Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená slova lásky - 29. kapitola

25.03.2011 (09:45) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3639×

Nevyřčená slova lásky - 29. kapitola

Edward:

Vylekaně jsem zvedl hlavu, když jsem slyšel dveře zavrzat. Přede mnou se objevila Alice se zbytkem rodiny. Nezahlédl jsem Emmetta a dostal jsem strach. Stoupnul jsem si a s úzkostí jsem sledoval Alicin obličej. Zamrkala očima a pozvedla ruce, avšak bolestná grimasa, kterou jsem měl vepsanou v obličeji, se neztratila, ba naopak. Bylo to horší. Ruce stáhla a podívala se do země.

Měl bych se stydět já, měl bych si to dávat za vinu. Na jazyku jsem měl plno otázek, potřeboval jsem vědět, že je Emmett v pořádku, ale nikde nebyl. Rosalie přišla do dveří a stanula vedle Alice. V tu chvíli se ve mně začal pocit strachu zvětšovat.

Už jsem měl otázku na jazyku, když dovnitř vpadl Emmett s napolovic roztrhanou košilí. Na sobě měl krev, ale podle čichu to byla Jakova krev. Pokrčil jsem nos a omluvně se na něj zadíval.

Emmett se zhluboka nadechl, chytil Rosalie kolem pasu a starostlivě ji políbil na čelo. Jeho pohled se stáhl ke mně a tázal se jím na Bellu. Vycítil jsem to. Zavrtěl jsem hlavou a sklopil hlavu. V očích mě začaly štípat slzy, každá slaná kapička chtěla ven, chtěla proniknout na svobodu a tím truchlit za moji lásku, která bolestí trpí v horním patře.

Neměl jsem sílu, neměl jsem ani chuť to v sobě držet. Slzy jsem pustil a tiše plakal. Poklesl jsem na kolena a schoval si uslzený obličej do rukou. Z nenadání se nade mnou tyčil Emmett, podával mi svou ruku a v jeho obličeji byla vepsána úzkost.

„Tím, že budeš brečet jako dítě, jí nepomůžeš,“ napomenul mě. Ledva jsem se postavil na nohy a dotkl se jeho ruky. Emmett věděl, že pro mě Bella znamená vše. On věděl, jak pro ni trpím, a že si vše dávám za vinu.

„Je mi to líto,“ zašeptal a objal mě. Jeho silné objetí mi teď bylo jedinou podporou na světě. Jedině on mě teď držel na nohou, jinak bych se opět skácel k zemi. Zesílil jsem své objetí a tiše vzlykal. Připadal jsem si slabý, bezmocný, nevýznamný…

„Strašně je mi to líto. Kdybych věděl… Nebyl bych na ni tak tvrdý, ale já… Hrozně mě to bolí, bolí mě tady,“ sáhnul jsem si na levou stranu hrudi, „moc to bolí a neumím to zastavit,“ postěžoval jsem si. Emmett mě konejšivě kolébal.

Po chvíli jsem ucítil i doteky Alice, Jaspera a Rosalie. Stáli jsme tam všichni a jako klubíčko zoufalství jsme se objímali. Avšak pořád jsem cítil ten tíživý pocit, který jsem zavinil sám. Hrozně jsem si to vyčítal a bolelo mě to! Ničilo mě to!

„Alice, vidíš ji?“ zeptal jsem se škytavě. Alice sklopila hlavu a záporně s ní zakroutila, což snížilo mé pozitivní myšlenky. Jasper to nejspíš vycítil.

„Neboj se, Edwarde, musíme věřit, musíme v to doufat. Přeci nebudeš házet flintu do žita, když se jedná o její život.“ Měl pravdu. Neměl bych to vzdávat. Už jen kvůli ní bych se měl držet. Být silný a držet ji, když už ona sama svou odvahu vzdá. Sevřel jsem pevně víčka.

„Děkuju vám,“ šeptl jsem, „bez vás bych to nedokázal.“ Emmett se nepatrně pousmál a znovu mě poplácal po zádech. Snažili se o to, abych si to za vinu nedával, ale já jsem měl své a budu ho mít, dokud neuvidím, že se Bella dokáže postavit na nohy…

Po schodech se blížil Carlisle. Jeho obličej byl popelavě bílý a jeho oči zarmouceny smutkem. Na srdci se mi objevil další kámen, který asi jen těžko zmizí. Tížil a zatěžoval moje tělo. Doslova mě dusil.

„Je to s ní špatné?“ vyřkl mé domněnky Emmett. Carlisle se na nás podíval se skelným pohledem. Bylo vidět, že ho to mrzí a za Bellu také truchlí.

„Je na tom opravdu vážně. Divím se, že vás nenapadlo přeměnit ji. Bylo by to rychlejší a možná i pravděpodobnější na přežití,“ zašeptal. Sklopil jsem hlavu. Nikdy bych na tuto možnost nepomyslel. Nenapadlo by mě proměnit ji.

„Byla to nevyzpytatelná situace. Edward byl ve vážném stavu, kdybychom tam nepřišli včas, tak…“ Zadržel jsem je mávnutím ruky. Nepotřeboval jsem slyšet sebelítost. Potřeboval jsem ji vidět. Zjistit, že je v pořádku.

„Alice, prosím…“ Upřel jsem na ni umučený pohled. „Carlisle, já za všechno můžu. Pokud chceš někoho vinit, tak jen mě. Nikoho jiného. Prosím… Můžu ji vidět?“ zeptal jsem se s obavami v hlase. Chvíli usilovně přemýšlel a zvažoval pro a proti. Naléhal jsem na něj.

„Prosím, potřebuji ji vidět,“ zaprosil jsem. Sklopil zrak.

„Je v psychickém šoku, Edwarde. Nevím, jestli si bude na vše pamatovat, až se probere. Vím, že je teď poslední šance, kdy je možnost mluvit na ni a doufat v to, že nebude mít následky. Pustím tě za ní, ale nesmíš na ni nijak naléhat. Budu ti věřit,“ apeloval na mě. Popravdě, bylo mi jedno, co mluvil dále.

Pro mě bylo důležité jen to, že mě za ní pustil. Vystřelil jsem do druhého patra. Když jsem slyšel slabé bití mého srdce, zpomalil jsem. Našlapoval jsem na špičky a poslouchal ten slabý rytmický zvuk.

Sáhl jsem na dveře pokoje a jemně je postrčil. Nakoukl jsem dovnitř a pátral pohledem po místnosti. Nebýt mělkého oddechování, myslel bych si, že tu není, ale její tmavé kadeře ji prozradily. Zastavil se mi dech v polovině cesty.

„Co jsem to provedl,“ zašeptal jsem a v koutku pusy jsem ucítil slanou vodu. Byl jsem si jistý, že všechno je moje vina… moje!

Bezmyšlenkovitě jsem zamířil k její posteli a posadil se na židli. Měl jsem na dosah její ruku a neváhal jsem. Jemně jsem ji uchopil a pohlédl do její tváře. Byla… zničená, pohmožděná, nateklá.

„Budu tu s tebou,“ zašeptal jsem.

*O dva týdny později*

„Edwarde,“ křičela Alice, „vylez z té ložnice, alespoň na lov by sis mohl skočit!“ Lov mi byl v tuto chvíli ukradený. Den co den jsem seděl u její postele a modlil se, aby svá očka otevřela a podívala se do mé tváře.

Pustil jsem její ruku a šel za dveře, bál jsem se, že bych ji mohl vzbudit, i když to bylo reálně nemožné. Křivě jsem se podíval na Alice a tím si vyžádal nesouhlasně zavrčení od Jazze. Omluvil jsem se a opět se podíval na Alice.

„Nechci jít lovit, dokud si nebudu jistý, že je z rizika venku, chápeš?“ mluvil jsem zoufale. Alice přikývla, ale v jejich myšlenkách jsem byl za blázna. Byla toho názoru, že bych mohl taky zkolabovat.

„Jsem upír, snad něco vydržím,“ zabručel jsem. Ať si myslí, co chce, pro mě je teď důležitá jedině Bella, nikdo jiný!

Vešel jsem do její ložnice a podíval se na ten kvítek, co mi ležel na posteli. Byla bledá, její pokožka byla skoro totožná s bílou, nemocniční přikrývkou, kterou jí sem dal Carlisle. Po rukou měla napojené hadičky a na obličeje kyslíkovou masku. Posadil jsem se vedle ní na židličku a prohlížel si její pohmožděný obličej. Rány se sice hojily, ale měly barvu modré, zelené a žluté barvy. Když jsem si odmyslel ta zranění, byla to moje krásná Bella.

Chytil jsem ji za ruku a jemně ji třel v té své. Byla tak křehká, bál jsem se toho, že bych jí mohl ublížit a její dlaň rozdrtit v té své. Obával jsem se toho, že bych ji mohl zabít.

Zakroutil jsem hlavou, abych vypudil ty nehezké myšlenky z hlavy. Podíval jsem se na ni a opět mě začalo hryzat svědomí. Měl jsem tu potřebu se jí vyzpovídat. Chtěl jsem se jí omluvit, i kdybych ta slova mluvil do větru, ale věděl bych, že jsem je někdy řekl. Že jsem to řekl v její přítomnosti, byť ona nebyla při vědomí.

Naklonil jsem se přes postel a políbil ji na horké čelíčko. Periferním viděním jsem zahlédl bílý pás, který se táhl přes celou poškrábanou hruď. Dostal jsem vztek…

„Ach, kdyby se mi ten parchant dostal do ruky, na místě bych z něho udělal kožešinu. Jsem rád, že je někde pod kytkami, jsem rád, že ty jsi v pořádku, tedy v rámci možností, alespoň ti nehrozí nebezpečí od něj,“ šeptal jsem a zároveň jsem třel její ruku.

„Měl bych se ti omluvit za to, jak jsem po tobě vyjel. Bello, je mi to líto, ale… Odjela jsi bez slůvka, nechala si mě tu a já se utápěl v žalu. Já jsem tě vždycky miloval, už od chvíle, kdy jsem tě spatřil na té diskotéce. Nikdy na tu chvíli nezapomenu.“ Zasnil jsem se, vzpomínal jsem.

„Kráčela jsi po boku Emmetta, svou bujnou hřívou jsi odzbrojila každou, každičkou dívku tam. Nikdo se ti rovnal nemohl, ani Rosalie nebyla tak krásná jako ty. Tenkrát jsem si vsadil s kamarády… byl jsem pro ně nezkušený kluk, který je v tomhle značně pozadu.“ Pousmál jsem se nad tou představou.

„Řekl jsem si, že bych mohl zabodovat u tebe, že bych tě mohl pozvat na drink a tím i na tanec. Možná by z toho bylo něco víc, ale dopadlo to úplně jinak. Vetřel jsem se do tvojí rodiny, kde jsem ti zabral místo.

Věř, nebo ne, já toho nikdy litovat nebudu. Ani bych se nedivil, kdyby ty ano, protože jsem ti neskutečně moc ublížil, pošpinil a zneuctil, ale pořád je tu fakt, že jsem poznal svou lásku a snil o jedné věci, která je mi dosud nedosažitelnou.“ Zavřel jsem oči a představil si Bellu ve stavebních šatech, jak se ladně nese po schodech na Wágnerův pochod.

Jemně jsem ji pohladil po paži a líci. Zavřel jsem oči a…

„Snil jsem o tom, že za tebou přijdu společensky oblečený, že se nechám zarmoutit Alice, jen abych měl jistotu, že k tobě nepůjdu jako buran. Chtěl jsem ti ukázat, že bys nelitovala, kdyby ses rozhodla žít se mnou.

Držel bych sametovou krabičku a předstoupil bych před tebe. Poklekl bych, usmál se a podal ti krabičku před obličej. Nechal bych tě, aby sis ji otevřela sama, aby ses podívala a čekal bych na tvou reakci. Ani nevíš, jak bych byl šťastný, kdybych slyšel to krásné ano, ale i kdybys řekla ne, moje srdce by vždycky, vždycky patřilo jenom tobě. Opravdu jenom tobě.

V hlavě mi zněla jen jedna otázka… Isabello Mario Cullen, chtěla by ses stát mou ženou?“ Zalkl jsem se. Viděl jsem ji, dokázal jsem si ji představit a bylo mi krásně. Chvíli na to se mi objevil obraz zjizvené Belly a hrozného vlka.

Sklopil jsem hlavu a zanadával si. Ano, všechno je to jenom moje chyba, nikdy si to neodpustím, nikdy!

Stroj vedle mého ucha se zrychlil a já na něj udiveně pohlédl. Stupnice tepu se začala zvyšovat a já po pár sekundách slyšel i Bellino srdce. Věřil bych tomu, že mně v hrudi právě také poskočilo srdíčko. Štěstím…

Pevněji jsem stiskl její ruku a díval se jí do zavřených očí. V duchu jsem si je otevíral a viděl tu jasnou čokoládovou barvu. Jak se na mě dívá a jiskří z nich ta… láska, či nenávist? Těžko říct.

V ruce jsem ucítil nemalý záškub a za chvíli jí kmitala víčka. Vyděšeně jsem si ji prohlížel a snažil se sebe samého kontrolovat, abych nezačal panikařit. Její tlukot srdce byl již zřetelnější, její dech nabíral na intenzitě a její rty… Ach, vracela se do nich barva.

Na tváři se mi rozlil úsměv, když jsem viděl, že mi neumře. Že bude živá a její krása opět všechny ohromí.

Dychtivě jsem si prohlížel její obličej a sledoval, co právě dělá. Pomalinku začala otevírat oči, ale když ji do očí uhodilo bodavé světlo, rychle je sevřela. Odebral jsem se k oknům, kde jsem zatáhl závěsy a rychle k ní zas přispěchal.

Chytil jsem ji opět za ruku a prohlížel si ji.

Bella se pokusila znovu otevřít oči, tentokrát s lepším výsledkem. Začala bloudit po místnosti zrakem a hledala nějaký záchytný bod, na kterém vy zůstala pohledem. Nakonec utkvěla pohledem na mně a stiskla mou ruku.

„Jsem tu, jsem tu pro tebe,“ zašeptal jsem tak naléhavě a každé slovo jsem zdůrazňoval, abych měl jistotu, že mě slyší.

„J… á… ví…m,“ hlesla. Hrdlo měla vyprahlé a špatně se jí dýchalo.

„Nemluv, bude stačit, když se ti udělá dobře.“ Nepatrně se usmála, ale nebylo to skoro znát. Její mimické svaly byly tak dlouho mimo provoz a její tělo také.

„Všech… no, j-jse-m, slyše-la,“ vydechla a rozkašlala se. V očích mě pálily slzy. Hrozně mě mrzelo, co se jí stalo. Vypadala jako malá, ublížená, neškodná dívka. Dojem kazily modřiny na obličeji, za které jsem mohl jen já.

„Taky js-em… o tom sni-la,“ zaskuhrala.

„Bells, nemluv, bude tě to bolet,“ domlouval jsem jí. Bella se zašklebila, jakoby mi tím chtěla dokázat, že mluvím do větru. Věřil jsem, že by se dokázala posadit a pořádně mi to vytmavit, ale chtěl jsem, aby odpočívala, alespoň do té doby, než se mě bude chtít zbavit.

Upřela na mě pohled a pobídla mě, abych ji podepřel. Vyhověl jsem jí, i když s námitkami.

„Jak je ti?“ zeptal jsem se, když jsem se posadil vedle ní. Bella mě chytla za ruku a přilnula si ji na hruď. Těšilo mě to, měl jsem ji na dosah.

„Je mi lépe, když vím, že jsi tu se mnou,“ zašeptala. Můj pohled zjihl a následně zněžněl.

„Je mi to líto,“ dostal jsem ze sebe. Bella se na mě podívala a sklopila hlavu. Po tváři jí stekla slza, neobtěžovala se ji setřít. Nechala ji plynout po tváři, dece, až dopadla na mou ruku. Byla teplá, mokrá a ze všeho nejvíc… lítostivá. Bolelo mě vidět ji, jak se trápí. Jak roní slzy, kvůli mé hlouposti.

„Prosím, neplač,“ utrousil jsem suše. Zavrtěla hlavou a pevně semknula víčka. Chápal jsem, že to pro ni byla bolest. Že je z toho všeho ještě mimo, ale já sám jsem si nedokázal udělat pořádek v citech.

„Stále se za to viním, Edwarde. Vím, že jsem ti ublížila, beru to na vědomí, ale musela jsem vědět, že to myslíš vážně. Musela jsem to slyšet z tvých úst, že už pro tebe nic neznamenám. Ani se ti nedivím. Vždyť jsem tě ignorovala už od začátku, ale nemyslela jsem to v tom smyslu… Sám víš, proč jsem se tak chovala, avšak ani toto vysvětlení mě neomlouvá.“ Sotva nabrala další zásobu dechu, pokračovala dál.

„Když jsem tě slyšela na plese, došlo mi, že místo ve tvém srdci, které kdysi patřilo mně, je zaplněné. Už někdo lepší nastoupil místo mě a… Edwarde, přeju ti to. Celým srdcem. Chci, aby se ti v životě dařilo, abys byl šťastný, ať už s lidskou dívkou, nebo upírkou, ale budu vědět, že se netrápíš. Můžu tě o něco poprosit?“ zeptala se směle. V tu chvíli jsem nenacházel žádná jiná slova.

„Cokoliv,“ vyhrkl jsem. Zhluboka se nadechla, podívala se mi do očí a stiskla mou rukou pevněji.

„Prosím, dal bys mi poslední polibek?“ Na chvíli jsem si myslel, že si dělá srandu. Že je to jen její vtipná technika, jak z napjat atmosféry udělat jinou, pohodovou. Ale vzhlížela ke mně tak procítěně, až jsem se zarazil.

„Myslelas to vážně?“

„Samozřejmě,“ přitakala. Naklonila se blíže ke mně a natáhla proti mně ruce. Nečekal jsem. Jednou rukou jsem ji chytil okolo pasu, druhou jsem ji podepřel a blížil se k obličeji svými rty. Byl to jen kousek, stačilo pár milimetrů a ucítil bych opět její vůni, ale odtáhl jsem se.

„Děje se něco?“ Nebyla daleko od pláče. Odtrhl jsem se od ní, abych nebyl v pokušení překonat tu krátkou mezeru mezi námi. Chybělo jen trochu. Vstal jsem ze židle a přešel jsem k oknu. Měsíční svit mi osvítil pravou stranu tváře. Viděl jsem ji skrz měsíc.

„Nejde o tebe ani mě. Jde o nás! Bello, pochop mě. Nechci, nepřeju si, aby to byl poslední polibek, který ti dám. Nechci, abych tě dnes naposledy pohladil. Chtěl bych se tě dotýkat, hladit tě na zádech, na rukou… Slíbávat ti každý kousek obličeje. Víčka, nos, ouška, rty. Držet tě za ruku a šeptat ti slova, která nás budou spojovat.“ Zalapala po dechu. I tak jsem se snažil pokračovat.

„Nesmíš brát všechno tak vážně. Ano, byl jsem na tebe naštvaný, odháněl jsem tě a řekl jsem ti, že tě nemiluju, ale lhal jsem. Ani nevíš, jak moc mě to bolelo, když jsem ti koukal do očí, viděl jsem ti do duše, a nahlas jsem řekl, že moje srdce ti nepatří. Trhalo mi to srdce. Kousek po kousku klesalo ke dnu a už se nechtělo zvednout, protože tys odešla. Ty a tvoje krása s tebou. Možná, že jsem byl nějaký čas bez tebe, ale už to nedokážu, je toho na mě moc. Chci… chci, prožít věčnost jenom s tebou.“ Poslední slova jsem zašeptal.

„Nechceš být beze mě?“ Zavrtěl jsem hlavou.

„Už nikdy, nedokážu bez tebe žít, odejdeš a ukradneš mi celou polovinu mého já. Nemůžu ti dát poslední polibek a smířit se s tím, že mi odejdeš. Ne! Buď ti nedám žádný a rozloučíme se, nebo… ti vylíčím svoje city a budu se snažit to vše napravit.“

Sledoval jsem její pohyby a snažil se zachovat si klid. Snažila se vstát z postele, ale při každém prudším pohybu, zaskuhrala bolestí. Rychle jsem k ní přispěchal. Ještě aby si zlomila nohu, no to by mi scházelo.

Chytil jsem ji v podpaží a přitáhl si ji na sebe. Neměla žádnou sílu a celou váhou se opřela o mě. Kradmo jsem se podíval na její rány po celém těle a zamžikal očima. Zaskřípal jsem zuby, ale tiše, aby nic neslyšela.

Pozvedl jsem její obličej ke svému, abych jí viděl do tváře. Toužil jsem znovu spatřit její pronikavé oči. Vidět čokoládový odraz v měsíčním světle.

Měla slzy po celém obličeji. Ale nedokázal jsem určit z čeho.

„Neplakej, prosím.“ Znovu jsem ji napomenul.

„Dojalo mě to,“ přiznala. Chytila mě za ruku a přiložila si ji na srdce. Splašeně bilo a dávalo mi najevo, že mě vnímá, slyší, komunikuje se mnou.

„Kdybys nebyl na blízku, sotva vydá jeden úder,“ řekla mi přesvědčivě. Pořád jsem ji držel v náruči a utěšoval se tím, že se na mě lepí a vím, že je tu se mnou – prozatím. Pohladil jsem ji po spáncích a zastrčil jí neposedný pramen vlasů za ucho. Neodolal jsem; sehnul jsem se k ní blíže a políbil ji na čelo. Putoval jsem rty přes kořen, až jsem se zastavil těsně nad rty.

„Kdyby se to mezi námi nestalo,“ ovinul jsem jí paže kolem pasu, „kdybych neudělal tolik chyb,“ zapletl jsem jí ruce do vlasů – opatrně, abych ji nezatahal, „kdybych nebyl tvrdohlavý a vyslechnul tě,“ podíval jsem se jí zpříma do očí, „tak bych se tě na něco zeptal,“ prozradil jsem jí. Věděl jsem, že je zvědavá, co bych jí řekl.

„Co?“ vydechla.

„Poklekl bych před tebe, držel tvůj krásný obličej ve svých rukou a vdechl bych ti do tváře ‚Isabello Cullenová, chtěla byste se stát mou ženou?‘, trpělivě bych čekal na tvou odpověď, i kdyby to mělo být den, týden, měsíc…“ Povytáhla koutky a vší silou, co právě měla, mi stiskla paži.

„Víš, co bych odpověděla já?“ zeptala se mě. Zavrtěl jsem hlavou.

„Přišla bych k tobě, pročesala bych ti vlasy, políbila bych tě na každé volné místo na obličeji a řekla bych ti ‚Ano‘.“ Viděl jsem odlesk svých očí v jejích. Byly skelné, nabírající černou barvu a dychtivě sledovaly Bellu.

„Jo, ale to by bylo, kdybychom… Nenávidím tato slova, jsou to vždycky falešné naděje,“ povzdychl jsem si sklesle.

„A co kdybych to teď myslela vážně? Co kdybych ti teď řekla, že bych se chtěla stát Isabellou Cullenovou–Masenovou? Pořád bys na své nabídce trval?“ Na tváři se mi rozlil úsměv. Belle zacukaly koutky a šibalsky na mě mrkla. I když byla jednou nohou pořád na posteli mezi hadičkami a umělou krví, už si mě dokonale dokázala omotat kolem prstu.

„Potom bych tě objal, celou bych tě zlíbal a -“ Nedořekl jsem to. Její rty se objevily na těch mých. Cítil jsem jejich horkost, lačnost a chuť. Hltavě jsem ji políbil. Byl jsem sice o hlavu a půl vyšší, ale ani to mi nezbránilo zmocnit se rtů, které mi tak dlouho chyběly.

„Ano, Bells! Miluji tě,“ křikl jsem s úsměvem. Její pohled zjihl. To bylo poprvé, co jsem jí řekl ta dvě slova. Zavřela oči a dlaní mě pohladila po obličeji. Jezdila mi po víčkách, po lícních kostí a po spánku.

„Miluji tě, Edwarde,“ pronesla vroucně.

Konečně! Asi si říkáte, že ta mučitelka, která to psala, konečně ukončila - z části - jejich trápení. Asi mi nebudete věřit, ale taky jsem z toho byla trochu na nervy. Nebyla jsem si jistá, jak to ukončit.

° Líbila se vám kapitola usmíření?

° Bude ještě Epilog, který to vše zakončí a bude věnován těm, co povídku četli a pravidelně komentovali.

KQC → Epilog

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená slova lásky - 29. kapitola: