Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 3. kapitola - Depresivní minulost

Cullenovy po bitvě


Nikdy neříkej nikdy 3. kapitola - Depresivní minulostTentokrát to bude z pohledu Isabell. Setkání s bývalým upířím přítelem Deftonem, ale i s nečekaně namyšleným vegetariánem Edwardem. Kdo se Vám bude zamlouvat nejvíc?

 


 

 

3. kapitola

Depresivní minulost



Bella

 

       Dveře od krámku hlasitě cinkly a dovnitř vstoupila mladá maminka. Před sebou táhla kočárek s miminkem a v náručí měla ještě jedno, asi tak o dva roky starší, než toho drobečka, který tak krásně spinkal. V momentě mi hrkly slzy do očí, ale urychleně jsem je zapudila. Nemohla jsem si teď dovolit vzpomínat. Jenže to nešlo. Bože, tak moc to pořád bolelo!

       Zhotovila jsem její objednávku, a když odešla, nohy se mi podlomily a já se svezla do sedu na podlahu. Výhled se mi zamlžil a ruka mi automaticky vystřelila k podbřišku. Tam, kde před čtyřmi lety vyrůstal život. Milovala jsem ho, a ani po tak dlouhé době nedokázala zapomenout. Kdyby se mi dneska nezdálo o smrti rodičů, asi bych nebyla tak přecitlivělá, ale tyhle dvě největší tragédie mého šíleného života mě budou provázet až do konce mojí existence. 

       Možná to už ani nebude dlouho trvat… Ta idea byla tak osvobozující. A najednou se to ve mně všechno zhroutilo.

       Sbalím si věci, dám si poslední lahvičku té zatracené medicíny a odejdu. Nejde, abych Elli vystavovala ještě většímu nebezpečí, než doposud. Ona je jen obyčejná upírka, za to já? Co vlastně jsem? Zrůda! Neměla bych na tomhle světě vůbec být. Někdo mi snad dovolil existovat jen tak z žertu? Nebo třeba proto, abych až do skonání trpěla? Jak malá holka jsem se naprosto bezbranně rozbrečela. Přitáhla jsem si nohy k tělu a objala je pažemi. Tohle už opravdu nezvládnu… Tvářit se, že je všechno v pohodě, ačkoli to tak vůbec není. A nikdy nebude!

       Jako by něco chtělo potvrdit moje slova, z nosu mi ukáplo pár kapek krve. Super! Nadávala jsem v duchu. Ta čistě bílá blůzka už není tak bílá jak bývala. Vylétlo ze mě povzdechnutí, otřela jsem si oči, přidržela si prsty u nosu, abych tak zabránila dalšímu ušpinění a vstala. Brnkla jsem Naffi, aby mě skočila vystřídat. Naštěstí neprotestovala a za deset minut už mě nahrazovala u pultíku.

       „Díky Naff,“ broukla jsem rozechvěle.

       „Nemáš vůbec zač, tak už běž! Dneska nevypadáš zrovna v kondici.“ Hm. Opravdu? Jako bych to už dneska od někoho neslyšela.

      Znovu jsem si na záchodě opláchla obličej, ale slzy se mi prostě pořádně zastavit nepodařilo. Vypadalo to zas na jednu z mých dlouhých a ukrutně bolestivých depresí. Jenže já nechtěla ubližovat i Elli. Civěla jsem na můj žalostný obličej do zrcadla a přemýšlela, co pro mě bude nejlepší do budoucna?

        Odejít?

       Blůzku jsem vyměnila za náhradní černé triko a oči bezpečně ukryla pod slunečními brýlemi. Po cestě domů jsem byla nucená párkrát otřít mokré tváře, které ale stejně nemohly jen tak uschnout, protože ten příval slané vody, který je znovu a znovu zaléval, nechtěl ustat. A to hlavně z toho důvodu, že jsem před očima pořád viděla toho sladkého broučka klidně spinkajícího v kočárku pod peřinkou.

       Elli by ještě doma být neměla, což byla nepatrná výhoda. Hodinky na zápěstí ukazovaly poledne, a to znamenalo, že moje jediná kamarádka, sestra a matka v jednom je ještě v práci a zůstane tam alespoň do pěti. To byla doba, kdy jsem měla končit i já. Jendou pro vždy už budu muset shromáždit dostatek té zatracené kuráže, sbalit se a odejít. Jenomže i pouhá myšlenka trhala mé už tak polomrtvé srdce na další ještě drobnější kousíčky. Někdo mi zastoupil cestu. Unaveně jsem pozvedla hlavu a s ní i koutky. Falešně a jen nepatrně.

       „Bell,“ oslovil mě Defton. Byl to jeden z našich upířích ochránců. Teda přesněji jižní ochranná linie tohohle města. Vysoký, svalnatý a hlavně překrásný. „Nevypadáš moc dobře,“ řekl mi to, co už jsem dneska slyšela tolikrát.

       „Ahoj Dý,“ zaskřípala jsem mezi zuby. Vynucený úsměv mi ozdobil tvář. „Díky, ale rozhodně nejsi první, kdo mi to říká.“

       „Není ti dobře?“ vyptával se dál. Naprosto starostlivě.

       Věřila jsem mu, že má o mě strach. Nedávno to byl právě on, s kým se mi život malinko zlehčil, i když ne úplně. Navíc to byl pořádný kus upířího chlapa, kterého by chtěla kterákoliv, ale on měl prozatím oči jen pro mě.

       Tenkrát byl v baru společně s dalšími ochránci. A jelikož tenhle podnik patří Elli, slízá se tu jak lidská, tak ta upíří společnost. Já tu noc výjimečně vypomáhala za barem, protože jedna ze stálých zaměstnankyň měla zřejmě něco mnohem lepšího na práci, než obsluhovat, protože se nedostavila.

       Všimla jsem si, jak po mě se zaujetím pokukuje a docela mi to pozvedlo moje pochroumané sebevědomí. Bylo ihned vidět, jakým způsobem jsem ho zaujala. Nebylo to kvůli mojí krvi, vzhledem k tomu, že tahle jižní parta jí mohla mít mraky. Navíc se nestávalo, aby upír chtěl po člověku něco víc, než právě jeho krev a nic víc. Abych to doplnila, náš sortiment v baru obsahoval všechno, od alkoholu ke krvi. Naštěstí jen v lahvích, které stačilo ohřát.

       Def mě tu noc pozval na panáka a bylo mu naprosto fuk, že se na nás jeho kolegové a ostatní jeho druhu dívají jaksi přes prsty. Samozřejmě ani ta lidská rasa na to naše neviné flirtovaní nekoukala nijak nadšeně. Zkrátka to bylo něco jakoby zakázaného, ačkoli to tak vůbec nebylo. Zkrátka jen jedna strana pohrdala tou druhou.

       Zůstala jsem s ním půl roku a pak to ukončila, protože mi ho bylo líto. Nechtěla jsem, aby se k němu ostatní chovali nespravedlivě jen proto, že chce být se mnou. Ačkoli nikdo netušil, že s člověkem mám tak společné jedině lidské funkce. Sloužilo to jako kamufláž mého druhu, ale stejně to asi bylo k ničemu, když to vypadalo, že jsem poslední žijící exemplář.

         Z mého přemýšlení mě vytrhl Dý.

     Pohladil mě po tváři a malinko se ke mně naklonil. Ne! Křičel můj mozek, nemůžeš do toho zase tak lehce spadnout! Nemohla jsem znovu dopustit, abychom se vrátili zase na začátek. O krok jsem couvla a nechala jeho ruku klesnout zpět k tělu.

       „Tak… Jak to jde v práci?“ zajímala jsem se. Momentálně se však netvářil nijak moc šťastně.

       „Ale jo, jde to,“ povzdechl si a prohrábnul vlasy. „Dostal jsem hlášku ze severu, že někdo ohlásil návštěvu k Elizabeth, tak to jdu jen pro jistotu zkontrolovat.“

       „Cože?“ vyhrkla jsem zmateně. Ona mi nikdy neřekla, že kromě mě ještě někoho zná. Teda ani člověka nebo upíra, před kterým bychom neutíkaly. „Kdo?“

       „Nějaký Edward Cullen, vegetarián, z městečka Forks,“ odříkal informace, které si mohl dovolit pustit do oběhu.

       „Neznám,“ vypadlo ze mě vyděšeně. Sundala jsem si brýle, posadila je na temeno hlavy a shrnula tím všechny neposlušné vlasy, které mi doposud padaly do obličeje.

       „Tys plakala?“ Z jeho úst to znělo jako obvinění, když ke mně zas o krok přistoupil.

       „Jo, ale už je to v pohodě,“ vymlouvala jsem se. Nikdy jsem se s ním o mé tajemství nepodělila, ale teď jsem se co nejdříve potřebovala dostat domů a zkontrolovat, zda je tam všechno v naprostém pořádku. Musí být!

       „Doprovodíš mě?“

     „Jasně, stejně mám namířeno právě k vám,“ vydechl měkce a chytil mě okolo ramen. Neměla jsem ho nechat, jenže to byl po dlouhé době tak nádherný pocit bezpečí.

       Tihle upíři ochránci byli vlastně zvláštní tvorové. Nebyli tak úplně podobní těm ostatním. Na ramenou a zádech měli zvláštní znamení a barva jejich očí nebyla ani rudá ani zlatá, ačkoli se živili lidskou krví. Dokonce bych řekla, že neměla ani nijak lidskou barvu. Nikdo však nevěděl proč tomu tak je. Lidmi však pohrdaly oba druhy stejně silně. Ovšem až na nějaké výjimky, že?  Jinak mezi nimi nebylo až tolik rozdílů…

       Podobní Defovi disponovali schopnostmi jak fyzickými, tak psychickými. Jejich dary byly daleko vyvinutější a efektivnější, než ty u obyčejných upírů. A tak, když vymizela valná část lidské populace, byli to právě oni, co vybudovali tato města a nominovali se jejich ochránci. Člověk tu měl být v bezpečí, pokud každý měsíc daroval určité množství krve. Tolik, kolik je neohrozilo na životě.

        A ostatní? Buď se spokojili se zvířecí krví, nebo vyvražďovali to málo lidí, které ještě zbývalo. V novinách jsem se dokonce nedávno dočetla, že kdesi v Africe si vysoce postavení upíři založili líhně. Něco tak odporného a zvrhlého mohlo napadnout jen ty vyvrhele bez duše.

       Tady byl jak městský život, tak menší vesničky. A všechno fungovalo téměř tak jako dřív.

       Společně jsme došli až k bytu. Def měl pořád ruku okolo mých ramen, když jsem hledala ty zaštrachané klíče v mé trochu větší kabelce.

       „Dý, sundej tu ruku! Nechci, aby se na tebe zase koukali přes prsty!“ napomenula jsem ho příkře. Musela jsem mu to jednou provždy zakázat, i když to bylo naprosto dokonalé. Uklidňující. Starostlivé. Jenže to nešlo. Chtělo se mi zase začít brečet, Def mě však drapnul za ramena a otočil čelem k sobě.

       „Isabello, kolikrát ti to ještě budu opakovat?“ zvyšoval na mě ten jeho podmanivý hlas. „Mně je úplně jedno, kdo si co bude myslet!“ zavrčel. Neubránila jsem se malému fňuknutí a zachvění.

       „Promiň, nechtěl jsem na tebe být hrubý,“ omluvil se a podíval se na mě tím svým nádherně konejšivým pohledem. Jeho oči měly světle modrou barvu s nádechem ametystu, která byla nejsilnější okolo zorniček a postupně se vpíjela do té druhé, až se v té záplavě modré nakonec úplně ztratila. Byl nádherný, jedinečný a já mu nechtěla ničit život. Nebylo by to ode mne správné. Měla jsem ho sice šíleně ráda, ale láska? Nevím… Část mého srdce prvně odešla společně s mými rodiči, a pak i s tím drobečkem, kterému bylo zakázáno se narodit. Jediná osoba, která mě tu ještě držela a lepila ty rozcupované kousky k sobě, byla Elli.

       „To nic,“ odpověděla jsem věcně a dál hledala klíče, a jakmile se mi je konečně podařilo vylovit, odemkla jsem.

        „Elli!“ křikla jsem do bytu. Cesta od vstupní chodby až k domovním dveřím byla najednou daleko delší. Srdce mi splašeně vyhrávalo.

       „Bello!“ zahulákalo nazpět to moje zlato, než se překvapená objevila ve dveřích. „Defe! Co ty tady?“ tvářila se teď ještě překvapeněji, než před chvílí. „Vy dva jste zase spolu?“ vykoktala překvapeně.

          „Ne,“ dodali jsme oba dva naráz.

       „Ne,“ zopakoval Dý a mně neunikl ten jeho bolestivý podtón. Pohladila jsem ho po paži, když se za Elli zjevil ten neznámý upír, kvůli kterému jsme tak spěchali. V momentě si mě Def strčil za svoje obrovské tělo a udělal tak ze sebe štít. Bože, jak jsem milovala tuhle jeho ochranářskou povahu, i když mi občas taky lezla na nervy.

       „Přišel jsem na kontrolu. Ze severu přišlo hlášení, že máte návštěvu a já se potřeboval přesvědčit, že je všechno v pořádku.“

      „Naprostém,“ dodala radostně se spokojeným úsměvem moje šťastná spolubydlící. Takhle jsem ji už hodně dlouho neviděla. „Co tady ale děláš ty, Bello? Nemělas být ještě v práci?“ vyptávala se zvědavě, a přitom si nanejvýš zaujatě prohlížela mého bývalého.

       „Byl jsem na cestě sem, když jsem si jí všiml, byla nějaká…“ Zbytek už však nestihl doříct. Nenechala jsem ho, a ačkoli byl dost vysoký, stejně se mi podařilo připlácnout mu dlaň na pusu. Elli se nesměla nic dozvědět.

       „Nešťastná a plakala,“ vyflusl ten vyvrhel, který se doposud nepředstavil.

       „Co se ti zatraceně stalo?“ vyhrkla zmateně a vytáhla mě zpoza Dýho zad, který na to následně zavrčel.

      „Nic, já… nebylo mi dobře,“ zamumlala jsem potichu a doufala, že ten neznámý neprovalí víc, vzhledem k tomu, že jistě disponoval nějakým darem. Zřejmě dokázal číst v mysli?

       „Jo, trefila ses,“ odpověděl mi na moji nevyřčenou otázku právě ten onen.

   „Edward Cullen,“ vyštěkl namyšleně a natáhl ruku k Dýmu. Ke mně samozřejmě ne. To se dalo čekat, zase jeden, co pohrdá lidmi…

     „Zase trefa, maličká,“ odfrkl jízlivě. Jestli tohohle cynika budu muset snášet dlouho, zešedivím. Nebo mu možná vrazím stříbrný kůl do oka!

       „Tak to aby ses připravila a začala trénovat,“ pohrdlivě se usmál.

       „Přestaň mi laskavě sondovat v hlavě!“ Kreténe!

       „Ale ale, maličká se nám nějak rozčiluje?“ To už jsem drtila zubní sklovinu o sebe, jak jsem byla vytočená. A ani si neuvědomila, že je to po dlouhé době docela příjemná emoce.

       „Edwarde!“ napomenula ho Elli káravě.

       „Co je? Vždyť víš, jak se koukám na lidi,“ ohradilo se to budižkničemu.

       „Jo, ale tohle je Bella! Jediná lidská bytost, na které mi opravdu záleží. Tak tě prosím, zkus se alespoň chovat slušně,“ kázala mu naštvaně. Podle mě bude stejně nedoslýchavý…

     „Fajn!“ zavrčel a propaloval mě zhnuseným pohledem. Koutky se mi zvedly nahoru, v náznaku úsměvu, ale moji vítěznou náladu zhatil Defton.

       „Bello, jestli chceš zůstat u mě, já nebudu proti,“ pověděl z ničeho nic můj ochranář. Pohladil mě po tváři a natěšeně se usmíval. Vypadalo to, že mě má opravdu rád. Možná by to bylo nejlepší, alespoň by mi ten Ellin přítel nemohl lézt do hlavy a hlavně na nervy, jenže mi taky bylo jasné, jak by to mezi mnou a Deftonem skončilo.

       Uslyšela jsem pohrdlivé odfrknutí a věděla, že pochází od toho protivného vegetariána. Co ale ten mohl vědět o citech? Nic! Je to jen kamenná troska, která se musela přizpůsobit životu a začít krmit zvířaty.

       „Grrrrrrrrr,“ zlostně na mě zavrčel… Edík. Ano, takhle mu budu říkat. Ale z mého rozjímání mě vytrhlo další zlověstné zavrčení, tentokrát z opačného konce. Dý tentokrát provrtával pohledem Edwarda a nebezpečně cenil zuby.

       „V pohodě,“ šeptla jsem a pohladila ho po zádech. Okamžitě roztál.

       „Tady tě teda nenechám!“ vyštěkl směrem k Elizabeth, jako bych byla nesvéprávná a chtěl tak rozhodovat i za mě, což mě opět vytočilo.

       „Ne, zůstanu tady!“ odmítla jsem rázně. „Je tu i Elli a ona by nikdy nedovolila, aby se mi cokoliv stalo. Vždycky tu pro mě byla a vím, že ani tentokrát neudělá výjimku.“ Elli se při mých slovech málem rozplývala blahem. Za to Edward se tvářil divně, jako by mu bylo špatně od žaludku.

       „Fuj, přestaň s tím!“ zakřičel najednou na Defa.

       „Co se děje?“ vyptávala jsem se zvědavě, stejně tak i moje sestřička.

       „On,“ postěžoval si a namířil ukazovák na Deftona, „mi právě ukazuje vás dva, když… Bože…“

       Defton se usmíval jak měsíček na hnůj a já zuřila. Šťouchla jsem ho do žeber, aby s tím urychleně přestal. Představa, že ten ničemný Edward nás viděl v Dýho mysli dělat různé věci, mi zrovna dvakrát nepomáhala. 

          Proč to vůbec udělal?

       „Protože ví, jak pohrdám lidmi!“ štěknul Edward s ohrnutým nosem. „Neschvaluju nic jiného, než se z nich krmit,“ lamentoval dál, „a tohle je jako… obcovat s krávou!“

       Tentokrát už jsem Deftona v klidu udržet nedokázala. Se zvířecím zavrčením skočil po Edwrdovi a přišpendlil ho pod sebou. A ačkoli byl ten cvok čtenář myslí, tohle bylo tak rychlé a nečekané, že nestihl zareagovat.

       „Ještě jednou Isabellu přirovnáš ke krávě… a vyrvu ti to tvoje zasraný, chladný srdce přímo z hrudi! Na to vem jed!“ syčel vztekle ochranář. „Jasný?“

       Edward neodpovídal, ale vrčení mu opětoval stejně tak hrozivé.

       „Je to můj pohled na život, a s tím už asi nic moc neudělám!“ cedil skrze pevně sevřenou čelist Edward. „Ale slibuju, že nahlas už to nikdy nevyslovím,“ zakončil s takovou dávkou odporu, až mě z toho píchlo u srdce.

      „Fajn! A slib taky, že se jí ani prstem nedotkneš,“ vyštěkl stále nespokojený Defton.

      „Dobrá!“ zahulákal poraženě ten blbeček, který nebyl schopný se ani pořádně bránit. Byla jsem na mého ochránce tak moc hrdá.

       „A jen abys nezapomněl hochu,“ dodával klidným hlasem. „I tys byl kdysi ta kráva. Skoro všichni upíři bývali, takže mi jaksi nejde na rozum, kde se ve vás najednou bere všechen ten odpor a pohrdání.“ Natáčel hlavu a pozoroval Edwarda tak, jako by to byl jen odporný hmyz, který je nutný co nejdřív rozšlápnout.

       „Dý,“ oslovila jsem ho prosíc. „Nech ho, vždyť víš, jací upíři jsou,“ povídala jsem mile, snažila jsem se ho uklidnit. „Teda většina…“ opravila jsem se. Úplně všichni takový rozhodně nebyli.

       Elli ho opatrně chytla za rameno a pokusila se Dýho z Edwarda zvednout a naštěstí se nechal, ačkoliv měl ledově chladný pohled neustále zapíchnutý do objektu pod sebou. A stejně tak koukal i Edward na něj.

       Když už konečně stáli oba dva, vytáhla jsem Deftona znova na chodbu a na moment zavřela dveře ve vítané intimitě, i když s tím dotěrným čtenářem myšlenek mi to bylo stejně houby platný. Nedalo se nic dělat, Edward byl sice nechutně protivný a namyšlený floutek, ale na vztah mezi mnou a Deftonem se díval přesně tak, jako ostatní. Skoro všichni jsou stejní. Bezcitní. Bez duše. Právě proto jsem byla naprosto přesvědčená, že Dý ji tam někde uvnitř má, stejně tak Elli a kdysi i můj táta.

       „Hele, asi bys už měl jít. Děkuji za doprovod, a za to jak ses mě před tím vegetariánem zastal, ale on měl pravdu! Dý, všichni by se na náš vztah dívali jako on, chápeš? A já tohle pro tebe nechci. Ty jsi opravdu výjimečný a zasloužíš si někoho lepšího, než jsem já,“ vymlouvala jsem mu horlivě touhle jeho obsesi mou osobou. Copak tu nebyla nějaký překrásná upírka, která by ho dokázala zlákat? 

       „Bell,“ zaskuhral, „vždyť víš, že mě nezajímá, co si o nás budou myslet ostatní. A už vůbec ne někdo, jako tady tenhle,“ vyštěkl a vztekle mávnul ke dveřím. „A jednu věc vím na sto procent,“ vydechl rozechvěle. Podíval se mi hluboko do očí a já se najednou v tom oceánu málem utopila. „Ty jsi všechno jenom ne obyčejná. Cítím to, vím to tady uvnitř,“ pověděl procítěně a přitiskl si ruku na srdce. To moje se najednou chtělo rozběhnout mnohem, ale mnohem rychleji. A třebaže jsem se s ním cítila naprosto bezpečně, tak mé největší tajemství jsem mu prostě jen tak odhalit nedokázala. Věděl, že mi královští zabili rodiče, to ano, ale že jsem kdysi přišla o malé, to nevěděl a ani to, kdo ve skutečnosti jsem. Tohle tajemství znala pouze Elli.

       „Dý,“ povzdechla jsem si poraženě a snažila se od něj udržet odstup, ale on ho v jednom momentě rázně překonal a zaútočil na moje rty. Ach, tohle mi tak moc chybělo. Jeho dokonalé a ochranářské objetí a pak ty polibky, ve kterých se toho vždycky tolik odráželo. Teď například spokojenost, štěstí a nesnesitelná touha. Podobně mu odpovídala i má ústa, ale naši malou toužebnou chvilku přerušila Elizabeth, která jaksi nečekaně otevřela dveře.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 3. kapitola - Depresivní minulost:

 1
7. Petronela webmaster
18.08.2013 [20:50]

PetronelaEdward by si zasloužil jednu přes hubu, jak se choval, ale jinak musím říct, že jeho postavu vykresluješ super - ten jeho pohled na lidi se mi protiví, ale je to opravdová změna a líbí se mi to.
Stejně tak i Dý, už teď jsem propadla jeho kouzlu a to je tam teprve chvíli. Ten jeho ochranářský instinkt se mi opravdu líbí Emoticon.

01.03.2012 [19:47]

klarushaEdward mě štve čím dál víc. A Dafton ten je skvělý. Samozřejmě doufám, že nakonec to všexhno skončí E+B. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. kikuska
05.12.2011 [21:09]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Wera
13.10.2011 [9:56]

Wera Emoticon Emoticon Emoticon

11.10.2011 [9:12]

Danka2830Noooo tak to som zvedavá ako sa toto bude vyvíjať ďalej... začala som čítať ešte len dneska tak uvidíme... zatiaľ ale chválim...!!! Emoticon Emoticon Emoticon

05.10.2011 [15:01]

ForevergirlOpäť dokonalosť. Edward nemal chybu, keď čítal Belle myšlienky, ale vidím, že to bude ešte poriadne zložité, keďže Edward neznáša ľudí, ale Bella dokáže zázraky. :D
A Defton? Fakt neviem, čo si mám o ňom zatiaľ myslieť, ale hlavne, že je starostlivý o Bellu a chránil ju. Utekám ďalej, je to božské. Emoticon

1. lady
31.05.2011 [19:26]

Jak to že může číst Belle myšlenky, je to tím že není člověk, ale i přesto by mohla mít ten dar ne Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon jinak pěkná kapitolka Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!