Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » New lease of life - 15. díl - Loučení

17.02.2010 (20:30) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3901×

Bella:

Edward se tvářil vyděšeně a Alice byla stále mimo. Co mohla vidět, že to Edwarda tolik vyděsilo? A proč už konečně něco neřekli?

„Co jsi viděla? Co se děje?“ Nevydržela jsem a musela se zeptat.

„Já… Edwarde?“ Bylo to tak zlé, že musela žádat Edwarda o výklad svých vizí?!

„Bell, uklidni se.“ Já se mám uklidnit? Ať se podívá na svůj výraz a potom mi teprve říká ať se uklidním. „Budeme mít návštěvu.“ Návštěvu? Kdo by sem chodil? Jediný, kdo mě napadl, byl Alec ale z toho by přeci nebyli tak vyděšení… Nebo…

„Přijdou sem? Oni?“

„Ano. Volturiovi.“

„Kdo?“ Tentokrát se ptal Carlisle. Málem bych zapomněla, že tu je i někdo jiný.

„Ne, on ne. Nevychází z hájemství svého království, to víš.“ Odpověděl Edward na nevyslovenou myšlenku Carlisla.

„Promiňte, ale my ostatní neumíme číst myšlenky nebo něco podobného. Takže mluvte nahlas. Všichni!“ Byla jsem už mírně naštvaná. Založila jsem si ruce v bok a poklepávala si nohou. Není jedno, kdo přijde? Je úplně jedno, kdo to bude. Jsou to Volturiovi… „Jakeu, miláčku, pojď sem ano?“ Potřebovala jsem se nějak uklidnit a Jake na mě měl magický vliv. Když jsem ho držela, věděla jsem, že je i něco důležitějšího, než jen strach. Musím chránit jeho.

„Přijde Jane a Demetri s pár nohsledy.“

„Musíme odsud pryč.“ Začala jsem v hlavě plánovat kam půjdeme a co musím udělat.

„Mělo by stačit, když…“

„Ne, nebude stačit když… Musíme pryč. Daleko. Sami.“ To bylo více než jasné. Nejsem přeci hloupá. S Eleazarem jsme toho probírali hodně a vím, co umí.

„Bello…“ Snažila se ke mně teď mluvit mateřským tónem Esme. Ale copak nechápe? Já jsem teď taky skoro matka. Hladila jsem malého po vláskách a vnímala jeho vůni. Zhluboka jsem se nadechla.

„Nemůžeme tady zůstat. Vím to. I vy to víte. Takže si necháme ty zbytečné řeči a uděláme prostě jen to, co je nevyhnutelné.“ Divila jsem se, jak můj hlas zní klidně a vyrovnaně. „Zítra odjíždíme. Vracíme se zpět do Forks a potom, potom nevím…“ Hlesla jsem. Nevím proč zrovna do Forks, ale bylo to první místo, které mě napadlo. Měli jsme v lesích u řeky ještě chatu. Spíše takový rodinný srub. Neprodala jsem ho. Měla jsem na něj spoustu krásných vzpomínek . Nikdo nás tam nebude hledat. Nikdo nebude vědět, kde jsme.

„Pojedu s tebou.“ Prohlásil rozhodně Edward. Viděla jsem, jak se po něm Tanya podívala. A to mi připomnělo, že budu muset ještě pár věcí uvést na pravou míru, než odjedu.

„To není dobrý nápad. A nedohaduj se.“ Umlčela jsem jeho protesty hned v zárodku. Čekala jsem více přemlouvání, více odporu ale nic… To znamenalo jediné. Nic jiného se nedá dělat. „Nejdou sem jen tak náhodou a budou chtít vidět celou rodinu Edwarde!“ Doplnila jsem své myšlenkové pochody. „Jdu si lehnout. Moc děkuji za oslavu i krásné dárky…“ Objala jsem Alice. „Jsi skvělá. Víš to?“

„Nevím. Ale děkuji.“ Měla ve tváři stejný smutek jako Edward a všichni ostatní.

„Ráno si ještě promluvíme ale teď už musím uložit Jakea a… Dobrou!“ Vzala jsem Jakea do náručí a on si zabořil svou hlavu do mých vlasů. Věděl, že se něco děje. Byl moc chytrý na to, aby se nezeptal.

„Musíme zase pryč viď?“

„Ano zlatíčko, to musíme. Ale nelámej si s tím hlavičku ano? Všechno bude dobré.“ Chtěla jsem tomu věřit.

Ani jsem se nedivila, že potom, co jsem se vrátila do pokoje, seděla na mé posteli Tanya. Položila jsem špinavé prádlo na zem a posadila se vedle ní.

„Zlobíš se viď?“ Nepovažovala jsem ji za hlupačku. Viděla to, co ostatní. Viděla, jak se na mě Edward dívá s bolestí a smutkem v očích. Nechtěl mě opustit a ani já jeho, ale je jiná možnost?

„Měla jsi mi to říct.“ Nedívala se na mě, sledovala noční oblohu. „Je nádherná viď?“ Konečně se mi podívala do očí. Nebyla v nich žádná nenávist ani zloba, jen smutek. „Noční obloha.“ Vysvětlila mi, co svými slovy myslela. „Víš v noci se cítím jako bych to byla zase já. Já, jako člověk. Vím, že by to mělo být naopak ale mě noc přijde tak magická, že můžeme věřit. Můžeme věřit, že se naše sny vyplní, i když nesníme. Ve dne je to tak zřejmé, to, co jsme.“

Nepřerušovala jsem ji. Nikdy jsem ji neviděla tak smutnou. Celou mysl mi zaplnila vina. To já jsem způsobila, že se tak cítí.

„To jsem nechtěla.“ Vím, že věděla, za co se omlouvám.

„Ne, ty tomu nerozumíš. Nemrzí mě tvůj vztah s Edwardem, i když jsi mi to mohla říct ale… Nepřerušuj mě prosím. Mám tě ráda Bell, vážně ráda. A moc vám to přeju. Já se s tím už nějak poperu. Nebyla to láska, spíš poblouznění. Víš jak jsem na tom já a muži ne? Ale bude mi moc smutno. Když jsi tu byla všechno bylo veselejší a tak nové. Přibližovala jsi mě, nás, k tomu světu okolo. Konečně jsme více zapadli. A teď mi odejdeš.“

Objala jsem ji a stiskla. Měla jsem slzy na krajíčku.

„Vždyť víš, že jsi moje sestra, ne jako, ale opravdová. Bylo o něco snazší žít v tomhle světě, když jsem tě měla jako přítelkyni.“ Teď už jsem se rozplakala naplno. „Budeš mi strašně moc chybět, ale slibuju, že se nevidíme naposledy ano?“ Chvíli jsme si jen navzájem vzlykaly do vlasů ale musela jsem nějak zaplašit ten smutek. Ještě mě bude čekat hodně takových chvil, o tom nebylo pochyb, ale já se s nimi chtěla rozloučit hezky. „A pohlídej mi ho tady ano? Ať mi tu neběhá za jinými.“

„Ale Bell…“ Ošklivá dutá rána přerušila její slova. „Edward zuří po celou dobu, co jsi odešla s Jakem nahoru. Aleca málem vyhodil na druhou stranu lesa.“ Na toho jsem úplně zapomněla. Nebyl teď důležitý. „Má tě hodně rád, víš?“

„Snad alespoň tak, jako já jeho.“

„Určitě. Přímo to z něj sálá. Věř mi. Nechám tě už spát. Mám tě ráda Bells.“ Políbila mě na čelo a odešla.

Ani nestihla zmizet za dveřmi a za oknem už jsem viděla stín. Edward, kdo jiný. Vstala jsem a potichu vyšla na terasu. Stál zády ke mně a sledoval měsíc, tak jako předtím Tanya. Objala jsem ho kolem pasu a položila si hlavu na jeho záda.

„Vážně si myslíš, že bych běhal za jinými?“ Čekala jsem úplně jiné otázky. Maličko mě zaskočil.

„Nevím, jak dlouho se neuvidíme. Nesmíš zapomenout taky žít ne?“ Bolelo mě, co jsem říkala. Nechci ho pustit.

„Jsi bláhová. Víš o nás tak moc a přitom nic.“ Otočil se ke mně a vzal mě do náručí. „Nikdy bych se nemohl na jinou ani podívat. Už ne. Teď jsi v mých očích, myšlenkách i srdci,“ položil svou ruku na svou hruď a potom si položil hlavu na tu mou. „Jsi tak teplá a tak…“ Tichý vzlyk přerušil jeho slova tak, jako předtím ta Tanyi. Chtěla jsem ho nějak utěšit ale tohle byla situace, do které jsem se ještě nikdy nedostala. Nikdy! Zatřásla jsem se. Nevím jestli pláčem nebo zimou. Cítil to a odnesl mě do postele. Tentokrát mě ale neopustil. Položil se vedle mě a vzájemně jsme si hleděli do očí.

To bylo naše loučení. Beze slov, bez těch zbytečných a prázdných frází, které byly už tolikrát omílány.

Pohladila jsem ho po tváři a políbila ho na víčka. Sjela jsem níž až na rty a zlehka je ochutnávala. Naše rozbouřené emoce z něj udělaly mnohem vášnivější a odvážnější polibek a já se mu poddala. Odkopala jsem ze sebe peřinu a hladila ho po celém těle. Tohle mělo být naše rozloučení?!

„Bell, takhle se nerozloučíme. Takhle to přeci nechceme.“ Myslela jsem na to v ten samý okamžik. Sex přeci náš smutek nezažene. A navíc…

„Máš pravdu. Je to hloupé.“

„Ne, to není. Je to všechno, jen ne hloupé. Chci, abychom se měli na co těšit. Abychom měli jiný důvod pro tohle všechno.“ Ukázal na mojí rozepnutou halenku a něžně mě políbil na okraj podprsenky. „Chci to jinak, jinde…“

„Já vím.“ Naposledy jsem ho políbila a stulila se mu v náručí. Tanya měla pravdu. Je tak uklidňující mít místo, kam můžeme před světem odejít. Do světa snů…

14 Shrnutí povídek 16

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek New lease of life - 15. díl - Loučení: