Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená slova lásky - 4. kapitola

29.08.2010 (08:30) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3603×

O měsíc později

Edward:

Už je  to měsíc, co bydlím s novou rodinou a mou existencí. Na život bez rodičů jsem si zvykl docela rychle, jejich tváře jsem si nepamatoval dopodrobna, takže mě to moc netrápilo. Byla tu jedna věc, která mi hlodala mrtvé srdce, ta věc, to krásné stvoření bydlelo se mnou. Každý den jsme se potkávali, ať už sem se snažil ji sebevíc zaujmout, neopětovala zájem. Kdyby mě mohla pohledem roztrhat a spálit, pochybuju, že by to neudělala. Nevycházela ven ze svého pokoje, jen na jídlo a do školy. V předsíni si obula boty, navlékla kabát a se slovy: uvidíme se večer, odešla. Trhalo mi to srdce, ignorovala mě. Její slova na začátku pobytu se mi zaryla do paměti a den co den se potvrzovala jejich pravda.

Carlisle navrhnul, abychom počkali ještě měsíc, dokud nedochodí první polovinu pololetí, potom by nás přihlásil do školy na Aljašce. Do školy jsem s ostatními nechodil, nevěděl jsem jaké mám sebeovládání. Zbývaly asi tři dny do odjezdu do nového domu, když  vtom jsem slyšel myšlenky ostatních.

„Ach jo, bydlíme tu dva roky a opět se stěhujeme.“ Esmé.

„Musím najít nějakou opravdu velikou krabici na laky a hřebeny na vlasy.“ Rosalie.

„To je mišáček, fufík a pan Rychloušek. Rose se zabalý sama, takže všechny moje milované věci budu mít s sebou, jen doufám, že tam bude nějaká dobrá zvěř. Ono dát si ledního medvěda není špatnej nápad.“ Emmett.

„Jak všechny šaty, boty, kabáty dám do pěti kufrů. To se mi tam nevejde, i kdybych je nakrájela na proužky.“ Alice.

Poslouchal jsem myšlenky všech v domě, balili své nejoblíbenější věci. Uvědomil jsem si, že za to můžu jenom já, já donutil všechny svojí přítomností odstěhovat se. Na venek se tvářili, že jim to nevadí, ale v hloubi duši mě za to určitě nenáviděli. Mě ale neoblafli, asi zapomněli, že čtu myšlenky. Promluvím si s Carlisleem, snad je tu nějaká možnost, abychom se nemuseli stěhovat. Nedokážu tady žít s někým, kdo by mě nenáviděl... teda kromě jedné osoby. Stál jsem před pracovnou a klepal na dveře.

„Dále,“ ozval se Carlisle

„Áhh, Edwarde, už máš sbaleno?“

„Jo, ale…“

„To je výborné, aspoň mi můžeš pomoct s knihami,“ usmál se.

„Carlisle, já bych s tebou potřeboval mluvit“

„Jistě, o čem?“

„Vím, jak odtud nechcete odejít. Jak vás to trápí, že musíte opustit sídlo, které obýváte dva roky.“

„Edwarde, tak to není.“

„Já umím číst myšlenky, mě neoblafnete.“

„Edwarde, musíš se vcítit do role kluků i holek. Holky tu mají své oblíbené obchody, kluci oblíbené bary. Jsou mladí, chápu to, ale taky se musí přizpůsobit.“

„Carlisle, neříkej mi, že není žádná jiná možnost. Určitě by jsi něco vymyslel. Netoužím po lidské krvi nebo aspoň ne tak jako novorození.“

„To je pravda, ale pořád je tu velké riziko, jedině, že…“ Jeho myšlenka vyzněla do prázdna, když do pracovny vlítla Alice.

„Carlisle, to je výborný nápad, vím, že by jí nic neudělal a navíc se sblíží,“ usmívala se jako sluníčko. Když jsem viděl její vizi, pohltila mě hrůza s radostí.

„Ne, ne, Alice, nebouchla jsi se cestou do hlavy? Vždyť ona mě bude nenávidět ještě víc. To je sebevražda.“

„Edwarde, klid moje vize nikdy nezklamaly, navíc jsem viděla výsledek.“ Uvažoval jsem nad slovy: „Vize nezklamaly“, ona něco viděla. Okamžitě jsem se snažil dostat do její hlavy, ale myslela na to, jak by mohla slohovou práci na angličtinu přepsat do čínštiny. Zakroutil jsem hlavou.

„No co, přeci si nemyslíš, že ti ukážu všechno. Za ten měsíc jsem se naučila si chránit myšlenky,“ křenila se roztomile.

„Alice, máte pravdu oba, Edward i ty, ale za pokus to stojí. Jen jak to opatrně říct Belle.“

„O to se postarám já. Zítra v sedm budete všichni v obýváku, mám plán.“ Mrkla a už uháněla za Jasperem do pokoje. Nechtěl jsem vidět jak myslí na nákupní maratony.

Bella:

Už je to celý měsíc, co chodím po domě jako tělo bez duše. Nevnímám nikoho z rodiny, ignoruju je všechny, obzvlášť toho sexy červa. Pořád na něj myslím, nedokážu si připustit, že se mi líbí. Je mi to proti srsti (ne že bych nějakou měla), aby sestra s bratrem byli spolu, ať už je to vlastní nebo nevlastní. Je to pro mě čím dál víc těžší, Edward na mě kouká, jako kdybych byla jediná hvězda vesmíru. Pochybuju, že někdo tak nadpozemsky krásnej by se zajímal o takovou šedou myš jako já. Už jenom to je jeden důvod, proč nemůžu projevit svojí lásku k němu. Moment lásku? Ne to není možný, láska to nebude určitě.

Chyběly tři dny a naše celá rodina se měla stěhovat na Aljašku, nebyla jsem z toho zrovna nadšená, ale co se dá dělat. Z mého přemýšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře.

„Ťuk, ťuk“

„Ať jsi kdo jsi, odejdi zpátky, odkud jsi přišel,“ zařvala jsem i když jsem věděla, že mě moc dobře slyší.

„Bello, to jsem já, Alice. Prosím, otevři, potřebuju s tebou mluvit.“

„Jen jestli je to důležité.“

„Je otázka smrti,“ zasmála se

„Jo jasný, kdo umírá?“

„Bello, prosím, otevři.“ Už trochu naštvaně.

„Jo, jo, vždyť už jdu. Nejsem tak rychlá jako vy.“ Otevřela jsem dveře a Alice do pokoje vtrhla jako tornádo. Se divím, že ji Jasper nemá na vodítku.

„Bello, ty nemáš sbaleno?“ Nenechala mě domluvit.

„To nevadí, uděláme si ty, já a Rose dámskou jízdu, pojedeme nakupovat, manikúru, pedikúru a kadeřník.“ Věděla, čemu nedokáže odolat, a to byly jednoznačně naše dámské jízdy plné nakupování.

„Alice, jak jsi sama řekla, nemám sbaleno, takže…“ Udělala obličej psíka. To je ale mrcha, ví, že jí neodolám, zatraceně.

„Výborně, jak jsi sama řekla, nemáš sbaleno, aspoň ti potom pomůžeme, teď jsi jen dojdu pro nějaké věci a během půl hoďky vyrazíme, ju?“ culila se. Určitě měla něco za lubem, ale já jsem to nechala. Ať si užije, na Aljašce nebudeme mít nakupovací maratony. Vehnalo mi to slzy do očí. Ne, ne nesmíš brečet, jsem poloviční upír, přeci si neuděláš ostudu. Nakazovala jsem si v duchu, ale jedna neposedná slza se nedala udržet, pak už to šlo z kopce a já se zhroutila na postel. Vzlykala jsem asi deset minut, než do pokoje přiběhla Alice s Rosalií.

„Bello, no tak, co se stalo?“

„Nic, jenom jsem koz-a bláz-nivá.“ Divila jsem se, že jsem řekla skoro celou větu mezi vzlyky.

„Možná, že jsi koza bláznivá, ale naše koza. Máme tě moc rádi, nebreč, nebo budu taky brečet a to, že mi to nejde.“ Za celý měsíc jsem neslyšela hezčí slova. Rozplakalo mě to ještě víc. Zatraceně já jsem taková padavka.

„Pro-mi-ň já jenom, nikdo mi neřekl taková hezká slova. Taky Vás mám ráda, holky moje.“ Objali jsme se a já jim slanou vodou pokapala saka.

„Jé holky, promiňte, moc se omlouvám.“ Rose mi dala prst na pusu.

„Neomlouvej se, jdeme nakupovat, tak co. Navíc se musíš obléknout, přeci nepůjdeš v teplákách, které na sobě máš už aspoň týden, určitě jsi v tom i spala,“ usmála se.

„Ty víš, jak mě dostat do šatníku, že jo?“ usmála jsem se a objala je znovu.

„Mám vás moc, moc ráda.“

„My tebe taky, Bellinko, a teď šup do šatů a vyjíždíme směr Seattle.“

„Alice do šatů? Je konec ledna, všude sníh.“

„Jé, promiň, musím si zvyknout tě oblíkat podle počasí. Dobře, takže kalhoty, svetr a kozačky.“

„To je lepší.“ Při této větě mě hnala do mojí ne malé šatny…

Jste zvědaví jaký plán Carlisle vmslel? A jak dopadne nakupovací maraton s Alice a Rosalie? Tak si pokčejte na další díleček. :). Byla bych ráda za nějaké komentáře. Děkuju moc všem.

3. kapitolka - shrnutí - 5. kapitolka

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená slova lásky - 4. kapitola: