Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 33. kapitola - Náladová Bella

02.03.2012 (09:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 7017×

33. kapitola

Náladová Bella 

Bella

S Edwardem jsem po té jeho sprosté otázce, kterou mi tak drze poslal na mobil, nepromluvila přinejmenším další dvě hodiny, třebaže mě zahrnoval nespočtem dalších zpráv. Ke konci už jsem je dokonce ani nechtěla číst. A klidně to i na rovinu přiznám, že jsem byla pořádně uražená. Ranil moje křehké ego… Co si to vlastně vůbec dovoluje? Já mu dám, si ze mě střílet. Nebo to snad myslel vážně?

To by mě teda zajímalo, jak by se asi tvářil ten ňouma, kdybych si vzala na paškál jeho? I když… Nemůžu tvrdit, že jsem si ho taky nedobírala.

Kdy jsem se zatraceně takhle změnila? A proč mi najednou všechno leze na nervy? I sebemenší a nepodstatné drobnosti. Naprosté blbosti. To totiž není z mojí strany ani trošku normální. Nikdy jsem se nechovala takhle stupidně, jako nějaká přihlouplá, ofouknutá puberťačka, ale najednou, jako by někdo uvnitř mě otočil přepínačem a hodil do módu ‚Neustále podrážděná!‘.

Copak to jde?

Kam se tak najednou ztratila ta veselá holka, která si sama ze sebe dokázala udělat srandu? Že by to bylo tím spojením? Že bychom si u toho nesloučili jen vůně, ale i některé části našich povah? Osobností? Protože pokud to tak skutečně je, teď by ze mě snad měla být nesnesitelná a samolibá Bella?

Tohle já teda nechci!

Píp.

Zamračený pohled mi okamžitě sklouzl na mobil a dlaně se automaticky chytily pevněji volantu. Přečíst? Nepřečíst? Co když to je ale něco důležitého? No… Asi ano, když mi teď Edwardova zadní světla několikrát rychle zablikala. Tichounce jsem si podrážděně zavrčela pod nos, natáhla se po tom otravném přístroji a… Dost! Zařvala na mě zevnitř moje klidná a milá Bella, která toho už zřejmě měla tak akorát. I mně to začínalo vadit, ale jak se toho sakra zbavit?

Je to snad prokletí nebo co? Pochybuju, že to se mnou Edward takhle dlouho vydrží. A ani bych se mu nedivila, kdyby mě poslal do háje. A pak to podivné zvracení. Včera i dnes ráno…

- Zlato, potřeboval bych natankovat a ty jistě taky, takže u příští benzinky zastavíme. A ještě jednou… Moc mě to mrzí! Já to tak nemyslel a už si tě nebudu dobírat! Alespoň protentokrát… A taky to neznamená, že ti tyhle urážlivé móresy jen tak projdou! -

Cože? Ta poslední věta mě znovu pořádně podráždila, a třebaže ten konec Edward jistě myslel tak… Jak to umí jen on, znovu ve mně zabublal vztek. Asi vážně nechce, abych vychladla. Ne, spíš stojí o to, abych mu to naprala předkem mého nepoškozeného auta do zadku toho jeho naleštěného Volva!?!

Klid, Bells, klídek. Přece jsi rozumná, milá, hodná… No, koho že tady chci vlastně oblbnout? Samu sebe? Hm… Tím se to asi všechno vysvětluje. A navíc mi jako na zavolání k té mojí stále klesající náladě i hlasitě zakručelo v žaludku. Ještě tohle!

„Fajn,“ broukla jsem naštvaně a ani netušila, proč prostě nedokážu vychladnout. Cosi neznámého mi bez přestání načechrávalo žluč a já snad i začínala mít na Edwarda alergii. Což bylo jednoduše nereálné. To přece nejde!

Píp.

- Belli, tak už se na mě nezlob. Prosím… - Zakňoural ten kňourálek.

Odfrkla jsem posměšně a raději dál sledovala ubíhající cestu, teda spíš pozadí Edwardova uhánějícího auta. Cedule, kolem které jsme asi před deseti minutami projeli, tvrdila, že by se tu brzy měla objevit i ta slavná čerpací stanice, a taky, že ano. Ihned po dvou kilometrech na nás vykouklo ohromné kýčovité označení jedné velké benzinky. Nápis mi už z dálky udeřil do očí. Jednotlivá písmenka měl z oranžového neonu a pod ním ještě hlásal titěrným písmem rovnoprávnost všem.

No, uvidíme…

Zajela jsem do části pro lidi, vypnula auto, a vystoupila. Ani jsem si neuvědomila, že už jsme tak daleko, a tudíž i mnohem výš, což znamenalo nechtěné ochlazení. Ke všemu už bylo i pozdní odpoledne a jako na potvoru jsem byla vyhladovělá jako vlk. Ehm… Spíš jako medvěd po zimním spánku. Tělem se mi prohnala zima a zanechala po sobě na mé kůži jemnou husinu. Znechuceně jsem se otřásla.

Možná to nebyl až tak inteligentní nápad vyrazit na tak dlouhou cestu jen v krátké sukni?! Jenomže kdyby nebylo toho, pochybovala jsem, že bychom se cestou k bráně zastavili na tom zašitém místečku a konečně se taky pořádně odreagovali. Škoda jen, že moji nově rozjetou fantazii utnul postarší zapáchající chlápek, který se ke mně doštrachal v jedněch moc ,sexy‘ montérkách. S chutí si mě nepokrytě prohlížel, zatímco si ty svoje ušmudlané pracky utíral do jakéhosi stejně čistého hadru. Na hlavě měl vyšisovaný kšilt, ale byla jsem mu za něj vděčná. Ještě tak vidět ty umaštěný vlasy pod ním a…

Žaludek mi v tom momentě nebezpečně zanadával a vyhrožoval, že pokud ještě na něco podobného třeba jen pomyslím, okamžitě nahoru pošle na výlet alespoň moje žaludeční šťávy. Víc jsem toho v sobě stejně neměla.

„Mohl byste mi natankovat plnou?“ poprosila jsem s jemným náznakem úsměvu, i když to bylo více méně vynucené.

„Jasnačka, madam, jak si ráčíte přát,“ odpověděl mi úlisně a nemotorně se uklonil. Z toho oslňujícího úsměvu, který byl tak žlutý, že by mohl konkurovat i samotnému slunci, se mi na vteřinku zatmělo před očima. Naštěstí mi ta několikasekundová slepota ve zdraví pomohla přestát to divadlo přede mnou a mě v ten samý okamžik úlevně napadlo, že bylo štěstí stát od něj dost daleko na to, aby ke mně nestačil dorazit i jeho dech.

Ble! Hlad mě jak mávnutím kouzelného proutku v tu ránu přešel…

„Děkuju,“ dodala jsem věcně, zavřela auto a odešla k nádrži, abych ji mohla co nejrychleji odemknout. Potřebovala jsem se konečně vydat do toho slibně vyhlížejícího obchůdku. V tomhle momentě by mě to totiž lákalo všude tam, kde se prodávají alespoň žvýkačky. Na souhlas mi hladově zakručelo v žaludku, který zapomněl i na tu drobnou eskapádu před nedávnem, a já se za okamžik potěšeně vydala vstříc mému cíli s milionovým úsměvem na tváři.

Edward

Seděl jsem pokorně v autě, ale moje nálada nebyla vůbec smírná nebo umírněná. Nejenže jsem si to tou hloupou poznámkou u Belly rozházel, dokonce vydržela i přes dvě hodiny zachovat absolutní ticho. A to i mentální, což znamenalo jediné, že se na mě vážně pořádně zlobí.

Jak zatraceně moc mi ten její příjemný hlas chyběl. Nezpívala sice vůbec čistě, ale vzhledem k mým citům bych z jejích úst miloval i obyčejné krákání. Bože, tohle byl vrchol a… Já to věděl.

Cítil jsem se nepříjemně napjatý z téhle rozhádané atmosféry mezi námi a nepomáhal mi ani ten starej lidskej úchylák, kterému jsem do té jeho nechutné makovice bohužel viděl. Podle obličeje mého mazlíčka to nebylo nic příjemného, ale zachovala se k němu slušně i přesto, že ji sjížděl jak žhavou novinku v Playboyi. Měl jsem to jak z první ruky. Jeho myšlenky ji v okamžení úplně vysvlíkly a já nejenže zuřil jak šílený, ale navíc i můj rozkrok neuvěřitelně trpěl. Kdybych mohl, už dávno bych s tím zasraným šmejdem vymetl tu poplivanou zem, na které tak klidně postával, a jako třešinku na dortu si s jeho palicí zahrál kuželky.

No, jakmile mu hlavou proplula vzdychající Bella, která se nadrženě prohýbala pod jeho odporným tělem, měl jsem co dělat, abych zůstal sedět v autě. V mozku mi nepřetržitě šrotovalo. Co dál? Belle prozatím nic nehrozí, ale… je jen moje! To já mám nárok si tyhle věci představovat. Jen já! To je jen moje výsadní právo. Ústa jsem měl najednou plná jedu a bylo absolutně jasný proč. Nejraději bych si pochutnal na tom ujetým magorovi od pumpy, což ale taky nebylo zrovna možný vzhledem k tomu, co tu celý den vdechuje.

Takže na řadu přišel cirka pětapadesátý plán…

Nastartovat a pak to do něj bez milosti naprat! To je ono! Ruka mi samovolně vystřelila ke klíčkům, ale než jsem stihl nastartovat, moje Bella už si to spokojeně štrádovala do toho mini obchodu s chabou zásobou zboží a konečně nebyla naštvaná, takže ke mně sem tam přiletěla i nějaká ta její zbloudilá myšlenka. No, a tak tomu lidskýmu praseti prozatím zachránila život.

Potěšeně jsem se ušklíbl, okamžitě spokojený, že ji zase slyším. Měla pořádný hlad…

Nemohl jsem se jí divit, byla lidská, ačkoliv ne tak úplně. Mně by stejně nakonec bylo úplně volný, jestli je z Marsu nebo jiné blízké či vzdálené planety. Pro mě teď byla mojí nezbytnou součástí a mým životem. Bez mého křehkého mazlíčka bych nebyl ničím. A bylo mi taky nad slunce jasné, že bych se kvůli někomu tak nechutnému, jako byl ten člověčí odpad, co jí právě tankoval, vůbec rozčilovat nemusel. Jenomže to pro mě byla urážka mého mazlíčka. Tohle by si zvíře, obyčejná potrava, vůbec dovolovat nemělo.

Potřeboval jsem trochu uvolnit to nervové sevření, a taky bych nerad ještě před příjezdem zdemoloval auto, tak jsem raději skrz vitrínu sledoval, jak Bella doslova tancuje mezi regály se zbožím. Občas něco vzala do rukou, chvíli otáčela a četla a pak buď strčila do košíku nebo vrátila do regálu. Nakonec mi z dohledu zmizela kamsi dozadu, ale podle jejích teď jasně čitelných myšlenek si jen vybírala něco na pití.

Začínal jsem mít obavy, že z toho, co se chystala koupit, jí nebude zrovna dvakrát nejlíp.

Gumoví medvídci, sendvič s tuňákem a taky kuřetem, jakési další dva balíčky bonbónů, vodu a Colu. Vyskládala všechno se širokým úsměvem na pult, za kterým si ji znuděným pohledem prohlížela špatně obarvená blondýna. Za ten její světácký výraz bych jí nejraději alespoň nafackoval.

„Bude to všechno?“ optala se s despektem a přežvykovala u toho snad půl kila žvýkačky. Zavrzal jsem zuby o sebe tak hlasitě, až se vyděsil i ten lidský hnus, co mi právě natankoval plnou. Chystal se mi zaťukat na okýnko, abych mu postranní schránkou ve dveřích předal peníze.

„Ano,“ broukla tiše Bella, když si prohlížela ten náklad na pultu a přemýšlela, jestli jí to bude stačit. Sledoval jsem to přes okno a tomu ksindlovi opodál nevěnoval ani pohled. „Teda ne, ještě stojan pět v zóně A a...,“ odmlčela se, aby se mohla mrknout skrze sklo mým směrem, „taky číslo dva v Béčku,“ doplnil laskavě můj mazlíček.

„V zóně pro upíry?“ vypadlo z té nány překvapeně a začala horečně přemýšlet, proč by holka jako Bella platila za nějakou krvelačnou bestii. Kdybych tak mohl vylézt a promluvit si s ní o těch jejích sprostých myšlenkách. To by teprve viděla!

„Jo,“ pověděla rázně a vytáhla peníze z peněženky.

„Sto čtyřicet pět dolarů a osmdesát centů.“ Bella se nad tím nepřátelským tónem ani nepozastavila a rovnou jí nějaké bankovky podala do dlaně tak, aby se jí vůbec nemusela dotknout. Šikovná holka, celá po mně. Jakmile dostala nazpátek zbytek, pokusila se do náručí a všude, kde se dalo, pobrat ten… nákup.

Prodavačka ji posměšně pozorovala a neměla v plánu jí nabídnout ani malou igelitovou tašku, ale na jazyku ji pořád svrběla jedna všetečná otázka. Teda spíš víc než jedna, ale na ty ostatní by si asi nedovolila zeptat se přímo.

„Vy se s těma odpornýma zrůdama vážně paktujete?“ odhodlala se optat alespoň na něco.

„Prosím?“ vydechla celá překvapená a možná i mírně zhrozená Bella. Něco podobného nečekala. To bylo ovšem jen do doby, než jí to v hlavě všechno seplo. Tváře jí v momentě zrudly těžkým vztekem a přes myšlenky prodavačky jsem měl možnost si pořádně prohlédnout její nenávistnou tvář.

„No, jsou to zvířata a vy byste, mladá slečno, udělala líp, kdybyste…“

„Do toho, co nebo s kým mám, vám vůbec nic není,“ zavrčel výhružně můj okouzlující mazlíček a utnul tak další drzá slova té lidské potravy. „Nechápu, proč se do toho vůbec motáte? Ledaže by ten kec o rovnoprávnosti, co hlásáte venku, platil jen na lidi!“ obořila se na ni jedovatě a té krvavé konzervě za pultem padla mírně brada. „A jen tak mimochodem, sex s upírem je to nejúžasnější, co existuje… Nemáte ani páru, o co přicházíte, ale pochybuju, že by o vás nějaký třeba i jen pohledem zavadil!“ dokončila vztekle Bella, ale já se nezlobil ani náhodou.

Takže nejúžasnější? Vážně?

No, doufám, že mluvila jen o mně!

Prodavačka, pořád ještě s pusou dokořán, zhasla světlo nad našimi čerpacími stojany a překvapeně mrkala mým směrem. V hlavě jí běhalo tolik otázek a představ, až jsem se znechuceně oklepal. Dokonce ji ani ta mazlíčkova poslední věta nijak neurazila. Teda prozatím ne, ještě byla totiž duchem úplně mimo. Její představy právě okupoval nějaký černovlasý upír, kterého viděla celkem nedávno v severním ochranném městě, a moc se jí líbil. V představách ji teď vášnivě pozoroval a ona mu rukou přejížděla po hrudi…

A tak jsem raději z jejích myšlenek co nejrychleji vypadnul. Spíš se je pokusil blokovat…

Nastartoval jsem v momentě, kdy se mazlík konečně dostal k autu. Otevřela dveře na straně spolujezdce a všechen náklad ve vteřině naházela na sedadlo. Žaludek jí už poněkolikáté hladově zanadával, a tak jsem se chopil mobilu, abych jí mohl oznámit, že se přemístíme na parkoviště o kousek dál, kde se bude moct v klidu najíst. Odpověděla okamžitě.

„Fajn… Ale možná by bylo lepší, kdybych se najedla během jízdy? Rozhodně bychom neztratili drahocenný čas,“ tvrdila odhodlaně a mně se opětovně zatmělo před očima. Hněvem! Představit si, jak člověk, na jehož životě vám záleží tak, že stavíte jeho křehkou existenci nad svou vlastní, při řízení konzumuje jídlo a pití, aniž by se koncentroval na cestu před sebou, je vážně k vzteku a… strachu. Copak si o sobě myslí, že je nesmrtelná? Rozhořčením jsem tichounce zavrčel a okamžitě napsal, aby na to ihned zapomněla. Ty svoje stupidní nápady, ať si raději nechá pro sebe.

„No tak promiň, chtěla jsem, abychom tam dojeli co nejdřív…“ vybrblala popuzeně. Nasedla do auta a pak už mě jen následovala o kousek dál na místečko, kde jste mohli zaparkovat a odpočinout si. Já však musel zůstat uvnitř a to samé i Bella, protože jsem nehodlal riskovat její bezpečnost. Přece jen tu byl ten ušmudlanec od benzinky, který nás zpovzdálí neustále pozoroval, a jeho myšlenky se mi pořád ani trošičku nezamlouvaly. Nejraději bych mu vážně zakroutil tím jeho nanicovatým krkem.

Mazlík si vychutnával doslova každé sousto. Prvně si dala ten kuřecí sendvič a zakusovala, nebo spíš ukusovala k tomu hlavičky gumovým medvídkům, a to jen těm červeným a zeleným. Oranžové a ty žluté házela na sedadlo vedle sáčku. I bez mého užitečného daru bych pochopil, jaká příchuť jí chutná a jakou zrovna dvakrát nemusí. Byla spokojená a šťastná, že se může v klidu najíst, a tak jsem mohl pohodlně nahlížet do její hlavinky.

Na nic normálního nemyslela, snad jen na to, jak se chuť kuřete perfektně snoubí s tou tvrdou želatinou. No, fuj! Upřímně, poslední dobou jsem se cítil opravdu nějak podivně. Mohla za to Bella a to její zvláštní chování, co mě neustále znervózňovalo a zahrnovalo i nespočtem různých otázek, na které jsem si ale neuměl odpovědět. Alespoň prozatím ne. A to nejen ty neslučitelné chutě, ale i jiné podivnosti.

Copak to bylo normální?

Hned, jakmile zrušila celý sáček, samozřejmě jenom ty se správnou barvou, ty ostatní pak pohotově nacpala zpátky a otevřela si další. Tentokrát to bylo cosi velmi měkkého a nadýchaného. Vše stejné barvy a Bella se právě úplně rozplývala blahem. Její chuťové pohárky jistě nejen oslavovaly, ale zároveň se i radovaly z té záplavy dobrot. Mně to tak lahodně nebo lákavě rozhodně nepřipadalo a nebylo to tím, že jsem upír…

Jakmile konečně dojedla a zůstala jí už jen Cola, posbírala veškeré odpadky, vystoupila a vyhodila je do koše kousek opodál. Nelíbilo se mi to, protože ta svačina od benzínky na ni neustále se zájmem koukala, naštěstí si ale nic nedovolila.

Když Bella nakonec dosedla na sedadlo řidiče a pustila si rádio, mohlo se konečně vyrazit. Slunce už se nebezpečně blížilo k západu a nás ještě čekal pěkný kus cesty. No, a taky ta byrokracie u brány… Smírně jsem si povzdechl a zadoufal, že můj mazlíček ještě není moc unavený.

Bella

Už jsem se tím vším začínala pořádně nudit. Držela jsem bobříka mlčení a poslouchala jen rádio. Všechno okolo mě už pomalu začínalo dusit. Edwardovou pomalou jízdou počínaje a ukňučeným hláskem moderátora, který si už alespoň pět minut v kuse stěžoval na nebezpečnou situaci, v níž se podle něj celé lidstvo ocitlo, konče.

Basta!

Dost!

Pravý koutek se mi pomaloučku vyhoupl výš a oči se přivřely na úzké štěrbinky. Pohledem do zadního zrcátka se moje najednou rozjařená nálada přesvědčila, že za mnou k mému štěstí nikdo není. Kdo by se taky v téhle době vydával mimo hradby? Málokdo a navíc už bylo šero. Podle mých výpočtů bychom se tímhle šnečím tempem, kterým ten samolibý upír přede mnou řídil, dostali do cíle možná až příští týden a… Rozhodla jsem se to vzít do vlastních rukou. Zapřela jsem si záda pohodlně do kožené sedačky, pravou dlaní přejela něžně po kousku volantu a ještě spokojenější úsměv mi najednou prozářil celou tvář.

Vyhodila jsem levý blinkr a v tom samém momentě mi přiletěla zpráva na mobil. Tušila jsem, od koho to je, ale bylo mi to absolutně jedno. Zlobivě jsem na něj mrkla a měla tušení, že to můj upír určitě viděl, protože tomu neuniklo nikdy nic. Malinko jsem volantem cukla doleva.

Nemusela jsem ani nijak dlouho čekat a Edwardovo Volvo se hodilo do levého pruhu, aby mi tak zabránil ho předjet. Co ale asi chudáček nečekal, bylo, že to byl jen blbý trik, jak ho odlákat z cesty. V okamžiku, kdy přejížděl, jsem dupla na plyn a rychle přeřadila. Moje milovaná Audinka vystřelila kupředu takovou rychlostí, jako by ji vystřelili z kanónu. A jakmile byla naše okýnka na stejné úrovni, neodolala jsem a vyplázla na něj zlobivě jazyk. Bože, jak moc se mi líbilo tohohle cholerika věčně provokovat, teda v případě, když zrovna on neprudil mě. Tentokrát měl tvář skutečně tak zatuhlou, jako by na sedadle místo něj seděla ta nejkrásnější socha a ne živý tvor.

Ještě než jsem ho stihla předjet, vztekle zakroutil hlavou, abych to nedělala… Pozdě! Tahle šílenost mi už proudila krevním řečištěm a já potřebovala trochu vzduchu k létání. Chtěla jsem se cítit znovu dostatečně volná a divoká. Ne jen upjatá a neustále starostlivá nebo podrážděná.

Adrenalin mi zostřil smysly. Ručička na tachometru říkala, že si to kupředu valím téměř sto osmdesátkou, ale nakonec tenhle kus cesty byl teď rovný, jak mi šlechetně ukazovala navigace a byl by doslova hřích tuhle mašinku alespoň jednou za celou tu dobu, co ji mám, trošinku neprotáhnout. Pořádně provětrat. A kdyby se už nesmrákalo, stáhla bych i střechu. To jediné mi k dokonalé radosti skutečně chybělo. To a taky spokojený Edward.

Vypadalo to, že se tomu Volvu za mnou doslova zbláznil elektrický obvod. Divoce mu blikala všechna světla, troubil a držel se mi těsně za zadkem. Možná bych ho měla postrašit a dupnout na brzdu? Ne, přece si nezničím mého broučka. A tím jsem neměla na mysli Edwarda, ale moje autíčko, i když… Kdyby se něco podobného skutečně semlelo, pochybovala jsem, že by ta jeho mašina zůstala i nadále dostatečně vzduchotěsná. Pouhá myšlenka mi bolestivě zauzlovala žaludek. Snad není tak hloupý…

Nezpomalovala jsem a nadále se tou osvobozující rychlostí řítila směle kupředu. Slunce už bylo z poloviny schováno za obzorem. Tušila jsem, že k branám se dostaneme až někdy v noci, možná malinko dřív. No, doufala jsem v brzký příjezd, protože nohy už mi pomalu dřevěněly. A přestože jsme si s Edwardem po prvním i druhém natankování odpočali, teda spíš já než on, i tak mě bolel doslova celý člověk.

Pokusila jsem si tyhle stěžující myšlenky vyhnat z unavené hlavy.

Malinko jsem zeslabila muziku, ale moje vedoucí postavení jsem si sebrat nenechala. Bylo mi absolutně jasné, že kdyby Edward chtěl, už dávno by mě dokázal předjet, ale nepokusil se o to. Asi měl strach, že by mi přeskočilo a snažila bych se s ním závodit a… jo, měl úplnou pravdu! Spokojeně jsem se uculila a dál ostražitě sledovala cestu přede mnou.

Něco neurčitého mi napovídalo, abych byla velmi opatrná…

Edward

Když se před námi konečně objevilo posledních pět kilometrů k branám a bez ochranných rozprašovačů, malinko se mi ulevilo. Bella uháněla jako střelená a já ji následoval. Nikdo si nedokáže představit, jak vynervovaný jsem celou tu dobu, co přebrala štafetu a vedla nás po silnici ona, byl. Nutno dodat, že díky její rychlosti nám cesta utekla daleko rychleji, ale ty nervy…

Hbitým pohledem do zrcátka jsem se raději přesvědčil, že se mi na hlavě neobjevil nějaký ten šedivý vlas, nebo mi možná zšedlo úplně všechno? No, i když jsem byl nemrtvý a moje barva pleti byla téměř bílá, teď jsem musel být úplně bezbarvý. Ten děs z představy, že ji třeba během bouračky nedokážu zachránit, protože to sám nad vším tím stříbrem v okolí nemůžu vyhrát, byl úděsný.

Kdybych mohl, už bych ji zakousl! Takhle neuctivě se ke mně ještě nikdo nikdy nechoval!

Proč jen jsem se musel zamilovat do téhle praštěné lidské holky? Vlastně lidské ani tak moc ne.

Volant se mi kreativně vlnil pod nápory mých křečovitých stisků během cesty, a to na všech možných jeho částech. Úplně jsem ho zdemoloval. Všude byly otlaky a na některých místech byl dokonce i promáčklý. Tohle té malé potvoře vážně nedaruju. Prý plané výhružky? No, ještě uvidíme, kdo tady sliboval do větru a kdo naopak svoje slova dodrží… Měl jsem v plánu ji pořádně potrápit. Za všechno, ale hlavně za tuhle poslední eskapádu, protože kdyby upíři mohli dostat infarkt, byl bych už dávno pod drnem. Jak mě jen rozčilovala a úspěšně v okamžení vylila mou klidnou hladinu z břehů do okolí. Kdybych po ní alespoň tak nehorázně netoužil…

Tělo se mi nad pouhou představou našich spojených těl, které se ve stejném rytmu společně pohybují, chtivě otřáslo. Mysl mi okupovaly tak pikantní obrázky, až jsem měl na malý okamžik obavy o přežití mých kalhot. Hm, a už vůbec jsem se nemohl dočkat toho, kdy se za námi zaklapnou dveře hotelového pokoje a mezi námi už nebude žádná překážka. Jen my dva a sami…

To si ale budu muset ještě zatraceně dlouho počkat, třebaže v dáli se konečně dala vidět dlouhá, téměř nekonečná zeď, ke které jsme se rychlým tempem přibližovali. Před námi se konečně objevil tolik očekávaný mycí box. Jako první do něj samozřejmě vjela Bella, však dámy mají přednost a pak, ona byla přece jen přede mnou. Já jen tiše čekal, až se to rudě blikající světlo nad vraty změní na zelené a konečně vpustí dovnitř i mě.

Proces omývání byl sice zdlouhavý, ale jednoznačně potřebný. Když jste byl upír, stačila jen vnější očista, ale pokud se jednalo o lidskou bytost, musel se udělat i vnitřní úklid.

Jakmile bylo moje autíčko očištěno, vpustili mě konečně do další komory, kde už čekali nedočkaví ochranáři.

„Dobrý večer,“ oslovil mě formálně vyšší z dvojice a rukou ukázal směrem ke kanceláři. V tichosti jsem je tam následoval a přitom v hlavách ostatních hledal Bellu.

„Doklady,“ zabručel ten menší a vytrhl mě tak z mé špionáže. Nejen jeho tvář, ale i mysl mi naznačovala, že i když je výškově nižší jak já nebo jeho kolega, nedalo by mu žádnou práci nás srovnat. Zároveň. V duchu jsem si odfrknul a koutek mi znechuceně cuknul. Ze zadní kapsy jsem vytáhl peněženku se vším potřebným. Byl jsem tady rezidentem, takže stačila obyčejná kontrola.

„Edwarde!“ křiknul na mě z druhé strany Raul. Mávnul jsem mu na pozdrav a chtěl se věnovat těm dvěma blbům tady. Jemu to ale nestačilo, a hned co k nám došel, chlapsky mě objal a poplácal po zádech.

„Hej, Johne, dej si pohov, tohle je přece Cullen. Syn doktora,“ pověděl rázně Raul a jeho slova byla mířena tomu ochranářskému prckovi. Ten si jen posměšně odfrknul.

„Pravidla jsou pravidla,“ prohlásil tvrdě a začal něco cvakat do počítače. Můj jediný skutečný kamarád a shodou okolností i ochranář, se na mě mile usmál.

„Jak se má Annabeth?“ optal jsem se zvědavě, ačkoliv moje mysl sondovala, jak je na tom můj mazlíček. Podle myslí ostatních, kteří s ní měli co dočinění, byla právě ve sprše. Její myšlenky jsem ale neměl možnost slyšet, takže byla opět naštvaná?

„Fajn, dneska si vyměnila službu v obchodě s kolegyní, abychom pak doma mohli být společně,“ zapěl natěšeně Raul a jeho nedočkavé myšlenky mi zcela jasně ukazovaly, co má dnes večer v plánu. Romantiku, tedy více méně spíš postelovou romantiku. Dřív jsem se jeho sentimentální dušičce posmíval, když jsem mu pomáhal přes myšlenky Annabeth jak na ni a teď už jsou spolu téměř jedno století. A jako jedni z mála i oni si sloučili vůně. Je to posesivní krok, a to vlastně z obou stran, ale taky jediný způsob jak dát jasně najevo, že dotyčný nebo dotyčná je jen vaše.

„Tak si to pořádně užijte,“ brouknul jsem spokojeně a spiklenecky na něj mrknul. Jemu se však nechápavě zkrabatilo obočí a pak vyděšeně nasál vzduch. V jeho očích zaplálo poznání, ale nikterak spokojený výraz to nebyl.

„Ty… sis našel člověka?“

 ____________________________________________________________________ 

Tuhle kapitolku jsem ze sebe doslova soukala na sílu, takže to na ní jistě jde taky poznat. Doufám, že příště už to bude lepší. Kikky

  ____________________________________________________________________

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 33. kapitola - Náladová Bella :