Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy 13. kapitola

06.09.2011 (19:15) • N1I1K1O1L • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 4167×

Edward:

Myslel jsem, že se za chvíli zhroutím.

Emmett se asi opravdu snažil, aby mě dostal psychicky až na dno. Jeho myšlenky byly opravdu děsivé a chvílemi až nechutné. A za všechno mohla jedna osoba.

Rosalie. Nebýt jí, tak se Emm chová normálně.

Další den byla škola a já se nemohl dočkat, až uslyším myšlenky netýkající se Rosaliinina těla.

Asi tak v pět hodin ráno vyrazila Alice s Jasperem na nákupy. S díky ji všichni ostatní odmítli, a tak vyjeli sami. Carlisle měl službu v nemocnici a Esme jela rekonstruovat nějaký dům.

A tak jsem s Bellou zůstal doma sám. Musel jsem přiznat, že jsem se bál zůstávat s ní o samotě.

Když jsem s ní minule byl v pokoji a ona na sobě měla jenom košilku, musel jsem vynaložit veškeré své sebeovládání, abych ji nepolíbil. Nebo něco víc…

Byla tak okouzlující a nádherná. Ale ani to nezměnilo nic na faktu, že je mrcha.

Akorát jsem seděl v obýváku za piánem, když vešla svou ladnou chůzí a posadila se s knížkou na sedačku.

Snažil jsem se si jí nevšímat a dál nechal běhat své prsty po klávesách.

Byl jsem tak soustředěný na skladbu, že jsem si jí všiml, až když si ke mně přisedla.

Zaraženě jsem se na ni podíval.

„Pokračuj, prosím,“ zašeptala s prosebným výrazem. Poslechl jsem ji a začal hrát skladbu, co mě akorát napadla. Byla nádherná.

Dohrál jsem poslední tóny a zavřel oči. Pak jsem ale ucítil dotek jejích prstů na tváři.

„Hraješ nádherně,“ řekla mi Bella, když jsem se na ni otočil.

„Ehm… Děkuju,“ odpověděl jsem jí trochu překvapeně. Vůbec jsem ji nepoznával. Vlastně jsem nikdy nezažil, že by se se mnou bavila bez narážek či ironického podtónu.

„Co to bylo za píseň?“ zeptala se mě a nespouštěla ze mě oči.

„Já ani nevím. Prostě mě napadla, když jsem myslel na…“ zarazil jsem se.

„Na koho?“

„Na tebe,“ vydechl jsem. Bella se na mě šokovaně podívala. Dívala se mi do očí ještě intenzivněji a nejspíš v nich hledala známky lhaní. Ty tam ale nebyly.

Byli jsme od sebe jen několik centimetrů. Cítil jsem Bellin dech na své tváři a najednou dostal obrovskou chuť ochutnat její rty. Pomalu jsem se k ní přibližoval a Bella mě se zatajeným dechem pozorovala.

Pocit, když se mé rty dotkly jejích, byl nepopsatelný. Přesně po tomhle jsem toužil od té doby, co jsem ji poznal. Bella mi zapletla ruku do vlasů a přitáhla si mě tak k sobě ještě blíž. Já jsem jí omotal ruku kolem pasu a vzal si ji na klín.

Naše rty se rytmicky pohybovaly a jazyky dravě proplétaly. Nikdy jsem nic takového nezažil. Po chvilce naše dravé tempo začalo zpomalovat, až se zastavilo úplně. Opřel jsem se čelem o to Bellino a snažil se popadnout dech. Moc se mi to nedařilo.

Když jsem oči zase otevřel, všiml jsem si, že Bella mě se zaujatým výrazem pozoruje. Usmál jsem se na ni pokřiveným úsměvem a ona mi úsměv trochu nervózně oplatila. Nedalo mi to a ještě jednou jsem ji políbil.

„A co teď?“ zeptal jsem se, když jsme se od sebe odtrhli.

„Já nevím. Možná jsme udělali chybu. Neměla jsem tě líbat,“ odpověděla mi Bella a snažila se dostat z mého sevření. Já jsem ji však stiskl ještě pevněji. Nenechám si ji utéct.

„Proč? Lituješ toho?“ zeptal jsem se a snažil se skrýt smutek, kterým byl můj hlas nasycen.

„Já nevím. Bojím se a nevím, co mám dělat. Ale nelituju toho,“ řekla a složila si hlavu do dlaní. Co jsem jí na to měl říct? Zkusil jsem improvizovat. Nenechám ji odejít. Ne teď, když se konečně začala chovat normálně.

„Čeho se bojíš? Mě?“

„Tak jsem to nemyslela. Bojím se k tobě cítit něco jiného, než nenávist,“ zašeptala zničeně. Moc jsem nechápal, co tím myslí. Ale už několikrát jsem se přesvědčil, že nemá ráda muže. Možná to s tím souvisí.

„Bojíš se, že ke mně začneš cítit něco víc a já ti pak ublížím?“ zeptal jsem se na otázku, která mě na jazyku svrběla už nějakou dobu.

„Ty mě nechápeš. Nikdy jsem k nikomu nic takového necítila. Vím, že to zní divně, ale bojím se ti důvěřovat,“ zašeptala a využila toho, že jsem ji nedržel tak pevně. Vyskočila na nohy a běžela do mého, tedy našeho, pokoje. Automaticky jsem se vydal za ní.

Bella stála u okna a nepřítomně pozorovala krajinu. Přišel jsem k ní, otočil si ji čelem k sobě a objal ji.

„Hele, nevím, co ti kdo kdy udělal, ale já bych ti neublížil. Před nějakou chvílí jsem si uvědomil, že jsi pro mě moc důležitá a nechtěl bych tě ztratit.“ Bella ke mně zvedla hlavu a chabě se pokusila usmát.

„Budeš na mě muset pomalu a mít se mnou trpělivost,“ upozornilo mě to andělské stvoření.

„Budu se snažit,“ řekl jsem a pokusil se vykouzlit americký úsměv.

Bella si stoupla na špičky a dala mi jeden něžný polibek.

„Já… Můžu mít na tebe jedinou prosbu?“ zeptala se mě váhavě.

„Splním ti každé přání.“

„Co bys řekl na to, že bychom to ostatním zatím neříkali? Alice to už nejspíš ví, ale ostatní to vědět nemusí.“ Podívala se na mě s otazníky v očích.

„Jak myslíš. Ale jak by to mohla Alice vědět?“ zeptal jsem se nechápavě.

„To ti možná řeknu někdy jindy.“

„Možná?“ zeptal jsem se s úsměvem a nosem se otřel o ten její.

„Mhm,“ dostala ze sebe.

Zapletl jsem jí prsty do vlasů a prsty na druhé ruce přejížděl po jejím obličeji. Bella přivřela víčka a slabě na mě zavrčela.

Zvláštní, jak se změnily naše vztahy během několika hodin.

V tom jsem uslyšel myšlenky ostatních. Rychle jsem Belle vtiskl polibek a začal opouštět pokoj. Ve dveřích jsem se zastavil a otočil se na ni.

„Už jsou tady,“ zašeptal jsem. Bella přikývla a začala si kousat spodní ret. Evidentně byla nervózní.

Sedl jsem si v obýváku na gauč a zapnul si televizi.

„Jaký je skóre?“ zeptal se Emmett, když přišel a sedl si ke mně. Až teď jsem si všiml, že mám puštěný americký fotbal. Ani jsem nevěděl, kdo hrál.

„Nemáš oči?“ zeptal jsem se a snažil se tvářit kysele. Emmett se zasmál, takže nejspíš žádné podezření nedostal.

„Jo, chlape, Bella ti leze na mozek,“ řekl a poplácal mě po zádech.

„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se rychle.

„Myslím tím, že jí máš plnou hlavu. Je smůla, že se nesnášíte. Byl by z vás skvělý pár,“ dořekl svoji velkou teorii a pak se začal hurónsky smát. Někdy jsem ho fakt nechápal. Co mu přijde k smíchu?

Povzdechl jsem si a dál sledoval zápas. Pak se mé myšlenky rozutekly zpátky k Belle.

Ještě jsem nemohl říct, že bych ji miloval. Ale měl jsem ji rád. Hodně rád a záleželo mi na ní. Zvláštní. Kdyby mi tohle někdo řekl včera, vysmál bych se mu do obličeje. A teď? Strašně se těším, až s ní zase budu o samotě.

Zítra s ní mám společnou hodinu, na které sedíme spolu. Už se nemůžu dočkat. Připadal jsem si jako alkoholik, který se těší, až bude mít peníze do hospody. Zvláštní přirovnání, ale opravdu jsem si tak připadal.