Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámé město - 2. kapitola

27.04.2012 (16:15) • KikiCallen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1070×

2. Kapitola 

Byla jsem jednoznačně holka z města. Sice jsem se nikdy neopálila, ale měla jsem sportovní postavu, milovala jsem sporty, byla jsem vždycky oblíbená ve společnosti kluků a měla jsem spoustu kamarádek, se kterými jsme pořádali různé večírky a pařby.

A teď se stěhuju do neznámého malého městečka, kde zřejmě neustále prší. To byla ironie osudu. Nejdříve mi umře maminka a teď ještě budu bydlet na maloměstě. A špatné počasí a humor k sobě taky moc nejdou.

Dojeli jsme právě před nějaký malý dům a Billy tam zastavil. Jacob zrovna povídal něco o tom, že nebydlí ve Forks. Moc jsem jemu povídání nevěnovala pozornost. Zoufale jsem sledovala déšť, který už dobrou půlhodinu nepřetržitě kapal po okýnku. Ve svém kufru, co jsem si sebou přivezla z Phoenixu, jsem měla samá trika bez rukávů a kraťasy. Ani jednu pláštěnku ani nepromokavou bundu. Jediná bunda, kterou jsem sebou měla, by promokla už za pár minut.

Charlie se rozloučil s Billym a Jacob mi vysvětlil, že jedou do jiného města. Rozloučila jsem se a s povzdechem jsem vystoupila z auta.

Před domem stála dvě auta. Jedno byla strašně stará dodávka a jedno bylo policejní auto s majáčkem na střeše. Co u Charlieho dělají policajti?

„Co to jsou za auta?“ zeptala jsem se Charlieho.

„No… Moje a tvoje,“ vysvětloval opatrně. „Jsem policajt. Škola je od mého – našeho - domu asi tři kilometry, ale… dost často tady prší, tak jsem si myslel, že by se ti hodilo, kdybys měla auto. Je to samozřejmě zadarmo. Takový malý dárek na uvítanou.“

„Ono to... jezdí?“

„Ehm, jo. A pokud by s tím byl nějaký problém, Jacob staví a spravuje auta. Může ti ho zkontrolovat, kdyby se s ním něco stalo. Zadarmo, samozřejmě,“ rozmluvil se Charlie.

„Dobře. Díky,“ připadala jsem si trapně. Můj otec – policajt. Super. A já zrovna začala pít alkohol.

Charlie mě vedl do domu. Kuchyňská linka byla natřená nechutnou žlutou barvou a byla nejspíš dost stará. Uprostřed místnosti byl stůl se třemi židlemi a za ním byly dveře do obýváku. Tam byla jen jednoduchá pohovka a televize. V prvním patře byla malá koupelna, Charlieho ložnice a můj nový pokoj. Byla v něm jen postel, psací stůl a skříň. Jinak byl pokoj úplně holý. A bez počítače.

Charlie mě nechal, abych se trochu ubytovala, s tím, že po obědě půjdeme na procházku po Forks. Nebyla jsem tímto návrhem nějak nadšená, ale už jsem nechtěla odmlouvat. Vybalila jsem si svoje letní oblečení do skříně a zjistila jsem, že asi budu muset chodit někam na brigádu. Neměla jsem skoro žádné peníze a nutně jsem potřebovala nové zimní oblečení. Jen jsem douvala, že v tomhle zapadákově nějakou brigádu vůbec seženu.

Seběhla jsem do kuchyně právě ve chvíli, kdy Charlie dojídal pizzu. Letadlovou stravu jsem nejedla, takže jsem teď měla hlad. Ale Charliemu bych to neřekla.

Naštěstí jsem ani nemusela. Sám se mě zeptal, kolik si dám kousků, a já si po jednom vždycky přidávala, až jsem nakonec do sebe naházela půlku pizzy. Nevypadal, že by mu to nějak vadilo, jen byl překvapený. Poté se mi přiznal, že neumí moc vařit, a tázavě se na mě podíval.

„No... Ehm, já taky neumím vařit vůbec,“ vykoktala jsem ze sebe.

„Nevadí,“ zamumlal, vzal si bundu a vyrazil ven. Rychle jsem šla za ním.

„Chceš jet policejním autem, nebo jít pěšky?“ zeptal se mě zvesela. Bezpochyby byl rád, že se rozhodnu jít pěšky sama a že mi dal na výběr. Pro mě to byl jen hloupý fór.

„Nechoď tady moc hluboko do lesů, mohla by ses rychle ztratit,“ poučoval mě tónem, který jsem naprosto nesnášela. „Navíc, zdejší lesy nejsou... Tak úplně bezpečné.“

„Jak to myslíš?“

„Nechoď do lesa, dobře?“

„Jsou tam medvědi?“ zeptala jsem se obezřetně. Není super mít barák obklopený lesem, ve kterém jsou medvědi, kteří vás chtějí sežrat?

„I něco horšího,“ zamumlal Charlie a já se otřásla. „Prostě mi slib, že nebudeš chodit do lesa, dobře?“

„Dobře, nebudu chodit do lesa,“ opakovala jsem. Charlie hluboce vydechl.

Pokračovali jsme dál a on mi hlásil jen potraviny, školu, restauraci atd. Jinak jsme nemluvili. Pořád jsem ze sebe nedokázala setřepat pocit, že je tu něco, co mi Charlie tají. Něco důležitého. Ale brzo jsem to pustila z hlavy a místo toho přemýšlela, jakou tady najdu zábavu. Toulat lesem se nesmím, žádné disko tady není a navíc stále prší.

„Co děláš o víkendu?“ zeptala jsem se Charliho a konečně tak porušila trapné ticho.              

„Proč?“

„Jen tak... Co se tady dá vůbec dělat?“

„Jsem většinou o víkendu v práci nebo na rybách s Billlym,“ přiznal. „Ale klidně s tebou zůstanu doma.“

„Ne, o to nejde. Proč děláš o víkendech?“

„Někdo o víkendech musí chodit do práce,“ zamumlal. Věděla jsem, že jsem kolem něčeho, co mi nechce říct, ale nevěděla jsem, jak to z něj vymlátit.

„A který dny teda nejsi v práci?“

„No... V sobotu nebo v neděli.“

„Aha. Dobře.“

Prošli jsme celým Forks a teď jsme se vraceli zpátky k domu. Forks bylo ještě menší, než jsem si myslela.

K večeři jsme měli opět pizzu. Nevadilo mi to. Ale byla jsem čím dát tím víc nervóznější. Zítra nastoupím na novou školu. Co když tam nezapadnu? Co když jim budu připadat trapná? Když jsem myla nádobí, zazvonil telefon a oba jsme sebou s Charliem trhli. Přiřítil se k telefonu, zvedl sluchátko a hlas měl napjatý. Jako by věděl, že se děje něco z lého.

„Billy?“ zeptal se napjatě Charlie. Pak se zasmál. Ale smích se mu nepovedl, nešel od srdce. Vyznělo to tak, jako by v naléhavé situaci někdo nutil Charlieho, aby se zasmál.

„Bello?“ zeptal se mě. „Měla bys vyzkoušet náklaďáček, jestli jezdí tak, jak má.“

„Dobře,“ zamumlala jsem a vyšla před dům. Ryhle jsem se rozmýšlela co s tím. Nakonec jsem se rozhodla, že pustím auto na volnoběch a půjdu si poslechnou rozhovor mužů. Rychle jsem se rozběhla k autu, zapnula motor a vyplašila jsem se rámusu, který nadělal. Ale moc jsem se o to nestarala, na to jsem byla až moc zvědavá. Nechala jsem dveře otevřené, motor zapnutý a rychle jsem utíkala k oknu. Sehnula jsem se, aby na mě nebylo vidět a snažila se zklidnit svůj zrychlený dech.

„Cože? Mezi La Push a Forks? Tak blízko?“ slyšela jsem Charliho.

„Kolik?“ zeptal se.

„Pět pijav...?“ Neslyšela jsem celou větu, protože můj náklaďáček hlasitě zasténal. Cítila jsem, jak Charlie vykoukl oknem, pod kterým jsem byla zkrčená.

„Musím končit,“ oznámil Billymu, pípl mu telefon a já se rozběhla ke dveřím. Ruku už jsem měla skoro na klice, když Charlie otevřel. Upřel na mě obviňující pohled a já jsem pochopila, že musím zalhat.

„Co se děje?“ nakrčil Charlie obočí.

„Nejde mi vypnout motor,“ vyhrka jsem. „Asi zajedu za Jacobem, aby se mi na to podíval. Kde je to La Push?“

„Teď tam nejezdi, Bello.“

„Tak jo,“ zamumlala jsem zmateně. Sakra. „Zkusím to ještě trochu projet, třeba to pak půjde vypnout."

Charlie jen souhlasně přikývnul a já s úlevným povzdechem nastoupila do hlučného auta. 

Doufám, že se vám to líbilo, děkuji za každý komentář, který tu necháte, a slibuji, že v další kapitole bude už víc děje. :D 

Autor: KikiCallen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neznámé město - 2. kapitola: