Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 44. kapitola - Edward se mění?

09.08.2012 (14:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 6191×

44. kapitola

Edward se mění?

 Elizabeth

„Jo!“ křikla jsem neurčitě. „Všechno v nejlepším pořádku,“ dodala jsem už o něco pevněji.

„Můžu dovnitř?“

„Ne!“ výskla jsem sopránem a pohled mi padl na stále se svíjejícího Edwarda na zemi. Trpěl v tichosti, aby na sebe, na nás, nepřivolal zbytečnou pozornost, přesto mu však sem tam nějaké to tichounké zavrčení ujelo. A takhle to mělo být ještě několik hodin.

Upíří rychlostí jsem ho přesunula mimo zorné pole, kdyby se dveře náhodou otevřely, a pak jsem si před ně ještě stoupla a pokusila se je zablokovat vlastním tělem. Vzápětí mi však došlo, že Zoe by se sem stejně dostal, kdyby moc chtěl, a já bych mu prostě zabránit nedokázala. Otevřela jsem je tedy jen na malou škvírku a podívala se do jeho starostlivého obličeje.

„Je všechno tam uvnitř v pořádku?“ zeptal se skepticky s ustrašenýma očima zaklesnutýma do těch mých.

„V naprostém,“ vypadlo ze mě úlevně. „Jen… Prosím, nikoho sem teď nepouštěj, ano?“

„Proč?“ Netvářil se, že by mi chtěl pomoct. Naopak, vypadal, že každou chvílí vrazí dovnitř, aby zjistil, co se tady vlastně děje, a to mě děsilo. Jestli najde Edwarda v tomhle stavu, co udělá? Nahlásí to? A to se pak před nikým neudrží v tajnosti… Ezechiel alespoň trpěl doma a mohl naplno projevit bolest, kdežto můj bratránek se to kvůli němu a Belle snažil vydržet v tichosti.

„Já… Později ti to vysvětlím,“ slíbila jsem mu narychlo a chystala se zavřít dveře, když do nich obratně zastrčil ruku. Tu svoji obrovskou dlaň, a ten jeho oříškový pohled mě přitom něžně pohladil.

„Ujednáno, ale mám jednu podmínku,“ dodal neoblomně. Nasucho jsem polkla a horečně přemýšlela, co to asi tak může být. Ačkoliv, s tím jak na mě koukal, bych odhadem tipovala, že bude chtít sex nebo nějakou jinou netaktní službičku… Nakonec jsem stejně souhlasně pokývala, nic jiného mi nezbylo a pak Edward udělal pro Bellu tolik, co bych to byla za sestru a matku v jedné osobě, kdybych se taky neobětovala? Jestli se s ním teda musím vyspat jen proto, aby mi pomohl, budiž! Vždyť už i v lese to vypadalo, že… „Chtěl bych… Ehm, no… Já bych tě rád pozval na… večeři?“

Obočí mi překvapením vyskočilo pořádně vysoko. Tak tohle bylo to poslední, co bych čekala, že od něj uslyším. Zoe vypadal tak roztomile a stydlivě, když se nedokázal pořádně vymáčknout. Ten neoblomný a zlý ochranář teď zněl docela lidsky a mile. Ani jsem si nevšila, ale koutky se mi radostí vymrštily pořádně vzhůru.

„Ráda,“ pípla jsem potěšeně. „Půjdu moc ráda,“ dodala jsem už o dost hlasitěji a on se v odpovědi přímo nádherně usmál. Srdce by mi štěstím poskočilo, kdyby ještě bilo, ale takhle jsem si alespoň ušetřila tyhle trapné lidské reakce. Divoké bušení, zvýšená frekvence tepu a rudé tváře.

Sakra! Ještě Carlisle…

„Zoe, můžeš Carlisleovi povědět, že Edward teď na lov nepůjde?“

„Cože? On už ale několik dní nelovil. Je to moc nebezpečné, Liz,“ řekl vážně a poprvé použil zkráceninu mého jména. V hrudníku jako by mi nadšeně poskočilo, ale byl to jen přelud. Fata morgana. Krásný sen…

„Ne, není. Neboj se, Edward je… No, řekněme, že nemá šanci teď někomu ublížit,“ vysvětlila jsem mu unáhleně. Netušila jsem, jestli mu můžu věřit, ale něco uvnitř mě mi našeptávalo, že ano.

„Jak? Je mu něco?“ ptal se okamžitě zaujatě a pokoušel se mi přes rameno nakouknout dovnitř. A řekněme si to narovinu, když se jeden ochranářský obr snaží nahlédnout přes menší upírku, podaří se mu to tak jako tak, ale já Edwarda naštěstí přesunula tak, že ho z pootevřených dveří nebylo možno zahlédnout. „Uhni, Liz,“ nakázal mi autoritativně a chystal se mě odsunout stranou.

„Prosím,“ špitla jsem. „Edward opravdu nikomu neublíží,“ povídala jsem mírně přiškrceně, ale ten nádherný upír se nemínil vzdát. Položila jsem mu tedy dlaň na břicho, abych mu dala jasně najevo, že si nepřeji, aby překročil práh pokoje. Teď tu byl celkem klid, ale jakmile Edwardem začnou zmítat šoky, aby tak přiměly jeho srdce znovu bít, nebude lehké to utajit. Stane se z něj přesně to, čím byl i Ezechiel. Napůl Enefred a upír. I Bellin otec ztratil svou moc po téhle přeměně, takže je vysoce pravděpodobné, že o ni přijde i Edward, ale na oplátku dostane teplejší tělo, bušící srdce a kolující krev. Jediná věc, které se nikdy nezbaví, je potřeba pít krev, ale bude moct ochutnat i normální, lidské jídlo.

Už teď mi však bylo jasné, že to Edward neponese vůbec dobře. Ten upír, kterého jsem znala, svou podstatu nadevše miloval, takže jsem si nedokázala představit mého arogantního bratránka jako takového poloupíra bez svého daru. S tím se bude ještě hodně těžko sžívat.

„Fajn,“ zavrčel vztekle a o krok ustoupil. „Chvíli hlídej, jdu pro Carlislea. Je to jeho adoptivní otec a záleží mu na něm, takže bys ho z toho neměla vynechat,“ pověděl nekompromisně a v rychlosti odešel. Zavřela jsem tedy rezignovaně dveře a podívala se na mého trpícího bratránka. Bylo mi ho tak strašně moc líto.

Klekla jsem si k němu a pohladila ho po vlasech. Jeho víčka se od sebe ztěžka otevřela a zaplavila mě jejich úžasně nová zeleň. Tahle barva mu neskutečně slušela. Byla jeho. Pohledem rychle přejel po pokoji a zastavil se na kelímku s jeho krví, který stál na stolku u Belliny postele. Pak se jeho oči zaklesly do těch mých a jako by mi říkaly, proč jsem to ještě nepoužila…

„Neboj se, však já jí to dám,“ uklidňovala jsem ho, ale nevypadalo, že by to snad účinkovalo. Rukou zatnutou v pěst mě popostrčil, abych se zvedla a šla to použít okamžitě. A tak jsem ho uposlechla. Vytáhla jsem ze stolku plastovou lžičku, trochu toho na ni nabrala a pak to Belle nalila do krku. Automaticky polkla, což bylo jen štěstí, protože plýtvat něčím tak preciózním jsem nechtěla. Myslela jsem, že jí to dám, jakmile se probudí, ale Edward chtěl být zřejmě u toho, protože ihned, co Bella dostala svůj lék, zavřel úlevně oči a vypadal o moc líp, ačkoli jsem pochybovala, že ho přestalo cokoliv bolet…

Dveře se rozletěly a dovnitř naklusal Carlisle s Esmé a Zoem v závěsu. Kruci…

„Co se stalo?“ vypískla zděšená Esmé, když už klečela u Edwardova těla.

„Mění se,“ pověděla jsem tak tiše, aby to bylo jen pro upíry v tomhle pokoji.

„Cože?“ zavrčela běsnivě, když si jeho hlavu položila do klína a něžně ho hladila po vlasech jako já před chvílí. Zoe jen vykuleně pozoroval jak mě, tak to, co jsem držela v rukách. Carlisle nebyl tak zdrženlivý a v další vteřině stál až u mě. Naštvaně na mě shlížel a stejně tak na bílý plastový kelímek s temně rudou tekutinou. Začichal, ale nic necítil… Teda ano, i když leda tak Edwardovo aroma.

„Je to to, co si myslím, že to je?“ zasyčel navztekaně a měla jsem pocit, že by tu krev nejraději vylil do umyvadla. Výhružně jsem se nahrbila a moje tělo se rozhodlo tuhle tekutinu chránit za každou cenu.

„Ano,“ vydechla jsem pevně.

„Proč jste nás sakra nevarovali!“ zavrčel mi Carlisle do obličeje, ale to už se u mě objevil nahrbený Zoe a cenil zuby na upíra přede mnou. U srdce mě tak jemně zalechtalo, až jsem měla chuť se blaženě usmát, jak příjemné to bylo, jenomže na to teď nebyl čas.

„Edward o tom rozhodl sám a dost narychlo,“ odfrkla jsem naštvaně. Nelíbilo se mi, že za vším hledali něco víc, než tam bylo. Jako bych za to mohla pouze já. To Edward mě jel hledat, a to on se zamiloval do Belly. A taky to bylo jen jeho rozhodnutí se kousnout.

Esmé na zemi tichounce vzlykala a nepřestávala ho konejšivě hladit a povídat mu slůvka útěchy. Byla jsem šťastná, že se do toho alespoň ona neplete. Jeden rozzuřený upír mi tu úplně stačil. Přesto to vypadalo, že jsem Carlisleovi tímhle prohlášením na chvíli zavřela pusu, protože se opět narovnal a pohledem se podíval po mojí holčičce.

„Už jsi jí to dala?“ zeptal se s mírně opovržlivým tónem. Chápala jsem ho, Edward byl jeho syn a on ho miloval tak, jak jen otec může své dítě milovat.

„Ano, ale jen trochu. Musím jí to dávkovat,“ doplnila jsem chvatně. On se však vůbec netvářil, že ho to momentálně zajímá, naopak svůj pohled přemístil na svého syna.

„Edward,“ pověděl přiškrceně, ale ihned si odkašlal. „On... se tedy opravdu mění?“

„Ano,“ odpověděla jsem v tichosti a opět jen pro naše uši.

„Jak dlouho to bude trvat a… Co z něj nakonec bude?“ zadíval se mi vyděšeně do očí. Bál se, a moc.

„Polidští se,“ vysvětlila jsem krátce, třebaže Carlisle jen nechápavě zkrabatil obočí. „Na konci téhle proměny bude mít bijící srdce a proudící krev. Bude však o moc pomalejší než to lidské. Taky mu zůstane nesmrtelnost, ale o dar zřejmě přijde, i Ezechiel...“ zarazila jsem se, když mi došlo, že tady mluvím o jeho bratru. Carlisle mě ale chytil za ramena a podíval se mi zpříma do očí.

„Ezechiel co? On taky prošel proměnou? Já vím, že Bella je jeho dcera, ale…“ zarazil se.

„Zdráhal ses tomu uvěřit?“

„Ano, jenomže teď, když ji tak pozoruji, tak tam ta podoba skutečně je,“ dodal zasněně a poprvé se na Bellu nedíval odměřeně, spíš uctivě a milovaně.

„Jo, Ezechiel si vzal Lili, i když věděl, kdo je. Čím je. Schovávala se před Volturiovými stejně jako já, takže když mě zachránili před gardou, zůstala jsem s nimi. Dlužila jsem jim hodně, protože pro mě riskovali všechno. Bylo to teprve krátce, co jsem s nimi žila, když Lili otěhotněla. Oba dva z toho byli tehdy tak moc šťastní… Isabella se narodila po normálním devítiměsíčním těhotenství, ale už po chvíli začínala znatelně chřadnout. Nikdo netušil proč, jen Lili měla tušení… Ty víš, jak vznikli upíři?“ zeptala jsem se zničehonic Carlislea, který mi na to odpověděl jen souhlasným kývnutím. „Pak taky víš, že kniha, kterou Aro má, není úplná,“ doplnila jsem chvatně a on mi to opět odkýval. „Lili mi tehdy vyprávěla, že Enlil si stvořil vlastní armádu, aby našel svou ženu a zabil ji, protože ho zradila a proklela. Mezi prvními stvořenými byl právě Aro a Marcus. Jmenovitě ten první Enlila nakonec zradil a zabil. Neznamenalo to však, že když se ho zbavil, přestane vést válku proti Enefredům. To ani omylem, Aro jen žíznil po moci. Nakonec je téměř všechny vyhladil, než přišel na to, že by se z nich mohl bez problémů živit. Jenomže to už byla většina jejich druhu mrtvá.“ Na okamžik jsem se odmlčela, abych nabrala druhý dech.

„Lili byla jedna z posledních, co já vím, a neznala už nikoho, jako byla ona sama, ale podle proroctví, které se u nich dědilo, věděla, že pokud se jejich dvě rasy spojí a… No, prostě upír se musel v tomhle případě obětovat, aby jeho dítě přežilo, protože jedině tak ho dokázal udržet při životě. Byl to pravý opak toho, co kdysi udělal Enlil,“ zakončila jsem v rychlosti, ale pohled na Edwarda mi naznačil, že bychom ho odsud měli co nejdříve dostat. Na povídání ještě bude času dost. „Zbytek ti řeknu, až tohle všechno bude konečně za námi,“ dokončila jsem chvatně.

„Fajn,“ uzavřel duchapřítomně mírně zhrozený Carlisle a znovu se podíval na kelímek v mých rukách. „Na tohle asi budeš potřebovat nějakou lahvičku,“ pověděl klidně.

„Ano, to by bylo skvělé.“

„Dobrá, takže,“ ujal se velitelsky slova tenhle starý upír. „Esmé, miláčku, ty vezmeš Edwarda domů a společně s ostatními na něj dáte pozor. Vím, že je to daleko, ale nikde nebude víc v bezpečí než v našem domě plném upírů.“ Esmé se jen přiškrceně usmála a vzala svého syna do náruče. Vypadalo to tak zvláštně, když tahle drobná hnědovláska držela vysokého a statného Edwarda, a přitom měla na tváři natištěný výraz lvice, která je ochotná pro své lvíče udělat cokoliv. Usmrtit kohokoliv. Nakonec si ho od ní Carlisle převzal a odešel k oknu. „Položím ho na zadní sedadlo,“ dodal ještě v rychlosti a pak už energicky vyskočil z okna s Edwardem v náručí. Esmé ho samozřejmě ihned beze slova následovala, a tak jsem se Zoem v pokoji osaměla.

Ve skrytu duše jsem tajně doufala, že ten upír odejde a zavře za sebou dveře. Nechtěla jsem se s ním teď bavit nebo mu něco vysvětlovat. Kdo ví, co si o mně asi myslí, když slyšel, že mě hledá garda… Dveře za mými zády opravdu cvakly. Zůstala jsem k nim otočená zády a koukala se na spící Bellu, které se pomalu vracela barva. Ano, muselo to být Edwardovou krví. Působila!

Odechla jsem si, když mi došlo, že moje holčička a její miminko asi skutečně přežijí. Pohladila jsem ji po stále ještě mírně pobledlé tváři a koutky se mi automaticky vytáhly vzhůru. Byla jsem šťastná, že můj slib Lili zůstane neporušený. Slíbila jsem, že Bellu ochráním, a to jsem taky jakžtakž dělala…

Za zády se mi ozvalo decentní odkašlání.

Vyděšeně jsem se otočila, i když mi bylo jasné, koho tam najdu. A taky že ano. Stál tam, v celé svojí kráse a síle na mě shlížel takovým zvláštním způsobem. Nedokázala jsem však určit, jestli je to dobře nebo ne…

„Je pro tebe jako dcera, že?“ zeptal se po chvíli tíživého ticha neutrálně.

„Ano, to je,“ pověděla jsem mile. Bella byla v první řadě mojí dcerou a až pak sestrou. V otázce o její dobro jsem na tom byla stejně jako Esmé s Edwardem. Vraždila bych. Zoe si odešel sednout do křesla k oknu, aniž by jakkoliv komentoval moje prohlášení o mateřství… Okamžik byl ticho a koukal jen na svoje spletené ruce v klíně, než mě jeho kuriózní pohled opět vyhledal.

„Proč tě hledají Volturiovi?“ Ztěžka jsem si povzdechla. Na nic horšího už se zeptat vážně nemohl.

„To je složité a… dlouhé vyprávění,“ pokusila jsem se z toho taktně vybruslit. Zbytečně.

„Máme moře času,“ dodal, jako by se nechumelilo. Znovu jsem si nahlas povzdechla a raději se otočila zpátky k mojí křehké Belle. Zoe se mi líbil, ale že bude chtít rande, bylo něco, co by mě jako obyčejnou upírku nikdy nenapadlo, že by po mě mohl chtít. On byl ochranář a já úplně normální upír. Přesto…

„Nevím, jestli to víš, ale kdysi jsem žila s Edwardem,“ začala jsem něčím lehčím. „Měli jsme takovou malou upíří skupinu. Lovili jsme a… byli jsme opravdu krutí. Ještě teď, když si na to vzpomenu, na všechnu tu krev, která tehdy tekla proudem… Nakonec se ale po pár desetiletích naše společenství rozpadlo a každý si šel po svých. Já tehdy odešla do Itálie, což byla nakonec moje největší chyba, protože si mě všimli Volturiovi. Byla jsem nucená sloužit v gardě, ale…“ odmlčela jsem se. Jak to jen podat? Že… Aro chtěl víc? Pokoušel se mě svádět v krvavých lázních… „Aro se mnou měl ještě úplně jiné plány,“ pověděla jsem klidně a byla ráda, že jsem se vyhnula nechutným detailům. Jenomže pokojem se v další vteřině rozlezlo nízké a děsivé hrdelní vrčení.

„Jaké?!“ vyštěkl Zoe. Vyděšeně jsem sevřela víčka. Nechtěla jsem o tom nikomu vyprávět. Jediný, kdo znal celý můj život, byla už jen Bella a něco věděl také Edward… Tomu jsem to však podávala jen v žertu. Nechtěla jsem, aby třeba jen tušil, co se skutečně dělo a jak odporný Aro dokázal být.

 „Chtěl mnohem víc, než jen abych sloužila v té jeho podělané gardě,“ zavrčela jsem vztekle. „A věděl, jak si to obstarat, se souhlasem nebo bez něj,“ dokončila jsem hlasem tak tvrdým, že jsem se ani já sama nepoznávala. Zoe, když jsem se po něm ohlédla přes rameno, třeštil oči a ruce měl zatnuté v pěsti a křečovitě položené na stehnech. „Nakonec, když mě poslali na poslední výpravu, jsem utekla. Tenkrát mi pomohla právě Lili a Ezechiel, jinak by mě ti hajzlové dostali a…“ Poslední slůvko bylo spíš vyděšeně zajíknutí. Kdyby mě tenkrát totiž opravdu chytili, věděla jsem přesně, co by mi Aro udělal. Předtím, než mě poslal na tu jeho zatracenou misi, naprosto jasně mi vysvětlil, co mě bude čekat, pokud se pokusím o útěk.

A stejně jsem to riskla…

Od doby, kdy jsem byla nucená žít ve Volteře, mi trvalo nekonečně dlouho, než jsem si kohokoliv dokázala pustit k tělu. Hlavně muže, upíří muže… Zoe si decentně odkašlal.

„Takže to rande pořád platí? Nebo bys to raději odvolala?“ zeptal se v rychlosti zvláštním chraplákem. Bylo mi nad slunce jasné, že už se mnou nechce mít nic společného…

„Ne, nemusíme na něj jít,“ odpověděla jsem bez jakýchkoliv emocí v hlase. Zněl tak dutě a prázdně.

Bude to tak lepší pro oba!

„Já se ale ptal, jestli chceš,“ vydechl mírně, a to mě rozčílilo. To se bojí mluvit? To má strach říct mi pravdu do očí? Vztekle jsem se na něj otočila.

„A co chceš slyšet?! Že…“ Hlas se mi zničehonic vytratil, a já teď raději koukala do podlahy, když mi na mysli vyvstaly všechny ty odporné vzpomínky na Ara a jeho přisluhovače, kteří mu pomáhali…

„Že chceš jít,“ dodal klidně a jeho hlas byl tak zvláštně povznesený. Snad se dokonce usmíval.

„Ale já opravdu chci, jenomže…“ Pohledem jsem dál vyhledávala nerovnosti v linu na podlaze, než abych se podívala do těch milých očí, které vypadaly jako ta nejsladší horká čokoláda.

„Mě tvoje minulost nezajímá, teda to asi není to správné vyjádření. Chtěl jsem spíš říct, že mě zajímá, samozřejmě, ale nezáleží mi na ničem z toho,“ pověděl sladce, až jsem měla znovu ten zvláštní pocit u srdce. Jako by ten sval v hrudníku spokojeně poskočil, což se mi stalo jen dvakrát v životě a oba dva případy souvisely se Zoem.

To muselo něco znamenat, ne?

Otočila jsem se zpátky k Belle, která každým okamžikem vypadala lépe. Potěšilo mě to. Zasněně jsem se usmála, ale důvodem mojí dobré nálady nebyla jen moje křehká holčička, která se co chvíli lepšila, ale i ten ochranářský upír, který se mnou chtěl jít na rande i přesto, že měl hrubé tušení toho, jak hnusný můj život byl. Uhladila jsem Belle přikrývku a znovu ji pohladila po tváři. Ve snu sebou škubla… A to nebylo moc dobré znamení.

Vzduch okolo mě se najednou zavlnil a zajiskřil. Do nosu mi vplula už známá vůně, která celé moje tělo opřádala děsivě silným chtíčem. Cítila jsem, jak mi i pohled potemněl, když mi došlo, že Zoe teď stojí těsně za mnou. A znovu ten pocit freneticky bušícího srdce až kdesi v krku… Copak je to normální? Nemluvě o tom příjemném brnění v podbřišku a ještě níž.

„Vím, že teď je toho na tebe moc, ale…“ Větu sice nedokončil, zato si mě však k sobě otočil čelem. Koutek úst mu ihned vyskočil vzhůru, když se mi podíval do očí. Jen se směj! „Chtěl jsem ti jen říct, že počkám,“ dodal takovým oddaným způsobem, který měl sílu mě položit na lopatky. Téměř jako by se mi tady vyznával z nějakých hlubších citů. Pokud by tomu tak skutečně bylo, nebylo by se čemu divit, protože jako upírům nám všechno došlo daleko rychleji než obyčejným lidem. Přesto jsem nebyla natolik hloupá, abych mu ihned naletěla. Upíři totiž uměli výborně ještě jednu věc, a to… lhát.

Byli jsme mistři lží.

„Díky,“ pípla jsem pořád ještě zaskočeně a raději se vzdálila z jeho přílišné blízkosti, která se mi až neskutečně moc zamlouvala. Chtěla jsem ho s takovou naléhavostí, která téměř hraničila s posedlostí, ale… Byla tu Bella a teď šlo především o její zdraví a taky o zdraví toho drobečka, který byl naštěstí podle doktorů v naprostém pořádku.

Posadila jsem se do křesílka u okna, kde dřív seděl Zoe, a poklidně jsem si v jednoduchém lidském gestu přehodila nohu přes nohu. Měla jsem v plánu tady sedět a čekat, dokud se Bella neprobere. Carlisle už se podle zvuků vrátil do svojí kanceláře a teď tam něco horečně hledal.

Zoe se mezitím opět přemístil až ke mně a v ten okamžik jsem naprosto ztratila koncentraci na veškeré zvuky v okolí. Pohotově se nahnul až k mojí tváři a než jsem si stačila dát dvě a dvě dohromady, už se jeho rty drze nalepily na ty moje.

Polibek byl z počátku tak jemný, jako by mi po nich přejel lehounkým pírkem. Něžně se o ně v počátcích otřel, pak však přidal na razanci a aniž bych tušila, co dělám, vpletla jsem mu nedočkavě ruce do těch nejjemnějších a zároveň nejtmavších vlasů, jaké jsem kdy viděla. Moje sny se staly skutečností. Konečně jsem věděla, jaké jsou na dotek.

Božské…

Mírně jsem pootevřela ústa, jen ve slabém náznaku pozvání, on však na nějaké další povolení nečekal a jazykem vpadl dovnitř. Zajel tak hluboko, a pak stejně rychle a obratně vyklouzl ven, jako by mi tím vlhkým pohybem chtěl naznačit, na co se můžu později těšit a… já se nedočkavostí zachvěla. Když se pak zase vrátil dovnitř, už se choval daleko něžněji, a tak jsem se s ním stihla seznámit o moc líp a všechno okolo na těch několik vteřin, možná minut naprosto oněmělo.

Byla jsem tu jen já a on.

Jen my dva a naše společná vášeň.

Nic však netrvá věčně, takže jakmile se ode mě pokusil odtáhnout, šla jsem automaticky za jeho dokonalými ústy. Nakonec jsem se dokonce omámeně postavila, protože přerušit tenhle polibek by byl koneckonců hřích, ale bohužel pro mě, já byla o dost menší než Zoe, takže když se mu podařilo se z mých chapadel osvobodit, naštvaně jsem leda tak zamručela. Mé oči zůstávaly zavřené. Chtěla jsem ještě okamžik vychutnávat tuhle nádhernou chvilku, kdy jsem měla v hlavě naprosté prázdno a tělo mi brázdil jen neředěný chtíč.

Dokonalé…

„Jsem polichocen, krásko,“ špitnul mi do ucha úsměvným tónem a já se v odpovědi opět celá zachvěla, jenže tohle bylo poprvé, kdy jsem po někom tak moc toužila. Bylo to něco nového, nepoznaného a nemělo to hranic… „Ale raději bychom toho měli nechat, protože… Nemůžu garantovat,“ nahnul se ještě blíž k mému uchu, „že si tě nevezmu přímo tady na podlaze, a to by nebylo z mojí strany příliš gentlemanské gesto, nemyslíš?“ šeptal mi vzrušeně a já prostě nedokázala zastavit to otravné chvění celého těla. Jako by mi jeho nízký a tichý, hrdelní hlas mířil přímo mezi moje nedočkavé nohy.

Jako by mě ten jeho erotický tón hladil přímo… tam.

Tiše jsem vzdychla, když se jeho rty otřely o můj ušní lalůček. Ty uhlově černé a jemné vlasy mě přitom tak vábivě polechtaly na tváři, krku a levém rameni. A když se pak definitivně odtáhnul, nasucho jsem polkla. Byla jsem tak roztoužená jako nikdy, až jsem měla na kratičký okamžik pocit, že se mi to všechno opravdu jen zdá.

„Teď si raději půjdu sednout zpátky před dveře a budu hlídat, protože jinak by to dopadlo blbě,“ pověděl zasněně a spíš jako by si mumlal sám pro sebe. „Teda spíš bych se neudržel… Tohle je moc i na upíra,“ dodal zmoženě a zmizel dřív, než jsem dostala šanci si ho k sobě přitáhnout zpátky a pokračovat tam, kde jsme to tak nerozvážně utnuli.

Tichounce, nespokojeně jsem zavrčela.

Zbylo tu po něm totiž jen iracionálně chladné a prázdné místo. Proti všem mým zákonům zdravého rozumu jsem ho teď chtěla mít u sebe. Tak moc blízko, až by mezi námi nezbyl ani chlup prázdného místečka nebo přebytečná skulinka vzduchu. Jo, tak sni dál, Elizabeth…

Znovu jsem se usadila do křesílka a nechala čas plynout společně s těmi pikantními představami, které mi bez ustání zaručovaly temný pohled. Po delší době mě však z mého bloumání a snění vyrušil Carlisle. Donesl mi na tu krev v kelímku prázdnou skleněnou nádobku. Měla dokonce dávkovač.

Byla jsem mu vděčná, že se nesnaží navodit rozhovor a jde přímo k věci. Nechtěla jsem se s ním bavit. Potřebovala jsem si prvně utřídit moje vlastní myšlenky a ne abych musela čelit ještě dalším jeho všetečným otázkám a pohrdavým pohledům. Ne, na to bude později ještě času dost. A tak jakmile se za Carlislem, který ještě před odchodem slíbil, že nádobku uschová v ledničce, zaklaply dveře, znovu jsem se uvolnila a zamyslela se nade mnou a Zoem. A i když jsem si kvůli Belle a jejímu zdravotnímu stavu připadala špatně, nedokázala jsem mému zpupnému mozku přikázat, aby utnul veškeré nevhodné myšlenky. Ne, naopak, když jsem se o to skutečně pokusila, zasypal mi hlavu ještě peprnějšími představami.

Takhle to šlo několik dalších hodin. Bella se neprobouzela, od Esmé žádné nové zprávy ohledně Edwarda a moje spodní prádlo utrpělo vážné škody… Právě jsem rozmýšlela nad tím, kam bychom se Zoem na to rande vyrazili, když se opětovně rozletěly dveře a v nich stál rozrušený Carlisle. Byl celý zmatený, ale i s mírným úsměvem. Za ním už samozřejmě stál další upír. Pro teď můj upír…

„Děje se něco?“ vypadlo ze mě zmateně.

„Esmé mi volala. Edwardovi se rozběhlo srdce,“ pověděl hrdě a tak šťastně, že jsem ho vážně na moment nechápala. Vždyť jsem mu říkala, co se stane. „Chápeš? Znovu mu bije srdce,“ dodal naprosto okouzleně.

„Vzbudil se už?“

„Ne, upadl do hlubokého spánku, ale nic mu není. Esmé ho nebudila, aby si odpočinul.“

„To je dobře, protože odpočinek teď rozhodně bude potřebovat,“ uzavřela jsem v rychlosti, ale i Bellino srdce začínalo zrychlovat.

Moje holčička se probouzí…

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 44. kapitola - Edward se mění?: