Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nic není tak, jak se zdá 5. kapitola

04.06.2010 (08:15) • Bellaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1293×

Současnost

Čas plynul a já si už zvykla na život ve Volteře. Dny už se nezdály být dlouhé. Měla jsem pocit, že jsem si konečně zvykla na to žít tu. Každý den jsem trávila s Felixem, který byl můj nejlepší přítel. Rozuměl mi jako nikdo jiný. Našla jsem v něm svoji spřízněnou duši. Ale nebyla jsem šťastná. Všichni to moc dobře věděli, ale nikdo se mnou o mé budoucnosti nemluvil.

Sedmdesát let už dávno uplynulo a já tu stále zůstávala. Nic mě netáhlo ven do neznáma. Měla jsem to tady celkem ráda, tak proč bych měla odejít? Neměla jsem venku vůbec nikoho a neviděla jsem žádný smysl v tom jít pryč.

Každý den jsem chodila s Jane a Felixem cvičit svůj štít, kterým jsem dokázala pokrýt stovky upírů a nečinilo mi to žádné potíže. Byla to pro mě naprostá hračka. Docela mě to i bavilo. Ale potíž byla v tom, že když jsem svou schopnost použila na víc jak deset upírů, tak jsem sebe chránit nemohla. Bylo to divné, ale ať jsem se snažila jak chtěla, tak to nešlo. Po zbytek dne jsem se cvičila v boji. Byla jsem v tom opravdu dobrá. Jednou nebo dvakrát jsem dokonce přemohla i Felixe, který tvrdil, že mě nechal vyhrát, ale víte jací jsou muži. Nikdy nepřiznají svoji prohru. Jsou prostě hrozně tvrdohlaví.

Na konci dne jsem byla vždy hrozně vyčerpaná, a tak jsem trávila většinou večery ve svém pokoji a koukala se ven z okna. Představovala jsem si, jaké to asi je tam venku. Samozřejmě že jsem tam už několikrát byla, ale nikdy jsem neměla dostatek času si to tam prohlédnout. Aro mě posílal skoro na všechny mise, které byly důležité. Byla jsem pro všechny velké plus, protože jsem je dokázala zaštítit, a tak jsem se postupně spřátelila i s Jane. Pokud se tomu ale dá vůbec říkat přátelství. Ona mě přestala urážet a já na ní raději nemluvila. Při výcviku to nebylo potřeba, protože jsme se musely obě soustředit. Nebyla jsem lepší než ona. Byly jsme vždy tak vyrovnané, že na nás Felix a ostatní upíři uzavírali sázky. Nevšímaly jsme si toho a raději dělaly to, co je důležité.

Takto vypadaly mé dny tady. Byly plné boje a zoufalství, které mě přepadlo vždy, když jsem se ocitla sama. Felix se mě snažil rozveselit, ale nebylo to nic platné. Až se jednoho dne stalo to, na co jsem tak dlouho čekala. Aro si mě k sobě jednoho dne nečekaně předvolal. Od mého příchodu do Volterry se to ještě nikdy nestalo, a tak jsem byla opravdu překvapená.

Otevřela jsem lehce dveře, které zavrzaly a uviděla Ara, jak si prohlíží nějakou starou knihu. Pokynul mi rukou, ať se posadím. I když to vůbec nebylo potřeba, protože jako upír jsem nemusela sedět vůbec. Mohla bych stát celé měsíce a nevadilo by mi to.

Aro odložil knihu a sedl si naproti mně.

„Asi se divíš, proč jsem tě sem dal zavolat.“

„Ano.“

„Bello. Znám tě už velmi dlouho a proto chci tento úkol do rukou vložit právě tobě. Důvěřuji ti jako nikomu jinému a proto doufám, že mě nezklameš a vrátíš se odtud kam tě pošlu živá. Musíš se připravit na potíže.“

„Děsíš mě, Aro. Co se proboha děje? Vždy mi úkoly zadává Felix a ne ty osobně.“ Upřímně jsem byla hodně vyděšená. Kdybych byla člověk, asi bych se neovládla a začala se třást. Co se může proboha dít, že mi to říká sám velký Aro? Je to něco hodně důležitého? A klade mi na srdce, abych se vrátila živá. Musí to být velmi důležité. Většinou si na takové věci vybírá Felixe.

„Potřebuji od tebe velkou službu. Musíš zabít jednoho upíra. Ale není to jen tak ledajaký upír. Je to můj dávný přítel, ale nemohu jinak. Ohrožuje mě už příliš dlouho. Doufám, že když ho zabiješ, tak to zlomí jeho rodinu. Trhá mi to srdce, ale jak už jsem říkal, nemám na vybranou. Ten upír jehož máš zabít se jmenuje Carlisle.“

„Pokud si to přeješ Aro, tak to udělám. Víš, že nemám problém zabíjet novorozené upíry, ani ty zkušené.“

„Ale on není novorozený. Je starý skoro jako já. Vím, že jsi v boji dobrá a on není zase tak skvělý, takže máš obrovskou šanci ho přemoci. Ale musíš si dát velmi dobrý pozor. Nesmíš se od něj nechat obelhat. Skoč mu po krku a ukonči jeho bídný život. A hlavně si dej pozor, ať je sám. Žije ještě s šesti upíry, tak počkej, až budou pryč a zabij ho. Zameť všechny stopy a nenech se chytit. To o co tě žádám je velmi důležité Bello. Nenech se chytit, jinak ti nepomohu. Nebudu posílat žádného upíra, aby ti pomohl. Nemůžu riskovat víc, než teď. Jsi pro mě důležitá, ale pochop, že nebudu riskovat život někoho dalšího. Nenutím tě, abys pro mě riskovala život. Můžeš se sama rozhodnout, Isabello. Jestli chceš, tak pošlu Felixe, ale když vidím jeho lásku k Jane, tak se jí nechci dívat do očí po zbytek věčnosti, kdyby se Felixovi něco stalo. Vím, že po tobě žádám mnoho. Snažil jsem se tu situaci vyřešit všemi možnými způsoby, ale na nic lepšího jsem nepřišel. Tohle je to, co musím udělat. Věř mi, že je to pro mě těžké, ale není východisko. Carlisle byl a stále je můj blízký přítel. Avšak jeho činy mluví jinak. Nedá se nic dělat.“ Tak tohle je na mě trochu moc. Mám zabít upíra, který žije ještě s šesti upíry? Co když se mi to nepodaří? Všichni jsou určitě moc zkušení, a tak bude těžké přistihnout Carlislea o samotě. Co když mě chytnou a zabijí? Ale co na tom záleží? Stejně nemám žádný důvod žít, tak nemám co ztratit. Nemůžu se zachovat jako největší zbabělec na světě a nechat ten úkol Felixovi. Začal se s Jane sbližovat a já nezničím jejich lásku kvůli tomu, že se bojím o svůj život. Když umřu, tak nebudu nikomu chybět.

„Přijímám, Aro. Zabiju Carlislea a pokusím se vrátit živá. Ale nevím, jestli na mě nebude moc silný. Viděl jsi ho už někdy bojovat?“

„Ano. Je v boji dobrý, ale ne tak jako ty. Trénovala jsi přece přes sedmdesát let každý den, tak proč by jsi neměla šanci? Musíš si víc věřit. Ty to jediná ho dokážeš zabít. Ale chci, aby to bylo rychlé. Ať se moc netrápí. To je to poslední co mu dlužím.“ Zdvihla jsem obočí. Copak mu Aro něco dluží? Jistěže to byl jeho přítel, ale tak dobrý? Nikdy jsem neviděla Ara se takhle chovat. Musí ho mít opravdu rád a asi nemá na vybranou. Caius a Marcus to určitě schválili.

„Máš ho opravdu rád, že?“ Bylo na něm vidět, že se mnou o tom nechce moc mluvit. Nikdy si k sobě nepustil nikoho tak blízko.

„Kdyby bylo jiné východisko, tak bych ho nikdy takhle nedal zabít, ale nic jiného se dělat  nedá. Porušil pravidla a za to musí platit jako každý jiný. Má štěstí, že je to můj přítel a nedám zabít celou jeho rodinu.“

„Ještěže tak. Další upíry bych asi nezvládla.“

„Ještě něco ti musím říct, Bello. Dávej si pozor na Alici. Její dar je vidět do budoucnosti. Kdyby si na chvilku stáhla šít, mohla by tě vidět přicházet. Stejně tak si dej pozor na Edwarda, který čte myšlenky a Jaspera, který je velice dobrý v boji. S ním by jsi neměla šanci. Proto ti kladu na srdce, ať počkáš až bude Carlisle sám. To nebude moc těžké, protože je to doktor. Dříve nebo později bude muset jít do práce, takže nebudeš dlouho čekat. Ale kdyby se něco zvrtlo, tak mi pošli dopis. Napiš ho naší šifrou, kterou znáš jen ty a mí nejbližší. Cullenovi jí nepřečtou, tak nemusíš mít starosti. Nesvěřil jsem to ani Carlisleovi.“

„Spolehni se, Aro. Udělám všechno proto, abych ti mohla podat dobré zprávy osobně. Nikoho schopnějšího než mě sis vybrat nemohl.“ Aro se na mě usmál a stiskl mi důvěrně ruku. Věděla jsem, že něco takového jen tak někomu neprojevuje.

„Jsi ten nejlaskavější upír jakého jsem kdy potkal. Nikdy se na nic neptáš, jako by tě okolní svět ani nezajímal. Přál bych si, aby si i ty byla šťastná.“ Úsměv mi pohasl. Věděla jsem, že se to nikdy nestane. Nikdy nenajdu své štěstí.

„Moje štěstí skončilo ve chvíli, kdy mě James přeměnil Aro. Ale po tom bych nemohla být upír a poznat svět lépe.“ Teď jsem zalhala. Kdybych si mohla vybrat, byla bych člověkem. Bylo pro mě utrpení zůstávat tu. Nenáviděla jsem to. Ale Aro se mi zdál být tak smutný, že jsem mu nechtěla přidělávat další starosti.

„Můžeš jít. Dávám ti měsíc na tvůj úkol. Nezklam mne.“ Uklonila jsem se mu a odešla z pokoje, abych si mohla zabalit věci, které budu mít sebou. Moc toho nebude, jen malá hotovost a mobil. Nemůžu sebou přeci tahat tašku s oblečením. Něco si koupím, když to budu potřebovat. Na to mám u sebe dost peněz.

Rychle jsem se přemístila do svého pokoje a začala si do kapsy u bundy cpát všechny peníze, které jsem u sebe měla. Nebylo jich moc, ale na měsíc mi to bohatě vystačí. Dala jsem si do kapsy ještě mobil a zapalovač, kterým zapálím Carlisleovo tělo. Raději jsem nad tím moc nepřemýšlela. Nechtěla jsem mu ublížit, ale byl to můj úkol. Upíři co porušují pravidla musí zemřít. Aro je můj přítel a já ho nezklamu, i kdyby mě to mělo stát život.

Když jsem měla vše, co jsem potřebovala, vyšla jsem z hradu. Jak jsem čekala, před autem stál Felix s Jane. Měli ve tváři smutný výraz a tak jsem k nim tiše přistoupila.

Jako první mě objal Felix. Přitiskla jsem se k němu a po chvilce ho pustila.

„Aro vám asi řekl, kam pojedu.“

„Bello, nemusíš to dělat. Ještě pořád mohu jet já. Aro to pochopí, nedělej to.“

„Felixi. Nemůžu před tím utéct. Je to můj osud. Chováš se, jako bych se neměla už vrátit. Zvládnu to, uvidíš. Moc jste mi nepřidali na odvaze, když se tady se mnou takhle loučíte. Snad si nemyslíte, že tam hodlám zemřít?“ řekla jsem se smíchem a obrátila se k Jane.

„Nevař se ta kysele. Vsadím se, že z toho máš radost.“

„Bello. Vždycky jsem tě měla svým způsobem ráda. A teď už tu nebudeš. S kým se tu budu hádat? Nebudu se mít s kým pošťuchovat.“

„Taky mi budeš chybět. Ale za měsíc nebo dřív se vrátím a zase se budeme hádat. To ti slibuju.“ Objala jsem ji a tak, aby nás nikdo neslyšel, jsem jí zašeptala do ucha:

„Zkus to s ním. Chudáček se kvůli tobě tak trápí. Dej na má slova, Jane, miluje tě.“ Pustila jsem jí a doufala, že Felix nic neslyšel. Ten se na mě ale smutně díval, a tak asi naštěstí nic nepostřehl. Ty upíří schopnosti jsou vážně super.

Bude se mi po nich opravdu stýskat. Nikdy jsem si to neuvědomila, ale všechny jsem je měla moc ráda. Doufala jsem, že si Jane vezme moje slova k srdci a až se vrátím, tak je najdu spolu. Už se nemůžu dál koukat na to, jak ho Jane vždycky odpálkuje, když jí chce Felix vždycky zalichotit. Měli by konečně dostat rozum.

Jane se na mě usmála a ještě jednou mě objala. Konečně jsme po sedmdesáti letech skamarádily. To nám to ale trvalo.

Ještě naposledy jsem se na ně otočila a poté nasedla do svého nového Porsche, které jsem si zamilovala. Brala jsem si ho na každý úkol. Jezdilo neuvěřitelně rychle a já to milovala. Jane mi říkala, že jezdím jako blázen a jednou mi určitě seberou řidičák. Ale jako upírovi mi to nedělalo vůbec problémy.

Tížilo mě u srdce, že tu s ostatními nemohu zůstat, ale nebála jsem toho kam jedu. Těšila jsem se, že konečně poznám něco nového. Ještě nikdy jsem nejela na žádnou akci ven z Volterry sama. Nastartovala jsem a rozjela se vstříc novému osudu.

Další

Autor: Bellaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nic není tak, jak se zdá 5. kapitola: