Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 2. kapitola - Hledání ztraceného

Nikdy neříkej nikdy 2. kapitola - Hledání ztracenéhoKapitola je z pohledu jak Edwarda, tak Elizabeth.

Jinak přeji Všem veselé Vánoce a šťastný Nový rok! Ciao!!!

EDIT: Článek neprošel korekcí. 

Upraveno. 

 

 

2. kapitola

Hledání ztraceného

 

 

Edward

 

          Kolik času už vlastně uplynulo? Sám netuším. Naposledy, kdy jsem Elizabeth viděl, to bylo zhruba přes půlku století zpátky. Dodnes jsem nepochopil, jak se mi v jednom jediném dni dokázala tak jednoduše ztratit. Naštěstí má však tenhle smutný příběh šťastný konec. Podařilo se mi vypátrat městečko, kde Elizabeth bydlí. Má dávná známá, nebo bych měl možná podotknout sestřenice, vzhledem k tomu že je skutečně má doposud jediná žijící příbuzná. Zkrátka někdo, kdo by se mnou měl společnou krev, kdybychom oba nebyli upíry. A to je v dnešních dobách vzácnost.

       Kde jen jsou ty zlaté časy, kdy jsme všichni společně a beztrestně lovili tu lidskou havěť? Kdyby tě tak slyšel Carlisle, napomenula mě mysl, tomu by se asi proud tých myšlenek dvakrát nezamlouval. No a co?

      Vím, možná je ode mě malinko sprosté, nazývat to lidské nic obyčejnou havětí, když jsem i já kdysi dávno býval pouhým člověkem, jeden z nich, že? Přesto… Jsem to zase jen já, kdo se na potravním řetězci, díky bolestivé proměně, vyšplhal úplně na nejvyšší možnou příčku. Zaujímal jsem nyní první místo v potravním řetězci. A zaslouženě! Byl jsem na samém vrcholku té pomyslné pyramidy, takže nějaký zbytečný soucit s těmi pode mnou? O tom nemohla být řeč! Nic pro mě.

      Sice se teď lidé lovit nesměli, teda ne v tomto městě, protože je chráněné, ale mně to bylo v celku jedno, stejně jsem už skoro půl století žil na krvi zvířat. Dá se říct, že jsem si na to i parádně zvyknul. Navíc můj adoptivní otec Carlisle a jeho manželka, má adoptivní matka Esmé, jsou na mě právem pyšní. Stejně tak na mé čtyři sourozence. A i když jim říkám rodino a mám je svým způsobem rád, ačkoliv si někteří myslí, že takového citu nejsem vůbec schopen, tak daleko víc příbuzenství sdílím právě s Elizabeth.

       A to je jeden z hlavních důvodů, proč ji už pomalu třicet let nepřetržitě hledám. Díky městským databázím, které si teď tyto nově zbudované ochranné spolky zavedly, se na mě konečně usmálo štěstí.

 

 

       Vykračoval jsem si nenuceně po chodníku, a přitom pozoroval čísla ulice, kde měla Eliz bydlet. Některé ženy mého druhu si se mnou občas vyměnily flirtovné pohledy a ty lidské raději klopily oči. A dobře dělaly. Moje sebeovládání totiž nebylo dokonalé, takže nějaké zamilované pohledy od krvavé konzervy bych nemusel rozdýchat. Stačilo mi to kdysi dávno na středních nebo vysokých školách, tehdy jsem si musel na něco tak podřadného, jako je člověk, hrát sám.

       Konečně mi do oka padlo správné číslo. Pohledem jsem přejel tenhle obrovský barák s třemi patry luxusních bytů. Eliz nikdy nevybírala špatně. Stačilo jen vyběhnout schody a zaklepat na ty správné dveře. Dokonce jsem ani nemusel čekat dlouho a Eliz mi okamžitě vycházela v ústrety.

       Naprosto mě dostal ten její nádherně překvapený obličej, když si mě prohlížela, jako by na prahu spatřila ducha, který se tu po několika desetiletích z ničeho nic zjevil.

      „Ahoj,“ pozdravil jsem jako správný gentleman a objal to stále překvapené blonďaté upejpání. Tvář mi jistě zdobil naprosto oslňující a spokojený úsměv. Jenže ona se nějak z toho šoku, že jsem se jí takhle nečekaně objevil přede dveřmi, aniž bych se prvně ozval, nemohla vzpamatovat. 

         Nebo měla jiné starosti? Odtáhl jsem se od ní.

       „Jdu v nevhod, sestřenko?“ Zkoncentroval jsem mysl tak, abych se mohl podívat do té její, ale než jsem to stihl, už mě v náručí pro změnu svírala ona, a o to pevněji.

       „Edwarde,“ vydechla šťastně a nepřestávala mě mačkat ve svém tvrdém objetí. Z ničeho nic se mi tělem prohnal neznámý, přesto krásný pocit. Cítil jsem se skoro jako doma.

       „Teda tebe bych tu nečekala, pojď dovnitř,“ pověděla natěšeně a mávala rukou do bytu. Myslím, že kdybych zůstal stát mezi dveřmi, asi by mě sama čapla za paži a nacpala dovnitř. „Neviděli jsme se už alespoň dobrých čtyřicet, padesát let, ne?“ vyrušila moje myšlenkové rozjímání Eliz.

       „No, bohužel to asi tak nějak bude. A zřejmě bych tě ani nikdy nenašel, nebýt těch nových databází, co si teď každé město vede. Naštěstí jsem si ještě pamatoval tvoje falešné jméno a příjmení, které si s oblibou kdysi používala,“ vychrlil jsem na ni a ona se na mě dál jen spokojeně usmívala. Její pohled byl tak teplý a milující. Tekuté medové zlato.

        Povyprávěl jsem jí, jak dlouho a hlavně složitě jsem ji celé ty roky hledal, a ačkoli už mám náhradní rodinu, tak Eliz pro mě bude vždycky na prvním místě. Její dlouhodobé odloučení bylo jasným důkazem toho, že už ji chci mít vždycky nablízku. Nebo alespoň vědět, kde je. Dokonce sám Carlisle mi nabídl, abych ji přivedl do rodiny. 

        Samozřejmě ne jako moji partnerku.

     ‚Jo, tak přesně tyhle seznamy jsou to poslední, co potřebujeme,‘ vklouzla mi do hlavy její zbloudilá myšlenka a úplně mě překvapila.

        Proč by Eliz měla mýt strach z nějakých seznamů?



Elizabeth

  

        „Proč?“ zeptal se mě nadmíru zvědavým tónem na to, co mi proběhlo hlavou. Zatraceně! Úplně jsem zapomněla na fakt, že Edward dokáže číst myšlenky. Do prdele! Naštěstí se mi teď pro změnu dařilo myslet na pracovní záležitosti a povinnosti, které mě ještě čekaly.

       „Hm? Tak co máš za problémy a… s kým?“ ptal se znovu trochu netrpělivě. Obočí se mu nesmlouvavě krabatilo a jeho intenzivní pohled, který jasně říkal: ‚Já to stejně zjistím,‘ se mi zavrtával až na dno mojí upíři duše. Jasně že mi zase lezl do soukromí. „Dřív nebo později se to stejně dozvím,“ pochleboval se a ostentativně si založil ruce na hrudi.

        „Edwarde! Je to jen moje věc, a taky vlastně mojí spolubydlící! Stačí? Víc ti zatím stejně neřeknu,“ odsekávala jsem naštvaně. Tak mě vytočil!

       Chvíli trvalo, než jsem se dokázala pořádně uklidnit. Už jsem zapomněla, jak těžké vlastně může být, když se snažím bránit mé myšlenky. Nepotřebovala jsem, aby se Edward něco konkrétního dověděl. Prozatím by to rozhodně nebylo dvakrát rozumné. Zvlášť pokud se nezměnil. A nejlepší obrana je co? Útok! A tak jsem s výslechem začala zase já.

       „A co ty? Jak se ti vůbec daří? Mám na tebe tolik otázek, že pořádně nevím, kde dřív začít,“ lezlo ze mě příšerně radostně. Pohodlně se zavrtal do sedačky, ale tašku prozatím nechal u vchodu. Tajně jsem doufala, že neodejde.

        „No, kde bych začal?“ zamyslel se a promnul přitom bradu. „Tak asi tím, že teď momentálně bydlím s jednou upíří rodinou,“ vytasil se nakonec. „Adoptovali mě tak před čtyřiceti lety, chvilku potom, co jsi odešla. A představ si, že všichni žijí na zvířecí krvi už dávno. Dokonce ještě předtím, než se všechno tohle semlelo,“ povídal hrdě a já za něj byla nadmíru šťastná. „Navíc Carlisl, můj adoptivní otec, nikdy lidskou krev ani neochutnal. Byl to asi ten největší šok mojí existence,“ mluvil a divoce gestikuloval. Ach, tak moc mi chyběl.

        „Ale teď mi řekni ty, co jsi celé ty roky dělala?“

        Kdybys jen věděl o šoku mého života. 

       „Vzato kolem a kolem celkem nic. Tenkrát jsem musela odejít jen proto, že mě královští hledali. Nakonec se jim podařilo mě chytit. Bohužel…“ odmlčela jsem se na vteřinku posmutněle, než jsem opět dokázala skousnout hořké vzpomínky. „Sloužila jsem jim naštěstí jen dvacet let, ale i tak to bylo něco šíleného.“ Oči se mi samovolně protočily. „Arovo dvoření mi lezlo pěkně krkem. To si ani nedokážeš představit, jaké věci ten úchylný blázen dokázat vymyslet,“ povzdechla jsem si nad jednou vzpomínkou, kdy jsem ho našla v mém pokoji úplně nahého, jak leží na zádech na čistě povlečené posteli, na které bylo mimochodem rozházeno nepřeberné množství rudých plátků růže. On se v tom všem vyvaloval, a přitom po sobě nezapomněl lít čerstvou krev. Pak tu skleničku opět zvedl do normální polohy a začal v ní, podle něj, smyslně kroužit ukazováčkem, který si na konci toho všeho s chutí olízl. Přitom mě neopomenul propalovat tím slizkým pohledem. Tenkrát si asi myslel, že mě naláká hlavně na krev. Chyba lávky! Znovu jsem mrkla po Edwardovi, který se však momentálně tvářil, že snad bude zvracet.

       „Promiň,“ špitla jsem omluvně a raději pokračovala v mém předešlém vyprávění. Soucitně se pousmál. Oplatila jsem mu to.

      „Jednou mě poslali s gardou vyřešit nějaký problém s čerstvě proměněnými, a tam jsem jednoduše pláchla. Samozřejmě, že za mnou ti blbci někoho poslali. Dotyčný dostal za úkol mě polapit a přivést zpátky, aby mě mohli potrestat. Jenže tenkrát mě zachránil Ezechiel a jeho manželka Lili, no… A s nimi jsem nakonec zůstala dalších pět nebo šest let,“ pověděla jsem nostalgicky a s falešným úsměvem. Po očku jsem mrkala na Edwarda, jestli ho moje vyprávění nějak nenudí. Vyvolávalo mi to bolestivé vzpomínky. Bohužel se tvářil nanejvýš zaujatě, a tak jsem chtě nechtě pokračovala. „Dokud je královští jednoho krásného dne prachobyčejně nezavraždili. Podařilo se mi utéct společně s jejich dcerou, která je momentálně mou spolubydlící,“ zakončila jsem rychle tohle moje ‚hodně zkrácené‘ vyprávění.

        „Wow, koukám, že sis neodpočala,“ prohodil jako by nic, ale jeho pohled plál a toužil se dozvědět víc. Moje mysl však zůstala zavřená. Některé věci se zkrátka dozvědět nesmí!

        „Ne,“ vylétlo ze mě mírně posmutněle a zároveň mi bylo úplně jasné, že odpočinek mě rozhodně ještě dlouho nečeká. A zvláště pak ne teď.

        „Proč? Aro tě snad nepřestává hledat?“ hrozivě zavrčel. Šťoural se však ve věcech, do kterých mu nic nebylo. Věděl, že mě to štve, ale klidně dál prudil. Škaredě jsem se na něj zamračila a semkla rty do přísné linky.

        „Nelíbí se mi, že pícháš do vosího hnízda, nech to být,“ prohodila jsem stroze. Edward se zamračil, ale jeho tvář se přímo rychlostí blesku opětovně vyjasnila.

       „Já už nepíchám do ničeho, drahá sestřenko, tedy momentálně ne,“ zasmál se jak praštěný, a zřejmě tak tímhle přiznáním chtěl naší konverzaci trochu uvolnit. Díky za to! Ale Edward a sex? Dvě neodlučitelné věci…

       Vyvalila jsem na něj překvapené oči. Tohle jako myslí smrtelně vážně? Ne, jistojistě jen vtipkuje, protože s Edwardem bylo vždycky tak lehké žertovat. Je to můj opravdový, vzdálený bratranec, proto mezi námi nikdy nic nebylo. Ačkoli jsme teď byli oba dva upíry, tak ani to mezi nás nikdy nevneslo víc, než pouhé přátelství. A lásku? Tak možná sourozeneckou. Navíc Edward nikdy nedokázal zůstat bez dámské společnosti déle, než týden. Většího sukničkáře jsem doposud nepoznala, a to jsem jich za svoji existenci potkala vážně hodně.

         „No, taky že jsem bez ženské společnosti dlouho vydržet nedokázal, a to mé adoptivní bratry tak trochu štvalo, asi jako tebe tenkrát na našem panství, jestli si ještě vzpomínáš. Možná i žárlili. Takže jsme se vsadili, že jestli se bez opačného pohlaví obejdu jeden měsíc, tak mě už navždy nechají na pokoji. A pokud opravdu vyhraju, budu mít klid. Pak to budou pro změnu bráškové, pro které si něco pěkného vymyslím,“ dodal zkaženě a stejným způsobem si i promnul ruce. Obočí mi nevěřícně vyletělo vzhůru. Pochleboval se jak malý kluk. Takového hravého Edward jsem moc neznala. Ta nová rodina na něj musí mít opravdu dobrý vliv.

         „A co když to nevydržíš?“ nadhodila jsem a zasmála se. Bylo to totiž naprosto pravděpodobné.

         „Tak se budu muset vyspat s jednou lidskou ženou dle mého výběru, a ty moc dobře víš, co si o tom zpoceném dobytku myslím. Nedokážu si představit na ni třeba jen sáhnout, teda myslím jako na určité intimní části. Kousnout někoho do krku zase tak odporné není,“ prohodil laškovně a spiklenecky na mě mrknul. Ani za mák se mi nezamlouvalo to, co z něj právě vylézalo. „Nechápu, jak nějakého upíra může vzrušit člověk. Teda pokud tím vzrušením není hlad,“ rozesmál se na celé kolo. „Ne, radši to vydržím,“ dodal už zase úplně klidný a s naprosto vážnou tváří.

       Některé upíry člověk nabudit dokázal a moje spolubydlící toho byla jasným důkazem. Ale tyhle myšlenky jsem si co nejrychleji zase vyhodila z té mojí zatracené hlavy. Naštěstí to však nevypadalo, že by Edward právě poslouchal. Jeho obličej byl pořád tak sebejistě klidný, a přitom i vážný, že jsem se mu prostě musela zasmát. Tohle byl ten starý Edward, kterého jsem kdysi znala.

        „Tomu, že to vydržíš, se dá jen těžko uvěřit,“ vylezlo ze mě skepticky. Pouhá představa, že si to musí dělat sám, u mě vyvolala těžký záchvat smíchu. Edward ke mně mrsknul nasupeným pohledem.

        „Co je na tom jako k smíchu? Ještě týden a mám to za sebou,“ dodal z ničeho nic hrdinsky a opět mě obdařil zářivým úsměvem. Téměř od ucha k uchu. Tomu jsem prozměnu nechtěla uvěřit já.

        „Ty a tvá ruka celý měsíc spolu? Jako milenci? Tys to opravdu vydržel tak dlouho?“ Zvážněla jsem, tohle mě příjemně zaskočilo. Edwarda znám už několik staletí, a tak taky vím, jak se na vztahy dívá. Hlavně tedy jak často je střídá. Ale skoro měsíc? Tak dlouho zůstal bez ženské jen někdy na začátku jeho upírství, dokud nezačal poznávat i jiné přednosti proměny, než šílenou žízeň.

        „Nic se nezměnilo! Pořád to střídám stejným tempem,“ utrnul se na mě, holomek jeden. „Tohle už se nikdy nezmění!“ Znovu na mě žertovně zamrkal a jediné co mi proběhlo myslí, bylo to, že nikdo by nikdy neměl říkat nikdy! Je to celkem zrádné slovíčko.

       „Jsi vážně ztracený případ, Edwarde Masene!“ Nedokázala jsem zastavit příval smíchu, který ze mě bez ustání vycházel. Kdybych byla člověk, asi by mě právě pořádně bolelo břicho. Mělo mi hned dojít, že se ten holomek nezmění, ale na staré časy jsem moc ráda nevzpomínala. Tenkrát to bylo velice kruté období a stejně taková jsem byla i já. Vlastně Edward také. Lovili se výhradně lidé, a my si to v těch časech, společně se smečkou, zatraceně užívali.

        „Taky bych se tam už nechtěl vracet,“ doplnil moje myšlenky Edward. „Ale jinak se na mém stylu života nic nezměnilo,“ vydechl odhodlaně a svoje konstatování zakončil typickým ušklíbnutím. 

       Ach, Edwarde, jak jen si mi chyběl!

       Pořád ten stejný, zpropadený a nevyléčitelný sukničkář, jako býval kdysi.

    „Jo, to jsem,“ dodal naprosto pyšně a pozvedl koutek úst v jednom arogantním, pokřiveném úsměvu.



Edward

 

       „Jo, to jsem.“ A proč by taky ne? Existuji tady snad pro to, abych se jak zamilovaný trouba o někoho pořád staral? Rodinné city jsou fajn, ale něco bližšího? Partnerské pouto? Láska? Taková ta ryzí? Čistá? Tak ta se mi do cesty ještě nepřipletla a já po tom nikdy ani netoužil. Bylo lepší si nezávazně užít, pak si pěkně v klidu a míru zamávat, popřát štěstí do budoucna a jít dál.

       Alespoň mám ve svých idejích jasno!

      „Eliz, nemohl bych tady s tebou nějaký ten čas zůstat?“ vylétlo ze mě přímo a na férovku. „Teď, když jsem tě konečně našel. Doufám, že už se jeden druhému, tak lehce neztratíme.“

       „Ehm. No… Edwarde, jak už sis jistě stačil všimnout, tak tu nebydlím sama a… moje spolubydlící je… Je to lidská dívka, takže nevím, jestli tu nakonec přece jen budeš chtít zůstat. Navíc… Bella je pro mě důležitá,“ mluvila naprosto vážně. Díval jsem se na ni, jako by to byla Alice, která se mi pokouší tvrdit, že zítra nastává konec světa.

       „Vím, že se na nás jak upíři, tak lidé koukají přes prsty kvůli tomu, že žijeme pospolu, dvě odlišné rasy, jenže já ji opravdu miluju jako sestru, takže ji odsud a ani z mé blízkosti nikdy nevystrnadím. Tak na tebe mám jen jednu otázku nebo možná dvě… Chceš tu i přesto zůstat? A jestli ano, budeš se k Isabelle chovat hezky?“ hodila to na mě jako zničující tsunami, a ještě se tak nervózně pousmála. Nedokázal jsem si vůbec představit, kdy se mi Eliz takhle zkazila. Doslova načichla člověčinou. Čpěla city k lidskému… nic. Jak se jí to vůbec mohlo přihodit? Fajn, možná že jí její rodina zachránila krk, ale to ji k tomu dobytku nijak nevázalo. Jsme upíři, kruci, a jako takoví nemáme city. Teda ne k lidem!

        Jenže tohle bylo jiné. Eliz je bohužel s největší pravděpodobností měla, a to opravdu silné. Byla k té holce doslova psychicky připoutána. Ale proč? Jen z vděčnosti?

       Pravda byla i v tom, že tu byli i tací upíři, co s lidmi soucítili nebo je dokonce milovali, což jsem jaksi nikdy nedokázal pochopit. Carlisle se kdysi zamiloval do lidské dívky, a tenkrát ji i proměnil, aby spolu zůstali navždy. Samozřejmě že jí dal na vybranou. Jak dojemné…

       Pak tu byla Rosalie. Ta by se asi nikdy do nějakého člověka jen tak nezamilovala, nebo alespoň tohle jsem si kdysi bláhově myslel. Bylo to mezi námi tak fajn. Občasné, no dobrá, spíš časté dovádění a postelové hrátky. Společný lov, který většinou končil úplně jinak, než lovem a pak všechen ten zdemolovaný nábytek, který jsme za sebou za ty roky zanechali. A co to Esmé stálo nervů! Jenže všechno se změnilo ze dne na den, když domů dotáhla toho lidského muže. Emmetta si zamilovala okamžitě, hned jak ho našla zraněného a skoro mrtvého. Takže ho tenkrát přímo na místě rovnou proměnila a… mě tím teda pěkně nasrala, protože od té doby už se mnou nechtěla mít víc, než sourozenecký vztah. Jak sprostě ta dvě slova zněla.

       Budiž, ne že by mě to nějak extra ranilo, ale Rosalie a její tělo, to byla opravdová ztráta. Pouhá vzpomínka mi málem udělala těsno v kalhotách. Ještěže je svět přímo neskutečně veliký, a ta ženská rozmanitost v něm opravdu nepřeberná. Už si ani nepamatuji, kolik upírek jsem za tu dobu stihl vystřídat, ale jisté je jedno, bylo jich zatraceně hodně. Tak moc, že už mi ani moje upíří paměť pomalu nestačila.

       Teď tu však byly dvě prekérní otázky a já netušil, jestli na ně Eliz dokážu odpovědět. Nevěděl jsem hlavně to, jestli vůbec zvládnu být alespoň trošku milý na tu… lidskou dívku jménem Bella. Moje zlé já mi okamžitě napovídalo, že asi ne, jenže já nechtěl Eliz zbrkle opustit jenom kvůli nějakému člověčímu mláděti, které si na sebe tak hloupě uvázala. Možná že časem bych ji i dokázal přesvědčit, aby tu dívku opustila a odešla se mnou za mojí adoptivní rodinou. Jenže kdo tušil, zda jsem měl šanci na vítězství? I když…

         Jsem Edward Cullen! A ten to přece nikdy nevzdává!

       „Fajn, zkusím se chovat slušně,“ vyštěknul jsem vztekle, a to byla z mojí strany ta nejvíc vstřícná nabídka, jakou jsem mohl poskytnout, ačkoli to nebylo vyložené ano ani ne.

      „Tak dobrá,“ spokojeně se usmála. „Pojď, ukážu ti pokoj. Je sice pro hosty, a tudíž je celkem malý, ale myslím, že ti bude stačit,“ objasňovala mi s rozzářeným pohledem. Nehorázně jí to slušelo. Automaticky mě chytila za zápěstí a provedla kraťounkou chodbičkou, která měla na obou stranách dvoje dveře.

        „Takže,“ vydechla a ukázala na ty první nalevo. „Tohle je moje ložnice a hned vedle koupelna, která má dveře i z mého pokoje.“ Pak se otočila a ukázala na první dveře napravo. „A tohle je pokoj pro hosty, takže teď tvůj. Koupelnu budeš mít společnou se mnou, tady naproti, protože tyhle dvě ložnice mají společnou jedinou koupelnu, která je Belly a já pochybuju, že bys chtěl sdílet tenhle prostor s člověkem a ona s upírem,“ mluvila plná entuziasmu. „Takže?“ dokončila a napjatě očekávala moje rozhodnutí. Sdílet koupelnu s lidskou bytostí bylo to poslední, co bych si přál. Nezbývalo tedy, než její velkorysou nabídku přijmout. Otevřel jsem můj dočasný pokoj, který skutečně nebyl nikterak velký, ale to vůbec nevadilo. Postel na spaní jsem nepotřeboval, a ta odpočinková lenoška vypadala opravdu svůdně. Jistě to byl antikvariátní kousek. Mrskl jsem tedy moji tašku s věcmi do toho malého prostoru a zavřel dveře.

         „Později ty dveře od Belliny koupelny zamknu a klíč si vezmu. Kdyby tě náhodou postihl neodolatelný hlad,“ vybafla žertovně a dokonce se i usmála, ale z jejích myšlenek nebylo těžké pochytit, že se o Bellu opravdu bojí. 

          Bože, zas takové zvíře nejsem… 

          Nebo snad ano?

       Provedla mě po celém tom malém velkém bytě a jedny dveře taktně vynechala. Nijak mi to nevadilo. Tahle Bella mě absolutně nezajímala. Ukázala mi svoje zázemí, a pak nás odvedla zpátky do obýváku. Soukromí svojí spolubydlící nechala pěkně zavřené i v myšlenkách. Hlavu měla prozatím plnou jen práce. 

          Ach, jak nudné…

 

_______________________________________________________________________

Příští díl bude opět z pohledu Edwarda, a pokud jste si ho už teď nezamilovaly, neočekávejte, že v příští kapitole bude mírumilovnější… Nebude!

_______________________________________________________________________


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 2. kapitola - Hledání ztraceného:

 1
6. Kala
19.03.2014 [20:35]

Kala Emoticon tahle povíka se mi moc líbí...

5. Petronela webmaster
18.08.2013 [18:51]

PetronelaTak jo, přiznávám se, že jsem to nevydržela a i přes plné pracovní vytížení jsem se vrhla do další kapitoly a myslím, že v tom západu zkousnu minimálně ještě jednu.
Postupně se nám to rozjíždí a Edwardovy myšlenky a názory na lidi nejsou zrovna nejlepší. Jaké bude jeho první setkání s Bellou? Už se nemůžu dočkat, tak jdu ještě na jednu Emoticon

01.03.2012 [19:07]

klarushaHm, ten Edward... Hned se pustím na další kapču. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.12.2011 [21:56]

kikuska Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Wera
13.10.2011 [9:27]

Wera Emoticon Emoticon Emoticon

04.10.2011 [19:05]

ForevergirlAch, ja tohto Edwarda zbožňujem už teraz. Hm, ktovie ako bude reagovať na Bellu. Opäť neskutočné a fakt ťa obdivujem, že píšeš tak dlhé kapitoly. Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!