Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámé město - prolog + 1. kapitola

22.04.2012 (17:15) • KikiCallen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1396×

Hlasitě jsem se nadechla a vstoupila do letadla. Létání jsem vždycky nesnášela, ale tentokrát v tom bylo i něco víc. Vlastně jsem ani nevěděla kam jedu. Stáhla jsem si vlasy do culíku, našla jsem si svoje sedadlo a sedla si. Vůbec poprvé jsem otevřela desky s dokumenty, které jsem měla mít již dávno přečtené. Ale dřív na to nebyl čas – musela jsem na pohřeb, sbalit si věci a přesvědčit jakousi ženu o tom, že jsem schopna se přesunout z Phonixu do Los Angeles. Tam nejspíše bude můj domov.

            Litovala jsem, že si nemůžu do letadla vzít nějaký alkohol. Vzhledem k tomu, že je mi sedmnáct, bych neměla pít vůbec, ale smrt mojí matky mě hodně vzala. Měla autonehodu, která nebyla její vinou, ale ona zemřela na místě, zatímco ten nezodpovědný idiot si odešel po svých. A já pořád jsem se trápila otázkou: co kdyby. Co kdybych mamku nezdržovala a ona by jela o 5 minut dříve? Co kdyby tak paličatě netrvala na tom, že nejedu s mamkou za jejím přítelem Philem? Co kdybych Philovi dovolila, aby přijel on za námi? Jsem přesvědčená, že smrt mojí maminky je stejně tak moje chyba, jako toho nezodpovědného řidiče, který do ní narazil. Všichni, komu jsem se s tím svěřila, to naprosto odmítali a doporučovali mi cestu k psychologovi, ale já psychologa přesto dál paličatě odmítala. Představoval to pro mě slabost, nikoliv únik.

            A tak jsem teď seděla v letadle, připravená se přestěhovat ke svému tátovi, kterého jsem v životě neviděla a ani o něm nic neslyšela. Už jsem si myslela, že budu muset jít do dětského domova, protože jiné příbuzné jsem neměla, když se najednou ozval můj otec, že mě chce vychovávat. Já s ním samozřejmě nemluvila, ale rozhodla jsem se, že radši strávím život do svých 18. narozenin u neznámého otce, než v dětském domově.

            Kapitola 1

            Vystoupila jsem z letadla a nadechla se čerstvého vzduchu na přistávací dráze. Byla jsem ráda, že se mi povedlo za pomoci kinedrylu, snést cestu bez střevních potíží. Tohle letiště by se nedalo označit jiným slovem než malinké. Musela jsem si přiznat, že Los Angeles bude malé městečko. Nemohla jsem pochopit, proč můj otec Charlie Swan (jak jsem zjistila v dokumentech), nepřistoupil na mou nabídku, žít společně se mnou ve Phonixu. Možná měl dobře placenou práci.

            Všechno na letišti bylo označené pomocí mnohojazyčných šipek, takže nebyl vůbec žádný problém najít pás, na který přivážejí zavazadla. Stála jsem tam, jako spousta dalších lidí, a přemýšlela, co se bude dít dál. Bude Charlie na mě čekat před letištěm se jmenovkou? Nebo mu někdo poslal moji fotku? Nebo očekává, že rovnou půjdu k němu domů? Ne, to nebyla možnost. Nikdo mi nedal vůbec žádnou informaci o tom, kde bydlí. Ani ve kterém městě. Los Angeles jsem si přečetla až na letence.

            Rozhodla jsem se, že v nejhorším na letišti přespím. Prostě si vezmu svůj kufr, vyjdu před letiště, a když se ke mně během půl hodiny nikdo nepřihlásí, někde si zdřímnu. Však ono to nějak dopadne…

            Můj kufr právě vjel na zasekávající se pás a já jsem netrpělivě čekala, až si ho budu moc vyzvednout. Viděla jsem jasně oranžovou jmenovku, na které bylo výrazně napsáno mé jméno. Tak to vždy dělala mamka. A přesto že ona tak psala i cílové místo, několikrát se jí kufry ztratily. Další důvod, proč jsem nesnášela letadla.

            Náhle nějaký pán přede mnou vzal můj kufr, přečetl si jmenovku a s úsměvem se postavil stranou. Naštvala jsem se a rychle zamířila k němu. Všimla jsem si, že má stejné oči, jako já.

„Isabella Swanová?“ zeptal se.

„Charlie Swan,“ pochopila jsem.

„Tak ty seš bruneta, hmm?“

„Hmm,“ bylo mi trapně.

„Tak… půjdeme k autu,“ zabručel Charlie.

            Celkem ochotně jsem ho následovala ven z letiště. Jeden bod jsem měla za sebou – první rozhovor. Už je jasné, že nebudu spát na letišti, a taky přibližně vím, jak Charlie vypadá. Celkem ochotně jsem ho následovala ven z letiště. Jeden bod jsem měla za sebou – první rozhovor. Už je jasné, že nebudu spát na letišti, a taky přibližně vím, jak Charlie vypadá.

Celkem ochotně jsem ho následovala ven z letiště. Jakmile jsem se dostala ven, zasténala jsem. Sice ještě nepršelo, ale vypadalo to, že každou chvíli se začnou z nebe spouštět ohavné mokré kapky. Nesnáším déšť a jakékoliv jiné počasí, při kterém nesvítí slunce, nebo alespoň nejsou vidět hvězdy. Hustá mlha se snášela strašně nízko nad městem a připadala mi naprosto neproniknutelná. Při představě, že bych se k ní jen přiblížila, jsem se otřásla.

Jeden bod jsem měla za sebou – první rozhovor. Už je jasné, že nebudu spát na letišti, a taky přibližně vím, jak Charlie vypadá.

„Billy – Bells, Bells – Billy,“ představil mě Charlie nějakému staršímu muži. Měl červenou kůži a byl velmi vysoký. Nerozuměla jsem tomu. To mě bude Charlie představovat celému Los Angeles? „Billy nás hodí domů,“ dodal Charlie jakoby mimochodem.

            Tázavě jsem se na něj podívala. To nemá své vlastní auto? A proč mě oslovuje „Bells“? Dělal, že si mého zkoumavého pohledu nevšiml a sedl si dopředu. Chtěla jsem automaticky naskočit na zadní sedadlo, ale jakmile jsem otevřela dveře, vyskočil ven asi šestnáctiletý kluk. Byl hezký. Měl do ruda zbarvenou kůži jako Billy a ve tváři měl vlídný úsměv.

„Jsem Jake,“ prohodil radostně směrem ke mně a k mému velkému překvapení mě objal.

„Já Bella,“ usmála jsem se.

„Já vím,“ zasmál se Jake. Měl velmi hezký a melodický smích. „Viděl jsem všechny tvoje školní fotky.“

„Cože?“ vykřikla jsem zděšeně. Netušila jsem, jak se k nim dostal Charlie a už vůbec mě nenapadlo, že by je ukazoval někomu jinému. Charlie se při mém výkřiku přikrčil. No, alespoň že ví, že mi to vadí…

„Tak si nastupte, vy dva,“ ozval se Billy.

Sedli jsme si na sedadla a já se snažila skrýt své ohromení a podráždění. To má fakt Charlie všechny moje trapné školní fotky? To mu je poslala máma?

„Takže, ty jsi chtěla přimět Charliho, aby se za tebou přestěhoval do Phoenixu?“ zasmál se Billy. „Nedovedu si ho představit, jak chodí po nějaké přeplněné ulici uprostřed suchého a horkého města.“ Znovu se zasmál, zřejmě nějaký úchylný fór pro zasvěcené. A Charlie se zasmál s ním.

„Já si sama sebe taky nedovedu představit, jak chodím po Los Angeles, v mlze a přinejhorším i dešti,“ bránila jsem se.

„Ona to neví?“ zeptal se Jake.

„Co nevím?“

„My nebydlíme v Los Angeles, Bells,“ zamumlal Charlie. „Bydlíme v městečku – nebo spíš vesnici, která se jmenuje Forks. Ale úředně je to město."

Byla jsem naprosto zděšená představou, že chodím po nudném malém městě sama v dešti. Hrůza.

Doufám, že se vám to líbilo a že zanecháte nějaký komentář... :D

Autor: KikiCallen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznámé město - prolog + 1. kapitola :