Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nic není tak, jak se zdá 6. kapitola

05.06.2010 (08:15) • Bellaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1346×

Aro mi sdělil, že Cullenovi bydlí ve Forks, malém městečku. Takže mi trvalo dva dny, než jsem tam konečně dorazila. Musela jsem se na noc ubytovat v hotelu, protože jsem si ještě pořádně nepromyslela, co udělám.

Po velkém bloumání jsem přišla jedině na to, že musím Carlislea sledovat z velké dálky, aby mě někdo ze sedmi upírů neucítil, nebo neuviděl. Moje velké plus bylo, že jsem byla hodně mrštná a uměla se dobře schovávat, takže jsem šla na všech úkolech vždy jako první. Neměla jsem důvod o sobě pochybovat. Ale nevěděla jsem o té rodině skoro nic, kromě schopností některých členů rodiny, které byly opravdu dobré. Nikdy jsem neslyšela o tom, že by někteří upíři co žijí spolu mohli mít skvělé schopnosti. Překvapilo mě, že neslouží Arovi. Určitě si je chtěl přidat do své sbírky tak jako mě.

Ale teď už jsem byla trochu nervózní. Seděla jsem ve svém autě a měla co dělat, abych nezpanikařila a neobrátila to zpátky do Volterry. Nemohla bych se ale vrátit jako zbabělec. Takovou ostudu bych nepřežila. Měla jsem přeci nějakou hrdost.

Přede mnou se objevila velká cedule Vítejte ve Forks a já se začala cítit hrozně nejistě. Pak tu nejistotu ale nahradila odvaha. Přestala jsem se bát, musela jsem přestat, jinak bych se nikdy neodvážila vystoupit z auta. Zaparkovala jsem auto v lese za hustými stromy, kde ho určitě nikdo neobjeví, pokud tamtudy nepůjde čirou náhodou upír. To by ale byla hodně velká náhoda.

Nemohla jsem přeci jet autem až ke Cullenovic domu. To by bylo až moc podezřelé. Přece se neprozradím hned první minutu. Kdyby to byli lidé, bylo by to jedno, ale oni mají super sluch jako já, takže by mě slyšeli přijíždět dávno předtím, než bych se objevila před jejich domem.

Celou dobu jsem si dávala pozor, abych měla kolem sebe šít. Mohlo se snadno stát, že bych na to zapomněla, ale trénovala jsem to neustále ve Volteře, takže to byla má přirozenost. Bylo pro mě ale těžké ho udržet v boji, a tak jsem si musela dát cestou pozor, abych nenarazila na nějakého upíra, který by mi mohl udělat problémy.

Vystoupila jsem z auta a nasála pach kolem sebe, abych zjistila, zda není poblíž nějaký upír. Ucítila jsem slabý pach, ale ten mohl být tak týden starý, takže jsem byla v bezpečí. Ještěže jsem si zašla před hodinou na lov. Hodně jsem se nakrmila jelenů, abych vydržela alespoň dva týdny, kdybych měla nějaké potíže. Nemohla jsem si dovolit lovit teď, mohla bych být odhalená dřív, než bych se nadála a mrtvá mrknutím oka.

Rychle jsem vyrazila vpřed a sledovala pach, který mě zavedl přímo před velký dům. Dávala jsem si pozor, abych od něj byla alespoň tak sto metrů vzdálená. Musela jsem být pořád ve střehu a nasávat pach. Byly tu různé pachy, které mi voněly trochu jinak, než ostatních upírů. Nepřikládala jsem tomu ale váhu.

Schovala jsem se do hustého křoví a sledovala ostražitě dům. Uslyšela jsem tiché hlasy, které nebylo z tak velké dálky moc dobře slyšet.

„Pojďte. Musíme se tam přece ukázat.“ Byl to tichý zvonivý hlas, který patřil asi nějaké upírce.

„Lásko, teď ne. Pojedeme tam zítra. Nemusíme tam chodit každý týden.“ To byl zase hlas nějakého muže, který byl trochu hlubší.

„Dobře, ale zítra půjdeme. Už se nemůžu dočkat, až tam budeme. Všechno jsem si to s Rosalie naplánovala a taky se nemůže dočkat.“ Pak jsem slyšela jen nějaké mumlání, které asi měli slyšet jen oni sami. Bála jsem se vydat ze sebe jakýkoliv zvuk, abych se neprozradila.

Dalších šest hodin jsem nic neslyšela, protože teď mluvili opravdu potichu. Asi na to byli mezi sebou zvyklí. A s Edwardovým a Aliciným darem jsem to naprosto chápala. Ale pochybovala jsem, že jsou doma všichni. Zatím jsem slyšela jen rozhovor mezi tou dívkou a asi jejím přítelem. Je možné, že by se opravdu milovali? Ne, všichni musí být opravdu špatní upíři, jinak by po mě Aro nechtěl, abych zabila Carlislea, to je jisté.

Další dva dny jsem tiše stála za křovím a pozorovala vše kolem sebe. Musela jsem trochu zkontrolovat režim jejich rodiny. Každé ráno odjel jako první Carlisle, kterého jsem poznala podle bílého pláště. Potom odjeli Emmett, Rosalie, Jasper, Alice a Edward. Byla jsem zvyklá na to, že jsou všichni upíři krásní, ale Edward mi vyrazil dech. Vlastně byli všichni z rodiny Cullenových moc krásní. Ale Edward byl prostě ten nejkrásnější člověk, jakého jsem kdy viděla. Zblízka jsem ho sice neviděla, ale i z dálky byl úžasný. Musela jsem si dávat pozor na štít, abych ho nezrušila. Jeho přítomnost mě rozechvívala. Ale stále jsem ho nenáviděla. Všichni Cullenovi byli mí nepřátelé a to jsem si pořád opakovala, abych nezapomněla důvod, proč jsem tady.

Carlisleova žena Esme zůstávala doma. Občas si zašla na lov. Zdála se mi milá, ale na první dojem nikdy nesmíte dát. Jistě byla nebezpečná, a jelikož to byla Carlisleova žena, tak jsem si na ní musela dávat obzvlášť dobrý pozor.

Vlastně jsem zatím neměla možnost na Carlislea zaútočit. Pořád s ním někdo byl a jediná možnost byla, když jel do práce, ale to bylo okolo všude moc lidí. Štvalo mě to a chtěla jsem to všechno už mít za sebou. Nebavilo mě stát pořád za tím hrozným hustým keřem, kde byla strašlivá nuda. Takhle jsem se snad nikdy nenudila. Cullenovi nebyli moc hovorná rodina, takže jsem je ani nemohla poslouchat. A když už něco řekli, tak to bylo tak potichu, že jsem nebyla schopná nic rozeznat.

Ale asi za tři dny se mi konečně naskytla příležitost. Byla to ta nejlepší šance jaká se mi mohla naskytnout, a tak jsem jí prostě musela využít. Emmett, Rosalie, Jasper, Alice a Edward šli na nějaký večírek, nebo co. Z jejich rozhovoru jsem zaslechla, že se vrátí až pozdě večer. Esme si musela jít něco vyřídit, ale nevěděla jsem co. To jsem neslyšela. Tím pádem se měl ocitnout na celý večer Carlisle sám. Lepší příležitost jsem nemohla dostat. Bylo to, jako by mi to sám osud přál.

Počkala jsem, až všichni odjedou a potom ještě asi hodinu čekala, než jsem se odvážila jít blíž k domu. Všude bylo ticho. Už předem jsem měla z dálky nastudované všechny východy z domu, kdybych potřebovala zmizet. Naplánovala jsem všechno do posledního puntíku, než jsem se odvážila otevřít zadní dveře do domu, které byly nejdál od Carlisleovy pracovny, kde zrovna zkoumal nějaké vzorky z nemocnice. Konečně přišel můj čas.

Potichu jsem otevřela dveře a rychle proklouzla do domu. U schodiště jsem se zastavila a zaposlouchala se. Carlisle zřejmě neměl ani tušení, že je někdo cizí v domě. Tihle upíři byli vážně hloupí. Čekala bych nějaký alarm, ale oni ani nezamykali. Copak nečekali, že Aro někoho pošle, aby zabil Carlislea za to, co udělal?

Dál už jsem nepřemýšlela, jen se řídila svými reflexy. Co nejrychleji jsem vyrazila vpřed a vrazila do Carlislea, který spadl na zem a hned se hbitě zvedl. Ale vůbec jsem si v tu chvíli nedávala pozor na štít. A to pro mě mělo mít špatné následky.

Carlisle taky nezahálel. Skočil po mně a prolítli jsme sklem, které se pod našimi těly roztříštilo. První čeho jsem si ale všimla byly Carlisleovi oči. Byly zlatavě hnědé, jako ty moje. Takže se taky živil zvířecí krví jako já. To mě na okamžik vyvedlo z míry, takže měl Carlisle čas mě od sebe odhodit. Byl opravdu dobrý, ale já jsem byla lepší. Uskakovala jsem před jeho zbytečnými pokusy mě chytit. Jen jsem se usmívala, když mě jeho ruce zase o kousek minuly. Byla to celkem zábava, dokud jsem za sebou nezaslechla nepatrný pohyb. Někdo mě chytil za paži a praštil se mnou o zem. Hbitě jsem se zvedla a pozorovala narušitele. V duchu jsem zaklela. Byl to Jasper. Aro mě před ním varoval. Říkal, že proti němu nebudu mít sebemenší šanci.

Ale zachovala jsem chladnou hlavu. Hlavně se musím soustředit na to, co mě Felix a Jane naučili. Pořád si hlídat krk. Trochu jsem od Jaspera odcouvala a všimla si, že za ním stojí zbytek rodiny. Mé šance na vítězství byly ty tam. Viděla jsem Emmetta, jak chtěl Jasperovi přijít na pomoc, ten ale zavrtěl hlavou.

„Copak, Jaspere, bojíš se, že mě nepřemůžeš? Ale tvá ušlechtilost vůči mě je tak milá,“ řekla jsem sladkým hlasem a pobaveně pozorovala jeho překvapení.

„Odkud znáš moje jméno?“ Zbytek rodiny nás vyděšeně pozoroval.

„Jestli chcete přežít, tak mi vydejte Carlislea. Nikomu se nic nestane, pokud uděláte co říkám.“

„Na to zapomeň,“ ozval se Edward, který stál přikrčený za Jasperovými zády a tiše na mě vrčel.

„Odejdi, nebo zemřeš,“ hrozil mi Jasper a zaujal obrannou pozici. Kdybych měla srdce, tak by mi bilo jako o závod. Měla jsem strach, ale nesměla jsem mu podlehnout.

„Bello, tohle nemusíš dělat.“ To byla Alice. Její hlas byl přátelský, ale já jsem nechtěla být její přítelkyně.

„Ty si raději hlídej svůj hubený krček, abych ti jím nezakroutila.“ Jasper zavrčel a vrhnul se po mně. Rychle jsem uskočila, ale ne dost rychle. Chytnul mě za nohu a mrštil mě o strom. Musela jsem se ve vzduchu rychle vzpamatovat, a tak jsem skočila neuváženě vedle Rosalie, kterou jsem povalila na zem. Ta se na mě vrhla, ale nebyla pro mě hrozbou. Síly mě opouštěly, už dlouho jsem nebyla na lovu, ale musela jsem to vydržet. Jasper s Emmettem se na mě chtěli vrhnout, ale já jsem skočila vedle Carlislea a chytla ho pod krkem.

„Nikdo ani krok, nebo je mrtvý.“ Varovala jsem je a hluboce oddechovala. Esme na mě vyděšeně koukala.

„Dáme ti co chceš, jen ho prosím nezabíjej. Prosím.“

„Na to jste měli myslet dřív, než jste spáchali to, co jste neměli.“ Všichni se na mě zaraženě dívali.

„Buď ho pustíš, nebo je po tobě.“ Vyhrožoval mi Jasper a byl připravený ke skoku. Carlisle využil mého přemýšlení a praštil se mnou o zem. Hrozně to bolelo a ani jsem neměla možnost se zvednout ze země. Jasper s Emmetem mě chytli za ruce a drželi, abych se nemohla ani hnout.

„Pusťte mě!“

„Proč bychom k tobě měli být milostiví, když nás chceš všechny zabít?“ zeptal se mě Jasper a ještě víc zesílil svůj pevný stisk.

Další

Autor: Bellaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nic není tak, jak se zdá 6. kapitola: