Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená slova lásky - 24. kapitola

dollsbynella


Nevyřčená slova lásky - 24. kapitolaEdward se dozví, co se stane, když na jeho kůži dopadnou paprsky slunce. Spolu s jeho sourozenci zavítají do obchodního centra, kde Edwarda trochu potrápíme. Koho tam potká?
Také tu bude pohled Belly, také někoho v lese potká, koho? KQC
Trochu jsem přepískla délku, snad nebude vadit.
Prosím o komentáře.

Nevyřčená slova lásky  - 24. kapitola


Edward


Slunce se lenivě plížilo se svého úkrytu a já se jen lehce pousmál. Dlouho jsem neviděl slunce, dlouho jsem nepocítil to horko na své kůži. Nebylo by na škodu, okusit ten pocit, jaké to asi bude. Jaké by to bylo stát na sluneční záři v náruči s Bellou? Užíval bych si to, prolétlo mi hlavou. Silou vůle jsem myšlenky na Bellu zahnal a zadíval se do země.

Dnes mám jedinečnou možnost rozhodnout se, zda jsem se svým rozhodnutím smířený. Jestli to dokážu. Pevně věřím, že ano, neboť mě další zklamání může dočista zlomit.

Vyhrabal jsem se z peřin, došel ke skříni a zkoumal, jaké oblečení by mi dneska přišlo vhod. Možná něco pro lepší náladu, možná něco tmavého, nebo něco mezi tím. Opravdu jsem se v tom nemohl vyznat, ale byl jsem si jistý jednou věcí. Dneska si chci užít každou minutu, chci poznat, co je to upíří život. Nechci být schovaný ve stínu a užírat se, toho jsem si vytrpěl na svůj věk až mnoho. Je na čase, aby se vrátil ten starý, dobrý Edward.

Rychle jsem se omyl, nageloval si vlasy a oblékl si bílou košili s bílými kalhotami. Ještě jsem se podíval do zrcadla, abych si trochu zvedl sebevědomí. Usmál jsem se a vycenil svoje zuby, které se na světle dokonale leskly. Musel jsem uznat, že tak ošklivý jsem nebyl, co té Belle vadilo?

Odleskem zrcadla mě upoutalo slunce. Měl jsem nutkání jít pod zářivý stín obrovské žhavé koule, ale měl jsem pocit, že bych to nemusel přežít ve zdraví. Přeci jenom podle mýtů se upíři na slunci změní v popel, je to i v našem případě? Možná ano, možná ne.

Dnes jsem měl adrenalinovou náladu, nebylo divu, když jsem se odhodlal a došel na terasu pod obrovský baldachýn květin. Slunce zářilo a pár centimetrů nás dělilo, abychom se spolu střetli. Neváhal jsem. Jednu nohu jsem vyndal na slunce a čekal bolestivé pálení. Nic se nestalo. Připadalo mi to příjemné.

Zdvihl jsem hlavu a na slunce jsem vyšel celý. Paprsky mě ozářily a lehce zahřály mou kůži. Nic se mi nestalo, jsem v pořádku. Ovšem jedna změna tu přeci jenom byla. Já se… Ne, zřejmě jsem se zbláznil. Promnul jsem si oči a zahleděl se na sebe ještě jednou. No opravdu jsem se… blyštil?

„Krása, viď?“ Lekl jsem se. Hbitě jsem se otočil a za mnou stála Rosalie. Měla na sobě bílé šaty s rozparkem, víceméně zviditelněný dekolt a krásné, blonďaté vlasy vyčesané v culíku. Byla překrásná.

„Já… je to možné?“ zeptal jsem se s obavami v hlase. Usmála se.

Přistoupila blíže ke mně a zahleděla se na kmen stromu, na kterém se dohadovaly veverky. Oči jí zčernaly a napjala se. „Omluvíš mě na chvíli?“ Nevyložil jsem si to jako otázku, nýbrž konstatování. Rose vyrazila do ‚terénu‘. Hbitě skočila po dvou veverkách a po chvilce už z nich sálu krev. Úchvatné. Celou tu dobu jsem ji viděl zřetelně, ne kvůli svému zraku, ale kvůli zářivé čáře, kterou za sebou nechávala. Opravdu jsme byli jako diamant.

Lehce se usmála a vrátila se zpět. Otřela si koutky úst.

„Tak to už bývá. Jediné, co se mi na upírství líbí, je, když moje pokožka splyne se sluncem a já mám možnost užívat si tu krásu. Zkus to, nic ti to neudělá,“ pobídla mě. Až teď jsem si uvědomil, že opět stojím ve stínu. Odhodlal jsem se a vyběhl na nejvyšší větev stromu. Viděl jsem všechno. Celou krajinu Forks, školu, obchodní dům…

„Je to nádherné,“ šeptl jsem, když jsem opět stál nohama na terase.

„To si piš, brácha. Něco na tom přeci jenom bude,“ usmál se Emmett a poplácal mě po rameni.

„Měli bychom jít, Alice bude zuřit, čeká nás nakupovací maratón.“ Při slově maratón se ušklíbl, to je tak hrozná? Za celou tu dobu jsem ještě nebyl na nákupech s Alice, třeba si to užiju.

Zběhl jsem po schodech a zastavil se před dveřmi ložnice Jaspera a Alice. Neslyšel jsem žádné zvuky, že by už byli venku? Zaklepal jsem, ale nic. Hm, asi tam normálně vrazím. Jak jsem řekl, tak jsem učinil.

Jen co jsem rozrazil dveře, naskytl se mi pohled na Jazze, jak sedí v posteli a opírá se o pelest postele a Alice, která na něm sedí obkročmo a má do půli zad saténové prostěradlo. Vášnivě se líbali. Kdybych mohl, byl bych červený jako rak až na zadku. Zakryl jsem si oči, ale pořád jsem to viděl, v myšlenkách.

Jasperovi se vzrušením zvedaly palce u nohou. Pane bože! Nedaleko mě Emmett propukl v hlasitý smích, to už se Alice otočila s jiskřičkami v očích na nás a chtěla nás pohledem zabít. Jasper našpulil pusu a zastyděl se. Ihned dal palce dolů a svou bujnou hřívu lva schoval pod polštář s dekou.

„Kazišuku,“ zařval na mě Emmett přes celý dům. Moc dobře jsem věděl, co jsem právě udělal, cítil jsem se jako chlípník. V nemalý smích propukla i Rosalie, která se držela zábradlí, aby nespadla dolů.

„Jestli vám to nevadí, ráda bych se oblékla,“ vrčela Alice a pořád na nás koukala pohledem ‚já vám zabiju, jen co vylezu‘.

„Omlouvám se,“ špitl jsem a už za sebou zavíral dveře. Cítil jsem se trapně, ne, tahle situace byla trapná a já mohl propadnout hanbou dolů. Krásný začátek dne, pomyslel jsem si. Nechal jsem Emmetta s Rosalie na pokoji, oba se teď snažili o dýchání přes velký výbuch smíchu.

„Stalo se, no,“ mračil jsem se. Nikdy do toho pokoje už nepolezu, to přísahám.

Posadil jsem se v kuchyni, kde se Esmé snažila kreslit nějaké návrhy na papír, ale byla duchem úplně jinde.

„Ahoj,“ pozdravil jsem a daroval ji polibek na líčko. Krásně se usmála a dál se věnovala svému výkresu.

„Můžu se zeptat, co to je?“

„Zařizuji dům,“ prozradila mi.

„Pro koho?“ Byl jsem jako na výslechu, ale značnou pozornost Esmé dlužím, chtěl jsem si to u ní napravit.

„To je jedno… Co se stalo, že bylo nahoře tolik povyku?“

„Nic, jen jsem nedopatřením vle-"

„Vlezl nám do ložnice, když jsme měli něco rozdělaného,“ doplnila mě Alice. Esmé se jen tiše zasmála a uvelebila se na židli. Hlavou jí létalo, jaké to má slušně vychované děti. Alice se mračila, ale po chvilce se podívala na mě a úsměv se jí roztáhl jako balónek.

„Slyšela jsem, že jsi byl na slunci?“

„Ano, byla to krása,“ přitakal jsem.

„To je dobře, ale stejně za pár minut zapadne, nám by ani neprospělo, kdyby svítilo. Určitě si přišel na to, že bys byl chodící diamant po obchodním domě.“ Na souhlas jsem se usmál. V jejich očích se zračil malý nevídaný ďáblík, který čekal, než ho někdo vypustí ven. Doufám, že mě při těch nákupech bude trochu šetřit, nechci dopadnout jako Jasper.

Raději bych dopadl jako Edward v náručí s Bellou.

„Edwarde?“ Zmateně jsem se na ni podíval.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se šokovaně.

„Proč bych nebyl?“ vrátil jsem jí otázku.

„Připadal jsi mi jako v transu,“ prozradila mi své obavy a já se jen usmál.

„Nechci rušit, ale je načase, abychom vyrazili, pokud chcete všechno stihnout.“ Jasper měl umučený výraz. Co se to s nimi děje? To je Alice opravdu tak hrozná? Rychle jsem doběhl do garáže a sedl si za volant. Dneska jsem chtěl řídit já, proč si neprovětrat zadek, že?

„Ani náhodou!“ zařval Emmett. „Řídím já, ven!“ Ukázal mi prstem někam do lesa. Vyplázl jsem na něj jazyk jako malý a připásoval se. Tím jsem mu chtěl říct, že odtamtud se ani nehnu.

„Emme, zlato, nech ho být. Ať si to užije, později už na nákupy s Alice nepůjde,“ smála se na celé kolo Rose. Ihned zmlkla, za zády se jim objevila Alice. Všichni poslušně nasedli, přičemž mě Emmett propaloval pohledem. Nemyslel to tak vážně, později se začal smát tak, až se celé auto otřásalo.

Soustředil jsem se na myšlenky někoho jiného, když mě zarazila Alice. Přemítala si barvy všech modelů, které by na mě zkusila, ale každou chvíli odplula její mysl k telefonu a nějaké sms. Vždy, když ucítila napětí, schovala své myšlenky do nejzazšího kouta a směle se na mě usmála. Taková tichá konverzace byla od domu až do obchodu. Nikdo nemluvil, jen se tiše smál, prohlížel si nehty, upřeně sledoval Alice, nebo myslel na plesové šaty a k tomu ohavné kravaty. Brr, otřásl jsem se.

„Jsme tady!“ vypískla Alice, až jsem si musel zakrýt uši. Sakra, vždyť jsem upír, stačilo to zašeptat.

„Promiň,“ zahučela a už letěla ke dveřím obchodního domu. Koukal jsem na vyjeveně a se strachem, který ve mně převládal. Jazz s Emmette mě poplácali po rameni.

„Teprve to začíná, hodně štěstí, chlapče.“ Sborově se rozesmáli a já měl ten pocit, že jsem se podepsal ďáblovi. Sklopil jsem hlavu, a jako poslední se vydal za nimi. Každý se rozutekl všemi směry, Rose běžela do obchodu s podprsenkami a kalhotkami. Jazz s Emmem k videohrám a Alice se mi ztratila. Ovšem nepochybuji, že se věnuje nějaké činnosti, která se mi nebude zamlouvat.

„Tady jsi,“ zakřičela a táhla mě s sebou.

„Alice, to nešlo potichu?“

„Ne, zalez do té kabinky, nebo ti pomůžu.“ To jsem si rozmyslel. Rychle jsem tam zalezl a vykulil oči, co mi během té chvíle stačila narvat do rukou.

„Hlavně si oblečeš ty košile a v každé se mi ukaž, nevím, jaká barva ti bude sedět. Počítám s modrou, ale nikdy nevíš…“ mlela páté přes deváté. Já se jen podřídil a zkoušel si ohavně křiklavé barvy. Nevím, pro koho jsem to dělal, ale ten člověk za to později zaplatí.

*****

„Vylez,“ nařídila mi Alice. Už jsem toho měl tak akorát dost. Celých šest hodin jsem dřepěl v kabince, navlékal na sebe košile ze všech materiálů a slýchal od Alice, jaká se mi hodí k obličeji, a jaká ne.

„Proboha Alice, vždyť je to ples. Událost, která bude trvat pár hodin, nepotřebuji být kavalír a mít na sobě nejlepší věci pod sluncem.“ Odhodlal jsem se a všechno jí řekl. Alice se po mně koukla vyčítavě a neřekla k tomu ani slovo. Z toho jsem usoudil, že moje trpělivost si bude muset ještě chvíli počkat, Alice mě jen tak nepustí. Pomoc!!

„Už jste hotoví?“ slyšel jsem Rosalie, jak si k nám kráčí s kupou tašek. Jak rád bych je nosil, lepší, než být tady.

„Skoro,“ hvízdla Alice. Vylezl jsem ve světle růžové košili, která – podle Aliciných slov – měla být poslední. Její oči zářily, když mě spatřila. Hned se usmála a kývla.

„Výborně, dokonale se ti hodí k pleti, tu berem.“ Prodavač hned přišel s otráveným výrazem. Chudák, asi už toho má dost. Zabalili nám všechen nákup, pokud se tomu dalo tak říkat, a konečně opustili obchod, který je pro mě do konce věčnosti zapovězený.

„Asi bychom měly teď obléknout kluky,“ domlouvaly se spolu Alice s Rosalie, načež já prohlížel každý stánek v obchodě a naivně doufal, že ji spatřím.

Nevím, co mě to popadlo, ale toužil jsem se jí dotknout, pohladit jí po ruce, po tváři, po vlasech. Vdechnout její vůni a mít pocit, že když ji obejmu, už mi nikdy neuteče. To jsem chtěl pocítit, ale nějak jsem neměl možnost.

Najednou jsem se zastavil, až do mě Alice nabourala.

„Děje se něco?“ zeptala se. Jen jsem kývl. Naproti mně stáli… bože, to snad není možné. Moji rodiče. Opravdu to byla má matka a můj otec?

„Edwarde,“ zašeptala Alice, ale já neměl možnost se pořádně soustředit. Tak dlouho jsem je neviděl, až se mi po nich začalo moc stýskat. Chtěl jsem jít za nimi a říct jim, že jejich syn žije, že jsem tu a nemusí se o mě bát.

„Renée a Charlie,“ zašeptala Rose. Kývl jsem. Alice mě chytla za ruku a hřbetem ruky mě pohladila.

„Chceš jít za nimi?“ zeptala se.

„Nevím,“ odpověděl jsem po pravdě, nevím, jestli bych znovu unesl to rozloučení.

„Už je na to pozdě, zřejmě ho zaznamenali,“ podotkla Rosalie a nenápadně ukázala prstem. Renée se na tváři usadil překvapený a zároveň ustrašený výraz. Charlie ji podepřel, ale sám nemohl uvěřit tomu, že naproti nim stojí jejich ztracený syn, kterého hledali dlouhé čtyři měsíce.

„Je to opravdu on?“ slyšel jsem Renée jak se ptá sama sebe. Alice mě šťouchla do žeber, abych se k nim vydal. Ukázala mi svou vizi, ve které jsem s rodiči seděl někde v kavárně, smáli jsme se a povídali si. Měl jsem nutkání jít matku obejmout a políbit ji, ale něco mi bránilo. Něco, co se schovávalo uvnitř mě, stačilo jen málo, a mohl bych jí zabít.

„Neboj, zvládneš to,“ zašeptala Alice a postrčila mě dál. Trochu mi zdřevěněly končetiny. Musel jsem se rozchodit.

Pomalým krokem jsem se blížil k mým rodičům. Dělilo nás jen sedm kroků.

Připadal jsem si jako malý kluk. Kluk, který kdysi bez jakýchkoli překážek mohl své matce vlítnout do náruče a mohl čekat příjemné objetí.

Šest kroků…

Mohl se radovat se svou rodinou a poslouchat jejich smích.

Pět kroků…

Každý den vidět jejich šťastné obličeje, jak se radují nad tím, že jejich chlapeček roste. Jakou radost mají z toho, že dospívá a chová se jako dospělý.

Čtyři kroky…

Každý den hrával se svým otcem fotbal, hokej. Vždy se tomu smál, když upadl a na tváři se mu objevila modřina.

Tři kroky…

Mohl jsem se jich dotýkat, a každou noc slýchat pohádky, které Renée vyprávěla s takovou pokorou a něhou.

Dva kroky…

Dodnes lituji toho večera, kdy jsem odešel na party a nechal své rodiče na Silvestra doma. Jak se říká: „Jak na Nový rok, tak po celý rok.“, splnilo se. Nebyl jsem s nimi, a kde jsem skončil?

Jeden krok…

Skončil jsem jako upír v rodině, která mě miluje, já ji také, ale pořádně mi zlomila srdce. A nemám ponětí, zda ho složil zpět, do původní podoby. Možná kdyby…

„Mami, tati,“ vydechl jsem a oči mě štípaly. Cítil jsem, jak se mi pomalu obalují slzami.

„Bože můj, Edwarde,“ vyhrkla Renée a pověsila se mi kolem krku. Pořádně mě stiskla a políbila na obě líce, na čelo, na rty… Chtěl jsem ji také pořádně stisknout, ale bál jsem se, že bych jí mohl ublížit.

„Edwarde, promluv, prosím, abych si byla jistá, že se mi jen nezdáš,“ zaprosila Renée a já jí vyhověl.

„Jsem to já, jsem tu z masa a kostí.“ Přeci jsem tu, ale ne tak docela, když to vezmu hypoteticky.

„Hledali jsme tě, já… já myslela jsem si, že jsi mrtvý, že už nežiješ. A pak tě vidím s těmi dívkami a… Bože, Edwarde, vyděsil jsi mě,“ plakala Renée. Její horké slzy se mi vpíjely do košile. Měl jsem pocit, jako bych držel v ruce talisman, znovu nalezený talisman, který mě přivedl a následně držel při životě.

„Myslím, že bychom si měli někam zajít, popovídat si,“ namítl Charlie, a já se usmál. Přijal jsem. Držel jsem Renée za pas a pomalu jsme se přemístili do kavárny. Charlie se nejdříve zdráhal, ale později mě objal kolem ramen a přijal mě jako syna. Dokonce jsem ho viděl plakat, poprvé za celý svůj život uronil slzu.

„Nebrečte, nestojím za to,“ šeptal jsem a snažil se držet pořád jako tvrdý kluk, měl jsem na mále. Bylo to něco jiného, když jsem své rodiče viděl po tak dlouhé době. Renée měla více vrásek, avšak na její neobyčejné kráse to neubralo. Charlie měl více šedivých vlasů, dokonce i knír měl více vybledlý. Musel jsem jim dát zabrat.

„Edwarde, zlato, pověz mi, co se ti stalo? Proč jsi nepřišel domů? Kdo byly ty dívky?“ Plno otázek, ale ani na jednu jsem neměl odpověď. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že bych si je měl připravovat. Nikdy jsem nevěděl, že se setkám s mými rodiči po přeměně.

„Mami, já…“ V kapse mi zavibroval mobil. Alice. Doufal jsem v to. Pustil jsem matčinu ruku a omluvně se usmál. Vytáhl jsem mobil a čekal nějakou dobrou radu od Alice.

Edwarde, než něco řekneš, promysli si to! Nesmíš říct vše, co tě napadne. Važ slova! Je jen na tobě, jak se rozhodneš, ale kdybys náhodou udělal jiné rozhodnutí, které jsem nečekala, chci, abys věděl, že tě máme rádi, všichni! Mysli na to a řiď se podle sebe, věřím, že si na konec vybereš správně. Alice.

Co tím myslela? Jaké rozhodnutí? Proboha, mám v tom ještě větší guláš.

„Edwarde, dáš si něco?“ zeptal se mě Charlie. Jen jsem zakroutil hlavou. Telefon jsem schoval a se zmatkem v hlavě jsem se šel posadit. Bože, něco mi říká, že to nebudu mít dnes lehký, ostatně jako celý život.

„Povíš mi tedy, co se s tebou dělo?“ zeptala se mě Renée s naléhavostí v hlase. Posadil jsem se a pohlédl na její strhaný obličej.

„Toho večera jsem měl nehodu. Popral jsem se s jedním klukem. Byl jsem na tom hodně bídně, proto se mě ujal jeden přívětivý mládenec a odvezl mě ke svému otci. Adoptivnímu otci. Ten mě vyšetřil se vším všudy. Do nemocnice jsem nemohl, nebyl jsem zrovna v nejlepším stavu. Podle doktorových slov jsem utrpěl psychickou újmu. Byl jsem zavřený v pokoji a s nikým nemluvil. Nechtěl jsem domů, nechtěl jsem před vámi stát a koukat vám do očí. Abyste viděli, jaký je váš syn zmetek. Nikdy jsem se tak zachovat nechtěl, ale moje hnusné ego mi nedal na vybranou.

Ujali se mě jako adoptivního syna, tudíž jsem získal tři sestry a dva bratry. Mezi nimi jsem si našel svoje místo. Mám je rád, moc. Nechci tím říct, že vás bych neměl, ale musíte mě pochopit, nemohl jsem za vámi jen tak přijít pomlácený, zlomený a omlouvat se, neměl jsem na to sílu. Po třech měsících už by to nebylo vhodné vás obtěžovat, dělalo mi to problémy, ale musel jsem se smířit s tím, že vás už nikdy neuvidím.“ Svoje povídání jsem zakončil. Hlas mi na posledním slově selhal a já se musel pořádně nadechnout, čímž jsem ucítil vábivou vůni Charlieho. Sakra!

Charlieho chytl Renée kolem ramen, aby sebou nesekla. Bylo vidět, že jsem je překvapil.

„My jsme si mysleli, že jsi mrtvý. Víš, jak nám bylo? Proč jsi nám nezavolal?“ pronesla vyčítavě.

„Nemohl jsem, neumíte si představit, jak bolestivé to bylo pro mě. Jak jsem trpěl v bolestech, jak jsem se bál, co si o mně pomyslíte.“ Zadrhl jsem se. Chtěl jsem říct, že jsem se bál, abych jim odolal, ale to jsem raději vynechal.

„Proboha, tys nám ale dal,“ zaklel Charlie.

„Aspoň, že teď můžeš být s námi, ne?“ zeptala se Renée. Oba měli na tváři úsměv. Úsměv, který jim způsobil znovunalezený syn.

Začal jsem se imaginárně potit. Oni mě chtějí zpátky? To je to rozhodnutí, o kterém mi Alice psala?

„Jak to myslíte?“ vylezlo ze mě.

„Edwarde, nezáleží nám na tom, co bylo, jsi náš syn a my tě chceme zpět. Rodině, u které bydlíš, zavoláme a můžeš se vrátit k nám,“ vysvětlil mi Charlie, přičemž každé slovo zdůrazňoval zřetelněji…

 

Bella

Let trval velice dlouho. Měli jsme dva přestupy. Seděla jsem po celou dobu vedle Tylera, který byl myšlenkami úplně jinde. Mohla bych hádat kde.

Zmínka o plesu mě přiměla, abych přemýšlela, zda se mám zúčastnit či nikoli. Je pravda, že jsem chtěla z více důvodů, ale více důvodů bylo záporných. Už dlouho jsem nebyla na plese, už dlouho jsem neměla tu možnost vystoupat na vyvýšené místo a slyšet své jméno, jak zazní v mikrofonu, abych si došla pro maturitní list. Už dlouho.

Jaké to asi bude, kdybych si znovu měla obléknout plesové šaty s velkou spodničkou a projít se po parketě. Ruku v ruce s Edwardem, spolu bychom kráčeli doprostřed parketu a usmívala se na všechny strany. Jak lákavá to byla představa.

Ale měla jsem určitou obavu. Co když si Edward na ples někoho sehnal? Co když se zamiloval? Netuším. Nemám ponětí, co bych dělala, kdybych ho viděla v náruči jiné. Jak bych zareagovala? Kdybych tohle, kdybych tamto… Nesnáším tyhle věty.

„Bello, jsi v pohodě?“ zeptal se Tyler. Byl tak blízko, až jsem sebou trhla.

„J-o, jsem,“ přitakala jsem.

„Nelži mi! Třeseš se jako osika, nechceš si o tom popovídat?“ Svěřit se cizímu člověku? Ne, díky. Myslím, že si vystačím, přinejhorším zavolám Alice.

„Ne, děkuji, Tylere.“

„Za chvíli budeme přistávat, prosím, připásujte se,“ zaznělo s reproduktoru. Usmála jsem se na Tylera a učinila tak, jak chtěli. Ještě chvíli, tišila jsem se. Hrozně moc se mi zvedal žaludek. Nevím, co jsem snědla, nejspíš to bude tím, že mám hlad jako vlk. Budu si muset zalovit.

Kola letadla se dotkla země a mně spadl kámen ze srdce. Cítila jsem se najednou lehčí a spokojenější. Odpoutala jsem se a hrnula se ven. Měla jsem stísněné hrdlo, najednou na mě dopadal stres, měla jsem pocit, že to nestihnu a někomu se tu zakousnu do krku.

„Promiňte, s dovolením,“ křičela jsem před sebou. Rychle jsem vyběhla přes tunel do letištní haly a už se rozhlížela, kde bych si mohla vyzvednout zavazadla. V tom kratičkém momentu jsem se rozhodla, že se na plese objevím. Ale ještě dnes přespím v hotelu, abych je mohla překvapit. Až se zítra budou připravit, dorazím tam. Usmála jsem se, když jsem si představila, jak překvapený obličej bude mít Edward. Bože, změnil se vůbec?

*****

Zavazadla mi dali hned a já se mohla vydat do hotelu. Nechala jsem kufry na pokoji a jen v teplákové soupravě jsem se běžela najíst do lesa. Měla jsem takový hlad, že jsem už po cestě zaznamenala, že mi z úst tečou sliny. Až se zakousnu nějakému zvířeti do krku, bude to lahoda.

Ucítila jsem pach, který mě dráždil a zároveň hladil. Je tu někdo? Otočila jsem se a přitiskla se ke kmeni stromu. Okolí bylo celé nasáklé tím pachem.

Vyšplhala jsem do nejvyšší koruny stromu a rozhlédla se po okolí. Nikoho jsem neviděla. Štěstí, že jsem si natáhla štít, aby nikdo neucítil mě. Když už jsem chtěls slézt a vydat se opět za potravou, slyšela jsem je! Byli tak blízko mě. Ježíši…

Na cestičce, která byla celá pokrytá listím, stály tři páry. Jejich odlesk vlasů mi svítil od očí a jejich vystrašené obličeje mě děsily. Moje rodina… Moje krásná, hodná a milující rodina. Měla jsem nutkání se k nim rozběhnout, obejmout je, dát jim pusu a nikdy je nepustit.

„Běž za nimi, dlouho na tebe čekali,“ mluvil na mě první hlásek.

„Ne! Nikam nechoď, ještě to vydrž,“ nabádal mě druhý. Co teď? Mám, nemám?

„Alice, jak jste ho tam mohli nechat?“ ptala se Esmé s jasnou bolestí v hlase.

„Esmé, je mi to líto, ale nemohla jsem ho zastavit. Pokud chtěl vidět svoje rodiče, nemohla jsem mu bránit. Neviděla jsem je, to bude tím, že jsem se výhradně soustředila na Bellu. Edwardovo rozhodnutí také nevidím, budeme muset počkat.“ Byla zoufalá. Všichni byli zoufalí.

„To není možné, během dvou měsíců ztratíme dvě děti, já už na to nemám, abych se s tímhle potýkal,“ zašeptal Carlisle. To mi zlomilo už tak rozpolcené srdce. Ublížila jsem jim. Jsem stvůra!

Po obličeji mi kanuly slzy. Hrozně moc slz, potok, moře, oceán slz… Otočila jsem se a mířila zpět do hotelu. Chuť na pumu mě přešla. Přešla mě chuť na vše. Rychle jsem vběhla do svého okna a lehla si na postel, kde jsem natáhla ruku po jednom polštáři a schovala si v něm obličej. Plakala jsem a doufala, že mi to jednou odpustí.

Teď tu byla jedna otázka… Mám na ten ples jít?

 


 

Tak, teď je to na Vás!

¤ Dám Vám bojový úkol, zkuste mi odpovědět na otázky, kterém jsem Vám položila, zda-li pak máme stejný názor.

¤ Má jít Bella na ples? Má se Edward přestěhovat zpět ke svým rodičům a zapomenout na Cullenovy?

¤ Příštím díle se můžete těšit na ples a potyčky Cullenových.

KQC25. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená slova lásky - 24. kapitola:

 1
21.02.2012 [1:24]

kikuskaNe, ne a ešte raz nie na obe otázky. Edward nepôjde k Swanovcom, zostane pekne u Cullenovcov a bodka! A Bella nepôjde na ples, v žiadnom prípade. Zodvihne ten svoj zadok z postele a pôjde domov hneď, skôr ako Ed pôjde na ples s tou kravou. Jessou. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. fantomas
18.09.2011 [12:50]

1. ne, Bella by je pockala doma, az prjdou
2. AT HO TO ANI NENAPADNE! Cullenovi ho zachranili a kdyby zustal u svych biologickych rodicu, nepotkal by se doma (u Cullenu) s Bells

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!