drobečkovi, který uvnitř mě vyrůstal. Nic z toho, co jsem cítila já, mu neprospívalo. Opatrně jsem se tedy položila a požádala o vodu. Chtěla jsem si vypláchnout a pak tu byla i šílená žízeň. Přišlo mi, jako by se uvnitř mě doslova rozprostírala vyprahlá Sahara.

≈

Elizabeth mi se vším potřebným pomáhala, ale pokud se jednalo o případy, kdy se mě musela dotknout, raději volala na pomoc lidské doktory. Ne, že by mi snad byl jejich dotek o moc příjemnější, to opravdu ne, jen nebyli tak chladní, což mi pomáhalo nevyvolávat zlé vzpomínky.

V nemocnici jsem si poležela bezmála tři týdny a můj stav se rapidně zlepšil. Nechápala jsem, jak je to možné, protože lék – upíří krev –, co mi Elli naposledy dala, no… To už bylo asi tak dva měsíce zpátky. Krátce poté, co se k nám nastěhoval Edward… Ach. U srdce mě tak tupě zabolelo, když jsem si vzpomněla na moji lásku.

Neukázal se tu a já mu to ani nezazlívala. Proč taky? Jistě s přesností – díky jeho daru – věděl, co mi ten hajzl udělal, a tak jsem si ani nedokázala nalhávat, že by mu snad můj dotek byl o něco příjemnější, než ten jeho mně. Ne, náš vztah byl ztracen. Odsouzen k záhubě, třebaže jsme společně něco krásného vytvořili. A vždy, když jsem jen myšlenkou zabloudila k tomu hrášku uvnitř, nálada mi chtě nechtě stoupla. Přesto tu zůstával temný stín jako upomínka na to, že ačkoliv prozatím upíří krev nepotřebuji, tak to do konce těhotenství nemám šanci zvládnout.

Oči se mi znovu zalily slzami a já se natáhla pro papírový kapesníček na stolku u nemocniční postele. Byla tam celá krabice… Opravdu prozíravé.

Ozvalo se zaklepání.

„Dále,“ pozvala jsem dovnitř dotyčného ihned, co jsem se v rychlosti vysmrkala, utřela si navlhlé oči a tváře. Nebyl to nikdo jiný než Carlisle s nějakým lidským doktorem, který mě za jeho asistence každý den vyšetřoval. Tichounce jsem si povzdechla a čekala, kde dnes začnou.

„Ahoj Bello,“ pozdravil mě mile. Věnovala jsem mu jen němý úsměv a raději se podívala z okna. Bylo zataženo a silně pršelo – tak, že déšť na parapet brnkal tesklivé melodie. Kdyby to tu neosvětlovalo zářivé neonové světlo, byla by tu tma jako v pytli, jako… Dost! Zastavila jsem mé zbrklé myšlenky dřív, než se dostaly tam, kam jsem se už nikdy vracet nechtěla. „Jak se dneska máš?“

„Fajn,“ zalhala jsem. Tedy ne, že by mě fyzicky ještě něco nějak zvlášť bolelo, ale psychika mi dávala zabrat. Ale i tak jsem bojovala. Rvala jsem se hlavně kvůli tomu zrnku uvnitř, a pak taky tak trochu i pro mě a v neposlední řadě i pro Edwarda, i když o mě nestál.

„To je dobře, protože dneska ti doktor Cadrik sundá sádry a obvazy. Sestřička si pro tebe přijde do pěti minut, Bells, tak se připrav,“ dodal klidně a hned nato oba dva zmizeli pryč. Nedivila jsem se jim. Nikdo se mnou dlouho nevydržel. Nebyla jsem rovnocennou partnerkou v zdvořilostním konverzování, protože moje jednoslovné věty, většinou obsahující slova – ahoj, dobře, fajn a podobně – jistě lezly na nervy všem, včetně mě. Chtěla jsem být dobrou společnicí, zvlášť po tom, co se mi stalo, ale nedokázala jsem to. Ve skrytu mojí bolavé duše jsem se s nikým prostě bavit nechtěla, s nikým až na Edwarda, ten se tu však neukázal.

Nechtěně jsem vzlykla, ale moje dlaň přilepená na ústa další příval podobných projevů s úspěchem zarazila. Nádech, výdech, Bello! Instruovala jsem se přísně a pokoušela se dostat pod kontrolu moji věčnou melancholii.

Dveře se opět otevřely, tentokrát bez jakéhokoliv slušného ohlášení, zaklepání a dovnitř se vkladla sestřička s vozíčkem.

„Tak šup, slečno Swanová, ať už to máte za sebou,“ dodala plná optimismu, který jsem s ní rozhodně nesdílela, přesto měla pravdu. Po dlouhé době jsem se zase na něco malinko těšila, konkrétně tedy na to, až se toho prokletého, tvrdého materiálu, který mě už pěkně dlouho věznil, zbavím. Poslal jsem jí jeden napůl spokojený úsměv a ona okamžitě přiskočila k posteli, aby mi pomohla na vozíček.

Edward

Pomaloučku a dost obtížně jsem otevřel oči, protože jsem se cítil víc jak divně. Ležel jsem na něčem měkkém… Jo, byl jsem u mě v pokoji! Ale proč se mi najednou všechno zdá tak nějak podivně rozmazané? No, možná to nebylo správné slovo, viděl jsem sice dobře, avšak ty důležité a nejdrobnější detaily najednou chyběly.

Vyděšeně jsem se posadil, a v tom momentě se mi přímo nehorázně zamotala hlava. Před očima se mi na vteřinku zatmělo, přesto… Všude bylo najednou blažené, a v tom samém okamžiku i naprosto děsivé ticho. V hlavě se mi neozývaly vůbec žádné cizí hlasy a jediné, co jsem mohl po dlouhé době konečně zaslechnout, byly jen moje vlastní, nechápavé myšlenky.

Poslední, co jsem si pamatoval, bylo, že jsem se kousl. Pak mi Eliz říkala něco o proměně. Ano, jako by mi tělo mrzlo tak moc, až to pálilo. Ta bolest se dala přirovnat snad jen k proměně v upíra, jen to bolelo úplně jiným způsobem, přesto ta intenzita byla naprosto stejná.

Pohledem jsem znovu přejel nejen po pokoji, ale hlavně po mém těle. Hrudník se mi zvedal v potřebných nádeších a klesal zase zpět v tichých výdeších. Vyděšeně jsem si začal promačkávat stehno, ale než mi došlo, že by se mi i jako upírovi dřív zdálo měkké, vyděsilo mě to. Dech se mi zrychlil, srdce začalo v hrudním koši vystrašeně sprintovat… ‚Srdce!‘ zakřičelo na mě totálně vyděšené podvědomí.

Takže to všechno nakonec byla pravda. To, že projdu proměnou, když… Matné vzpomínky v mžiku podnikly invazi na můj… polidštěný mozek?

Co teď kurva teda jsem?

Co se ze mě stalo?

Člověk? Nebo nějaká odnož upíra?

Chytil jsem si hlavu do dlaní a pokusil se zastavit ten příliv neukojitelných otázek. Marně. Všechny moje snahy vycházely naprázdno. Někdo tiše vstoupil do pokoje.

„Edwarde, uklidni se,“ nařídila mi mateřsky Esmé, když se přiblížila až ke mně a skutečně to zabralo. Srdce mi začalo zpomalovat… Ona jistě tuší, co se mi přihodilo.

„Esmé! Co to -“ Nestihl jsem větu ani dokončit, když se ke mně posadila a stejně lehounce mě i objala.

„Edwarde, klid, zlatíčko,“ šeptala konejšivě a přitom mě její chladná dlaň hladila po vlasech. Na okamžik jsem se opravdu cítil v bezpečí, jako u mámy v náruči, přesto jsem s naprostou jasností vstřebával ten mírný chlad, který z ní vycházel. Ano, něco se mnou nebylo v pořádku. „Byla tu Elizabeth, aby mi alespoň částečně naznačila, co se to s tebou stalo,“ vydechla tiše. „Byls u Belly v nemocnici, pamatuješ si?“

„Ano. Kousnul jsem se a…“ Ztěžka jsem polkl nad starými, ale čím dál jasnějšími vzpomínkami. Prokousnul jsem si zápěstí, nasbíral krev do plastového kelímku a Elizabeth si ho převzala, aby přímo přede mnou trošku nakapala do Belliných úst. A pak… Nesnesitelná bolest a temnota. Jediným záchytným bodem v celé té hnusné agónii byla moje Bella a… to maličké.

„Víš, zlatíčko, teď je z tebe napůl člověk,“ dodala s patrnou stopou strachu v hlase.

„Cože?“ Takže se to opravdu stalo! zopáklo mi pohřebním hlasem moje nitro. Všechno je to jen tvoje vina, ječel na mě ten arogantní upír uvnitř. Ten, co ještě stále nepochopil, že už se žádné upírství nekoná. A poslední hřebík do mé záplavy sebelítosti přidal můj žaludek, když si hlasitě zaskučel. Hlad. Měl jsem vážně pořádný hlad, ale přitom mě žádné pálení hrdla neobtěžovalo.

Byl jsem na dně…

„Jak je Belle?“ vylezlo ze mě jaksi odevzdaně. Všechno to nebylo jen kvůli ní, značnou část viny jsem si na svých bedrech nesl i já sám. Přesto… Ten její útěk zpečetil všechno. Poslední jasnou vzpomínku na její vzbuzenou tvář jsem měl tu, kde z mého doteku omdlela. A přesto přese všechno ji pořád tak neskonale miluju. Může být člověk nebo upír v tomhle ohledu ještě hloupější?

Asi ano, protože já byl pořád stejně silně zamilovaný. Tiše jsem si v Esméině náručí povzdechl a odtáhl se.

„Takže přesně nevíte, co se ze mě stalo?“

„No, víceméně ano. Elizabeth mi vyprávěla o Ezechielovi, Carlisleově bratru, který prošel tou samou proměnou co ty, Edwarde,“ objasnila mi.

„A? Co tedy ze mě je?“ ptal jsem se chvatně. „Člověk?“ vyflusnul jsem to odporné slovo, které pro mě bylo daleko horší jak kterákoliv sprostá nadávka.

„Ne, alespoň ne úplně,“ mlžila mi moje nevlastní matka a začínala mě tím vážně rozčilovat. Vzdorovitě jsem si založil ruce na hrudi a čekal dál, co z ní hodlá vypadnout. Popohnal jsem ji ještě jedním naštvaným: ‚Hm?‘

„Je z tebe poloviční upír, ale ne tak úplně. Elizabeth říkala, že Ezechiel sice ztratil svůj dar, ale bylo to něco za něco…“

Opravdu jsem ztratil moje milované čtení myšlenek! Ne!

„Budeš i nadále pít krev, ale… tvoje tělo bude chtít i lidskou stravu. Ehm… bude se s tebou dít všechno to, co se děje i lidem,“ říkala zastřeně a já ji vůbec nechápal. „Samozřejmě v menší míře.“

„Cože?“

„No, jednou za čas si budeš potřebovat odskočit,“ doplnila mi chybějící informace. A tohle mě teda pořádně vyděsilo. Ruku jsem si už hrůzou cpal do pusy, abych tak zastavil to zděšené zaúpění, které se odtamtud dralo vzhůru. Znovu mi jako na zavolanou zakručelo v žaludku.

„To ne,“ vydechl jsem zhrozeně, když se moje reakce jakžtakž uklidnily. Už teď mi vzadu po páteři stékal pramínek studeného potu. Všechno jsem obětoval. Všeho jsem se vzdal. Miluji Bellu, o tom není pochyb, ale miloval jsem i moji podstatu. Slovo upír pro mě znamenalo úplně všechno. Byl jsem ten nejspokojenější bastard pod sluncem a teď? O tohle všechno jsem přišel.

O sílu!

O dar!

O rychlost?

Nesmrtelnost?

Nezničitelnost?

A na oplátku my bylo navráceno, co? Vylučování? Pocení, močení… Dál jsem se hrůzou ani nedostal. Raději jsem mysl stopl hned v začátcích.

„Edwarde, je ti zle? Jsi bledý jako stěna,“ zhodnotila moje momentální rozpoložení Esmé, a zcela správně. Bylo mi strašně. Šíleně. Všechno to dobré – kromě mojí Belly – zmizelo do nenávratna a bylo úplně ztraceno. Nebo snad ne? Možná by mě mohli proměnit zpátky? Srdce se mi nad tou myšlenkou spásně roztlouklo.

„Mohla bys mě kousnout?“ vyhrkl jsem pěkně nahlas mou prosbu okamžitě, jakmile mi přišla na mysl. Esmé ode mě uskočila, jako bych ji uštknul a hněvivě si mě poměřila, což mě nejenže naštvalo, ale taky urazilo. To ona je tu ta nesmrtelná, která nemusí vyhledávat společnost záchodové mísy! Zavrčel jsem a samotného mě překvapilo, jak zvířecky to pořád zní.

„Edwarde, tahle proměna je neměnná. Poslední. Jsi napořád nesmrtelný, ale navrátila se ti i lidskost, co víc bys ještě chtěl?“ soudila mě s naštvaným a nechápavým pohledem. Tvářila se, jako bych snad vyhrál v loterii! Jo, leda tak v té pekelné, kde první cena je jednosměrná jízdenka do jednoho z těch horoucích kotlů!

„Můj dar!“ štěknul jsem běsnivě do toho jejího nechápavého obličeje. „Moji sílu. Tvrdost a rychlost! Ještě něco?“ dodal jsem kysele. Tahle realita se mi vůbec nelíbila. Nechtěl jsem se s tím smířit. Nemohl jsem.

„Bude z tebe rodič,“ uzavřela pokojně. Ano, to byla pravda, ale… Jak teď Bellu ochráním?

A naše maličké?

≈

Ať už to však bylo, jak chtělo, byl ze mě teď humanoidní upír. Alespoň takhle posměšně jsem se v duchu sám nazýval. Všechno bylo najednou úplně jiné. Vodu jsem musel až pečlivě štelovat, abych pod sprchou neumrzl nebo se naopak neopařil.

Hrůza!

Na záchod jsem taky musel jednou, maximálně dvakrát denně. Čím míň, tím líp pro mě. Tedy snažil jsem se, aby to bylo co nejméně. Ze začátku jsem pil pouze krev, jenomže to mi rozhodně nestačilo, a když se mi později z téhle rudé tekutiny začínal zvedat žaludek, musel jsem zabrousit i do lidského jídla.

Tady jsem poprvé uviděl pozitivum v tom ‚být opět pololidský‘. Esmé vařila naprosto božsky. Cokoliv jsem chtěl, to mi sehnala, uvařila, upekla nebo možná dokonce i vykouzlila, takže jsem konečně ochutnal například takovou zmrzlinu. A bylo to… úžasný!

Nepopsatelný zážitek…

Potraviny pro mě byly zapomenutým světem, který jsem krůček po krůčku znovu studoval a prozkoumával. Ovšem to byla asi tak první a zároveň i poslední věc, která přinesla naprostou a pozitivní změnu do mého nového života. Tolik rozličných, rozmanitých chutí, které mi dřív voněly jen jako bláto, teď chutnalo dokonale.

Dalším milým překvapením pro mě byl společný lov s mými bratry, který dopadl výtečně. Jasper mě v začátcích samozřejmě ujišťoval, že mu jako svačinka nevoním, takže by to mělo být bez problému, ale… Přiznám se! Kdyby mě náhodou kousl, vůbec bych se na něj nezlobil. Alespoň bych s jistotou věděl, jak se to má s tou definitivní proměnou.

Po týdnu studování mých nových možností a nemožností jsem spokojeně zjistil, že i když nejsem plnohodnotný upír, běhám pořád dost rychle. Už jsem sice nebyl nejrychlejší z rodiny a nemohl jsem pumy – obrazně řečeno – šimrat na břiše, ale pořád jsem tu byl šelma já.

I mé tělo bylo dostatečně odolné, třebaže moje nová tělesná teplota neměla nic dočinění s tou upíří. Už jsem nebyl jako chodící mrazák… V tomhle jsem teď byl spíš člověkem, stejně tak to bylo s citlivostí na vnější podněty jako teplo nebo chlad. Kůže však byla daleko tvrdší než u lidí, jak jsem náhodou zjistil v momentě, kdy jsem si nožem při krájení zeleniny přejel po prstech. Krve by se ve mně asi v ten moment nedořezal, vlastně…

Opravdu se ve mně ten nůž žádné krve nedořízl.

S panickou hrůzou v očích jsem sledoval to neporušené místo a můj mozek to odmítal pobrat. Pořád jsem viděl stříkající krev a prsty oddělené od ruky. Ještě teď se mi o tom zdává. A ano, to je další spíš nepříjemná novinka.

Spím.

Tolik promrhaného času, který by se dal využít daleko efektivněji než zavřít oči a oddat se mým – prozatím – pomateným snům. Někdy se mi samozřejmě zdává i o Belle a našem drobečkovi, ale to zřídkakdy. Většinou to jsou spíš noční můry. Sem tam se objevil i nějaký ten erotický sen, kde jsme se s mým mazlíčkem oddávali jeden druhému bez toho, aby nás rušily jakékoliv zlé vzpomínky, jenomže… Ráno to pak v posteli vypadalo!

Přesto jsem tyhle pikantní sny o nás dvou přímo zbožňoval, i když jsem pak musel pokaždé měnit povlečení.

Miloval jsem ji, a jak jen to šlo, jsem na moji Bellu myslel. Volal jsem Carlisleovi denně tolikrát, že mi to později už ani nebral. Do nemocnice mě taky pustit nechtěli. Prý si mě personál pamatuje jen jako arogantního upíra a teď by tam najednou došlo to samé, jen v umírněnější a slabší podobě. No, asi by je to vyvedlo z míry… Možná i malinko šokovalo. Mně to však bylo upřímně jedno, ale Esmé mi to rozumně den co den vymlouvala.

Byl jsem prý – prozatím – snadná kořist…

Pche! Leda tak kulový!

Nakopal bych prdel každému, kdo by si zažádal…

Ale i tak jsem Esmé vždy poslechl. Čekal jsem a doufal, že už to nebude trvat moc dlouho a já ji budu mít opět doma. Vlastně je oba. Pořád jsem si ale na myšlenku otcovství teprve zvykal. Bylo to něco… nepředstavitelného. Alespoň prozatím, já však vím, že budu mít spoustu času se s touhle situací sžít a připravit se na ni.

A začínal  jsem se na to těšit!

Tak moc se mi po mém nejsladším mazlíčkovi stýskalo, že mi z toho kolikrát bylo až špatně. Chtěl jsem ji zase sevřít v náručí a zhluboka se nadechnout jejího nádherného aroma. Bože, tak moc mi chyběla.

Už ji nikdy nikam nepustím! zavrčel jsem si uremcaně pod nos a myšlenkou zabloudil o měsíc zpátky. Ten hajzl Bellu naštěstí neznásilnil, ale ublížil jí takovým způsobem, že budu mít štěstí, pokud ji budu moct alespoň obejmout.

Na tomhle budeme muset pracovat společně. A bude to chtít čas…

Můj život byl během těch tří dlouhých týdnů dost omezený. Ven jsem mohl jen s bratry, což mě neuvěřitelně dráždilo, a navíc podkopávalo moje už tak poničené ego, přesto… Musel jsem si prvně všechno nové pořádně ohmatat, zvyknout si na to, a pak to snad bude zase v pořádku.

Také jsem začal cvičit. Když už jsem jen poloupír, měl bych ty drzé upíry okolo přesvědčit, že se o sebe dokážu postarat i sám. A i když jsem ze sebe často vydával to nejlepší, únava mě pokaždé dohonila dost rychle. Neúprosně. No ale co, tělo si prvně muselo zvyknout na tenhle nový režim a já neměl v plánu cokoliv vzdávat. Ne v začátcích!

Všechno pro mě teď byla výzva! A já bojoval…

Postupně jsem se sžíval se vším novým a zvykal si na to, že už nejsem nepřemožitelný, a nemůžu tedy být tak sobecký a arogantní upír, a že mi na pomoc nepřikluše můj výjimečný dar, přesto jsem tak jaksi vnitřně určité věci nebo myšlenky vytušit dokázal. Někdy jsem se i hodiny snažil zaslechnout nějakou zbloudilou myšlenku, ale vždycky to skončilo rozbolavělou hlavou. Bylo to tam uvnitř, bohužel ale dobře uzavřené…

Raul mi taky několikrát volal, aby se přesvědčil, že mi nic není. O proměně zřejmě neměl nejmenší ponětí, a to bylo pro teď dobře. Měl jsem úplně jiné starosti, než mu vysvětlovat, co se mi stalo.

Jediné, co se nezměnilo ani trošičku, byl můj sebevědomý charakter. Do všeho jsem se i nadále řítil po hlavě. A byl jsem rád, že tahle stránka, která ke mně neodmyslitelně patřila, po té zvláštní přeměně nezmizela. Mohl se ze mě stát poserproutek, ale ne, já dál razil hlavou díry do zdí. Pořád jsem se rval a hádal s bratry, štval moje sestry a Esmé si se mnou jako obvykle nevěděla rady.

Tohle se opravdu nezměnilo…

≈

„Edwarde!“ zavolala na mě Alice, když jsem mířil nahoru po schodech do prvního patra, do mého pokoje.

„Co zas?“ vypadlo ze mě vztekle. Právě jsem vylezl z posilovny, co mi Jasper s Emmettem zařídili na mé přání, a měl jsem si dát horkou sprchu. Určitě jsem páchl jak dobytek. Normálně ne, ale když jsem vyvíjel na mé tělo nadměrnou zátěž, zapotilo se.

„Hele, chovej se slušně nebo -“

„Co!“ vyštěknul jsem vztekle a nastavil jí krk v okamžiku, kdy už stála naproti mě. Jen ať si poslouží… Prozatím jsem Esméinu teorii o definitivní proměně neměl možnost otestovat. Třeba se to teď povede.

Bohužel Alice jen vykulila oči a o krok ucouvla. ‚Kretén namyšlenej -‘ uslyšel jsem střípek čehosi. Poslední týden se to stávalo často, ale netušil jsem, jestli se mi vrací čtení myšlenek nebo už blázním…

„Ty idiote, pořád to zkoušíš?“

„A proč ne! Ty bys to vzdala?“ odfrknul jsem namyšleně, ale v hlavě jsem měl pořádný zmatek. Výraz v mojí tváři by však mohl aroganci rozdávat plnými hrstmi.

„Je to kretén, ten by nepochopil, že má ohromné štěstí, i kdyby mu přistálo na palici,“ zavrčela vzteklá Rosalie, která kolem nás procházela. Ano, naše ledová královna mi tiše, přesto dost viditelně záviděla a já opravdu nechápal proč. Možná tu možnost mít děti, ale to bylo jistě taky tak všechno.

„Aby ses nepřidala, že?“ zavrčel jsem dopáleně s kyselým úsměvem. Všichni mě štvali. Hlava mě zas tak divně pobolívala. A taky jsem nutně potřeboval sprchu…

„Hele, chtěla jsem ti jen říct, že volal Carlisle… Budou tu do dvou hodin,“ oznámila mi už opět klidným hlasem moje sestra. Srdce mi radostně poskočilo a začalo mlátit do žeber. Bella. Moje Bella tu za chvíli bude. Na tváři jsem musel mít dost stupidní úsměv, protože i Alice se spokojeně usmívala. Tak jsem nechal koutky zase pěkně padnout dolů.

„A to mě tu ksakru ještě zdržuješ!?“ zasyčel jsem nepřátelsky a zpražil ji nakvašeným pohledem. Obličej jí v momentě pohasl a já pocítil škodolibou radost. Obešel jsem naprosto překvapenou Alici, která teď spíš připomínala patník než živou bytost, a za jejími zády se mi tvář opět spokojeně vyjasnila.

‚Magor!‘ Zase se mi v hlavě ozval cizí hlas, ale nedokázal jsem se tím hlouběji zabývat. Zdál se Alicin, ale…

Nemyslel jsem už na nic víc než na to, že ji opět uvidím. Po tak dlouhém odloučení mi to přišlo skoro jako věčnost. V rychlosti jsem se osprchoval a oblékl si na sebe věci, které mi Alice nechala připravené na posteli. Byl jsem rád, že některé věci se opravdu nikdy nezmění…

Nakonec jsem se už připravený a vystrojený posadil do křesla dole v obýváku s jednou z mých knih. Všude bylo ticho, a tak jsem se pustil do čtení. Byla to ta nejlepší možnost, jak si zkrátit chvilku. A po téměř dvouhodinovém koukání do papíru na písmenka se mi zase malinko zamotala hlava. Bylo to takové zvláštní… Jako by mi něco sevřelo spánky a snažilo se mi rozdrtit lebku.

Z hrdla mi proklouzlo jedno zaúpění a pak jsem to uslyšel.

‚Už jsme tady…‘

‚To jsem teda zvědavý, jak teď vypadá Edward…‘

‚Bože, už abychom byli někde sami…‘

Co. To. Má. Do prdele. Znamenat! zavrčelo vyděšeně moje zmatené podvědomí.   

_____________________________________________________________________

Moc se omlouvám, že mi další kapitolka trvala takhle dlouho, ale prostě jsem se nedokázala dokopat k psaní. Dolehla na mě krize a nehodlala se pustit… Přesto bych chtěla poděkovat všem, kteří tuto povídku čtou a komentují i nadále, třebaže kapitolky přibývají pomaleji, a také bych ráda poděkoval těm, kteří pro tuto povídku hlasovali v Nej povídce pro srpen. Jste zlatí a moc, moc Vám děkuji za vaši podporu.

A k další kapitole? Myslím, že nějakou představu už jistě máte, ale kdo by tápal, tak prozradím jen – Edward a Bella. Ona bojuje proti démonům z minulosti a on proti těm jeho lidským, na které si pořád ještě zvyká.

Dokáže si Bella pustit někoho k tělu? Dokáže to alespoň v případě její lásky? A co znamená ten konec? Vysvětlení v další kapitole…

______________________________________________________________________

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 45. kapitola - Vnitřní boje čerstvého poloupíra: