Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » New strange life - 2. kapitola

Twilight notebook


New strange life - 2. kapitolaDalší kapitola (na můj vkus až příliš brzo...). Ismail se zabydluje a Charlie se pořád ještě nemůže zbavit deprese. Co Ismail ohromí v novém domě, a jak bude využívat nově nabyté svobody? A koho Charlie zabije (nebo právě naopak nezabije)? Přeju příjemné čtení... :)

(Ismail)

Konečně! Pozorovala jsem krajina ubíhající za okénkem letadla. Konečně jsem svobodná! Připadalo mi divné po tak dlouhé době opustit Volterru, ale nebyla jsem smutná. Nebude se mi po nich stýskat – nemusím už znovu vidět Ara, tak toužícího po moci, že si to málokdo dokázal představit. Netoužím po tom, znovu se setkat s dvojčaty, zlou Jane a Alecem, který si nedokázal připustit, že už ho nemiluju.

„Prosíme cestující, aby si zapnuli pásy. Během deseti minut budeme přistávat,“ ozvalo se za mou hlavou. Sympatická letuška se na mne usmála.

Konečně. Pod námi se míhala divoká Aljašská příroda. Tady bude můj nový domov. Těšila jsem se, jak se budu za dlouhých nocí toulat lesy, jak budu celé dny sama a sama. Po přelidněné Volteře to bude příjemná změna.

Letadlo elegantně dosedlo na přistávací plochu a cestující se po chvíli hrnuli ven. Počkala jsem, zabořená do měkkého sedadla první třídy, až se východ uvolní.

Pak už to šlo jako po másle. Stačilo několikrát zamrkat řasami a už se několik mužů stojících poblíž mohlo přetrhnout, aby mi pomohli se zavazadly a sehnali taxík.

Ve městě jsem se nechala zavést do půjčovny aut. Už předem jsem měla zamluvený terénní vůz blíže neidentifikovatelné barvy. Ne že by mi vadilo běhat, ale přece jenom jsem s sebou měla moc věcí.

 

Cesta trvala něco málo přes dvě hodiny. Když se přede mnou konečně otevřelo údolíčko s obrovskou vilou, byla jsem víc než ohromená.

Ten dům byl nádherný. Alespoň za tohle jsem byla Arovi vděčná. Přesně něco takového jsem si přála.

Na prohlídku jsem se vrhla okamžitě.

V dolním patře byla kuchyň a obývací pokoj, dvě koupelny a šatna. Ve druhém patře, kam jste se mohli dostat buď po téměř umělecky vyřezaném schodišti, nebo proskleným výtahem, byly tři ložnice s koupelnami, druhá šatna, knihovna a žebřík na půdu – do ateliéru.

Tam už viselo několik mých obrazů. Pár jsem jich dokončila teprve nedávno, ale několik pocházelo ze soukromých sbírek (a že za ně lidé platili opravdu neuvěřitelné sumy).

Jeden obraz mi ovšem vyrazil dech – přímo přede mnou stál na čestném místě van Gogh. Zatajila jsem dech. Po takovém pokladu jsem vždycky toužila, ale nikdy jsem se neodvážila Ara požádat. Vždyť tyhle obrazy se snad ani zlatem nedaly vyvážit.

Tak za tohle se svému dobrodinci snad ani nedokážu odvděčit…

Po malém oddychu jsem pokračovala v průzkumu domu. První ložnice i s koupelnou byla vybavena množstvím trofejí, parohů a podobných úlovků. Tam jsem se nezdržela dlouho. Ne že bych byla až tak útlocitná, vždyť jsem zabíjela lidi, ale po takové výzdobě pokoje jsem opravdu netoužila.

Druhý pokoj už byl obstojnější, obložený exotickým mahagonovým dřevem. Tam jsem se cítila celkem dobře, ale zdál se mi trochu moc uzavřený, takže jsem přešla do třetího, kde jsem žasla.

Obrovská místnost měla celou jednu stěnu prosklenou, takže jsem mohla pozorovat odlesky, které vrhala má kůže. Byl zařízený dřevem, jako správný horský srub, ale v luxusnější variantě. Tak odsud se už určitě nehnu…

 

(Charlie)

„Charlie, jsme na místě,“ ozvalo se kdesi mimo můj vesmír. Já právě, jako už po tolikáté, bloudil krajinami své mysli a připomínal si ty šťastné okamžiky, na jejichž znovuprožití už jsem neměl nejmenší šanci.

„Tati, pojď už. Všichni na tebe čekáme. Prosím…“ Bella věděla, že jejím přáním vyhovím. Tohle bylo jediné plus, které tenhle život nabízel – budu moct být se svou dcerou až do skonání věků. Měli jsme k sobě blíž než kdy dřív, možná proto, že jsme si oba zvykali. Ona sice v přítomnosti milujícího muže a radostné dcerky, já jako samotář, ale pro oba byl tenhle život nový a cizí.

Jako ve snu jsem vystoupil z auta. Naskytl se mi pohled na obrovskou vilu, alespoň dvakrát větší než dům Cullenových ve Forks. Teď bych měl jen stěží zadržet užaslý povzdech, ale bylo mi to téměř jedno. Prostě jenom dům jako každý jiný, i když o trochu větší.

Ostatní členové rodiny si šli zabrat pokoje, já se pomalu doloudal do toho posledního. Všichni se radostně vítali s Denaliskými, jedinými dalšími zlatookými upíry na světě, já byl představen, vyměnil si pár zdvořilostí a rychle zmizel. A když v noci všichni zmizeli do svých pokojů, aby se vynořili až ráno, oblečeni do nočních úborů svých partnerů, a když Jacob zasněně přebral stráž nad Renesméinou postýlkou, měl jsem konečně klid.

A ten se nedal vydržet. Přes den jsem alespoň mohl bojovat s žízní, trénovat sebeovládání na své vnučce a nenachytat se ani na jeden z Emmettových vtípků, teď bylo v domě mrtvo.

Chvíli jsem mašíroval po pokoji, aniž bych si ho pořádně prohlédl, ale potom jsem to vzdal. Potřeboval jsem na vzduch, vyčistit si hlavu, vychutnat si pocit svobody, když běžíte rychlostí téměř pět set kilometrů v hodině a přitom máte jistotu, že i když narazíte, vy si rozhodně nemůžete ublížit.

Překonal jsem rekord. Nejspíš. Ne, určitě! Běžel jsem rychleji než Edward, letěl jsem rychleji než vítr svištící mi kolem hlavy. Všechno kolem mě se slilo v jednu šmouhu, ale já měl i tak dokonalý přehled.

Nezastavil jsem ani na útesu. Jako šipka jsem sletěl do vody, že by mě lidské oko nedokázalo zaregistrovat. Vychutnával jsem si schopnost obejít se bez kyslíku. V husté tmě jsem zaregistroval pohyb. Ryba, zřejmě jeden z největších predátorů tohoto jezera, se rozhodla pro dnes stáhnout.

Já měl ovšem chuť si hrát. Doplaval jsem k ní ve zlomku sekundy. Snažila se vysmýknout, ale já jí zarýval prsty do těla, takže jí kluzkost najednou byla k ničemu. Ohnala se po mně, ale já byl spíš pobavený než zraněný. Chvíli jsem s ní z legrace zápasil, ale pak jsem ji nechal plaval. Nevěděl jsem, jestli se dá rybí krev pít, ale i tak by to určitě nebyl moc příjemný zážitek.

Musel jsem se sám sobě zasmát. Dřív bych nejspíš proseděl u jezera celý den, a kdyby zabral takový obr, byl bych radostí bez sebe. Teď se tady potápím v černočerné, ledové vodě uprostřed noci, a úlovek mých snů milosrdně nechám prchnout.

Obrátil jsem se nazpět, když v tom mě do nosu uhodil ostrý pach. Takhle nevoněl člověk ani žádný z Cullenových. Tohle byl pach cizích upírů. Rozběhl jsem se tím směrem.

 




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek New strange life - 2. kapitola:

 1
18.06.2011 [23:39]

PetraCullen Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Charlie!! se nezdá!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!