Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznáme se, přesto Tě miluju - 21. kapitola

05.06.2012 (08:30) • Funny1 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1400×

Mačkala jsem ji ve své náruči, jako kdyby mi šlo o život. Obě dvě jsme začaly plakat. Potlačované slzy, které ukrývaly naše pocity, se vylily na povrch. Bylo mi Lindy celkem líto, protože teď jsem zjistila, že to dělala jen kvůli tomu, že měla strach, že nikoho nebude mít.

„Sestřičko…,“ zašeptala jsem zkroušeně a políbila jsem ji na čelo. Připadala jsem si jako máma, kterou jsme nikdy neměly. Po chvíli objímání se k nám přidala Naty. Objímaly jsme se pěknou chvíli, a když jsme se od sebe odtrhly a podívaly se na Culleny, tak Esmé poplakávala, jinak se všichni na Lindu dívali nedůvěřivě.

„Teď si připadám trošku trapně,“ ozval se mi v hlavě hlas. „Proč?“ ozval se jiný. „Proč slyším hlasy?!“ zeptala jsem se sama sebe. Byla jsem trochu zmatená a najednou…

„Góóól!“ zakřičel Emm, který seděl až doteď na pohovce a koukal na hokej… chlapi!

„A jak to vedou?“ přidal se Jazz.

„Hej! Vypněte to!“ zavelela Esmé.

„A to proč?“ zeptali se dvojhlasně a otráveně s Jazzem.

„Protože…,“ začala, ale já ji přerušila.

„To je dobré, stejně tady bydlíte. A já si už asi půjdu lehnout, protože zítra,“ otočila jsem se na Lindu, „začneme od znova, platí?“ Natáhla jsem k ní ruku, kterou hned čapla, za pravou jsem chytla Naty. U schodů jsem se prudce zastavila a otočila jsem se k Lindě se zvednutým obočím. Pochopila.

„Moc se vám omlouvám. A tobě, Edwarde, nejvíc, mě si opravdu nezasloužíš.“ Také k němu natáhla ruku a Eda ji po chvíli váhání přijal.

„A Edwarde, umíš báječně líbat,“ prohodila přes rameno a já se na ni hnusně podívala. Oplatila mi pohledem, který říkal: „No co?“ Zakroutila jsem nad tím hlavou. No jo, stejně někde uvnitř je to ta stará Linda.

Došly jsme k mému pokoji a chvíli jsme tam postály, dívaly jsme se navzájem do očí, i když to byla trochu fuška, koukat oběma dvěma najednou do očí. Nakonec jsem otevřela dveře a my jsme si všechny vlezly do mé postele, tak tak jsme se tam vešly, ale asi ani jedné to nevadilo. Spaly jsme jak štěňata, všechny jsme byly na sebe namačkané, ale mně to nevadilo…

(…)

„Děvčátka, kuřátka, otevřete oči!“ No, jasně, Emmett.

„Emme, takhle se to neříká,“ zamumlala Naty a otočila se na druhý bok, takže teď na mě ukazovala zadek.

„Fakt? No, to je jedno, co budeme dělat?“ křikl natěšen, že se bude něco dít.

„Mhmm?“ ozval se od nás trojhlas.

„Počítám do pěti, jestli nevylezete…“ Proč bychom měly vstávat?

„Raz, dva a pět!“ Strhl z nás peřinu tak rychle, že jsme ani nestihly zareagovat, a pak jsme začaly křičet. Emm na nás začal stříkat vodu z nějaké pistole, takže jsme byly mokré.

„Jsi normální? Co kdybychom dostaly nějaký šok? Anebo tak něco?!“ vyjela Linda nakvašeně, a je to tady…

„Vždyť to byla jenom sranda, teď jsem to viděl v televizi a holky měly dobrou náladu a byly hezčí…“

„Kde to dávali?“ zeptala jsem se a šla jsem do koupelny. Odpověď jsem neslyšela a bylo mi to jedno. Usušila jsem si vlasy, převlékla jsem se a myslela jsem na to, jak se Emmettovi pomstím za „krásné“ ráno.

„Máš?“ zeptala se Linda, která čekala s Naty u dveří koupelny.

„Mám…“ Ten plán dokonale vyjde, říkala jsem si a přemýšlela jsem, kde se to ve mně bere, že jsem tak škodolibá.

„Holky, já se vám teda omlouvám,“ začal se omlouvat Emm hned, jak jsme přišly do obýváku. Nikdo tady nebyl, jenom Emm.

„No jo, no. Emme, co bys řekl na zápas?“ zeptala jsem se, nic lepšího mě nenapadlo, ale zase…

„S tebou?“ zatvářil se pochybovačně a sjel mě pohledem.

„Nééé, s námi,“ ukázala jsem i na sestry, které se tvářily nadšeně.

„Proč ne, stejně nad vámi vyhraji,“ otočil se na podpatku a vyšel ven.

Vzala jsem papír a na něj jsem napsala: Pamatujete si, co jsme se naučily? Obě přikývly, a tak jsme vyšly ven.

„Emme, takže můžeme?“

„No, klidně, ale stejně si myslím, že tři na jednoho není fér, máte dar a já jenom sílu.“ Ahá, pán se chtěl z toho vyvléct… Najednou jsem uslyšela na příjezdové cestě auto a poznala jsem, že je to Jazz a Eda. Kývli nám na pozdrav a začali se vyptávat.

„Co se děje?“

„Bratříčci, už jsem vám řekl, že vás mám rád?“ objal Emm oba dva, a oni se chtěli vyvléct, ale moc se jim to nedařilo.

„No, prostě…“ Linda začala vykládat, co se stalo, a ti dva se na Emmetta podívali dost hnusně.

„Tak to si užij, protože nad nimi nevyhraješ, jsou tři,“ konstatoval Jazz a s Edou se obrátili k domu.

„Kluci? Nechcete se přidat?“ zeptala jsem se s výzvou v hlase.

„Ani ne, má v tom prsty Emm, tak ať si to vypije sám,“ řekl Eda a do toho zakročila Linda, která dělala, že si jako piluje nehty a u toho pronesla:

„No, přeci se, Edíku, nebudeš bát, za to nemůžeš, že vypadáš jako mastňák a přeci nechceš…“ Zastavil ji až Edův pohled.

„No, co už, no. Já jdu do toho,“ pronesl Eda a myslel určitě na to, jak Lindě zakroutí krkem. Nechápu.

„Tak já jdu taky!“ Jazz postoupil dopředu a potutelně se usmíval.

„Takže, Jazz bude mít Naty, Eda Lindu a já Emma,“ zhodnotila jsem to a všichni přikývli. Nejdřív chtěl bojovat Emm, ale to jsem mu vymluvila, aby si sedl na tu studenou prcku a seděl. Takže na scénu šel Jazz. Stoupli si s Naty asi padesát metrů od sebe a já křikla teď. Naty si kolem sebe udělala mlhu, takže ji Jazz neviděl, ale zatím ji cítil a slyšel. Jazz vystartoval a Naty k němu poslala bouřku, takže zatímco se vyhýbal bleskům, Naty poprosila vítr, aby zakryl její pach a zavál ho někam jinam. 

Znovu vyzvala vítr, aby její kroky nebyly slyšet. Jazz tedy ucítil její pach úplně někde jinde, takže se rozběhl na východ, úplně někam jinam, než stála Naty – na západě. Kdyby neměl Jasper tak dobrý zrak, určitě by napálil do nějakého stromu, protože ta mlha byla už dost hustá. My s Lindou měly výhodu, že jsme ji viděly, jako by tam ta mlha nebyla, sesterské pouto jsme tomu říkaly, a zatím jsme nezjistily, proč to tak krásně vidíme. Kluci měli také s tím zrakem potíže, takže na „bitvu“ před sebou koukali jak člověk do sluníčka. Mlha najednou zmizela a objevil se stín Jazze a Naty, ta ho držela pod krkem a usmívala se jak sluníčko, takže i to slunce, které bylo pod mraky, vysvitlo. No jo, dar, který ovládá počasí.

„Juhůůů! Takže jedna nula, kluci,“ řekla Naty nadšeně a objala nás, také se úplně změnila. Na řadu šla Linda s Edou.

„A… teď!“ vykřikla jsem znovu. Linda se na Edu soustředila, a ten jí hned padl k nohám a bylo po zápase.

„Dva nula, máte to prohraný!“ vykřikla Linda a Edward se zmateně zvedl a rozhlížel se kolem sebe.

„Koukejte, bratříčci, tohle nevyhraje,“ zhodnotil své budoucí přání, že nade mnou vyhraje.

„Leda ve snu, chlapče,” zasmála jsem se v duchu a stoupla jsem si tam, kam předtím holky. Emm vyrazil hodně rychle, už byl skoro deset centimetrů ode mě, ale najednou se zastavil a můj štít ho odhodil až za řeku. Holky se začaly smát a kluci Emma povzbuzovali. Zatím, než se Emm vzpamatoval z té síly, jsem se zatočila dokola a udělala jsem kolem sebe obrněný kruh. Takže to vypadalo, že kolem mě se také vznáší mlha. Emm tedy zatím doběhl a vší silou do mě narazil, musím přiznat, že měl velkou sílu a já podcenila své síly a dopadla jsem na strom a odřela jsem si předloktí, k mé hrůze mi začala téct krev. Jazz se překlonil a rozběhl se ke mně, ale Eda ho naštěstí chytl a na moji ruku z nevysvětlitelného důvodu dopadla kapka Jazzova jedu a ta ruka se mi ihned zahojila.

Autor: Funny1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznáme se, přesto Tě miluju - 21. kapitola: