Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená slova lásky - 22. kapitola

22.01.2011 (19:30) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2809×

Nevyřčená slova lásky – 22. kapitola

Bella:

Celou noc jsem ani oko nezamhouřila. I když jsem se snažila, tělo mi padalo únavou, mou pozornost vždy upoutaly myšlenky tykající se Edwarda. Myslela jsem na něj každou sekundu, minutu, hodinu… Jeho zlaté oči se mi vkrádaly do myšlenek a pozorovaly mě. Neměla jsem sílu vyhnat je nebo na ně zapomenout a usnout. Chtěla jsem jeho blízkost, cítit jeho přerývaný dech, cítit jeho…

Pohledem jsem zabrousila na nástěnné hodiny. Ještě třináct hodin, tišila jsem se.  Bylo 6 hodin ráno, akorát, abych se zvedla z postele a zabalila zbylé věci, které se povalují po zemi. Musím na letiště dorazit co nejdříve. Už jsem se těšila, až si sednu do křesílka, budu koukat na mraky hemžící se pode mnou a počítat minuty, kdy spatřím jeho tvář. Štít jsem měla natažený, Alice by mě neměla vidět, jak se vracím, bude to pro ně překvapení.

Při pouhé myšlence na jeho tělo, se mi v podbřišku objevil divný záškub. Toužila jsem po tom, aby se jeho ruce omotaly kolem mého těla a už mě nikdy nepustily. Chtěla jsem cítit jeho chladný dotek na své šíji. Vybavila jsem si náš první a zároveň poslední polibek. Nezkušený a přesto vzrušující.

Tím to vše začalo. Když se jeho rty dotkly těch mých, pulzovala ve mně krev, tepala mi ve spáncích. Vysílala do mě proudy elektřiny, který ve mně probudil dlouho schovávaného, zamilovaného tvora. Když se odtáhl, lačnila jsem po jeho rtech ještě víc, než kdy jindy. Bránila jsem se tomu, nechtěla jsem být jako moje matka, naše životy jsou až nebezpečně podobné.

Lituji té hádky, co jsem načala ve Forks. A ještě více lituji toho, že jsem odjela. Byla jsem hloupá. Nedokázala jsem otevřít své srdce a pustit do něj Edwarda. Nebylo na to připravené, ale teď už vím, že není připravené na to, aby žilo bez něj. Prahne po něm stejně tolik jako moje tělo a možná ještě víc.

Ťuk, ťuk…

Pohledem jsem šlehla ke dveřím, které byly napolovic vyražené. Stará pokojská se na mě podívala s pozdviženým obočím. Na tváři jsem ucítila horkost. Vyražené dveře, roztrhané šaty na sobě, bůh ví, co si o mně myslí. Doufám, že nic nekalého, to by mi ještě scházelo. Prohodila jsem hlavou a ladným pohybem vstala. Při rychlém vzpřímeném postoji se mi zamotala hlava a málem jsem sebou šlehla o zem. Stará paní ke mně přiklopýtala a podepřela mě.

„Slečno, je vám dobře?“ Objevily se jí na čele zřetelnější vrásky. Vzhledem k zdravotnímu stavu ano, u toho psychického si už tak jistá nejsem. Musím si pospíšit, nesmít ztrácet čas.

„Je mi dobře, trochu se mi zamotala hlava,“ zaskuhrala jsem. Snažila jsem se usmát, nejspíš z toho vzešel ‚úctyhodný‘ škleb.

„Volali z letiště, odfaxovali vám letenku, stačí ji zaplatit na recepci.“ Její slova mě probrala, na to jsem čekala. Opět jsem získala kontrolu nad svým tělem a začala uklízet zbylé věci po zemi. Pokojská na mě koukala.

„Proč uklízíte? Nechte to, já to po vás uklidím.“ Zastyděla jsem se. Určitě to tu nechám, aby po mě uklízela stará dáma, která se ledva drží na nohou.

„Ne, to je dobré. Uklidím to po sobě.“ Usmála jsem se.

*****

Dobrou hodinu a půl jsem lezla po čtyřech a uklízela celý pokoj. Ještě jsem chtěla ustlat, ale to už mě Beth – pokojská – vyhnala ven i s kufry. Vřele se na mě usmála a zahrála to do autu tím, že bych nestihla letadlo. Věděla, jak je to pro mě důležité. Během té chvíle jsem se dokázala vyzpovídat, i když mi to ze začátku přišlo divné.

„Máte vše, Bello?“

„Ano, bez vás bych to nestihla, děkuji vám, Beth.“ Její vrásčité oči byly plné radosti. Byla jsem ráda, že někdo v mém okolí je šťastný. Aspoň někdo.

S kufry jsem se dopotácela k recepci. Netrpělivě jsem vyťukávala hlasité stracato. Dávají si na čas, pomyslela jsem si. Loudavým pohybem se z rohu vyřítila dáma středního věku s apatickým výrazem. To bude mluva.

„Dobrý den, prosím vás, měla bych tu mít letenku,“ vyhrkla jsem. Pokrčila jedno obočí. Začala se přehrabovat pod stolem a ťukat do počítače. Jestli to bude trvat tak dlouho, nestihnu to a to ji potom vlastnoručně zabiju. Když o tom tak přemýšlím, potřebovala bych na lov. Už jsem dlouho nepocítila opojný pocit z té čiré tekutiny. Než zavítám zpět do svého domu, budu si muset udělat někde zastávku.

Podala mi oranžový proužek a s tím i účtenku za pobyt v hotelu. Vytáhla jsem kartu. Pak jsem si vzpomněla na vyražené dveře. Nahlásila jsem je a byla o pár set korun lehčí. Rozloučila jsem se s personálem, poděkovala Beth a opustila hotel. S nadšením jsem zalezla do taxíku.

*****

„Vítáme vás, doufáme, že se vám náš let bude líbit,“ ozvalo se z bedniček, které jsem měla jen pár metrů od ucha. I na poloupíra mám citlivý sluch. Zašklebila jsem se na letušku, co šla okolo mě. Tohle se nedá vydržet. Než se dostanu do Forks, ohluchnu.

Zazvonil mi mobil. Začala jsem se přehrabovat v kabelce, sakra!

„Slečno, prosím, zapněte si pásy, pro vaši bezpečnost.“ Ty asi nevíš, že já tu vaší zatracenou bezpečnost nepotřebuju. Já teď potřebuju zvednout mobil, co když mi volá Edward.

„Slečno,“ křikl někdo hruběji. Odvrátila jsem obličej. Jeho obličej byl zkroucený do podivné grimasy. Raději jsem poslechla a zapnula ty zatracené pásy. Telefon přestal zvonit. Potichu jsem zaklela. Zabořila jsem hlavu do sedadla a hleděla z okna. Kola letadla se rozjížděla po dráze a pomalu jsem ucítila vzestup. Letadlo se po krátkém čase vyrovnalo. Byla jsem čím dál tím víc nedočkavá

„Můžu si přisednout,“ vyrušil mě někdo. Ten někdo byl opravdu krásný. Černé vlasy, modré oči a rty úzké a zdravě červené. Usmál se a podrbal se na zátylku. Jen jsem němě přikývla a nepatrně očkem šlehala k jeho osobě. Připásal se a koukl na mě.

„Jsem hrubý, ani jsem se nepředstavil. Jsem Tyler.“ Podal mi ruku. S úsměvem jsem ji přijala. Ucukl, když se naše ruce setkaly. Pak jsem si to uvědomila. Můj stisk je o něco větší a ledovější. Stáhla jsem svou ruku zpět.

„Omlouvám se,“ zaskuhrala jsem. Tyler se jen usmál a zadíval se na křídlo letadla. Asi jsem to podělala. Jeho oči byly jako hladina moře, která se třpytí při západu slunce. Na člověka byl opravdu nádherný, ale něco bych na něm pozměnila. Mohl by se obarvit na bronzovou barvu, více posilovat a potom by možná obstál. Bello, jsi nemožná, hlásal mi vnitřní hlásek. Moc dobře jsem věděla, že moje ideální představy už jsou dávno splněné a podle něj jsem si měřila všechny okolo.

Vzpomněla jsem si na mobil, který mi nepřetržitě vibroval. Vytáhla jsem ho a doufala, že se tam objeví známé číslo. Dychtivě jsem pohlédla na displej a usmála se. Psala mi Alice.

Ahoj Bello, možná otravuji, ale ráda bych věděla, kdy se vrátíš. Stýská se mi po tobě a celá rodina už tě nedočkavě vyhlíží. Máš alespoň tušení, kdy se objevíš? Můžu ti říct, že bez tebe je to tu jako bez života. Esmé už se tolik nesměje jako dříve, Carlisle je více v práci než doma. Rosalie se ani s námi nebaví, kolikrát prohodí jen pár slov na téma ‚Co budeme dnes dělat’ a odejde do svého pokoje. O Emmettovi ani nemluvě. Nemá s ním kdo vyvádět ty vaše ptákoviny, potřeboval by rozptýlení. Pusu na čelíčko posílá Alice. Mám tě ráda, odepiš!

Slzy se mi nahrnuly do očí a neměla jsem ani sílu něco napsat. Její slova mně vyrazila dech. Živě jsem si dokázala představit, jak sedí na své posteli, nohy zkřížené v tureckém sedu, pod bradou polštář a vyťukává na mobil slova, která jí dávají zabrat. Moc jsem jim ublížila, neměla jsem odjíždět. Nejraději bych si nafackovala za všechno. Dopustila jsem, aby byl i Emmett smutný, za což se nesmírně stydím, musím mu to vynahradit. Zaráželo mě, proč nenapsala nic o Edwardovi, je s ním něco?

Šílená myšlenka, že by se Edwardovi mohlo něco stát, mě tížila na srdci. Snažila jsem se ji potlačit, ale pořád vyplouvala na povrch, jako by mi dávala nějaké znamení. Proboha, jsem paranoidní.

Drahá Alice, nevím, kdy zavítám opět ke své milované rodině. Moc bych ráda, ale pořád přemýšlím o svém životě a věř, že mám co zpytovat. Je mi líto, že jsem vám tolik ublížila, moc se za to stydím a všem vyřiď mou omluvu. Už, abych se s vámi mohla smát a povídat si o všem možném. Moc se mi po vás stýská, ale ještě vydržte. Netíží to jen vás, věř mi! Budu se snažit, abych se domů vrátila co nejdříve, abych opět mohla spatřit tvůj elfí obličej, Jaspera a jeho lví hřívu, Rosalie, Emmetta a moje rodiče. Pozdravuj Edwarda, vyřiď mu, že se na něj moc těším. Možná dorazím dříve, než si myslíte! Bella.

Bylo to těžké nenapsat, že jsem na cestě domů, ale zaštítila jsem se a řekla si, že je překvapím. Ráda se budu kochat jejich překvapenými obličeji, na kterých bude plát úsměv. Chtěla jsem napsat, aby Edwardovi vyřídila, že ho miluju, ale zahnala jsem to pryč. Přeci jenom bude hezčí, když se budeme dívat do očí a já budu mít možnost říct mu to, aniž bych pohledem uhnula. Z očí do očí.

„Eh… nejsi ty Isabella Cullenová?“ vyrušil mě opět Tyler. Zastrčila jsem mobil a usmála se. Nálada se mi hned o něco zvedla.

„Prosím, jen Bella.“

„Jistě… Teď jsem si vzpomněl, také máš namířeno do Forks?“ Že by chodil na střední se mnou? To je nemožné. Všechny obyvatelé města znám, ve škole by mi neušel a už vůbec ne se svýma pronikavýma očima. Začervenal se, ani se nedivím. Civěla jsem na něj jako na sochu vytesanou mistrem.

„Ano, ty tam bydlíš?“ Nemohla jsem potlačit svou zvědavost.

„Ne, jedu za svou ‚přítelkyní‘,“ při slově přítelkyně se trochu zakabonil, „mají ples a požádala mě, jestli bych byl tak hodný a přijel za ní, mám ji rád, tak jsem si řekl, proč ne.“ Ples? Ve Forks? To není možné.

„Proč ses tak divně tvářil, když jsi o ní vyprávěl? Znám ji?“ Zadíval se přes sebe. Dotkla jsem se jeho ramene a tím mu dala znamení, ať pokračuje.

„Jmenuje se Lauren, hnědovláska a kočičíma očima,“ upřesnil mi. Moc dobře jsem věděla, o koho se jedná. Jedna ze sexbomb ve škole. Očividně se mu ukázala v pravém světle, ale ještě víc mě zajímalo, jak je možné, že je tak ochoten se za ní potácet tisíce mil.

„Ty bydlíš někde v okolí Forks?“

„Ne, jsem z Anglie, ale momentálně bydlím ve Francii. S Lauren jsme se potkali, když byla u nás na dovolené. Těch 14 dní bylo mých nejšťastnějších v životě. Chovali jsme se k sobě, jako bychom se znali dlouhé roky. Na první pohled se mi zalíbila a bylo vidět, že jí také nejsem lhostejný. Den co den se moje náklonnost k ní zvětšovala, až jsem si uvědomil, že jsem se zamiloval. Dokonce jsem přistoupil na to, že bych se přestěhoval, ale to po mně nechtěla. Řekla, že vztah na dálku nám prozatím bude vyhovovat, prý až dokončí střední, zkusí si najít vysokou v Paříži.“ Bože.

„Vím, že mě několikrát podvedla, vím i to, že se už s někým vyspala, ale pořád doufám v to, že se ke mně vrátí. Navíc ples je proto nejlepší příležitost, abych ji přesvědčil, že u mě jí bude nejlépe. Miluji ji a jsem schopný to říct celému světu.“ Jeho slova mě ranila ještě víc. Je to ubohý člověk, který věří v lásku, která nikde v osudu nemá napsáno, že budou spolu. Lauren znám, její vzpurná povaha není snadno ke zkrocení. Mám obavy, že jeho budoucí plány se nevyplní, ale poslouchat slova lásky, která k ní chová, je kouzelné.

Potácí se tisíce mil, jen aby ji přesvědčil a mohl s ní být, i když ho už několikrát podvedla a chudák možná ani neví, v jakém množství, ale pořád ji má rád. To je u mě upřímnost a ideální partner na život. To, že už mu nebude ona opětovat lásku, je jiná věc, ale jeho snaha se cení.

„Omlouvám se, že jsem to na tebe vychrlil, ale potřeboval jsem se někomu vyzpovídat, mám takovou potřebu, už dobrý půlrok, ale s nikým jsem o tom nemluvil, ani s rodiči. Navíc jsi skoro stejně stará jako já, tudíž asi víš, co prožívám, bez ohledu na to, jak to máš ty.“ Moc dobře vím, co právě cítíš a možná ještě víc, než si ty vlastně myslíš.

„To je úctyhodné. Opravu ji asi miluješ,“ vysoukala jsem ze sebe. Už jsem se o tom nechtěla bavit, připadalo mi, že jsem zrádkyně. Opustila jsem svou ‚lásku‘, která ke mně cítila totéž co Tyler. Nehledě na to, že v našem světě se to ještě víc komplikuje a já před tím zbaběle utekla.

„Já ji přímo zbožňuju, snesl bych jí modré z nebe.“ Jeho oči byly zasněné a plné lásky. To si ona nezaslouží, pomyslela jsem si. Lehce jsem se usmála a zadívala se na mraky venku. Už abychom tam byli, posteskla jsem si.

„Trochu si odpočinu, nevadí?“

„Ne, jen si odpočiň, taky si lehnu,“ ubezpečila jsem ho. Potřebovala jsem o tom přemýšlet v klidu, bez ruchu. Myslím, že sny jsou proto jako stvořené. Nechala jsem spadnout těžká víčka a poslala jsem se do říše snů, kde jsem se cítila sama sebou…

Edward:

Na Alicin výstup jsem neměl slov. Její slova mě ranila, obzvlášť když začala mluvit o Belle. Moc dobře jsem věděl, že to nebude lehké, pokud se objeví. Ale vlastně to jsem chtěl, abych se odmiloval, a k tomu mi může pomoc jen pravé přátelství, popřípadě nějaký menší románek. Nepochybuji o tom, že bych se musel hodně přemáhat, pokud bych ji viděl tady. Moje sebeovládání a předsevzetí by ztroskotalo, ale budu se snažit o to, abych uspěl. Musím!

Navíc mám takové tušení, že naše ‚královna‘ zlomeného srdce se brzy nedostaví. Nejspíš si užívá někde ve Francii – podle Jacobových myšlenek – a na mě si ani nevzpomene. Jasně, kdo by vzpomínal na svého bratra, který se může přetrhnout, aby si ho aspoň trochu všimla.

Když jsem toho psa chytil pod krkem, měl jsem chuť z něho vymlátit duši, ale copak jsem mohl? Bylo tam plno lidí a svědků, kteří by mě práskli. Jeho myšlenky byly stejně zajímavé. Hned se mu vybavila Bella ve spodním prádle a se svůdným pohledem. Neměl jsem dost času, abych si ověřil, jestli to byla pravdivá představa nebo falešná, skočil jsem na něj v zápalu žárlivosti. Mohl jsem ho vyzpovídat, ale na to můj mozek nebyl dočista zdráv.

„Mohl by ses zvednout a jít s námi k autu?“ zeptal se Emmett. On jediný na mě nebyl tolik naštvaný, i když jsem poznal, že s mým rozhodnutím moc nesouhlasí. Rosalie si mě pořádně ani nevšimla, jen mě přešla mávnutím ruky a odešla k autu. Jasper se na mě ani nepodíval. Zřejmě byl dost naštvaný kvůli tomu, jak se rozčílila Alice. Chápu, že svou sestru má ráda, ale nemůže se míchat do všeho, tohle je můj život, ne její!

Odnesl jsem zbylé tácy na pult a odebral se k autu. Vypadá to, že poslední hodinu vynecháme, jaké to překvapení. Alice s Jasperem už odešli, na parkovišti zůstala jen Rose, která už seděla v autě a pilovala si nehty a Emmett opíraje se o dveře svého ohromného Jeepu.

„Jedeš s námi?“ Chtěl jsem přijmout, ale ozvěna zavrčení, která vyšla z interiéru auta - usoudil jsem, že moje přítomnost jim není moc příjemná. Zakroutil jsem hlavou.

„Ne, proběhnu se.“ Usmál jsem se a vydal se krokem k lesu. Když už jsem byl z dohledu studentů, skočil jsem na strom a rozeběhl se směrem domů. Dlouho jsem neviděl Esmé, stýská se mi po ní. Dokonce i Carlislea bych rád viděl, museli se o mě bát.

Měl jsem brát nohy na ramena a být dřív doma než Alice, Jazz, Emm a Rose, ale nějak mě přepadla potřeba lovení a zastavil jsem se na zákusek. Menší puma to spravila a moje hrdlo se uvedlo do přijatelné teploty. Nebylo tu jen lovení. Měl jsem touhu zvednout telefon a zavolat Belle.

„Nezajímá tě, co na to řekne Bella?“ Znělo mi v uších. Proč bych se na ni měl ohlížet. Proč? Vždyť mě akorát dokázala dostat na dno, nic víc. Já jsem se musel krotit, abych to všechno vstřebal.

Přemýšlení o Belle si vybralo svou daň. Nedával jsem pozor a zakopl o větev. Po pár sekundách jsem ležel na zemi, záda špinavá a zhluboka jsem dýchal. Jsem bezmocný, protklo mi hlavou. Dočista jsem se zbláznil. Vyndal jsem mobil z kapsy a našel její číslo. Musím si s ní promluvit, musím slyšet její hlas, byť jen na okamžik, abych slyšel, že je v pořádku a nic jí nechybí.

Telefon vyzváněl asi šestkrát za sebou. Už jsem to chtěl položit, když ne druhé straně se ozval chraplavý hlas.

„Prosím,“ zazpíval její melodický alt. Musel jsem se posadit do vzpřímeného sedu. Projela mnou elektřina jen z jejího hlasu. Cítil jsem, jak se mi ježí chlupy na zádech, jak jsem byl celý nesvůj z pouhého telefonátu.

„Haló? Je tam někdo?“ Její hlas byl, jako kdyby se právě probudila. Neozval jsem se. Otevíral jsem pusu na sucho a nevydal ze sebe ani hlásku. Měl jsem nutkání ji pozdravit, zeptat se jí, jak se má, ale moje důstojnost se nedala a neozval jsem se. Položil jsem mobil a opět si lehl do trávy. Měl jsem se ozvat? Mohl jsem, ale neudělal jsem to. Možná to bylo lepší, možná horší, jen osud ví, co je pro nás dobré…

Otevřel jsem dveře a jednou nohou spočinul za prahem domu. Než jsem stačil dojít do obývací místnosti, na krk se mi pověsila Esmé a drtivě mě objímala.

„Ohh, Edwarde, měla jsem o tebe strach, myslela jsem, že ses od nás odstěhoval, nebo se ti něco stalo,“ mlela páté přes deváté. Chápal jsem ji. Zasloužil jsem si to.

„Pššt, mami, jsem v pohodě a už nikam nejdu.“ Její objetí zesílilo. Dala mi pusu na tvář, na čelo a pořád se chlácholila, že nejsem jen pouhá fantazie, ale tvrdá realita. Koukla se na mě psíma očima.

„Slib mi, že už nikam neodejdeš, slib mi to!“

„Slibuji,“ řekl jsem rozhodným hlasem. Měl jsem v tom jasno, musím se dostat do formy. Do haly přišel i zbytek rodiny. Alice byla v objetí Jaspera a usmívala se. Jazz ji hladil po šíji, až jsem pocítil menší žárlivost. Emmett se smál od ucha k uchu a Rosalie ke mně přišla a objala mě. Nečekal jsem takové gesto, myslel jsem, že se mnou vytřou podlahu, jen co sem vkročím.

„Vítám tě doma, synu,“ vynořil se z rohu Carlisle. Poplácal mě po rameni a objal mužským gestem. Dostal jsem malou dávku štěstí, opět jsem měl možnost být se svou rodinou. Zkoušel jsem nahlížet Alice do mysli, ale byla jako zabarikádovaná. Nepřístupná.

„Nelez mi do hlavy nebo uvidíš,“ zazubila se. Nebyl to zlověstný škleb, naopak, přátelský. Políbila mě na tvář a stiskla mi ruku. „Už nikdy mi tohle nedělej, nikdy, rozumíš?! Já se ti strašně omlouvám, vím, neměla jsem na tebe tolik vyjet, opravdu je mi to líto a přísahám, že jsem to tak nemyslela. Odpustíš mi?“

„Vím, žes to tak nemyslela, vím, že mě máš ráda a jen ses o mě bála. Nezazlívám ti to. A je jasné, že ti odpouštím,“ usmál jsem se, „stýskalo se mi.“ Zabořil jsem hlavu do jejich vlasů a sál její vůni. Tohle mi chybělo. Odtáhla se a stoupla si naproti mně. Dala ruce v bok a zadívala se na mě, jako by mě chtěla spráskat.

„Nerozmyslel sis to s tím plesem?“ Zakroutil jsem hlavou a čekal další cholerický výpad. Doufal jsem blbě.

„No, co s tebou. Nic. Nezbývá mi nic jiného, než tě zapřáhnout po domácku na vodítko a dovést do obchoďáku, máme co dělat, maturiťák je zítra.“ Jasper ji objal a zatočil se s ní. Políbil ji tak vášnivě a něžně.

„Moje Alice se vrátila,“ křičel.

„Jo, a shopaholik s ní,“ procedil Emmett v záchvatu smíchu. Střelila po něm pohledem, když v tom z jedné strany vyletěl pohlavek. Zajíkl se a stáhl. Usmál jsem se.

„Rád s tebou půjdu na nákupy, za to, co jsi pro mě udělala, si to zasloužíš.“ Na všechny jsem hodil úsměv a štrádoval si to do obýváku, je na čase Emmetta porazit v jeho hrách.

„Emmette, dáme playstation?“ Blýskl se zuby a letěl si sednout na sedačku.

„Po tomhle se mi stýskalo,“ zašeptala Rose…

Doufám, že jsem uvedla věci na pravou míru, snad jste se trochu zorientovali a teď čekat, jak bude probíhat shledání Belly a rodiny, načež Cullenovi ani netuší, že jejich ¸ztracená' dcera se blíží. Prosím o názor...

shrnutí →  23. kapitola

KQC

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená slova lásky - 22. kapitola: