Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » New lease of life - 9. díl - Malá nehoda

12.01.2010 (15:30) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3995×

Všichni vypadali moc mile. Nevěděla jsem co říct a jen tak ztuhle koukat mi přišlo divné.

„Ehm, no… dám si něco k jídlu. Vy asi nebudete co?“ Zeptala jsem se nervózně a snažila se při tom odlehčit atmosféru.

„Bello, co se ti to stalo?“ Přiběhla ke mně Carmen a starostlivě mi pozorovala rameno. Kruci, já zapomněla… tílko asi nebyl moc dobrý nápad. Jsi tak pitomá Bello, tak pitomá.

„To nic není.“ Odstrčila jsem její ruce a šla do kuchyně. Tak proto se na mě tak divně koukal? Proč mě to vlastně tak zajímá, co si myslí? Bezmyšlenkovitě jsem začala tahat potraviny z lednice a vytvářet z nich nějaké jídlo.

„No Bello, moc nerozumím lidským chutím, je to už dávno, co jsem něco jedla… ale vážně tohle budeš jíst?“ Alice, která se u mě zničehonic objevila znechuceně ukazovala na toustový chléb namazaný arašídovým máslem na němž byl navrstven šunkový salám a sýr. Fuj. Naštvaně jsem si dupla a vyhodila odporně vypadající patlanici do koše. Takže znovu… Tentokrát jsem si dávala dobrý pozor na to, co dělám.

„Nemusíš z nás být nervózní Bello…“

„Já… já nejsem nervózní.“ Škubla jsem se sebou při dotyku studené ruky na mém předloktí.

„Esme…“ Vydechla jsem. Pamatovala jsem si její jméno dobře. Tolik mi připomínala mou matku. Ne vzhledem ale vřelým pohledem. Dívala se tak mateřsky a v každém jejím pohledu byla láska.

„Dovolíš? Něco ti udělám.“ S radostí jsem jí předala nůž a posadila se vedle Alice na barovou stoličku u linky. Musela jsem si dávat obzvlášť velký pozor na manipulaci s ostrými nástroji a teď, když jsem byla tolik nesvá, jsem byla vděčná, že se o mě někdo postará.

Po chvíli se k nám připojili i Rose a Emmet.

„Nedá se tam vydržet…“ Zašeptal potichu Emmet. Skoro jsem ho neslyšela a při každém jeho slovu se natáhla blíž k němu. „Tanya se skoro plazí po Edwardovi a Jasper s ostatními vyrazili na lov…“ Proč mě tak zabolelo na hrudi, když se zmínil o Tanye a Edwardovi? „Škoda, že jsem byl na lovu včera, šel bych taky…“ Nedávala jsem pozor a jak jsem se tak nakláněla víc a víc, najednou jsem byla na zemi. „Ale vidím, že tady bude taky sranda co?“ Zasmál se mi Emmet a postavil mě zase na nohy.

„Auvajs…“ Třela jsem si naražené koleno. „Díky. Já bych si dneska měla sednout někam do polštářů a ani se nepohnout fakt.“ Zamumlala jsem si jen tak pro sebe. Jenže slyšeli každé slovo a kuchyň zaplavil uvolňující smích. Bylo tak snadné být s nimi v klidu. S každým dalším slovem mě opouštěla nervozita a měla jsem je ráda víc a víc.

„No tak teda dobrou chuť Bello.“ Zašklebil se Emmet nad obloženými chleby se spoustou zeleniny.

„Hele, neznechucuj mi to ano? Vypadá to skvěle. Jen to v životě nemůžu všechno sníst. Díky Esme.“ Mrkla na mě a přidala se k našemu kroužku.

„Fujky, to takhle šťavnatej medvídek…“

„Dej pokoj.“ Pleskla jsem ho po ruce, ve které mával s kouskem salátu.

„Myslím, že si půjdu lehnout.“ Byla jsem úplně plná. Jídlo mi trvalo o mnoho déle, díky Emmetovi, který komentoval každé moje sousto. Otrava jeden… Vzala jsem talíř a uklidila po sobě. „No tak… dobrou.“ Nevěděla jsem co jiného říci. Vím, že oni spát rozhodně nepůjdou ale co jiného říct?

„Dobrou noc Bello.“ Většina z nich se vytratila v chodbě vedoucí do domu pro hosty, ještě než jsem se stihla otočit. Jen Alice zůstala.

„Mám tě ráda Bell. Měla jsem tě ráda mnohem dříve než jsme se potkaly.“ Objala mě a při odchodu ještě dodala… „Nic si z nich nedělej, to pomine…“ Vůbec jsem jí nerozuměla ale víčka se mi začala zavírat a já neměla chuť něco dalšího řešit.

Prošla jsem pod klenbou do obývacího pokoje a můj zrak upoutaly dvě osoby sedící na pohovce. Tanya upřeně pozorovala Edwarda a povídali si. Všimli si mě okamžitě.

„Nechtěla jsem rušit. Jen procházím.“ Vykoktala jsem ze sevřeného hrdla a co nejrychleji jsem vyběhla po schodech do svého pokoje. Shodila jsem ze sebe oblečení a oblékla si lehkou noční košilku. Cítila jsem jak se mi oči plní slzami a jejich obsah hrozí přetéci ven. Hněvivě jsem si je setřela.

Nevím, jak dlouho jsem zírala do tmy a snažila se usnout ale nakonec jsem upadla do neklidného spánku. Zdál se mi sen.

Všude tma, taková tma. Otáčím se stále dokola a snažím se nalézt alespoň jedno světlé místečko. Nevím kde jsem a ani co se děje. Mám strach.

„Je tu někdo?“ Slyším zurčení vody, vítr v korunách stromů a svůj vlastní zrychlený dech. Kdybych se uklidnila, mohla bych slyšet i tlukot svého srdce… Ne! Srdce mi netluče, necítím jeho údery ve své hrudi…Ne!

„Je tu někdo?!“ Zakřičím mnohem hlasitěji. Co se to děje?

Vše se vyjasňuje, vidím tak jasně. Prohledávám koruny stromů a hledám slunce, které by vysvětlovalo ten náhlý příliv utěšujícího světla.

„Slunce nesvítí.“ Zašeptám…

„To proto, že je noc Bello…“

Vylítla jsem do sedu na posteli a snažila se uklidnit své dýchání. V panice jsem si rukou sáhla na hruď a kontrolovala, jestli moje srdce stále bije. Byla to taková úleva cítit jeho pravidelné údery, které se společně s mým dechem zpomalovaly k normální frekvenci.

Ovanul mě stále ještě teplý vzduch zářijové noci. Nepamatuji se, že bych otevírala okno. Vyšla jsem ven na terasu a zadívala se na měsíc. Tahle společnost tě přivede do hrobu Bello. Už se mi o něm i zdá…

Ráno jsem se probouzela značně nevyspalá a unavená. Při pohledu do zrcadla jsem se skoro až zhrozila. Červený flek na rameni začínal nabírat odstíny fialové a skoro to vypadalo, že se mi rozšířila ta modřina z ramene i pod oči.

„Co s tím? Vypadáš jako zombie Bell.“ Povídala jsem si sama se sebou.

„No to teda jo!“

„Aaaa. Sakra Alice, vyděsila si mě.“

„Promiň, klepala jsem ale neotevírala si.“ Hodila na mě takový pohled, že jsem neměla sílu jí vynadat, že chodí dovnitř bez pozvání.

„Co s tím uděláme?“ Ukázala na moje kruhy pod očima a zamyslela se.

Když jsem vycházela ze dveří, už jsem neměla kruhy pod očima téměř vůbec patrné. Alice si ze mě udělala panenku na hraní. Oblékla mě a namalovala a stále neměla dost. Zachránilo mě až troubení Jaspera. A tak jsem vycházela ze dveří v úzkých černých džínách a světle modrém topu. Nedovolila jsem jí, aby na mě navlékla něco horšího… a tohle byla jedna z těch normálnějších variant.

„Bell, pojedeš s námi?“ Mačkal mě Emmet ve svém medvědím objetí.

„Ne… ne… nepoje.. du.. du…“ Vyhekala jsem ze sebe. „Po škole ještě něco mám.“ Řekla jsem už normálnějším hlasem, když mě Emmet konečně pustil na zem.

Viděla jsem Alice jak nesouhlasně našpulila pusu a skoro bych přísahala, že Edward, který se k nám odkudsi nenápadně připojil na ni lehce zavrčel.

„Uvidíme se ve škole.“ Zamávala jsem jim a naskočila do auta. Byla jsem domluvená s Alecem, že se odpoledne sejdeme.

Viděla jsem ho ale mnohem dříve. Opíral se o lavičku a čekal. Na mě!

„Ahoj Bells.“

„Ahoj Alecu.“

„Platí dnešní odpoledne? Mám pro tebe překvapení.“ Alec byl dobrý kamarád ale nic víc. A navíc mě někdy trochu štval. Ale nemohla jsem mu nic odepřít. Uměl mě docela snadno přemluvit.

„Jasně, že platí. Musím jít, zatím pa.“ Mávla jsem mu a vyšla ke škole.

Už bych si vážně měla zapamatovat, jaké mám hodiny. Takhle musím pořád hledat rozvrh… Měla jsem hlavu zabořenou do tašky a snažila se najít ten, pro mě důležitý, kousek papíru.

„Konečně…“ Vypískla jsem vítězně, jenže moc brzy. Do někoho jsem v tu chvíli vrazila a kácela se k zemi. Už jsem myslela, že opět skončím s nějakou novou boulí či modřinou, ale silné kamenné paže mě zachytily a přitiskly ke studené hrudi.

„Měla bys na sebe dávat větší pozor.“

„Mohl jsi uhnout, rychlý jsi na to dost.“

„To mohl, ale co když jsem nechtěl?“ Jak tohle zase myslel? Uvědomila jsem si, že stojíme v pevném objetí a jeho ruce mě drží kolem pasu. Jeho obličej byl jen maličký kousek od mého a já cítila, že znovu ztrácím rovnováhu. Zjevně si to uvědomil ve stejný okamžik a poodstoupil ode mě.

„Mám také biologii…“ Prohlížel si teď můj rozvrh, který jsem ještě před vteřinou svírala v ruce. „Pojď, jdeme.“ Horlivě se snažil více se mě už nedotknout, když mi vracel rozvrh a podával mi tašku, která na rozdíl ode mě, skončila na zemi. Šourala jsem se vedle něj a snažila se rozluštit výraz v jeho tváři.

„Smím se tě na něco zeptat?“ Osmělila jsem se po chvíli. Nepokračovala jsem dál, jak bych to udělala obyčejně ale vyčkávala jsem na jeho odpověď.

„Záleží na tom…“

„Na čem?“

„Na co se chceš zeptat.“

„No, zajímá mě, jaké to je, číst lidem myšlenky?“

„Není to nijak příjemné víš, ale může to být i hodně užitečné.“ Odmlčel se a zasmál se krásně pokřiveným úsměvem. „Je to jakoby mluvili všichni najednou a vzájemně se překřikovali. Ze začátku to bylo nepříjemné ale časem jsem se naučil nevnímat to.“ Maličko se uchechtl.

„Co je?“

„Je to příjemné víš, být s někým, komu nemůžu číst myšlenky. Ale na druhou stranu mě to strašně frustruje.“ Chtěla jsem se ještě zeptat proč, ale cesta uběhla tak rychle, že jsem si ani nevšimla, že už jsme ve třídě. Posadil se do lavice vedle mě, kde bylo poslední volné místo.

Učitel  roznášel mikroskopy a sklíčka se vzorky. Dnes bude první laboratorní práce.

„Chceš začít?“ Přisunul mi mikroskop s prvním sklíčkem blíže.

„No proč ne.“ Zadívala jsem se a zapsala svůj objev do protokolu.

„Hmm, správně.“

„Nevěříš mi?“ Zeptala jsem se napůl uraženě. Odsunula jsem mikroskop zpět k němu a snažila se na židli narovnat. Jenže se najednou seběhlo tolik věcí najednou a já padala k zemi. Opět. Nebylo by to tak hrozné, kdybych se cestou dolů nepraštila o lavici do hlavy…

„Slečno Swanová? Je vám něco?“ Pleskal mě učitel do tváří a snažil se mě tak probrat. „Myslím, že by jste ji měl vzít na ošetřovnu pane Cullene.“

„Jistě pane profesore.“ Matně jsem vnímala co se děje ale byla jsem ráda, když mě nenutili nic dalšího dělat. Cítila jsem jen studené ruce na svých zádech a najednou jsem byla ve vzduchu. Opírala jsem se o studenou hruď a vdechovala jeho vůni. Vyšli jsme ze dveří a já se nevědomky přitiskla blíž a položila hlavu na jeho rameno. Rty jsem se lehce, jako by náhodou, otřela o jeho krk. Nevím co mě to napadlo, musela jsem být stále mimo. Rána do hlavy byla pořádná. Slyšela jsem jeho prudký vdech ale neodtáhl mě od sebe. Znovu jsem omdlela. A zdál se mi krásný sen.

Cítila jsem ledové rty na své tváři. Líbaly mi víčka, tváře i koutky rtů. Chtěla jsem víc a nastavila jim své rty…

 8 Shrnutí povídek 10

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek New lease of life - 9. díl - Malá nehoda: