Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená slova lásky - 20. kapitola

Polštáře 1


Nevyřčená slova lásky - 20. kapitolaJubilejní 20. díl. Za takovou poctu vděčím věrným čtenářům. Hlavně AliceCullenxD, které je tento dílek věnovaný. Už jen za to čekání.
Edward se odhodlá odejít z lesa, kde strávil poměrně delší dobu. Potká svého nejlepšího kamaráda, Brada. Hezké počtení a prosím o komenty.
PS: Bude rvačka. KQC.

Nevyřčená slova lásky – 20. kapitola

 

Edward:

Koukal jsem na větve stromu, kde si zpívali ptáčci a třepotali svými křídly. Byli tak kouzelní. Jejich barva byla půvabná, nemohl jsem se na ně vynadívat. Klidně bych tu seděl a koukal celou dobu na jejich divadélka. Z klidné atmosféry mě vyrušil vibrující mobil.

Na displeji bylo neznámé číslo. Nejdříve mě napadla Bella, jak bláhový jsem byl. Váhal jsem, jestli to mám zvednout, či to nechat zvonit. Byl jsem zvědavý, to ano, ale moje zvědavost se dala ještě udržet na uzdě, nebylo to tak horké. Už jsem věděl, co chci udělat, kam budou moje kroky plynout, až se odhodlám odejít z lesa.

Položil jsem ho na kámen a znovu se podíval na ta stvoření. Nebyla tam. Jen holá větev se pohupovala ve větru. Položil jsem ruce vedle sebe a kochal se přírodou. Jen to, co mi tu překáželo, byl můj mobil, který nepřetržitě vibroval a neměl se k tomu, aby přestal. Osoba, která mi volala, měla opravdu výdrž, možná bych to měl zvednout, abych zjistil, kdo mě otravuje.

„Prosím,“ ozval jsem se v telefonu. Na druhém konci se nic neozvalo, jen hluk davu, ale žádný hlas.

„Haló,“ zaskuhral jsem. Opět nic.

„Kdo volá?“ Docházela mi trpělivost. Na druhém drátě někdo zavěsil. Jen mi do ucha hučelo pípání. Telefon jsem zaklapl a schoval do kapsy. Kdo se opovažuje si ze mě dělat srandu? Otázky jsem kladl do vzduchu.

Nikdo mi neodpověděl, znovu jsem si povídal s imaginárním člověkem. Už mě ta samota unavovala. Nemohl jsem tu vydržet ani minutu, vzpřímeně jsem se postavil a rozeběhl se mimo les. Běžel jsem tam, kam mě nohy nesly, jen co nejdál od toho prokletého místa. Potřebuju se trochu odreagovat, ale mezi civilizací, někde, kde by se mi odpovědi dostalo, a ne si je sám vydedukovat.

Nechal jsem mysl čistou, nemyslel jsem na nic, na nikoho. Jen já a nicota. To je moje společnost, se kterou se musím prozatím spokojit. Snad se z toho dostanu, bude mi líp a já se odhodlám přijít domů. Už jsou to dva dny, co jsem neviděl nikoho z mojí rodiny, neslyšel jejich hlas, ani jejich myšlenky. Stýskalo se mi po nich, snažil jsem se být tvrdý. Ano, byl jsem na ně naštvaný, ale jejich blízkost mi chyběla, jejich obličeje. Potřeboval jsem je, bez nich nejsem nic. Je to divný pocit, být na někom závislý.

Představil jsem si louku, po které jsem jen lehce našlapoval, a ona mě vyhazovala do výšin. Její pestrá příroda byla kouzelná. Motýlci poletovali nad mou hlavou, ptáčkové zpívali a mravenci si hledali cestičky, kde by si stavěli obydlí. Bylo to něco jiného, byl jsem svobodný, volný, lehký… Nikdo přede mnou neutíkal, vycházeli jsme spolu. Nebrali jsme v potaz, kdo je predátor, kdo je kořist. Všichni jsme si byli rovni.

Můj tok myšlenek překazil hluk motoru. Divil jsem se, jak je možné, že tu slyším auto, ale pneumatiky, které mě málem přejely, mi to dostatečně dokázaly. Louka se přede mnou rozplynula a měl jsem pohled na černé BMW a otevřenou střechou. Stoupl jsem si před kapotu a založil ruce v bok.

Z auta vystoupil kluk s blonďatou hřívou sčesanou na pravou stranu. Podíval se na mě s přimhouřenýma očima. Bylo vidět, že je v menším šoku. Když jsem se pořádně kouknul, někoho mi připomínal. Jako bych se s ním už někdy setkal, ale kdy?

Stál jsem tak jako přikovaný, dokud nepromluvil ten kluk.

„Čéče, málem jsem tě zajel, kdo to kdy viděl, aby tady nějaký blázen skákal ze stromu do silnice,“ pohrozil mi ukazováčkem.

„Omlouvám se, já…“ nedořekl jsem větu.

„Moment, nejsi ty Edward? Edward Swan?“ Oči měl vykulené, div je nepustil na zem.

„Eh… jsem Edward Cullen,“ představil jsem se mu neobvyklým způsobem.

„Jo, já vím, a ty bys taky měl vědět, kdo jsem.“ Vypočítavým pohledem si mě měřil. Já jsem byl tak trochu mimo mísu. Opravdu mi někoho připomínal, ale za boha si nevzpomenu koho. Jen jsem zdvihl obočí a koukal na jeho překvapený obličej.

„To jsi mě zklamal. Teď na tebe koukám a říkám si, kam se poděl můj nejlepší kámoš a on se po třech měsících objeví v celé své kráse a dokonce o něco hezčí,“ mrknul na mě. „Ty si mě pořád nevybavuješ, že?“ Zakroutila jsem záporně hlavou.

„Ty vole, Brad. Brad Martin, tvůj nejlepší kamarád, ne?“ mnul jsem si čelo a přemýšlel, jestli jsem to jméno někde slyšel. Zakoukal jsem se na kmen stromu a usilovně zapaloval svoje mozkové závity. Pak mi to došlo. Silvestr, tanec, Cristabel, Tomy Clark, Brad a… Bella. Když jsem si vzpomněl na ten den. Poslední den, kdy jsem se po světě procházel jako člověk, kterému bylo srdce. V ten den jsem se slepě zamiloval do Belly a její krása, bezedná, zlá krása, mě přivedla až sem. Na pokraj svých upírských sil.

Smršť myšlenek jsem si v hlavě projel během pár sekund, takže to Brad nemohl zaregistrovat.

„Promiň, mně než to došlo. Musel jsem si vzpomenout,“ snažil jsem se, aby v mém hlase nebylo žádné zaváhání.

„To jsem rád, že sis vzpomněl, už jsem měl obavy, že nepoznáváš svého nejlepšího kamaráda. To s tebou udělal Tomy?“ Vzpomínka na toho hajzla, co mě kdysi mále sprovodil ze světa, mi rozechvěla celé tělo. Jeho hnusný obličej, na každém místě měl vystupující žilku, modré oči. Hnusil se mi.

„No… je to možný. Po té nehodě jsem byl v nemocnici a pak se mě ujala jiná rodina,“ zalhal jsem. Kdybych byl člověk, lží bych se červenal.

„Jiná rodina? Edwarde, tvoje matka po tobě vyhlásila pátrání, celý dva měsíce brečela, třetí měsíc to už vzdala, její psychický stav je na tom opravdu špatně. Měla naději, že tě jednou spatří živého. Policie se do toho zapojila, ale nenašli tě. V jaké nemocnici?“ Vypadalo to na výslech. Neměl jsem na takové setkání žádné odpovědi, budu mu muset říct něco jen tak z fleku.

„Brade, já na to opravdu nerad vzpomínám.“

„Jasně, chápu tě. Taky jsi po té rvačce nevypadal moc dobře. Už jsem měl tušení, že jsi opravdu mrtvý.“

„Pochyboval jsi o mně? A to jsi kamarád?“ Na oko jsem se urazil a odvrátil pohled k zemi. Měl jsem radost, že jsem se s ním shledal. Dlouho jsem si s nikým nepopovídal, aniž bych přemýšlel o tom, co z té huby vypustím. Navíc Brad byl můj kamarád odjakživa, byl to bratr, kterého jsem nikdy neměl, když opomenu Emmetta s Jasperem.

„Přece se nebudeš na mě zlobit, ne? Edwarde, co někam zajít? Po delší době zajít do baru, na skleničku nebo víc. Možná bys tam mohl potkat nějakou krásku.“ Mrkl.

Popravdě jsem neměl namířeno nikam. Zítra je poslední den školy, snad se mnou alkohol nebude tolik zamávat, i když mám obavy, jak dopadnu, když se alkohol bude mísit s jedem. Za pokus to stojí, ne?

„Nepospíchám, rád s tebou někam zajdu, ale nemám auto, budeme muset jet tvým,“ styděl jsem se. Od té doby, co mám svoje auto, nejsem závislý na nikom. A doprošovat se, aby mě někdo někam odvážel, no promiňte, ale jako upír mám taky nějakou důstojnost.

„V pohodě, jedem?“ ukázala mi na místo spolujezdce. S úsměvem jsem přijal a poplácal ho po zádech. Nějak jsem si neuvědomil, že mám o něco větší sílu a dal do té rány větší grády. Brad se trochu ohnul a spad na kapotu auta. Zakryl jsem si pusu a trochu se pousmál. Po bradě mu stekl proužek krve.

„Co to bylo?“ zeptal se.

„Promiň, já… nějak jsem do toho dal víc síly,“ omlouval jsem se.

„To vidím, až krev mi teče, vole, ty máš sílu.“ Usmál se a sestřel si krev. To ale nebylo do smíchu mně. Jeho krev byla vábivá. Nemohl jsem popřít, že bych si dal říct. Moje hnusné já, tvor, který se dral na povrch, toužilo po krvi. Ochutnat sladkou tekutinu, která by mi dodala energii. Opravdu to bylo velké pokušení, nevrhnout se na něj, když stál jen pár metrů ode mě. Lačně jsem ho zkoumal.

„Sakra, vzchop se!“ nadával jsem si. Nesmím mu ublížit!

„Edwarde, jsi v pohodě?“

„Jo, jasně, měli bychom jet, jdeme.“ Nasedl jsem a otevřel si okýnko. Brad mě nenechal čekat dlouho. Nasedl, usmál se a vyjel vstříc baru. Musel jsem mít po celou dobu hlavu venku, abych necítil tu rezavou vůni. Bylo to už lepší, ale pořád jsem musel trýznit tvora ve mně. Jak rád bych ho úplně vyrval z mého těla.

Zastavil na známém místě… místo, na které nemám zrovna nejlepší vzpomínky. Poslední místa mého lidství.

„Nevadí, že jdeme sem?“ zeptal se.

„Ne, v pohodě. Přeci se tomu místu nebudu vyhýbat pořád, třeba budu mít štěstí a trefím na Toma Clarka, aspoň mu to vrátím i s úroky, ne?“

Zasmál se. „Máš velký sebevědomí, to se musí nechat, ale Tomy… Brácho, poslední dobou se stal nejlepším zápasníkem ve Státech. Toho jen tak nenapálíš, to bys musel mít z pekla štěstí.“ Hm… nejlepší zápasník? To by byla reputace, pokud bych ho porazil. Jo, hoši, ještě nevíte, kdo já jsem.

„Edwarde, pojď, už nás volají,“ vyrušil mě. Usmál jsem se a vydal se vstříc zábavě, kterou si dneska do sytosti užiju. Jen co jsem překročil práh dveří, rozprostřela se přede mnou velká taneční plocha. Po pravé straně byl bar se čtyřmi tyčemi. Za barem se promenádovaly slečny v sukýnkách. Poličky přetékaly alkoholem a já už jsem se těšil, jaký pití si za chvíli naliju do krku.

Změnilo se to tu k nepoznání. Za tři měsíce jaké změny tu jsou.

„Koukáš po našem koutku?“ zeptal se Brad.

„Koutku?“

„Jo, koutek pro nezadané. Většinou tam chodíme, abychom si užili s nějakou, nebo se jen kochali pohledem. Nejde o nic, pouhý flirt. A výhoda? Neplatíš za to, nejlepší bar a striptýz v jednom.“ Málem, že si neroztrhl pusu, jaké úsměvy na mě házel.

„Co si takhle někam sednout?“ navrhl jsem.

„Dobře, už na nás čeká Jake, musím tě s ním seznámit, ještě dnes ráno se procházel po ulicích Paříže. Jen co se dostal nohama na pevnou půdu Seattlu, zavítal sem k nám.“ Ne, že bych proti němu něco měl, ale už od pohledu mi nebyl sympatický.

Došli jsme k přeplněnému stolu, kde seděli jak kluci, tak holky na jejich klíně. Poznal jsem Billyho, taky můj starý kamarád, ale jinak jsem nikoho neznal. Všichni tu byli cizí, nebo noví.

„Jsem Edward, těší mě,“ představil jsem se a nevěděl, komu podat ruku.

„Nemusíš se nám představovat, prostě jsi kluk, který sem přišel zapařit a hotovo, ne?“ nadhodil kluk s napůl odhalenou hrudí hnědé barvy. Vypadal jako indián. Ten nesympatický.

„Tohle je Billy, Zeek, Zoran a Jake,“ ukazoval postupně, až se zastavil na tom indiánovi. Byl opravdu svalnatý a nebyl zas tak ošklivý, ale musel jsem uznat, že na nás neměl.

„Edward se k nám dnes přidá, tak na něj buďte hodní, jasný?“ Všichni přikývli, jen jeden se na mě podezíravě koukal… Jake. Nevšímal jsem si jeho pohledu a sedl si na volné místo v křesle. Potřeboval jsem se odreagovat, a tak jsem si objednal. Přispěchala ke mně slečinka s blonďatou hřívou, nastrčila mi dekolt pod nos a ptala se, co si dám.

„Whisky pro mě a pro kluky…“ kouknul jsem na ně. „My si dáme Martini,“ pronesli sborově. Jsou slabí, pomyslel jsem si.

Číšnice odešla, nechala za sebou jen vůni, která mě docela lákala. Když jsem o tom přemýšlel, byl jsem poprvé na veřejnosti bez dohledu. Nikdo mě tu nehlídal. Měl jsem obavy, abych nezaváhal a neskočil po někom, ale když jsem to vydržel v blízkosti Brada, myslím, že to bude v pohodě. V nejhorším případě odejdu, co nejrychleji to půjde.

„Tady to máte,“ vyrušila mě.

„Děkuju,“ usmál jsem se a slyšel jen šuškání kluků. Slečně se podlomila kolena a zachytila se křesla.

„Je vám dobře?“ zeptal jsem se.

„Jo… jen to vydýchám, dejte mi čas,“ chytla se na hrudi a pomalu odešla. Kluci propukli v hurónský smích. Nepřítomně jsem se napil whisky a chtěl si vychutnat tu ostrou chuť, která mi spalovala hrdlo. Když ta čirá tekutina projela mým hrdlem, ucítil jsem pocit svobody.

Opravdu jsem se cítil svobodný. Hlavou mi poletovali motýlci a zpívali si. Zakroutil jsem nad tím hlavou, byl jsem fakt blbý. Rozhodně musím přiznat, že to pití je super. Nevím, jak je možné, že Emmett ještě nezkusil alkohol. Zrovna na něj bych to tipoval.

„Teda, Edwarde, co jí to děláš?“ ozval se Zeek, myslím.

„Co bych dělal?“ nerozuměl jsem jeho otázce. Buď mi to tak rychle vlezlo na mozek, nebo je mimo on.

„Chudák, ta holka se musí probírat u baru. Vsadil bych se, že je v šoku. A to jen z tvého úsměvu,“ vysvětlil mi Brad, „zajímalo by mě, jestli už máš nějakou babu?“ Sakra! Nejsem ještě tak moc v dobré náladě, abych mu vyprávěl o ní.

„No… jak bych to řekl. Jo i ne,“ vysoukal jsem ze sebe.

„Jo? Jak vypadá, kdo to je? Jaká je v posteli?“ sypal na mě otázky. Opravdu se mi o tom nechtělo povídat. Oni jsou tak zvědaví.

„Nechme to být, raději povídejte, jak se máte vy. Jak je to s holkami?“

„Ty vole, že ty jsi ještě panic,“ vypálil na mě. Kdybych mohl, byl bych červenej až na zadku.

„Tak to bych nečekal, to je potřeba napravit,“ začal se zvedat. Naposledy to tak taky bylo, chystal se mi sehnat nějakou holku a místo toho jsem dostal na frak a zahleděl se do zkázy.

„Ne, nikam nechoď, chci slyšet i o vás,“ zkoušel jsem to zachránit. Povedlo se.

„To byste nevěřili, koho jsem potkal v Paříži,“ začal Jake. Ve skleničce jsem už nic neměl, zvedl jsem se a pádil k baru. Chtěl jsem slyšet o milostném životě kluků, ale ne o Jakeovi, něco mi říkalo, že ten kluk není dobrý a na dálku mi smrděl.

Mohl jsem si ještě vzít whisky nebo ochutnat něco jiného. Zrovna jsem zahlédl pití, které se mi moc líbilo. Fernet. Co to se mnou udělá? To uvidíme.

Hned u baru jsem do sebe hodil asi tři panáky, to byl říz. Koutkem oka jsem se porozhlédl a vedle mě seděla… Cristabel. No, super. Že by se to opakovalo? Raději jsem se otočil a věnoval se dalšímu panáku. Snažil jsem se být neviditelný.

„Nejsi ty Edward?“ vyrušila mě. Do hajzlu! Asi na tom budu muset pracovat.

„Jo, děje se něco?“

„Ne, já… Chtěla bych se ti omluvit za tu nehodu. Tomy byl opravdu pako, taky jsem se s ním rozešla. Promiň,“ omlouvala se.

„V pohodě, každého jednou dostihne jeho osud, mě už dostihl, snad nebudu mít tolik překážek.“ O čemž jsem dost silně pochyboval.

„Už musím jít ke stolu, tak se měj.“

„Jo, ty taky, Edwarde,“ políbila mě na rty. Seděl jsem tam jako opařený. Sakra, pusť se, nakazoval jsem si. Cristabel se pustila sama, olízla si rty.

„Jsi o poznání hezčí,“ poznamenala a odešla. Vzal jsem si sklenku whisky a odporoučel se zpět do křesílka, dneska už se mi trochu motaly nohy. Jedna si šla doleva, druhá doprava. Ani jedna nechtěla jít rovně. Nakazoval jsem jim to v duchu, ale říct si nedaly. Jen počkejte, já vás naučím, když mě nebude poslouchat, useknu vás, namlouval jsem jim. Neposlouchaly mě. Jen jsem se tomu v duchu smál, jsem blbec, povídám si tu s nohami.

Dopadl jsem do křesla s úsměvem jako měsíček na hnoji a zaposlouchal se do Jakeova vyprávění. „Lidi, ta byla tak krásná. Její kaštanové vlasy, hnědé oči, bledá pleť. Když se procházela svým ladným krokem, slintal jsem. Už jsem ji skoro měl, jen kdyby do té restaurace nepřišel Paul a všechno to nezkazil. Potom se ta holka začala vztekat, brečet. Prý si myslela, že jsem jiný. Mlela pořád něco o své rodině. Doufal jsem, že na ně brzy zapomene a půjde se mnou na hotel, ale ona se nedala.“

„Pěkná mrška, nevíš její jméno?“ zeptal se Zeek.

„Bella. Víc mi o sobě neřekla, ani o své rodině, nějak se zdráhala…“ To mi stačilo. Věděl jsem, že se jedná o Bellu, o mou Bellu. Nemusel jsem poslouchat, abych si vybavil její obličej, rty, oči. Když si vzpomenu na tu chvíli, kdy jsem je ochutnal, tak se mi samou láskou zamotala hlava.

„Ty hajzle,“ vypadlo ze mě. Během chvíle jsem na sebe upoutal celou pozornost stolu. „Ty jsi chtěl spát s mojí Bellou?“ vrčel jsem na něj. Nedokázal jsem se kontrolovat.

„Tvojí Bellou?“ Opovržlivě si odfrkl. „Ta by o tebe ani kolo neopřelo, nulo.“ To říkat neměl. Nevyburcovalo mě urážení mé osoby, nýbrž urážení mojí hvězdy. I když mi ublížila, miloval jsem ji.

Skočil jsem mu po krku. Seděl na židli, ze které jsme spadli oba najednou. Moje zuby cvakly jen pár centimetrů od jeho teplé kůže. Měl jsem v sobě tolik vzteku, za celou tu dobu se to ve mně střádalo a já to ze sebe potřeboval dostat. Já ho zničím! Běhalo mi v myšlenkách.

„Edwarde, slez z něj,“ slyšel jsem vystrašené hlasy. Dostali jsme se až k pultu u baru, kde jsem mu uštědřil pořádnou ránu. Začala mu téct krev. Pořádně jsem se nadechnul, chtěl jsem ucítit jeho krev. Možná, že jsem ho chtěl zbavit života bolestivým způsobem a popravdě, bylo mi jedno, jestli si mě všimnou nebo ne.

Jeho krev byla hnusná. Cítil jsem zápach psa. Plivl jsem na zem a postavil se nad něj. „Ještě jednou se o Belle budeš bavit jako o štětce, tak z tebe vymlátím duši, psisko,“ zařval jsem. Nehledě na vtírající pohledy ostatních.

„Opravdu? Tak to udělej. Čekám. Zbij mě, vymlať ze mě duši, snad ti bude líp. Víš, proč od tebe Bella odešla? Jestli s tebou vůbec chodila. Taková holka si nezaslouží cholerika jako ty, ona potřebuje lásku, milujícího muže, který se za ni popere. Ne tebe! Nejsi pro ni ten pravý, to si chudák ještě neuvědomila. Hnusíš se mi, hnusíš se Belle,“ vpálil mi do obličeje.

Nemínil jsem to poslouchat. Chtěl jsem odtud odejít a nechat toho chudáka, ať se tu válí. Ale už jen ten vztek mi to nedovoloval. Potřeboval jsem to vybít a nehleděl jsem na následky. Alkohol mísící se s jedem k tomu dodal říz. Napřáhl jsem se a vrazil mu pěstí. Trochu to zapraskalo a viděl jsem jen proud krve. Odfrkl jsem si a postavil se na nohy. Celý klub spočíval pohledy na mně. A víte co? Bylo mi to jedno, měl jsem čisté svědomí, já jsem ji pouze bránil, pouze jsem za ni dal svůj krk, nic víc… a ona si toho neváží. Dopadala na mě deprese.

„Co to do tebe vjelo?“ vzpurně se vzepjal Brad.

„Nic,“ odsekl jsem, „mějte se tu pěkně a promiňte za vyrušení společenské pohody,“ hodil jsem na zem sto dolarů a vyšel ven. Cítil jsem se jako spráskaný pes. Za mými zády začali tleskat a vzdávali mi poctu.

„Neprovedl nic špatného, pouze bránil svou holku, to se jen tak nevidí,“ ozval se někdo. Nebral jsem v potaz jejich chvály, mně to bylo jedno. Já jsem odcházel opět se zlomeným srdcem. Ta slova mají přeci jenom nějakou váhu a pro mě v tuto chvíli dosti velkou.

 

 


 

Než mě zasypete kritikou, kterou neprodleně potřebuji, tak bych chtěla poděkovat věrným čtenářkám, které pravidelně komentují. Jejich slova mě vždy podrží, děkuji.

A měla bych na Vás menší otázku. Buď to prodloužíme, ale E + B bude později, ovšem happy end. Nebo to zkrátíme a zakončíme romantikou? Co vy na to? Vyberte si, obě části mám promyšlené.

S časem jsem se poprala, tak brzy další dílek nečekejte. To jen, kdybych se opravdu snažila. ;-)

KQC.

19. kapitola - shrnutí - 21. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená slova lásky - 20. kapitola:

 1
20.02.2012 [23:16]

kikuskaNo som rada, že Jacob dostal pekne na hubu. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Teraz už len, aby sa vrátila Bells, pokecala s Edom a všetko bdue OK. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. pretty.girl17
30.05.2011 [0:07]

hůůůůstý Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!