Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nic není tak, jak se zdá 7. kapitola

06.06.2010 (07:00) • Bellaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1212×

„Proč bychom k tobě měli být milostiví, když nás chceš všechny zabít?“ zeptal se mě Jasper a ještě víc zesílil svůj pevný stisk.

Utvořila jsem kolem sebe zase štít, aby mi Edward nemohl číst myšlenky. Možná, že když je obelstím, tak mě pustí. Ale nemohla jsem se bránit. Proti dvěma upírům, natož proti Jasperovi a Emmettovi jsem neměla sebemenší šanci. Selhala jsem a teď mě zabijí. I kdyby mě pustili, tak ze mě bude Aro zklamaný. Neudělala jsem to, o co mě žádal. Možná, že měl jít přece jenom Felix.

Ucítila jsem, jak mě najedou něco bodlo do ruky. Moje tělo postupně začalo ochabovat. Nemohla jsem se vůbec pohnout, ani jsem  nic necítila. Copak mě omráčili?

Emmett s Jasperem mě odnesli do nějaké tmavé místnosti a zamkli za mnou dveře. Nemohla jsem se vůbec hýbat, a tak mi nezbylo nic jiného, než se jen rozhlížet kolem sebe. Zřejmě mě zavřeli do nějaké místnosti odolné proti upíří síle.

Uslyšela jsem, jak se otevřely dveře a spatřila před sebou Carlislea, jak si ke mně sedá, abych na něj viděla.

„Je ti asi jasné, co s tebou teď bude,“ řekl tichým hlasem a pozoroval mě.

„Nejsem hloupá.“

„Měla by sis dávat pozor na pusu, protože venku stojí šest upírů, kteří lační po tom, abys byla mrtvá. Ale mám pro tebe nabídku.“

„Nepřijímám laskavosti. Pokud mě nepustíte, nemáme se o čem bavit.“

„Je to jen pro tvé dobro. Pokud mi řekneš, proč jsi mě chtěla zabít, tak tě možná zabijeme rychle a bezbolestně.“

„Tak za prvé: Pořád tě chci zabít. A za druhé: Nic vám neřeknu, klidně mě zabijte. Nemám co ztratit.“ Carlisle zavrtěl hlavou a zvedl se.

„Pošlu za tebou Alici, možná tě ona přesvědčí.“ Usmála jsem se, protože jsem cítila, jak začíná jed z mého těla pomalu ochabovat. Už jsem se mohla pohnout, ale musela jsem počkat na správnou chvíli. Do místnosti vstoupila Alice a zavřela ze sebou dveře. Asi se mě nebála, jinak by je nechala otevřené jako Carlisle. Nesedla si, ale opřela se o zeď.

„Nic se ti nestane, pokud nám řekneš, co tu děláš. Cítím, že jsi upír, ale nemůžu vidět tvou budoucnost a Edward ti nemůže číst myšlenky. Jaspera jsi dohnala k takové šílenosti, že hází věcmi kolem sebe. Co jsi zač? Kdo tě posílá?“

„Nemůžu ti to říct. Zradila bych toho, kdo mě tím pověřil.“

„Ale Carlisle nic neudělal. Živí se zvířecí krví, jako my ostatní. Proč by ho někdo chtěl nechat zabít?“ V tom byly její oči nepřítomné. Zachvěla se a já se musela držet, abych jí nezabila. Věděla jsem, že určitě dostala nějakou vizi. Musela přijít na to, že mě poslal Aro. Mojí budoucnost vidět nemůže, ale jeho ano. Teď, když nejsem ve Volteře, tak se to provalí.

Alice se vrátily oči zpět do normálu a bleskově ke mně přiskočila. Musela jsem se ovládat, abych vydržela její železný dotyk, kterým mě svírala.

„Poslal tě Aro, že? Ano, už to chápu. Je jasné, že bys nás dobrovolně nechtěla zabít. Viděla jsem, jak Aro posílá někoho sem, aby zjistil co se s tebou děje. Bude tu za tři dny. Měla by si rychle zmizet, jestli nechceš…“ Posadila jsem se a vyděšeně jí chytla za ruku.

„Posílá? Ví, že jste mě odhalili? Bože, co budu dělat? Jestli zjistí, že jsem selhala, tak mě zabije a zabije i…“ Vůbec jsem si nedávala pozor na svůj štít. Nechala jsem ho opadnout, abych si mohla utřídit myšlenky. Tohle je můj konec. Jestli to Aro ví, tak už mi žádný úkol nedá. Zklamala jsem navždy jeho důvěru. Co když pošle Felixe nebo Jane, aby mě zabili? Och můj Bože. Je se mnou konec, nikdo mě už nezachrání. Nikdo, raději bych měla zmizet dřív, než mě tu Felix takhle najde.

„Bello klid. Neví o tom, že jsi zklamala. Jen chce zjistit, jestli jsi zabila Carlislea. A teď mi musíš říct všechno co víš. My nejsme zlí a nikomu jsme nic neudělali. Pochybuji, že by dal Aro Carlislea zabít bezdůvodně. Máme dna dny na to, abychom sehnali důkazy o jeho nevinně. Hlavně mi teď ale důvěřuj a já ti slíbím, že tě potom pustím. Nikdo ti nebude moci ublížit.“ Přivřela jsem oči a nevěděla co jí na to mám říct. Mám zradit Ara? Ale on mi nikdy neřekl důvod, proč bych měla Carlislea zabít. Co když je Aro ten špatný? Vždycky jsem přece viděla, jak chladně vraždí lidi a činí mu to potěšení. Někdo takový je schopný čehokoliv. Měla bych Alici poslechnout a říct jí všechno co vím. Ještě se odtud můžu dostat. Ještě je nějaká šance.

„Nevím, komu mám věřit Alice. Každý mi říká něco jiného. Já nevím, co mám dělat. Jsem z toho v poslední době natolik zoufalá, že už ani nevím, co je dobré a co špatné.“

„Řeknu Carlisleovi, ať ti přinese něco k jídlu. Určitě jsi už hodně dlouhou dobu nejedla.“

„Nezasloužím si, aby si ke mně byla tak hodná, když jsem tě chtěla zabít.“

„My dvě budeme skvělé kamarádky, Bello. Uvidíš, že říkám pravdu. Jen se trochu uvolni a důvěřuj nám. Aro tě zradil, stejně jako nás. Nemáš důvod mu věřit. Nežádám tě, aby si mi o sobě pověděla všechno, jen to co ti Aro řekl.“

„Dobře, ale dej mi nějaký čas. Potřebuji být chvíli-.“

„Hlavně neříkej sama, protože se teď půjdeš seznámit s mojí rodinou. Nechceš přece, aby si o tobě udělali špatný obrázek.“ Zasmála jsem se a vstala.

„Vždyť jsem je chtěla zabít. Divila bych se, kdyby mě tvůj přítel nechtěl na místě zabít.“

„Budu ho krotit. Nemusíš se bát. Jen se chovej přirozeně a hlavně nikomu nevyhrožuj smrtí.“ Povzdechla jsem si a vydala se za ní dolů po schodech. Všech šest upírů už tam bylo shromážděných. Dívali se na mě s nevraživostí a všichni byli připravení kdykoliv zaútočit. Nedůvěřovali mi a já se jim ani nedivila, když jsem před chvíli chtěla zabít Carlislea. Asi museli slyšet náš rozhovor s Alicí, ale přesto si na mě dávali pozor.

Esme byla schovaná za Carlislem. Ten by se na mě nejraději vrhl, ale  nedával nic najevo. Stejně tak byl na tom Jasper, který se trochu uklidnil, když ho Alice objala. Měla jsem ze všech opravdu strach. Jak mi mohla Alice zaručit, že mi nikdo z nich neublíží?

Nejistě jsem natáhla ke Carlisleovi ruku. Zprvu na mne koukal, ale pak mi ji jemně stiskl. Byla jsem připravená na útok, ale nic takového se nestalo. Nevěřícně jsem na něj hleděla a nemohla uvěřit tomu, že mě nenapadl. Každý normální upír by to přece udělal. Ale Carlisle očividně nebyl jako každý jiný. Když jsem si ho teď prohlížela, čišela z něj pohoda a klid. Nechápala jsem, jak mohl podle Ara spáchat nějaký zločin. On byl ztělesněním dobra.

„Chtěla bych se vám omluvit za to, že jsem se k vám takhle chovala. Ale musela jsem splnit úkol, který mi Aro dal. A taky vám slibuji, že vám pomůžu jak nejlépe mohu, ale nemám na Ara zase takový vliv.“

„Bella tím chce říct, že se pokusí nám důvěřovat. Pomůže nám přemluvit Ara a nasadí za nás život, takže se nám tím chce vlastně omluvit. Měli byste na ní být hodní.“ Vděčně jsem se na ní usmála a  předstoupila před Jaspera.

„Všechno dobré?“ Zakřenila jsem se něj a čekala, že mi bude odpuštěno.

„Ani za tisíc let.“ Raději jsem to nechala být a stoupla si před Emmetta. Jeho Rosalie byla pryč, asi se se mnou nechtěla setkat. Nedivím se jí. Nebudeme dobré kamarádky jako s Alicí.

Emmett se na mě usmál a objal mě. Nebránila jsem se tomu a opětovala jeho objetí. Bylo příjemné vědět, že mu nevadí, že jsem ho chtěla zabít.

„Že se ale umíš rvát. Měli bychom si  to někdy zopakovat.“ Usmála jsem na něj a poplácala ho po zádech.

„To si piš svalovče.“ Z vedlejšího pokoje jsem zaslechla zavrčení, které patřilo Rosalie. Jako další byla na řadě Esme. Byla jsem trochu nejistá, a tak ze mě vypadla jen tichá omluva. Esme mě jemně objala a přívětivě se na mě usmála. Působila na mě jako matka.

Jako poslední přišel na řadu Edward. Ještě jsem s ním nemluvila a byla jsem z něj tak trochu nervózní. Mračil se na mě, ale pak se jeho výraz změnil. Bylo na něm vidět, že se asi přemáhá kvůli Alici. Musela ho v myšlenkách bombardovat.

Natáhl ke mně ruku. Stiskla jsem mu ji, ale ne moc dlouho. Čišela ze mě nejistota a raději jsem si na něj dávala pozor. Ze všech Cullenů jsem ho znala nejméně a ještě nestačila postřehnout jakou má povahu.

„Edward.“ Jeho hlas zněl tak božsky. Nic tak krásného jsem nikdy neslyšela.

„Já vím.“ Chvíli bylo mrtvolné ticho. Edward si mě měřil od hlavy k patě. Kdybych byla člověk, asi bych se červenala. Ticho přerušila Alice a chytla mě za ruku.

„Bello, měla bych tě převléknout do něčeho jiného. A Carlisle, ty zavolej do školy a přihlas Bellu. Musí se chovat jako ostatní. Lidé by se mohli divit, kdo je to. Prozatím by stačil titul sestřenice.“ Pustila jsem její ruku a vyděšeně se na ní zadívala.

„Já do školy nejdu Alice. Nevím přece jak to mezi lidmi chodí. Nehodlám chodit na dva dny mezi nějaké stupidní lidi, kteří mě budou očumovat. Prostě budu přes den tady doma a  budu hledat nějaké informace.“

„Brzy zjistíš, že Alici se neodporuje,“ sykl Jasper a stoupnul si vedle Alice.

„Došlo by mi to i bez tvojí pomoci. Rozhoduju za sebe sama. Ty mi nemáš co poroučet.“ Jasper už po mně chtěl skočit, ale Alice ho zastavila.

„No tak lidi. Přece po sobě nebudeme štěkat. Bello, ty pojď se mnou a potom si zajdeme na lov. A do té školy prostě chodit budeš. Je to nezbytné a bez nás po ničem pátrat nebudeš. Přinejhorším tě necháme hlídat Edwardem, který nemá beztak co na práci.“

„Alice!“ Edward jí okřikl a s omluvným výrazem se na mě obrátil. Alice obrátila oči v sloup a táhla mě za sebou do pokoje. Otevřela skříň a začala se v ní přehrabovat. Bože, doufám že není posedlá nakupováním tak jako Jane. Ty dvě by si spolu rozuměly.

„Tak jaký máš z toho pocit?“

„Popravdě? Všichni jsou moc milý, tedy až na Rosalie a Jaspera, který mě nesnáší. Mohl by se mě snažit pochopit. Nechápu, jak to s ním můžeš vydržet.“

„Není zlý, jen ti nevěří. Vtrhneš sem a chceš zabít Carlislea. Musíš nám všem dát čas, abychom si na tebe zvykli. Je to pro nás změna a když o tobě nic nevíme, tak to musíš pochopit. Á, tady jsou. Budou ti moc slušet.“ Vytáhla nějaké zelené šaty, které byly na můj vkus moc krátké.

„Tak tohle si na sebe v žádném případě nevezmu. Nemáš tam nějaké kalhoty?“

„Obleč si to. Edwardovi se v tom budeš určitě moc líbit.“ Praštila jsem jí přes ruku.

„Cože? Edward se o mě vůbec neza jímá. Viděla jsi, jak nenávistně si mě prohlížel?“

„No právě.“

„Už o tom nemluv. Může nás slyšet.“

„Dobře, už budu mlčet. Jsi hrozně úzkoprsá Bello. Musíš se umět bavit.“

„Ale já se umím bavit. No dobře, přiznávám, že jsem se nikdy moc nebavila, ale nebyl na to čas. Všichni na mě ve Volteře spoléhali. Nepořádali jsme žádné večírky, ani nic podobného.“

„Vezmi si to na sebe a potom přijď dolů. Půjdeme na lov.“ Vyklouzla z pokoje a já si rychle začala rozepínat mikinu a kalhoty. Šaty mi sahaly do půlky stehen a já se v nich cítila hrozně nesvá. Nebylo mi příjemné, že budu skoro nahá. Copak je to nutné? V tomhle žádného jelena nedohoním.

Rychle jsem otevřela dveře a sešla ze schodů. Cítila jsem se hrozně divně, že mám jít s nějakými upíry na lov. Vždycky jsem chodila sama, protože se ve Volteře nenašel nikdo, kdo by chtěl jít se mnou. Všem to připadalo divné, ale pro mě to bylo přirozené stejně jako pro tyhle upíry. Byla jsem šťastná, že jsem konečně našla někoho, kdo žije stejným způsobem jako já. Měla jsem pocit, že jsem konečně našla rodinu, s kterou bych chtěla žít. Všichni mi připadali moc fajn, kromě Rosalie a trochu i Jaspera. Ale časem se se všemi určitě skamarádím.

Když jsem sešla dolů, Emmett s Edwardem překvapeně koukali, ale Emmett si neodpustil vtipnou poznámku.

„Řeknu ti, že kdybych neměl Rosalie, skočil bych po tobě.“ Šťouchla jsem do něj a rozeběhla se ven z domu. Hrozně jsem se těšila, až uhasím ten žár v krku, který mě tak užíral. Emmett se za mnou rozeběhl a strčil do mě, až  jsem málem porazila strom, který stál kousek ode mě.

Ostatní se ihned pustili za námi a Edward běžel jako první.

„Dáme si závod?“ zeptal se mě se smíchem a zrychlil. Při pohledu na něj se mi zastavilo srdce, kdybych nějaké měla.

„Vítěz bere nejlepší kousek.“ Emmett běžel za mnou, ale nestačil mi. Odrazila jsem se a zachytila se rukama větve, z které jsem se vyšvihla o pěkný kus před Edwarda.

„Podvádíš!“ Zakřičel na mě, ale já ho ignorovala a běžela dál. Když už jsem si myslela, že jsme dostatečně daleko, tak jsem se zastavila a počkala na Edwarda, který mě za chvilku doběhl.

„Jsi opravdu rychlá.“

„Díky, ty taky nejsi špatný. Takže mi necháš nejlepší kousek ze stáda.“ Strčila jsem do něj a rozeběhla se za svou kořistí.

Další

Autor: Bellaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nic není tak, jak se zdá 7. kapitola: