Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nezkrotná - 2. kapitola - 1. část

14.06.2011 (20:45) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1723×

2. kapitola 1. část - Pojedeš do Volterry...

(Bella)

Právě jsem vcházela do domu, když mě volal ten blonďatý svatoušek, který nikdy neměl v puse nic silnějšího než veverku. Pche! Jestli si myslí, že když veverky a králíčky loví on a jeho rodinka, tak že je budu lovit i já, tak to je vážně na omylu. Já se nebudu živit malým roztomilým, chlupatým, ale taky smradlavým špinavým a zablešeným zvířectvem. Já nebudu jako oni! Nikdy! Fuj.

„No, co je?“ snažila jsem se znít naštvaně, ale ve skutečnosti mi to bylo šumák.

„Bello, proč jsi to udělala? Proč? Co ti udělali?“ ptal se mě Edward s útrpným výrazem ve tváři.

Vlastně všichni se tvářili zkroušeně, jako kdyby se právě stala nějaká katastrofa. A všechny ty tváře se upíraly na mě. Katastrofa? Pardon, já zapomněla, to je vlastně můj titul. Odteď mi můžete říkat Katastrofa jménem Bella. Kam vejdu, koho potkám, toho pohroma nemine, takže bacha na mě. Jéžiš, ti toho nadělají. A to všechno pro nic za nic.

„Protože jsem chtěla,“ odpověděla jsem mu milým hlasem a s jemným úsměvem na rtech.

Všichni na mě zírali jako na UFO. Zírali, jakoby nemohli uvěřit. Ááá, ani neví, jak moc mě tímhle rozčilují. Zase ve mně bublá vztek a pomalu, ale jistě pohár přetéká. Mám toho dost! Jasper cítil moje emoce. Postavil se a nahrbil své svalnaté tělo do útočné pozice, ale pořád na mě koukal jako na zjevení.

„Mohli byste na mě laskavě přestat tak zírat?“

Všichni nadskočili a okamžitě se nahrbili do bojových pozic. Tomu jsem se mohla jen zasmát. Oni si myslí, že mi dokáží ublížit. Tak to je teda gól!

„Bello, čemu se směješ? To ti je jedno, co jsi udělala? To v sobě nemáš žádný cit?“ ptala se Esmé a upírala na mě svoje karamelové oči.

„Esmé, ale já mám cit. Jen prostě nechci být jako vy. Nechci běhat po lese a lovit koule plné chlupů. To prostě ne! Chci být jiná, chci být svá. Chci být upír se vším všudy. S lidskou krví.“

„Ty! Ty!“ řval na celé Forks rozzuřený Sam, hned poté, co vtrhnul do domu. S ním a s jeho smečkou s sebou donesli i ten jejich odporný charakteristický smrad.

„Zabila jsi Leah! Zabila jsi ji!“

„Ano, zabila, zasloužila si to. Neměla strkat čumák tam, kam neměla. Kdyby byla hodný pejsek a ne nevychovaný vořech, přežila by.“

Všichni na mě jen šokovaně zírali s otevřenou pusou. Krucinál! Proč na mě vždycky každý čumí? Zavrčela jsem.

Jasper s Rose zavrčeli a postoupili dopředu. U Jazze to docela dobře chápu. Je vycvičený, s novorozenými má zkušenosti, ví, jak s nimi manipulovat, ví, co doopravdy dokáží. Ale ta bloncka? Co ta po mně chce? Jediné, o co se kdy starala, bylo, jestli nemá rozcuchaný účes, nebo jestli má správný odstín laku na nehty. Nebo nedej Bože, aby se jí nějaký nehet zlomil, to byla pohroma. Vlastně se zajímala ještě o jednu věc. O mé dítě. Důkazem toho bylo, že ji stále tiskla v náručí.

„Ó, jak dojemné!“ neodpustila jsem si jízlivou poznámku na její adresu.

Jen se na mě s nechápavostí, bolestí a odporem podívala a pak i s Esmé utekla pryč. Nemohla jsem víc, než zakroutit hlavou. To jsou tu všichni tak přecitlivělí? Co to s nimi je? Takový netykavky nikdy nebyli.

„Posaď se Bello,“ promluvil na mě mírným hlasem Carlisle.

Posadit se? Ani náhodou! Já si sednu a ty mě zabiješ! Byla bych snadným cílem. Ne, to teda ne.

„A proč bych měla?“ zaprskala jsem.

Emmett s Jasperem se více nahrbili a odhalili své běloskvoucí zuby.

„Prosím.“

„No jasně, já si sednu a ty mě zabiješ! Když budu sedět, bude to pro tebe hračka,“ řekla jsem nenávistně.

Jeho oči už nebyly tak vážné. Zjihly, změkly, zesmutněly…

„Bello,“ začal Carlisle, „vážně si myslíš, že bych tě zabil? Vážně si myslíš, že bych byl něčeho takového schopen? Jsi moje dcera, Bello. Milovaná dcera. A i přes to, co jsi udělala, tě mám rád. A na tom se nic nezmění.“

Jeho srdceryvná řeč mi vyrazila dech. Asi bych se měla začít smát, ale nějakým způsobem mě to zasáhlo. Bodlo mě to, kdesi vzadu, u srdce. Bylo to sice potlačené touhou po zabíjení a po krvi, ale cítila jsem to naprosto zřetelně. Na kratičký okamžik to ve mě probudilo lítost, smutek a provinilost. Ale to byla skutečně jen kratičká chvilinka. Obměkčilo mě to. Povzdechla jsem si a šla si sednout na křeslo. Nebylo to o moc pohodlnější, než když jsem stála, ale když si to přejí…

„Bello, dáme tě na převýchovu do Volterry. Nemůžeme tě zvládnout, na to nestačíme, ale Aro na to snad stačí… Už jsem s ním mluvil. Vyrážíme za chvíli.“

„Co?“ zeptala jsem se jako ten největší magor na světě. No super, nechápavý upír, to tu ještě nebylo… Nedokázala jsem skrýt svůj šok a své překvapení.

„Já nikam nejedu,“ oznámila jsem hned potom, co jsem ze sebe vypravila tu hloupou otázku.

„Je to nutné,“ oznámil mi Carlisle.

„Tak fajn!“

Tak to teda ne! Nebudou za mě rozhodovat, co budu dělat. Oni to nechápou. Myslí si, že mě jen ovládají novorozenecké instinkty a pudy, ale tak tomu není. Já prostě jen nechci být na zvířecí krvi. Nechci být jednou z nich. Mě to prostě baví, vzbuzuje to ve mně určité potěšení a bázeň, nedá se to jen tak popsat. Tímhle krokem to docela zkazili. Před chvílí mě sice obměkčili, ale teď to zhoršili. Ne, já nebudu skákat tak, jak oni pískají! Nejsem žádný čokl, nebudu poslouchat, ani kdyby se na hlavu stavěli. Nenechám se nikým ovládat, nejsem loutka na provázcích. Mě nikdo nedostane, protože já jsem nezkrotná! Sami to před chvílí přiznali, sami řekli, že na mě nestačí. To proto mě chtějí vrazit do Volterry, jsou slabí! Nebudu se s nimi už bavit, stejně to nemá cenu…

„Bello, vstávej, jdeme!“ vytáhl mě Jasper z křesla.

Nechala jsem se jím vláčet jako hadrová panenka. Mlčela jsem a v duchu se usmívala. Došla mi totiž jedna věc, Volterra je pro mě to nejlepší místo. Tam se zvířaty neživí. A i kdyby mě tam nutili pít ty blifty, tak dlouho jim to nevydrží.  Z mé minulé návštěvy vím, že musím disponovat nějakým darem, když na mě nefungují dary ostatních. Toho bych mohla využít. Aro mě přeci chtěl do gardy, tak proč mu tu možnost nedat?

Myšlenkami jsem byla úplně mimo, a než jsem se nadála, seděli jsme v soukromém letadle mířícím na malé letiště za Volterrou. Jako upír jsem měla skvělý pojem o čase, takže jsem mohla naprosto přesně říct, jak dlouho už letíme. Z Forks do Volterry to trvalo pět a půl hodiny. Jedna samá velká nuda… Nezbývalo mi nic jiného, než sedět a koukat z okna. Upíraly se na mě pohledy všech členů mé „rodiny“. Cítila jsem je na své tváři.

„Aby vám ty oči nevypadly, já je lovit po podlaze nebudu,“ konstatovala jsem jen tak mimochodem. Neměla jsem v plánu se s nimi bavit, ale jedna poznámka na jejich adresu mě snad nezabije.

Letadlo lehce dosedlo na ranvej a ostatní mě hned táhli ven. Z jedné strany mě držel Emmett a z druhé Jasper. Kdybych chtěla utéct, už bych byla dávno pryč. Dělají jako kdyby se dělo já nevím co. Panovala tu hustá atmosféra.  Všichni byli nervózní a myslím, že se i báli. Pomalu jsme se proplétali temnými uličkami ke vstupu do hradu. V jedné obzvlášť tmavé a pro lidi odstrašující uličce byly malé postraní dveře. Protáhli mě jimi a šlo se dál. V chodbičce, kterou mě vedli, byla naprostá tma, ale já jsem vše viděla stejně perfektně jako předtím, jen v jiných barvách. I tma má své kouzlo. Vše vypadá jako soumrak osvětlený posledními paprsky zapadajícího slunce. Temně fialová dominovala nad všemi ostatními. Bylo to kouzelné. Jako z pohádky. Ale dnes už každý ví, že v našem světě něco jako pohádka není. Život je boj a přežít může jen ten nejsilnější.

Před námi byly další dřevěné dveře. Zpoza nich jsem slyšela tlukot srdce. Až sem jsem cítila tu lahodnou tekutinu, která mě naprosto omamovala. V ústech se mi začalo tvořit nadměrné množství jedu. To byla reakce na volání krve. U lidí to je, jako když se jim začnou sbíhat sliny. Narovnala jsem se a nasála tu nádhernou vůni. Svaly se mi automaticky napjaly. Na to reagovali Jasper s Emmettem, oba dva zesílili stisk. Nemohlo mě to bolet, bylo to jako se pohodlně opřít o stůl. Carlisle otevřel dveře a nás ozářilo polední slunce. V téhle místnosti už jsem byla asi před rokem. Tudy jsme procházeli, když jsme šli do velkého sálu. Za stolem seděla pořád ta samá recepční. Když mě viděla, vykulila oči a na tváři se jí usadil vyděšený výraz. Bylo vidět, jak se snaží, aby vypadala normálně, ale moc se jí to nevedlo.

„Gianno, zajdi pro Ara, jsme s ním domluvení. Prosím, drž se od nás dál. Sama vidíš, jak na tom Bella je. Nevíme, jestli bychom ji dokázali udržet,“ řekl jí Edward.

Na to Gianna kývla a okamžitě vyběhla opačným směrem, než jsme my přišli. K mému podivu mě ti dva rádoby věznitelé pustili a rozhlíželi se kolem. Já jsem se vydala směrem k recepčnímu stolu. Cítila jsem, jak se mi do zad zabodávají obezřetné pohledy. Sedla jsem si na polstrovanou točící židli a začala se točit dokola. Docela mě to bavilo. Jako člověk bych při točení viděla vše jen jako rozmazanou šmouhu, ale teď jsem viděla všechno dokonale ostře, stále tak, jako před tím, než jsem se začala točit dokola.

Ani ne za dvě minuty, co Gianna odběhla, se vracela za zády dvou vysokých postav v pláštích. Jeden byl uhlově černý, královský a jeden byl tmavě šedý. Odhadovala jsem, že jeden z nich bude Aro a podle postavy si myslím, že ten druhý bude Felix. Sundali si kápě a já konečně zjistila, že jsem se nemýlila. Uvolněným krokem mířili k naší skupince, ale mně to bylo jedno. Dál jsem si hrála a točila se dokola na Gianiné kancelářské židli.

„Je jí něco?“ ptala se Gianna starostlivým hlasem.

Tušila jsem, že ta otázka byla o mně. Ale jistě jsem to vědět nemohla, pohled jsem měla zabodnutý do země. Zvedla jsem hlavu a zjistila jsem, že mám pravdu. Dívala se na mě starostlivým pohledem. Nevím proč, ale přišla mi milá, nelezla mi na nervy. Ani její krev už mě tak nedráždila. Usmála jsem se na ni a zavrtěla hlavou. Netvářila se moc přesvědčeně, ale nechala to v klidu.

Aro se na mě díval se zaujetím, Felix na tom nebyl o mnoho lépe. Oba si mě měřili a zkoumali každý můj rys. V tomhle momentě vypadali tak podobně, ale zároveň úplně jinak. Felixovi v očích plál žár. Vypadal dobře. Nebezpečně a přesto chlapecky. Aro byl také jiný, než když jsem ho viděla jako člověk. Jestli jsem si za lidského života myslela, že jsou krásní, tak teď by byli naprosto dokonalí a neodolatelní, což nejsou. Teda ve většině případů…

Všichni se shromáždili kolem mě a zírali na mě. Zase! Vrrr, už toho mám tak akorát! Připadám si jako nové zvířátko v ZOO. Byli jsme v těsném hloučku. Já byla jeho středem a také na mě směřovala všechna pozornost. Edward mi položil ruku na rameno, to byla jako rozbuška. Explodoval ve mně všechen nahromaděný vztek a já jsem na to patřičně zareagovala. Z hrdla se mi vydralo zuřivé šelmí zavrčení a moje ruka samovolně vystřelila směrem k Edwardovi. Všichni okolo sebou cukli, až skoro nadskočili. Chytla jsem Edwarda pod krkem a přitáhla si ho blíž, aby slyšel, co mu teď řeknu.

„Nesahej na mě! A byla bych velice vděčná, kdyby na mě každej nekoukal, jako bych právě přilítla z Marsu. A jak jsem řekla, dej ty pracky pryč!“ zasyčela jsem a ohodila ho o pár metrů dál.

„Zdá se, že Bella je trochu výbušná,“ konstatoval Aro se známkou pobavení v hlase.

„Myslíte, že to tu s ní zvládnete?“ ptal se Edward sbírající se ze země přiškrceným hlasem.

„Myslím, že s Bellou nebude problém. Myslím si, že má nějakou averzi k vám, protože k nám a dokonce i ke Gianně se chová absolutně normálně.“

„Takže to nejsou nezkrotné novorozenecké pudy?“ ozval se Carlisle.

„Ale ano, jsou. Z většiny…“ potvrdil Aro.

„Bello, měli byste se rozloučit.“

Moc se mi nechtělo, ale co jiného mi zbývá? Otráveně jsem si povzdychla.

„No dobře,“ rezignovala jsem.

Přešla jsem k hloučku mé rodiny a čekala, co se bude dít. Jako první ke mně přiskočila Esmé. Smutně se na mě koukala svýma zlatýma očima.

„Je mi to líto, holčičko,“ řekla a políbila mě na obě tváře. Pokaždé se dotkla koutku mých úst. To u nás bylo znamením, že se máme rádi.

„Mně ani ne,“ řekla jsem popravdě.

Nevím, co se se mnou děje. Vím, že bych měla cítit bolest a výčitky za to, co jsem udělala, ale já jsem toho prostě nebyla schopna. Bylo mi to jedno.

Hned za ní byla Alice. Udělala přesně totéž co Esmé. Jakmile to udělala, něco se stalo. Náhlá a ostrá bolest v očích mě donutila sebou cuknout. Na řadě byla Rosalie.

„Já ji objímat nebudu! Zabila svoje dítě! Nemůžete po mně chtít, abych se jí ještě někdy dotkla!“ prskala na mou adresu, avšak já ji vnímala jen zastřeně.

Viděla jsem sebe v tmavé uličce, jak se tisknu k nějakému upírovi. Problém byl, že jeho tvář byla v mlze, nemohla jsem určit, kdo to je. Ale už podle postavy jsem věděla jediné, Edward to nebyl. Pak jako by to skončilo a já se vrátila do reality. Co to kruci bylo?! Nejspíš moje bujná fantazie.

„Bello, co se děje?“ ptal se starostlivě Carlisle.

„Nic, jen jsem se malinko zamyslela.“

Přešel ke mně Emmett, zvedl mě nad hlavu a točil se mnou. To se mi nelíbilo. Automaticky jsem se napjala a zavrčela.

„Emmette! Teď na to není právě vhodná doba!“ zavrčela na něj celá rodina.

„No jo,“ zahuhlal, postavil mě na zem a taky mi vlepil hubana na každou stranu. Tomu už jsem se musela pousmát. Byl jako malé dítě, kterému seberete hračku. Ale má smůlu, já nejsem na hraní! Pak byl na řadě Jasper.

„Víš, Bello, chtěl bych ti říct, že to chápu. Ještě nedávno jsem to cítil sejně. V tvojí přítomnosti. Vím, jak se cítíš a to, co jsi udělala, ti nedávám za zlé. Ovládnout se. Občas je to zhola nemožné,“ dokončil svůj proslov a také mě políbil ke koutkům úst. Bylo to vážně zvláštní, opět mě zasáhla ta bolest jako u Alice, ale tentokráte směřovala na srdce. Odskočila jsem a chytla se za hrudník. Všichni mě koukali dost zvláštně, ale se starostí.

„Bello, co se stalo? Měl bych tě prohlédnout…“ strachoval se můj adoptivní otec.

„Ne, jsem v pohodě. Jen nějaká chvilková slabost.“

„Bello -“

„Ne, jsem v pohodě. A honem, už to chci mít rychle za sebou,“ vypravila jsem ze sebe nevrle. Už mě to vážně začíná štvát. Dělají, jako by je zajímalo, jestli mi něco je, nebo ne. Stejně je jim to fuk. Stejně tak jako mně.

Carlisle už neprotestoval a jal se loučení. „Bello, dávej na sebe pozor. Nebude to lehké, ale pomůže ti to.“

„Hmm.“

Udělal to, co ostatní členové rodiny a nechal mě napospas Edwardovi. Ten se ke mně pomalu přiblížil, čekala jsem, že udělá to, co ostatní, ale on si mě přitáhl a políbil mě na rty. Už to nebylo takové, jako když jsem byla člověk. Bylo to… odporné a slizké. Okamžitě jsem ho od sebe odstrčila a chtěla mu něco pěkně od plic říct, ale to by se nesmělo stát to, co se stalo. Přepadla mě mohutná bolest hlavy doprovázená hučením a bzučením. Bylo to, jako bych v hlavě měla rozzuřený vosí roj. Ta bolest byla strašná, skoro až nesnesitelná, ale nebyla stejná jako při přeměně. Tahle byla tupá a omračující. Měla jsem strach. Ale ten na mě sálal z okolí, někdo ho na mě přenáší. Proč? Co se to děje? Nedalo se to vydržet. Skácela jsem se k zemi jako pytel brambor. Chytla jsem se za vlasy. Prosím, ať už to skončí! Rozzuřený roj byl stále větší a větší.

„Bello!“ vykřikl Edward a vlastně nejen on. Všichni.

„Ááá! Hrozně mi hučí v hlavě. Je to jako roj sršňů!“ vřískala jsem na celý hrad.

Seběhli se a utvořili kolem mě hlouček. Jen z povzdálí jsem vnímala starostlivé hlasy plné strachu a obav.

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nezkrotná - 2. kapitola - 1. část: