Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 38. kapitola - Bezmoc

rose_emmet


Nikdy neříkej nikdy 38. kapitola - BezmocKapitolka je opět téměř celá o tom, jak Edward stopuje Bellu a pomáhá mu v tom jeho kamarád Raul. Konečně se taky dozvíte, kdo ji unesl, pokud ještě pořád máte nějaké pochybnosti. Už je jasné, že to nakonec skutečně nebyl Edward, kdo si z ní udělal boxovací pytel. Ještě prozradím to, že tu malinko poodhalíme, co je to Enefred a jak vznikli upíři! ;-)
Snad se bude líbit. Kikky
A ráda bych tuhle kapitolku věnovala právě Anisssce za to její úžasné vyvolávání! To mě opravdu moc potěšilo! :o)

 

38. kapitola

Bezmoc

 

  


Edward

 

Jel jsem doslova jako blázen. Na tachometru to nikdy nekleslo pod sto padesát, a to ani v zatáčkách. Konstantní rychlostí cirka dvě stě deset jsem si to po tříproudové dálnici mířil k Medině. Naštěstí byl už večer a tady nahoře se stmívalo daleko rychleji, takže moc lidí mi v cestě nepřekáželo.

Občas se našla nějaká otravná lidská konzerva, co mi sprostě zatarasila cestu a naprosto bezohledně se hodila do nejrychlejšího pruhu. Říkalo se mu upíří pruh, ale těmhle šmejdům to bylo naprosto putna. Zaskřípal jsem zuby, a buď ho s klením předjel, nebo na něj už z dálky bez ustání blikal dálkovýma, aby laskavě vypadnul z mojí trajektorie.

Řítil jsem se jako smyslů zbavený a téměř jsem u toho nemyslel. Snažil jsem se jen soustředit na skoro rovný asfalt přede mnou a nezatěžovat si hlavu tím, co bude, až Bellu najdu. Upřímně, stačilo na ni jen pomyslet a uvnitř mě okamžitě, jako semínko křehké rostlinky, začala klíčit naděje.

Odbočku do Mediny jsem uviděl už půl kilometru předem. Hodil jsem blinkr doprava a stejně nasměroval i kola auta. Bez průtahů mě poslechlo. Měl jsem tyhle studené krabice rád už z toho důvodu, že jsem k nim měl daleko blíž než k člověku. Neměly srdce, vydržely dost dlouho, když jste se o ně poctivě starali, a nikdy, opakuju nikdy, neodmlouvaly. Udělaly přesně to, co jim bylo nařízeno. Jo, přesný opak těch živých idiotů.

A tohle polemizování nad ničím mi alespoň zabralo nějaký ten čas. Přesto se moje mysl neustále vracela k Belle a tomu, co asi dělá, jak se má a hlavně… jak se cítí.

Zatáčka, kterou jsem právě bral sto padesátkou, mi připomněla místo, kde můj nezodpovědný mazlíček málem vyletěl ze silnice. Hrdlo a žaludek se mi opožděnou hrůzou stály, když jsem si všimnul černých otisků, které na silnici s jistotou zanechaly právě její pneumatiky. Tiše jsem zavrčel a praštil do volantu.

Znehodnotil jsem si Astona a bylo mi to úplně jedno...

Jel jsem dál, a to co nejrychleji, ale B8 byla jen dvouproudová. Naštěstí se provoz v zapadákovech rapidně omezil. Černý mercedes za mnou mě stejně neodbytně následoval. Ve zpětném zrcátku jsem si mohl všimnout zarytého pohledu Carlislea. Řídil úplně mlčky a dokonce ani nezvedl naštvaně oči, když jsem v jedné objížďce málem vyletěl ze silnice.

Bylo skoro jedenáct a já už měl za sebou téměř celou Mazsenu. A bylo mi zle a cítil jsem se na dně. Odtud už jsem totiž neměl žádné další potřebné indicie.

Zastavil jsem na jednom odpočívadle, automaticky vystoupil a pustil se do křížku s nejbližším stromem. Obehnal jsem ho dlaněmi a zmáčkl. Vybít přebytečně nahromaděný vztek a obavy. Dřevo zapraskalo a celá koruna se zbytkem kmenu se chystala spadnout právě na moje auto. Asi to měla být odveta za to, jak bezcitně jsem utnul jeho krátký život.

Ale já ho ještě potřeboval…

Chytil jsem to bezcenný dřevo jako oštěp a mrštil jím do dálky. Jistě z toho budou problémy, bylo mi to však naprosto jedno. Potřeboval jsem odstranit nahromaděný stres. Sakra, byl jsem taky úplně přeplněný tou zatracenou beznadějí, která mě přepadla v okamžiku, kdy jsem přijel až sem. A pokud mazlík nepřekročí rychlost, nevymele se nebo nedej Bože se skutečně nevybourá, nezjistím nic. V tuhle chvíli jsem vážně nevěděl, co je lepší…

Carlisleova dlaň mi soucitně dopadla na rameno.

„Neboj, najdeme ji,“ pověděl klidně a Esmé po jeho boku se na mě povzbudivě usmála. Škoda jen, že její pohled a mysl mluvily zcela jinak. Měla strach. O mě. O ni. O nás. A nevěděla, jak tohle všechno vůbec skončí. To ani já sám…

Chtěl jsem Carlisleovi povědět něco pořádně ostrého, aby tu soucitně položenou pracku na mém rameni zase rychle stáhnul, ale rozvibroval se mi mobil.

Bez zaváhání jsem zaklapnul pusu a přeběhl k autu, abych to okamžitě vzal. Byl to Raul a mě zase zaplavil ten příjemný pocit… Jako by se mi roztlouklo srdce.

„Edwarde?“ promluvil seriózně.

„Máš ji?“

„Jo, asi jo. Před chvilkou se v Motelu ‚Záchranný kruh‘ hned kousek za Kentem ubytovala Amanda Weber. Podle fotky je to zřejmě ona. Vlastně všechny její falešné dokumenty jsou s její fotkou, teda až na nějaké drobné úpravy. Nechápu, že si toho ještě někdo nevšimnul,“ povídal zaraženě.

Posadil jsem se za volant, zapnul navigaci a zatímco mi můj kamarád podával další informace, nacvakal jsem do ní slovíčko Kent. Netrvalo to ani několik sekund a já zjistil, že mě od mého vysněného cíle dělí pouhé čtyři hodiny pomalou jízdou. A propočty v mojí hlavě zredukovaly trasu na pouhé dvě hodiny. Možná míň.

Levý koutek úst se mi spokojeností vytáhl vzhůru.

Dodržovat povinnou rychlost? To ani omylem, jedno kolik problémů z toho vyplyne. A bylo mi jasné, že si to odskáču. Na hlavních trasách jsme mohli použít jakoukoliv rychlost, ale na malých městech nás limitovali stejným způsobem jako člověka…

Zatracená diskriminace!

„Vážně nevím, jak je to možný, ale ona teda nakonec nebydlela mimo opevnění, ale až na východě států,“ mluvil zaujatě Raul. Poslouchal jsem ho a mezitím znovu nastartoval. Moji rodiče už byli zpět v autě a podle těch nadšených a očekávajících myšlenek jsem jasně pochopil, že nálada se úplně obrátila.

Bella jistě netušila, že bych ji dokázal tak rychle vypátrat a vlastně ani já sám jsem v to nedoufal. Zničehonic ze mě vyvanul veškerý strach nebo obavy. Ať už ji najdu sebenaštvanější, vím jak si ji udobřit. Ještě že se mnou jede i Carlisle a Esmé.  Alespoň jí vysvětlí, že je všechno jen hloupé nedorozumění.

A s dost poťouchlým úsměvem na tváři jsem znovu vyjel na cestu.

 


 

 


Bella

 

Druhé probuzení taky nebylo dvakrát růžové, protože jsem už jasně věděla, že mě ten hajzl unesl. Vyděšeně jsem vytřeštila oči a dost chaotickým švihem se posadila, ihned jakmile mi došlo, že už nejsem nacpaná v kufru. Mohla jsem pohybovat rukama i nohama.

Zaslechla jsem podivný skřípot… Matrace? V rychlosti jsem se okolo sebe porozhlídla, ale nikde nikdo, jen čtyři holé stěny s jedním polorozpadlým stolkem, židlí a touhle starou postelí. Bylo to jednolůžko s oprýskanou kovovou konstrukcí. Filigrány už dávno pozbyly svého prvotního lesku a černá patina změnila barvu na hnědozelenou.

Smrdělo to tady.

Dvoje dřív bílé dveře, které už taky zažily lepší časy, a malé zamřížované okno, téměř u stropu, sem propouštělo minimum světla. Přesto bylo poznat, že je buď ráno, nebo se právě smrákalo. Do očí mi znovu hrkly slzy. Beznaděj mě zaplavila jako bezcitná lavina a já si tak nějak instinktivně pohladila podbřišek. Měla bych být silná, ale…

Jak na to?

Nohy se mi tak strašně moc třásly, vlastně… Celá jsem se strachy klepala, přesto jsem to tu musela prozkoumat a zjistit, kde to sakra jsem. Potichounku jsem se na posteli vytočila směrem ven, ale matrace pode mnou mě s hlasitým zavrzáním prozradila. Vydávala pazvuky při každém sebemenším pohybu a ten nevětraný zatuchlý puch, co se tu všude okolo vznášel jako ranní mlha, se mi lepil na horní patro a jazyk. Měla jsem pocit, že dokonce cítím jeho odpornou sladkokyselou pachuť.

V břiše mi hlasitě zakručelo a z očí se mi opětovně spustila slaná voda. Stékala mi po tvářích, zatímco jsem se pokoušela postavit na moje bosé nohy. Do chodidel se mi zabodával neodbytný chlad a veškerá ta drobná špína na podlaze. Písek, střípky… Nikdo to tu jistě několik desetiletí neuklízel.

Zápěstí na rukou a kotníky jsem měla obvázané…

Pokusila jsem se stoupnout si na moje vratké nohy právě v momentě, kdy se od jedněch dveří ozvaly zlověstné zvuky. Někdo zastrčil klíček do zámku a dvakrát otočil, zatímco já hrůzou ztuhlá seděla dál na kraji postele a nedokázala odlepit oči od těch proklatých dveří.

Srdce mi bušilo až v krku.

„Tak jak pak ses nám vyspala?“ promluvil na mě medově ihned, jakmile se dveře rozestoupily a on nakoukl do pokoje.

Neodpovídala jsem. Paralyzoval mě děs. Ukradl mi dar řeči a nechal mě jen naprázdno otevřít a zase sklapnout pusu. Nevyšla ze mě ani hláska a jemu se obočí naštvaně svraštilo.

„Neumíš odpovědět?“ zavrčel vztekle.

„Pustíš mě? Prosím,“ kuňkla jsem po další chvilce ticha. To, co přišlo poté, jsem vůbec nečekala. Něco dopadlo tvrdě na stůl, ale neměla jsem nejmenší tušení co, protože já raději koukala na ušmudlanou podlahu. Tep mi bušil v uších, a tak nechtěně tlumil zvuky okolo, to ale neznamenalo, že jsem nezaslechla ty jeho rázné přibližující se kroky.

V pohledu se mi zjevily dvoje černé, naleštěné pánské boty. Studená a neodbytná ruka mi zvedla hlavu tak rychle, až mě píchlo vzadu na krku. Další nespočet hvězdiček mi na okamžik zatemnil výhled. Párkrát jsem zamrkala a rychle mi došlo, že mě ta facka odmrštila bokem. Zpátky do pololeže. V tu chvíli jsem netušila, co je lepší. Jestli další bolest nebo ten divný hnilobný pach, který se kolem mě spolu s prachem rozletěl ve chvíli, kdy se moje hlava hluboce zabořila do toho starého polštáře.

Rozkuckala jsem se.

„Nehraj to na mě!“ vyštěkl a namířil na mě výhružně ukazovák.

Nasucho jsem polkla a automaticky si rukou třela levou tvář. Pálilo to. On ale nelenil a chytil mě pod krkem. Pevný stisk mi ubral trochu kyslíku, ale ne tolik, abych se začala dusit. Rukama jsem se snažila toho nemilosrdného upířího stisku zbavit.

„A teď mě pozorně poslouchej, ty malá čubko!“ zavrčel mi do obličeje a ještě na mě vycenil ty jeho bělostné a ostré zuby. Fňukla jsem. „Nebudeš mluvit, dokud tě nevyzvu, rozumíš? A budeš odpovídat jen na otázky, které ti položím!“ dodal ledově a jeho studené oči si mě opovržlivě měřily. „Tak rozumíš?“ křikl tak nahlas, až jsem se začala nekontrolovatelně třást. Přesto moje hlava automaticky přikývla. Fňukání jsem však zastavit nedokázala.

„Dobře, hodná holka.“ Pustil mě a pohladil po vlasech, ale znechuceně jsem sebou cukla. A to bylo špatně. Další moje chyba… Jeho dlaň mi v pěsti sevřela vlasy tak, aby mi mohl zaklonit hlavu. Nosy se nám téměř dotýkaly. Pak se malinko odtáhl a znovu se rozmáchl, že mě uhodí. Oddaně jsem teda zavřela oči a vyčkávala neodvratné, ale nic se nedělo. Vystrašeně jsem otevřela nejprve jedno a pak i druhé oko.

Byl pořád ve stejné vzdálenosti, ale ruku už měl opět u těla. Nozdry se mu zběsile rozšiřovaly, jak zhluboka nasával vzduch. Čichal. „Nemůžu si na to zvyknout,“ procedil skrze pevně sevřenou čelist. Pustil mě a prudce se odtáhl. Prsty si třel kořen nosu, zatímco pochodoval sem a tam. Poprvé jsem z jeho úst zaslechla vyjít povzdechnutí.

Zničehonic se ale zastavil a přeměřil si mě naprosto odsouzeníhodným pohledem.

„Jak si mi to mohla udělat?“ zarýval do mě ty jeho zářivě nebeské oči. „Já tě miloval a tys mě odkopla! A všechno kvůli tomu zkurvenýmu vegetariánovi!“ rozčílil se tak moc, že kdyby byl člověk, tak by buďto zbrunátněl, nebo by ho rovnou kleplo. Kéž by. „Seš jen obyčejná děvka!“ štekl nevrle a upíří rychlostí vyběhl z pokoje a nezapomněl za sebou pořádně třísknout dveřmi, které pak ještě zamknul, když zázračně zůstaly v celku.

Dál jsem, ani nevím jak dlouho, seděla na místě doslova jako opařená. Celý svět se pro mě rozprskl jak jemná mýdlová bublinka. A i když jsem hekticky přemýšlela, co bych měla dělat, na nic kloudného jsem přijít nedokázala. Elli mě sice na takovéhle situace přece trochu instruovala a hlavním klíčem bylo slovíčko – nepanikařit…

 Jo!

To se ale opravdu lehce říkalo, zvlášť když jsem teď nebyla sama. Znovu jsem si pohladila plochý podbřišek a popotáhla nosem. Pohled mi zakotvil na stolku a větším papírovém sáčku.


Edward

 

Vážně netrvalo dlouho, než jsem jedním zbrklým smykem zaparkoval před vchodem motelu. Gumy Astona po sobě nechaly svůj otisk, ale koho to zajímalo. Něco tu těžce smrdělo. Už z dálky jsem si všimnul, že tu něco nehraje.

Dveře od pokoje číslo tři byly otevřené dokořán a stejně tak ty od recepce. A ve vzduchu se tu vznášela vůně lidské krve. Dřív by mě něco podobného pořádně navnadilo a nahnalo jed do úst, teď jsem jen vyděšeně fixoval vnitřek toho pokoje, protože jsem v tom rudém koktejlu cítil i trochu Belliny krve. A na zemi se ke všemu válely dvě nehybné nohy. Pánské…

Carlisle tu ještě nebyl, ale ten jeho obstarožní Mercedes nedokázal vymáčknout stejnou rychlost jako můj zánovní Aston.

Rozběhl jsem se směrem k tomu pokoji. Srdce jsem měl myslím až v krku. Měl jsem pocit, jako bych potřeboval dýchat, ale nedostávalo se mi toho zatraceného kyslíku. Tohle nevědomí mě doslova zabíjelo. Žaludek byl bolestivě stažený a já koutkem mysli popřemýšlel, jestli upír dokáže zvracet. Jo, tak strašně mi bylo. Zle. Ze všeho, co jsem měl uvnitř najít.

Stál jsem uprostřed pokoje a nasával vzduch. Bylo tu pár Belliných věcí, ta překrásná vůně, která patřila jen jí a bohužel i troška její krve. Uklidňoval jsem se ale tím, že jí bylo skutečně malinko, takže moje křehká Bella je naživu. Nic jiného jsem si vlastně ani nepřipouštěl. Nemohl jsem.

Proletěl jsem všechny místnosti. Koupelnu se záchodem a tenhle pokoj, jen abych se skutečně na vlastní oči přesvědčil, že tu není. A jasně že nebyla, cítil bych totiž bít její srdce.

Ten chlápek to měl jasně za sebou. Hlavu měl úplně vytočenou doprava a napravo, kde byla kůže napjatá, měl tržnou ránu, z které už však nic neunikalo. Okolo krku otisk velké ruky, zřejmě upíří, protože kdo jiný by dokázal jedním stiskem oddělit páteř zdravého člověka a přitom mu ještě roztrhnout kůži? Ten, kdo tohohle chudáka sprovodil ze světa, byl bez debat upír! A v tu chvíli mi to konečně došlo.

Krev, která mi předtím temnila mysl a Bellino aroma najednou ustoupily a nechaly mě tak zjistit, že tohle má na svědomí jen jeden konkrétní upír. A já moc dobře věděl jaký. Ten pach bych poznal kdekoliv.

Defton!

To bylo ono. To jeho slabý závan jsem zacítil i dneska odpoledne, když jsem se vracel s Jane a tou druhou za Arem. Za hranice. Jak jsem mohl být tak nevšímavý?!

„Ten zmrd jeden zasranej! Za tohle ho zabiju, bastarda!“ řval jsem jak šílený. Dlaně jsem si samovolně zastrčil do vlasů a div je přitom tou nekonečnou beznadějí nevyrval. Vyletěl jsem z pokoje ven a začichal. Marně! Po tom zkurvysynovi nebylo nikde ani památky. Jen z dálky bylo vidět přijíždějící mercedes. Carlisle a Esmé už tu byli taky.

Sebral jsem můj mobil a okamžitě vytočil Raula.

„Máš ji?“ brouknul potěšeně. Chtěl jsem mu odpovědět, ale jako by mi něco bránilo v mluvení. Všechen ten děs se ve mně nakupil a já jen marně polykal. Jed pomalu klouzal mým staženým hrdlem a já se pokoušel udržet vzlyky na uzdě. Sakra! Vždyť já nikdy nebrečel…

Nebo alespoň dřív jsem takovýhle slaboch nebyl. Teď jsem měl pocit, že se každou chvílí rozfňukám jak nějaká slečinka.

„Edwarde,“ ozvalo se dvouhlasně. Raul mě jen pobízel, abych pokračoval, zato Carlisle spíš hystericky vykřikl a z pokoje se upíří rychlostí přemístil až přede mě. Díval se mi do očí a já si všimnul, jak se mu viditelně ulevilo.

„Já ho nezabil,“ zasyčel jsem vztekle. A konečně našel hlas…

„Nezabil?“ optal se nechápavě můj ochranářský kamarád. Uvnitř mě jsem se ujišťoval, že ne všichni ochranáři jsou takový zmrdi jako Defton. Jen představa mojí sladké Belly v jeho sadistických rukou a bylo mi ještě hůř. Jako by se mi v ten okamžik zbláznil tep a srdce? Tak neskutečně bolelo a pnulo. Děs mě zavalil mohutněji než kdykoliv dřív. Nikdy v minulosti to nebylo tak extrémně koncentrované jako teď. Opravdu jsem měl pocit, že se strachy potím…

„Raule,“ oslovil jsem ho drsně. „Našel jsem ten motel a její pokoj, ale není tu. A asi bohužel vím, co se stalo.“

„A?“

„Bella přede mnou chodila s jedním ochranářem -“

„No ty vole!“ přerušil mě překvapeně Raul, ale já ho okamžitě uzemnil jedním běsnivým zavrčením. Nehodlal jsem těmihle blbostmi ztrácet drahocenný čas.

„Jmenoval se Defton. Ten upír je vážně pořádná svině. Viděl jsem mu do hlavy, takže vím, co od něj očekávat. A povím ti, že tohle moje -“ hlas mi okamžik selhal. „Bella dlouho nepřežije. Musíš mi pomoct! Najdi ho! Určitě tam v databázi máte jeho značku auta nebo cokoliv, co by nám mohlo pomoct!“

„Hele, nechci být jako pesimista, ale pokud se ochranář rozhodně opustit město, většina z nás mu zavazadla nekontroluje, i když tam uslyší bijící srdce. Je to takový zákon loajality, který sice neschvaluji, ale je to tak. Děje se to. Zvlášť pokud tu někde bude mít kamarády,“ objasňoval mi Raul a mně se dělalo pořád víc zle. „Samozřejmě po něm budu pátrat, jen musím být víc opatrný, protože má ty stejné možnosti co já. A jakmile zjistí, že ho někdo vyhledává moc často, podle mě změní auto a bude si dávat ještě víc pozor.“

„Prosím,“ zaskučel jsem zničeně. „Musíš ho najít. A já toho bastarda pak konečně stáhnu z kůže,“ zavrčel jsem celý rozhozený, ale moje hlava mi předhazovala veškeré možné i nemožné představy Belly a Deftona. Pochyboval jsem, že by s ním můj nejdražší mazlíček chtěl dobrovolně cokoliv mít, takže mi bylo jasné, jak si to ten bastard obstará. Násilím! Tělo se mi roztřáslo. Děsem a vztekem zároveň.

„Fajn, vrhnu se na to. Jo, a zavolám i Zoeho. To je můj ochranářskej kámoš, co se právě nachází nejblíže. Známe se už hodně dlouho a on se o všechno postará. Proti jednomu z nás nemůžeš bojovat bez toho, aby ti někdo z našich kryl záda. Jakmile použije svůj dar, dokáže tím zablokovat všechno. Tenhle druh štítu je nepropustný. Nemůže tě udržet venku, to ne, ale dokáže se postarat o to, abys nezaslechl nic, ani její nádech. A taky jakmile překročíš jeho hranici, on to zjistí. Bude i vědět, jestli jsi upír nebo člověk a taky váš přesný počet. Kdyby měl s sebou minimálně další dva jako on, dokázal by ti dokonce zabránit v průchodu. Čím víc nás je, tím nepropustnější se náš štít stává.“

„Dobře, ale je Zoe spolehlivý?“ zeptal jsem se plný obav, aby to nebyl jen další idiot s podobným mozkem, co má Defton.

„Ano, na sto procent a pak… Ty přece čteš myšlenky!“

„Jo, já vím, ale ne že budu mít čas pátrat po Belle a ještě si hlídat záda kvůli neznámému ochranáři,“ odvrknul jsem kysele.

„Jasně, chápu, ale neboj, je to fajn chlap,“ uzavřel Raul a já mu věřil. „Teď mi řekni, jak to tam vypadá?“

„No, co ti mám povídat, je tu jedna mrtvola. Na krku má stopy po rapidním uškrcení, takže je naprosto jasný, že nezemřel na infarkt nebo mrtvičku. Defton mu podle mě urval páteř, protože ho něco přilákalo do Bellina pokoje,“ dedukoval jsem skrze zatnutou čelist. Sanice mi pumpovala a stejně tak vehementně mi mozek posílal různé verze toho, co se tu událo. A bohužel i toho, co se právě mohlo dít někde poblíž, aniž bych to mohl zastavit.

„To je teda pěkně v prdeli,“ odfrknul si.

„Jo, to mi povídej!“

„Neboj, já ho najdu. Vlastně už jsem ho pod anonymním vyhledáváním zadal do systému a teď zkusím najít jakýkoliv přestupek, co s autem mohl udělat, ale pokud je chytrý, dal si pozor.“ Hrdelně jsem zavrčel. Snad je to totální vocas! Nah… Bylo mi víc jak jasný, že ne, když pomáhal té jeho upírce s úklidem mrtvol a nikdy ho nechytli… Najednou všechno dostalo ty správné linie a řád. Jen protože byl ochranář, tak mu nikdo neprohledával zavazadla. A proč taky, když se odtamtud ani neozývalo žádné bušící srdce… Ten hajzl! Pomáhal jí uklízet její mrtvoly, což jsem z jeho myšlenek pochopil, ale nikdy mi nedošlo, jak jednoduché bylo se zbavit zabitého člověka. Ochranáři byli vážně svině! Navíc nikomu nenahlásil, že jedna obyčejná upírka přešlápla... Bastard! A ona se prozatím schovávala, aby ji neodhalil její karmínový pohled.

„Tak jo, Ede, zatím. Zavolám hned Zoeho. Počkejte tam na něj. Nemělo by mu to trvat dýl jak hodinu,“ doplnil.

„Fajn, nikam neuteču, ačkoliv bych nejraději začal čmuchat okolo. Přece nemohl utéct daleko a -“

„Bylo by ti to k ničemu. Zoe půjde s tebou, a pokud ho najdete, dokáže neutralizovat jeho štít v boji, jinak bys proti němu jen těžko vyhrál.“

„Podceňuješ mě, ale dobrá! Pokusím se tu zbytečně zahálet,“ štěkl jsem jedovatě a Raul si jen nešťastně povzdechl. „Hlavně ho popožeň!“

„Udělám všechno, co můžu. Pokusím se k vám taky dostat co nejrychleji, protože tři jsou pořád víc jak dva,“ ukončil smírně a zavěsil. Mobil jsem hodil zpátky na sedadlo.

Zády jsem se odevzdaně opřel o dveře auta a svěsil hlavu do dlaní. Takhle nemohoucí jsem se jaktěživ necítil. Netušil jsem co dělat. Přišlo mi, jako bych vyhazoval čas do luftu. Do prdele! Kurva! Sakra! Eliz mi během cesty volala snad stokrát, ale vzal jsem jí to jen jednou a to tehdy, když jsem věděl, že Bella je ubytovaná v tomhle motelu. Jenomže co teď?

Očekával jsem, že se mi už brzy rozezvoní mobil.

Někdy byla tak neodbytná, ale kdo by se jí divil?

Podle mě Isabell brala spíš jako svoje dítě než sestru. Vždyť byla i u jejího narození, jak mi jednou sama prozradila a záměrně i ukázala staré vzpomínky. A já všechno zničil. I když… Pochyboval jsem, že by moje sestřenka Bellu před tím zmagořeným idiotem uchránila. On si šel za svým!

Carlisle společně s Esmé stáli jen kousek vedle. Nedotýkali se mě a za to jsem jim byl opravdu vděčný.

Nakonec to za mě vyřešil právě Carlisle, který poznamenal, že by rád znal celý příběh. A tak jsem se rozhodl zabít čas a i kvůli Esmé jsem začal pěkně od začátku.

Tvářila se sice dost překvapeně, když se dozvěděla, že její muž měl bratra, který byl navíc ženatý a dokonce i zplodil dítě. Carlisle jí tiše tiskl ruku v té svojí, aby Esmé podpořil a zastavil tak i její pro teď zbytečné otázky. Z myšlenek jsem věděl, že nikdo v doslechu není, takže jsem se rovnou pustil i do osvětlování toho, kdo a co byla Bellina matka Lili.

„Enefred říkáš?“ mumlal si zadumaně pod vousy Carlisle a Esmé po jeho boku se jen posmutněle usmívala. „O tom už jsem kdysi něco slyšel. Vlastně i četl,“ pokračoval můj otec. „Když jsem nějaký čas bydlel ve Volteře, Aro mě nechal nahlédnout do jeho knihovny. Ta místnost byla jeho osobní království, protože v ní měl samé jedinečné svazky. Některé byly pouze originály psané ručně…“ vzpomínal zapáleně. Nechápal jsem, jak se kdy s někým podobným mohl přátelit.

Copak byl tak naivní?

 „Byla tam jedna kniha, která mluvila o mocné rase Energeticky studených, alias Enefredech. Podle jednoho starého příběhu původně vládli lidstvu právě oni. Snad prý ani nepocházeli z téhle planety. Pod jejich vedením měl svět vzkvétat a skutečně tomu tak i bylo, alespoň pár dlouhých tisíciletí. Nebylo jich nikdy mnoho. Král a královna a jejich nejbližší. On se jmenoval Enlil a ona Rani. Měli spolu dokonce i děti -“

„Děti?“ vypískla překvapeně Esmé a dlaní si celá šokovaná překryla ústa. Představovala si dva upíry s horou malých upírčat, ale tak to ani zdaleka nebylo, což jí hned vzápětí taky došlo a posmutněla.

„Ano, dva chlapce a jednu dívku. Byly to prý ty nejvýjimečnější exempláře s dary tak mocnými, že sám Enlil z nich měl neskrývaný strach, a proto je jednoho dne bez milosti povraždil. A z neznámého důvodu i vypil jejich krev,“ vyprávěl a moje matka jen vyděšeně poulila oči. Nedokázala si takovouhle krutost absolutně představit. Vlastní děti. Vlastní krev…

„Rani ho prý poté našla svíjet se v křečích mezi mrtvými těly těch nejdražších, co na světě měla. V ten okamžik se její bezbřehá láska proměnila v nenávist, jakou svět dosud nepoznal, a ještě předtím, než od něj utekla, mu stříbrným nožem vyřízla srdce a vyřkla nad ním strašlivou kletbu. Tři dny se prý potácel infernem, přičemž ho zaživa spalovaly nejhoroucnější pekelné plameny. A když se čtvrtého dne konečně probudil a osvobodil, byl úplně někým jiným. Tělo jako z kamene a navěky žíznil po krvi,“ dokončil Carlisle s pohledem zavěšeným do toho mého. „Myslel jsem, že je to jen mýtus, a pak úplný konec příběhu v knize nebyl. Chyběly v ní strany, jako by je někdo vytrhal -“

„Je mi úplně jedno, co Bella je nebo není, ale jestli jí ten hajzl zkřiví byť jen jediný vlas, bude jeho smrt o to bolestivější!“ vrčel jsem jak divoké zvíře, ale pudy jsem prostě potlačit nedokázal. Když se na to koukám kolem a kolem, upíři nakonec vzešli ze zla? A co Bella? Ona byla polovina z nás obou, zatímco jedna její půlka, shodou okolností ta silnější a čistší, nad ní přebírala kontrolu.

Měla projít proměnou a stát se tím, čím byla i její matka.

Telefon se opět rozdrnčel. Hodil jsem po něm rychlý pohled a ukončil tak moje šílené myšlenky. Na displeji blikalo Eliz. Těžce jsem si povzdechl a rozhodl se, že bude nejlepší to mojí sestřence pěkně všechno bez obalu vyklopit. Chopil jsem se tedy mobilu a přijal hovor, zatímco mi Esmé ještě v rychlosti osvětlila, co mají v plánu. Chtěli si to s Carlislem vevnitř znovu projít. Podívat se, jestli třeba v pokoji něco nepřehlédli.

Děkovně jsem jí to odkývnul a nařídil, že pokud cokoliv najdou, ať s tím za mnou okamžitě přijdou.

„Edwarde!“ vyjekl na mě rozezlený hlas.

„Eliz,“ vydechl jsem na oplátku zmučeně.

„Tak máš ji? Dej mi ji okamžitě k telefonu, protože tohle jí teda pěkně vytmavím! Nemůže jen tak zdrhnout bez toho, aby mi -“

„Prosím tě, buď teď chvíli ticho, sedni si a poslouchej,“ přerušil jsem ji tvrdě. „Jsem v tom motelu, kde se Bella ubytovala, ale není tu, protože -“

„Cože?“ zasyčela nechápavě.

„Nepřerušuj mě, je to moc důležité!“ obořil jsem se na ni vztekle a ona naštěstí skutečně mlčela. „Bellu unesl Defton,“ vysoukal jsem ze sebe ztěžka celou pravdu a na druhé straně přístroje bylo dlouhou dobu ticho.

„T-to je teda pěkně blbej vtip, Edwarde.“ Hlas se jí chvěl pod návalem emocí.

„Já nežertuju. Nechal tu po sobě mrtvolu recepčního, nějaké její věci a -“

„Víš jistě, že to byl on?“ pípla vyděšeně.

„Jo, cítil jsem ho tady.“

„To ne,“ fňukla zdrceně Eliz a mně se opětovně sevřel žaludek. A zase mi hlavu začaly bombardovat představy toho, jak ten zmrd moji… Ne! Ne, tohle si nepřipustím! Bella je silná holka a on se jí prostě nedotkne… Bezmocně jsem zaúpěl, když jsem si uvědomil, jak naivní to moje samochlácholení je. Věděl jsem úplně přesně, čeho všeho je ten dobytek schopný.

„Já...“ hlas se jí zadrhl a chvilku byl telefon opět němý, než pokračovala. „Hned přijedu. Musím pomoct, ona je moje -“

„Eliz!“ přerušil jsem ji. Něco uvnitř mi napovídalo, aby zůstala, kde je. Nevím, co to bylo. Jestli nějaký skrytý upíří smysl, který jsem prozatím nepoužil, ale na sto procent jsem věděl, že Elizabeth musí zůstat tam, kde právě teď je. „Nikam nejezdi! Mám takový divný pocit, že tě budu potřebovat tam, kde jsi. Defton tady nebydlí, takže tam, kde jsi ty, jsou i jeho věci a…“

„Chápu, mám mu prohledat byt?“

„Ne, zatím ne. Nechceme ho vyděsit. Za čtvrt hodiny tu bude jeden ochranář, co mi pomůže, než se k nám přidá i Raul. Vyrazíme ji hledat společně.“

„Hlavně ji najdi, prosím,“ skučela uvzlykaně Eliz.

„Najdu, neboj se. A toho zmrda zabiju! To ti garantuju!“ Celé tělo mi vibrovalo pod náporem vzteku a tou pro mě neochvějnou pravdou, kterou jsem právě vypustil z úst. I kdybych měl zemřít, on půjde se mnou!

„Edwarde?“ ozvala se vedle mě překvapená Esmé a v ruce svírala nějakou bílou plastovou tyčinku.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 38. kapitola - Bezmoc:

 1 2 3 4   Další »
32. Petronela webmaster
21.08.2013 [12:48]

PetronelaFajn, nepletla jsem se a za vším stál Deftn - hajzl jeden, tohle si neměl dovolit, Edward pěkně zuří a teď se ještě dozví, že je s ním Bella těhotná a odstřelí ho to úplně. Teď by přišel "jenom" o Bellu, ale po novém zjištění si uvědomí, že může přijít o víc, než jenom o ni - muže přijít o ni i jejich dítě!!!
No nic, valím dál, tohle si musím dočíst ještě než půjdu domů.

02.10.2012 [10:48]

Danka2830Kati, strašne dlho som nečítala, kvôli povinnostiam a všelijakým problémom ale toto čo je????? Nestačím sa čudovať... Preboha Defton, ja odpadnem. A čo jej spraví? Dúfam že jej neublíži, to by si nedopustila že nie? Mám zimomriavky po celom tele z tejto kapitoly Emoticon . Idem rýchlo čítať ďalej, inak krásne si to napísala, všetko som si vedela živo predstaviť... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30. Wera
14.05.2012 [15:38]

Weranaprsoto nemám slov ... Defton je vůl a doufám, že Edward je brzy najde. Bella snad bude v pořádku jen aby nepřišla podruhý o mimi a Ed ať si pěkně podá zmetka jednoho! A honem pokračování jsem zvědavá, jak to bude s Bellou a co Ed na test Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14.05.2012 [14:54]

klarushaNeeeeeeee, já věděla, že zase za vším stojí ten vůl Defton. Prosím, ať se Belle nic nestane. Ať ji Edward rychle najde a odnese do bezpečí. Ať Deftona zabije, aby Bell už nikdy neohrozil. A ať jsou ti dva spolu šťastní zdraví a ať vychovávají krásného malého potomka. Hinem pokračuj, protože se nemůžu dočkat dalšího dílu a hlavně Edwardovy reakce na těhotenský test (určitě bude nadšený). Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28. Dana S.
14.05.2012 [13:35]

Skvělá kapitola. Tak nějak si (drze) nepřipouštím, že bys Belle něco provedla. Dvakrát potratit ji snad nenecháš. To by bylo vážně kruté. Věřím, že ji v pořádku najdou. Ale ta legenda o Enefredech! To je něco. :-) Čichám, že jsi nám ji určitě nepředhodila jen tak. A Bella má ten vzácný závěs. Mimochodem, kde ho má! Proč ho nemá na sobě?? Jsem napnutá jak špagát. Rychle další kapitolu! Emoticon

14.05.2012 [0:55]

AfroditaAliceCullenTy jo ta legenda byla ohromojící. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
A Defton je zkurvenej zmrd!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26. LoveUfo
13.05.2012 [23:13]

Já věděla že je to ten blbeček Emoticon ! Ale strašně se těším an pokračování, protože jsem zvědavá co řekne Edward na ten těhotenskej test (pokud jsem to správně pochopila a je to ono). Moc, moc a moc se těším tak si prosím pospěš. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.05.2012 [23:39]

anissska(Děkuju moc za poslání, kikketko!!)

Juchůů! Tys mi udělala takovou radost tím, že to nebyl Edward... ale to je asi jediná radost... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Takže ten bídák, hnusák, blbeček Defton má Mazlíka u sebe? A co s ní jako chce dělat? Doufám, že se na ní bude jen dívat (maximálně!!!).
A Edík ji sice hledá, ale díky Deftonovi "ochranářovi" je to tak strááášně komplikované! Emoticon Emoticon Emoticon Edík to musí vymyslet! Teda ty to musíš vymyslet! Emoticon
A pak... jak Eda zareaguje na to, že je taťka? A rodina je ve smrtelném nebezpečí?
Už se moc těším! Bravo!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.05.2012 [23:05]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.05.2012 [22:59]

kikuskaKikk, ty si mi to zase spravila! Ty si to zase takto mrtvolne ukončila! Emoticon A ja som mala také tušenie, že nájdu ten tehotenský test a proste tak som sa tešila na Edwardovu reakciu a ty si mi to odsekla! Emoticon Povedz mi, ako to mám teraz vydržať do ďalšej kapitoly? Hmm? A na kedy ju to máš vlastne pripravenú? Emoticon Celkom by ma to aj zaujímalo... No a Defton... Hmm, poviem ti, myslela som si, že on už je uzavretá kapitola, že tohto idiota už nikto riešiť nebude, ale on na seba opäť upriamil všetku pozornosť, somár jeden sprostý! Emoticon A on nám našu chuderku Bells bije! Kikk, prosím, skroť toho idiota trochu, ja nechcem, aby nám Bells znova potratila, to by ju určite zabilo. Emoticon No a vďaka bohu, že má Edward aspoň toho Raula, pretože bez neho by sme boli v keli. Teraz už len čakám, pokiaľ sa objaví aj ten Zac, či ako sa volá a pôjdu pátrať po tom somárovi a Belle. Už aby to bolo! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Kikk, prosím, makaj, píš, rob! Umieram od nedočkavosti. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!