Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená slova lásky - 17. kapitola

22.11.2010 (11:15) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3668×

Nevyřčená slova lásky – 17. kapitola

Edward:

Poslední hodina před obědem skončila a teď si jít hrát na slušné studenty do jídelny. Nebyl jsem z toho moc nadšený, nehledě na zkoumavé, vtíravé a otravné pohledy ostatních spolužáků. Táhnul jsem se pomalým krokem do jídelny, když mě zastavila menší brunetka s velkými prsy, které mi potažmo strčila až pod nos. Její zelené oči mě zkoumaly a její pisklavý hlásek mě otravoval.

„Ahoj, já jsem Jessica, a ty?“

„Ty jsi Edward Cullen, že? Jeden z těch sexy bratrů z vaší rodiny,“ odpověděla si na svou otázku sama.

Nepotřeboval jsem se s ní bavit, nestál jsem o nějakou přízeň. Přidal jsem do kroku a už z dálky viděl šeptajícího Emmetta s Alice. Bůh ví, co mají ti dva za lubem, určitě to souvisí se mnou. Na záda se mi pověsil Jasper a začal si ze mě dělat živé letadlo. Všichni se tomu posmívali, jen jediná Rosalie Jasperovi pleskla a sundala ho ze mě dolů.

„Pako, jsi stejný jako Emmett, počkej, až to řeknu Alice, jak se chováš,“ lamentovala. Vzala ho za lem košile a táhla za sebou. S povzdechem jsem k nim došel a snažil se nahodit trochu připomínající úsměv, i když si myslím, že to byl spíše úšklebek.

„Ahoj, tak můžeme se vydat do jídelny?“ Alice měla úsměv od ucha k uchu, dostal jsem z ní strach. Jasper se mi začal smát a já jsem ho zpražil pohledem. Všichni se spořádaně odebrali k poslednímu stolu s tácem plného hnusu, jen Jasper se mnou šel pozadu.

„Edwarde, já takový pocit ze své ženy mám každý den, nejhorší je to, když dostane leták, že se koná výprodej,“ opět se smál, jako blbec.

„Hm.“ Jejich snažení o to mě rozesmát, nebo přimět k normálnímu komunikování, mě přivádělo spíše k šílenství. Chovali se ke mně jako k malému dítěti. Chápu, že jsem byl v jejich světě ještě novorozeně, ale tohle už bylo moc. Sedl jsem si mezi Alice a Emmetta a znuděně koukal do stropu. Musel jsem z donucení oždibovat kousek pečiva, který mi nevoněl na dálku. Nejradši bych uvítal nějakou tu pumičku, ale tady to asi v kantýně přístupné nemají.

Všichni si o něčem povídali, šuškali, jen mě z toho vynechali. Jako kdybych byl vzduch, co stěží přežívá. Myšlenky ostatních mě na dobré náladě moc nepřidaly. Byl jsem z nich mimo. Takové perverzní myšlenky jsem jakživ neviděl. Na co všechno ta dnešní mládež myslí? Nemluvě o Jessice, ta z nich vedla nejvíc. Pořád na mě koukala a nespustila ze mě oči. Nejraději bych ji přiškvařil ke zdi za to, co si myslela.

Ten je ale krásný, bože, ten by stál za hřích. Možná bych ho mohla dostat, s nikým není, když nepočítám poslední Cullenovou, která s nimi není. Kam se poděla ta nána? Asi poslední rozhovor se mnou ji vystrašil a dál se neodvažovala přijít, ani mi to moc nevadí, pokud její místo zaujal Edward.

Když mluvila o Belle, srdíčko se mi stáhlo bolestí a obličej taktéž. Ale její urážky a názory na Bellu mě rozčílily. Opravdu jsem se musel hodně držet, abych jí neublížil a nemyslím, že by to bylo přívětivé. Stačilo křivé slovíčko na Bellu a byl jsem schopen zabíjet.

Když jsem si vybavil její tvářičku, její hnědá očka, její kaštanové vlasy, její úsměv, při kterém jsem padal do kolen, tak jsem se pomalu, ale jistě vracel do temnoty, ze které mě dnes ráno Emmett s Alice vytáhli.

Vím, měl bych jim děkovat za to, co pro mě dělají, ale nikdo z nich mi Bellu nevrátí zpět. Ona odešla, ani nevím kam a já jsem tu zůstal se zlomeným srdcem a otázkami, které mi nikdo kromě ní nezodpoví. Je sice hezké, že mi v nesmysluplných větách řekla, že mě asi miluje, ale já to potřebuju vědět jasně. Jak bych si přál, aby z jejích úst byla vyřčená ta dvě krásná slůvka lásky, jak by zněla sladce.

Mohl jsem být hlavou někde v oblacích, ale ani tohle mi moji Bellu nevrátí. Neustále jsem si pokládal otázky, kam odešla, jestli se vrátí, proč odešla. A když jsem se dožadoval odpovědi, žádná nepřišla. Bylo to, jako povídat si se zdí, která vás vyposlechne, ale nic víc vám k tomu neřekne, odpovězte si sami. Já nic nevím.

Opravdu bych potřeboval nějaké rozptýlení, ale kde ho najít, co mám dělat? Vše, do čeho se pustím, je spojeno s Bellou, a pokud není, tak stačí na malý okamžik zavřít oči a hned vidím její obličej, její křivky a všechno tak zřetelně. Jsem opravdu blázen a jen tak se z toho nevyhrabu.

Z mého přemýšlení, které trvalo asi dvě minutky, mě vyrušila hádka Emmetta a Alice.

„Já ti říkám, že je to Bella,“ přesvědčoval ji Emmett.

„Emmette, i na upíra jsi přehnaně slepý. To nevidíš? Bella nemá takové vlasy a ani takové modely,“ poučovala Alice Emmetta. Nezajímalo mě, o čem se dohadují, hlavní bylo, že se jedná o Bellu.

„Co se děje?“ vyrušil jsem je. Alice se na mě podívala pohledem plného zoufalství.

„Nic, co by se dělo?“

„Proč se bavíte o Belle?“ Můj hlas začal nabírat na hlasitosti, potřeboval jsem vědět, co se děje.

„Bella je na této fotce, kterou nám teď poslala, ale Alice tvrdí, že to není ona. Vždyť se podívej,“ strčil mi telefon pod nos. S dechem jsem se zadrhl, oči jsem měl vykulené, srdce se mi stáhlo úzkostí.

Poznal bych jí, i kdyby na sobě měla králičí převlek, i kdyby si dala plastiku, ale ty její oči, její čelo, její tváře, její rty…

Telefon jsem jim vytrhl z ruky a pořádně zkoumal každou linii. Rty měla namalované leskem, oči zvýrazněné černou tužkou, řasy vytáhlé skoro k obočí. Krásné šaty, které dokonale vystihly její postavu. Možná bych pochyboval o tom, zda je to Bella, ale oči, které na mě hleděly skrz displej, mě utvrzovaly v tom, že je to moje Bella. Je to ona, a není tam sama.

Můj zrak upoutala pouze ona, ale ten mohutný kulturista s černými vlasy mi také neunikl. Jeho hnusné, slizké paže objímaly její pas a polibky zasypával její šíji. Kdyby mi v žilách kolovala krev, už bych byl červený vztekem. Jak je možné, že on ji může vlastnit? Jak si to může dovolit? Telefon v mé ruce začal vydávat zvuky, jako kdyby něco lámal. Měl jsem tak pevný stisk, že se rozprášil v pouhý prach, který s větrem unikal ven a s nimi i moje láska k Belle.

Jak mě mohla takhle zranit? Ona si to neuvědomila? Zaostřil jsem Emmettův pohled, ovšem ne legrační, jak u něj bývá zvykem, ale plný obav. Tác se smrdutým jídlem jsem vyhodil do vzduchu a skončil na Jasperovi. Celá jídelna na mně spočinula pohledy, ale já to nebral v potaz. Teď jsem si přál, abych se nikdy nenarodil, aby moje zrůdné oči nikdy nespatřily světlo, nikdy nespatřily slunce, nikdy nespatřily zrádkyni Bellu.

„Edwarde, prosím tě, uklidni se,“ mírnila mě Alice.

„Uklidni se?“ zahřměl jsem. „Jak se mám uklidnit? Ona se tam někde nechává objímat cizím chlápkem a já tu mám trpět? Ne, to je i na mě moc silný kafe. Já jsem kvůli takové couře neseděl v pokoji a neutápěl se v žalu. Neuronil jsem kvůli té zmiji ani slzu, aby se pak nechala hýčkat někým jiným. Já jsem tu ten, kdo je ublížený, já jsem ten špatný. Ale proč? Za co to mám. Já ji miloval a ona mě podvedla, abych si toho byl vědom, tak vám to ještě pošle? Tak to se holčička mýlí, do teď jsem skákal, jak ona pískala. Všechno se to změní, teď se oficiálně vrátil Edward Cullen a Bella toho bude litovat, přísahám.“ Nevnímajíc, zda mě někdo pozoruje, jsem vystřelil z jídelny naší rychlostí a snažil se na všechno zapomenout. Běhal jsem mezi lesy, potoky, loukami a byl jsem schopen vnímat jen kutálející se slzy po mém mramorovém obličeji…

Bella:

Jacob na mě hleděl svým černým pohledem, doslova do mě vypaloval díru. Cítila jsem si jako zrádkyně, která někomu ublížila. Pichlavý pocit mě bodal u srdce a já nebyla schopna určit, co by to mohlo být. Komu jsem mohla během chvíle tak ublížit, že mě to tížilo na srdci?

Odvrátila jsem od Jacoba pohled a hleděla z okna, zkoumala jsem město lásky – Paříž. Toto město musí být sen mnoha žen, které jsou někým milovány. Strávit líbánky někde v centru, být hýčkaná mužem vašich snů, každé ráno by vás hladil po šíji a šeptal slůvka lásky, kterých nikdy není dost. Spolu byste se procházeli po večerech. Ruce spojené, úsměvy na tváři a srdce propletené v jedno.

Mohla jsem být ta jedna z mnoha, ale osud mi to nepřál. Nepřál si, abych někdy byla šťastná a v srdíčku cítila to jasné teplo, které lásky vyzařuje. Láska srdce zlomí, láska srdce posílí, láska srdce zacelí. Láska je lék srdce.

„Dámy a pánové, prosím vystupte si, jsme na místě,“ pronesl chraplavý hlas z reproduktoru. Jacob byl galantní a nabídl mi rámě, proč ho nepřijmout. Co by to bylo za dovolenou, kdybych se neustále utápěla v žalu. Pro jednou bych také mohla udělat výjimku a užít si, co mi osud nastolil pod nos, každý nemá to štěstí se podívat do tak krásného města.

„Děkuji,“ zašeptala jsem směrem k Jacobovi.

„Není zač, přeci bych krásnou slečnu nenechal odejít bez partnera.“ Slovo partner se mi moc nelíbilo, ale nebrala jsem to v takovém slovy smyslu. Přešla jsem to mávnutím ruky.

„Od teď jste spojeni v páru. Spolu se budete pohybovat poblíž Eiffelovy věže a sejdeme se tu okolo jedenácté večer.“

„Ano,“ pronesli jsme sborově. Na tváři se mi rozlil úsměv.

„Můžeme vyrazit?“ vyrušil mě Jacob.

„Samozřejmě,“ obtočila jsem se více okolo mohutné paže a položila hlavu na jeho rameno.

Nejdříve jsme se šli podívat na významný kousek Paříže – Eiffellova věž. Byla překrásná. Její výška byla obrovská, hlavu jsem musela zaklonit o pěkný kousek dozadu, abych viděla její špičku. Hned jsem vyndala fotoaparát z kabelky a podala ho kolemjdoucím.

„Prosím, vyfotili byste nás?“

„Ale jistěže.“ Blesk dvakrát oslepil můj zrak a stará paní mi ho podala zpět.

„Sluší vám to. Novomanželé na svatební cestě?“

„Ne,“ pronesla jsem dotčeně, „jen kamarád.“

„Aha, tak na shledanou.“ Její slova jsem si vryla do paměti a nešla vymazat. Proboha, co to ta babka mlela, novomanželé. Pche, to teda.

„Bello, jsi v pořádku?“

„Jo, jasně, jdeme dál.“ Musela jsem si zkusit nákupní maratón, jinak by mě Alice uškrtila. Doufám, že baví Jacoba nakupování, protože mi bude dělat zkušební figurínu.

„Jacobe, jak moc máš rád nakupování?“ Zatvářil se jako kyselý citrón.

„Asi tak, jako všichni chlapi,“ procedil skrz zaťaté zuby.

„Výborně, takže opravdu moc,“ popadla jsem ho za ruku a táhla do prvního obchodu, který jsem našla. Jen co jsem vešla do obchodu, okolo mě se shromáždily prodavačky.

„Dobrý den, chcete s něčím pomoc?“ tvářily se mile.

„Děkuji, ano. Potřebovala bych sehnat nejlepší košile, co tu máte pro pány.“

„Tak to jste na správném místě, náš obchod je pro vaše potřeby jako stvořený.“

„Výborně.“ V duchu jsem si promítala, komu co musím koupit. Je tu Emmett, ten by mohlo mít postavu jako Jacob. Pak je tu Jasper, o pořádný kus menší než Emmett, to budu muset odhadnout. Carlisle je na tom podobně jako Jasper a Edward… myslím, že velikost Emmetta mu padne. Je sice o něco méně nabouchaný než Emmett, ale jeho svaly se nedají srovnávat, protože on je prostě dokonalý.

Strčila jsem Jacoba do kabinky a podala mu deset košil.

„Zkoušej, já jdu najít kalhoty.“ Chtěl něco namítnout, ale neměl čas mi něco říct, natož protestovat. Vše jsem prolítla a sehnala krásné kalhoty pro moje kluky. Jak se mi po nich stýská. Po vtipech, které jsme s Emmettem Rosalii vyváděli. Stýská se mi po Rosalii, jež mě vždycky povzbuzovala. Po Jasperovi, který mi vždy poradil, když jsem si nevěděla rady. Po Alice, mojí ztřeštěné sestřičce, maniakovi do nakupování, ale její objetí a slůvka, která zněla jako zvonkohra, mi chyběla. Carlisle, starostlivý tatík, neustále se mě ptal, jestli mě něco nebolí, jestli je mi dobře. Měl obavy, že jsem zranitelná jako člověk, ale neuvědomil se, že z poloviny jsem jako oni. Esmé, starostlivá maminka, její krásné karamelové oči, vždy mě utěšovaly, když jsem byla na dně. Chybí mi její objetí, její slova útěchy. Chybí mi všichni, po všech se mi stýská a neumím si představit život bez nich.

A kdo mi chybí nejvíc? Edward… I když jsem mu to neřekla nahlas, nikdy jsem nedala najevo svoje city, milovala jsem ho. Osud mi bránil, zakazoval, abych cítila takové city vůči Edwardovi, ale já si nemohla pomoct. On byl jako Bůh krásy, lásky, vášně. On mě dokázal probudit k životu. On mě postavil na nohy a teď si uvědomuji, jak k němu mám blízko. Dala bych cokoli za to, abych své chyby, které jsem doposud udělala, mohla odstranit, ale myslím, že je na to pozdě. Jak by se zatvářil, kdybych přiletěla, otevřela dveře a vyhrkla ze sebe „Miluji Tě“? Moc přívětivě by se neusmál. Je také možné, že by mě nejraději vykopl z domu a už nikdy mě neviděl, což byla přijatelnější varianta.

„Bello,“ hulákal na celý krám Jacob.

„Jo?“

„Můžeš se jít kouknout?“

„Jasně,“ přiběhla jsem ke kabince a čekala, co z ní vyleze. Rozhodně jsem nečekala tohle.

Měl na sobě černou košili, bílé kalhoty. U krku tři knoflíčky rozepnuté, vyhrnuté rukávy, kalhoty mu padly jako ulité. Byl opravdu pěkný. Za tu dobu, co ho znám, jsem si ani neuvědomila, jak je pěkný. Jeho hnědá kůže, jeho rty, jeho oči. Pomalu se začal přibližovat a natahoval ke mně ruce. Sakra! Ne, já mám Edwarda, nemůžu.

„Eh… Jacobe, já… sluší ti to,“ vykoktala jsem ze sebe. Nechtěla jsem mu lhát, ale nemohla jsem mu složit moc velkou poklonu.

„Děkuju,“ usmál se. Kolena se mi jako na povel podlomila a já padala k zemi. Jacob mě chytil okolo pasu a byl obličejem nebezpečně blízko. Srdce se mi zrychlilo, až mi málem vyletělo z hrudi. Uši mi hořely, rty mě pálily. Jeho pevné paže mě stiskly ještě víc a pomalu se přibližoval obličejem ke mně. Začala jsem panikařit, ale pořád jsem stála nohama na zemi. Zapřela jsem se rukama do jeho hrudi a odtáhla se. Jako nějaký invalida jsem si stoupla na nohy a co nejdál od Jacoba.

„Děje se něco?“ svým nechápavým pohledem mě sjížděl.

„Ne, nic. Slečno, zabalte mi ty věci, budu platit,“ odvětila jsem poněkud nabroušeným hlasem. Nechala jsem Jacoba Jacobem a odešla ke kase. Zaplatila sumu, vzala tašky a odešla si sednout před obchod na lavičku. Byla jsem na sebe naštvaná, nejradši bych si nafackovala. Jak můžu být tak blbá? Cožpak si neuvědomuju, jak tím ubližuju Edwardovi? Jasný, co oči nevidí, to srdce nebolí, ale mě to bolí. Mě bolí srdce, že jsem tak troufalá a tisknu se jinému muži do náruče, při čemž bych měla být někde v lavici a počítat rovnice.

„Bello, je ti dobře?“ vyrušil mě Jacob.

„Jo,“ zaúpěla jsem.

„Nejsem si tak jistý, měníš barvy jako chameleon. Nechceš zajít na večeři?“ I když jsem byla naštvaná na sebe, na Jacoba a na celý svět, žaludek vypověděl své. Už dobré dvě hodiny si prozpěvoval hymnu.

„To nezní špatně.“ Pomalu jsem se zvedala a chystala se tahat se všemi taškami. Jacob mě předběhl, ověsil se jako vánoční stromeček a podal mi ruku. Moje já se začalo přít. Jedno řvalo, ať se neopovažuju chytnout té ruky. Už takhle si musela ublížit jak Jacobovi, tak Edwardovi. Druhé svědčilo o opaku. Co by se mohlo stát, že se chytneš jeho ruky? Nic, pouze tě doprovodí na večeři a pak se rozejdete jako kamarádi.

Nevím, co si o tom mám myslet, mám v tom převeliký zmatek, ale já jsem za dnešek tak vytížená, že jedno vodění za ruku mi už nemůže uškodit. Chytla jsem se pevně a přitiskla se co nejblíže k němu. Cítila jsem se osamocená a přítomnost Jacoba mi dodávala energii. Jeho teplota, jeho úsměv, on pro mě byl v tuto chvíli ta nejdůležitější osoba, když opomenu Edwarda.

Společně jsme došli k luxusní restauraci, která se táhla po celém náměstí. Cestou jsme si povídali o svém životě. Dozvěděla jsem se, že bydlí kousek od Forks, do Francie přijel jen služebně. Žije se svým otcem a mladší sestrou Emily. Když jsem mu vyprávěla o mé rodině, tváři se tak nějak křečovitě. Jeho obličej byl divně zkřivený a vyptával se na detaily. Nechtěla jsem si povídat o mé rodině. Utvrzovala mě to v tom, že je zrazuju a to hlavně Edwarda.

Když jsem překročila práh restaurace, na vše, co mě trápilo, jsem zapomněla. Každý koutek byl osvětlený, na každém stole prostřeno jako pro samotnou královnu. Číšnici měli červené uniformy s motýlkem a vlídný úsměv. Jacob mi začal sundávat kabát a odkládal to na pult, kde mu vydali klíčky od skříňky.

Po cestě k našemu stolu, jsem sledovala páry držící se za ruce. Muž ženu objímal, hladil ji, šeptal slova lásky. Typická nálada v Paříži. Posadila jsem se ke kulatému stolu s růžemi. Číšník na mě koukal jako trubka, jeho připitomělý úsměv mě dováděl k šílenství, jako kdyby ho tam měl přilepený sekundovým lepidlem. Nejradši bych ho zadupala do země. Jacob pokynul rukou a všichni zmizeli. Jako oponu nám sem dali červený závěs, zůstali jsme jen my dva.

„Co by sis ráda dala?“ Neměla jsem potuchu. Žaludek mi tak kručel, že bych snědla cokoli. Ovšem, kdyby přede mě někdo nastolil medvídka, tak bych nepohrdla, sliny se mi začaly sbíhat a měla jsem, co dělat, abych je zahnala. Tady se takových chutí nedočkám.

„Stačí mi špagety,“ hodila jsem na něj úsměv. Během chvilinky přispěchal číšník a už zapisoval do růžového bločku.

Opět jsme byli sami, tentokrát se zapálenou svíčkou. Kdo ji zapálil?

„Víš, Bello, jak dlouho máš v plánu se tu ještě zdržet?“ To byla zapeklitá otázka.

„Netuším, proč?“

„Já… měl bych něco naplánované na víkend, jestli by ses nezapojila.“

„Jakeu, vole, zdar,“ přiřítil se ke stolu nějaký imbecil s kalhotami u kolen, s čepicí na hlavě a trenkami s kachničkami.

„Paule, co tady děláš?“ vyjel Jacob.

„V poho, jen jsem šel okolo a vidím tu mého kámoše s nějakou buchtou,“ sjel mě pohledem a mrkl. Byl nechutnej.

„Pěkná roštěnka,“ zapískal si. Bože, kdybychom nebyli ve společnosti, asi bych mu vrazila podpatek mezi nohy.

„Paule, vypadni,“ zařval Jacob.

„Proč? Vadím ti?“

„Představ si, že ano,“ procedil skrz zaťaté zuby.

„Sorry, já zapomněl, Když chceš nějakou kočku dostat do postele, tak jedeš sólově, že? Tak hodně štěstí, a ty malá,“ ukázala na mě prstem, „se drž, Jacob je rozený vlk.“

„Vypadni, nebo se neznám.“ Jacob byl červený, krev se v něm vařila a ve mně na oplátku taky. Jen co ten šašek odešel, Jacob se na mě podíval s očima plného chtíče.

„Ty hajzle,“ zařvala jsem a bylo mi jedno, kdo tu je.

„Jak jsi to mohl udělat? Já ti věřila, parchante.“

„Bello, klid,“ chlácholil mě, „Paul mlel blbosti.“

„Tak blbosti, jo? Co ty tvoje oči? Kdyby tu nikdo nebyl, vsadím se, že by sis mě vzal teď hned. Tak do toho, máš šanci, on si toho nikdo nevšimne. Nebo snad počkáš, až budeme sami? Jsi nehorázný parchant, svině, imbecil. Dokážeš obalamutit každou dívku, dostaneš ji do postele, a pak jí necháš. Co by se stalo se mnou, kdyby ten tvůj kámoš nepřišel? Byla bych další v tvém deníčku? Každému leptáš med kolem huby, ale na mě to neplatí. Já nejsem jedna z těch nán, co se nechá obalamutit svaly, sladkými slovíčky a úsměvy. Já taková nejsem, Jakeu,“ postavila jsem se a byla na odchodu.

Jacob mě chytil pod krkem a hrubě přirazil ke zdi. Rukama začal bloudit po mém těle a šaty mi vyhrnovat nahoru.

„Žádná žena mnou nepohrdla. A ty nebudeš výjimka. Trefilas to, zapisuju si do deníčku ty, co jsem dostal, ale jen pár nejlepších má své zasloužené místo a myslím, že ty budeš jedna z nich.“ Jazykem mi začal lézt po šíji. Byla jsem na pokraji sil. Já blbka, že jsem s ním někam šla. Jeho hnusné ruce mě hladově drtily a já neměla šanci se vyprostit. Slzy mi začaly smáčet obličej, neobtěžovala jsem se je setřít. Nechala jsem je téct, až se vpily do látky Jacobovy košile.

Hrubě spojil naše rty. Kdybych jen trochu otevřela ústa, vsadila bych se, že mi jazyk strčí až do krku, slizoun. Už jsem to nemohla vydržet. Sakra, jsem přeci upír, musím mít nějakou sílu. Všechnu sílu, co jsem dokázala nastřádat, jsem vynaložila na bolestný kop. Zapřela jsem se o zeď a kolenem zajela do nejchoulostivějšího místa mužů. Jacob mě jako na povel pustil a chytl se za rozkrok. Sesunul se k zemi a proklínal mě.

„Ty běhno,“ zaúpěl.

„Říkej si o mě, co chceš, ale já si o tobě myslím stokrát něco horšího. Myslela jsem, že budeš normální kluk, co se chce kamarádit, ale ty ne. Typický puberťák, co nejdřív ji chce  dostat do postele, pak jsi spokojený. U mě ti to nevyšlo, já ti nepodlehla. Měj se, Jakeu, sbohem,“ vzala jsem kabelku a utíkala pryč, pryč od Jacoba, pryč odtud. Všechno jsem tam nechala.

Byla jsem schopná vnímat jen slzy linoucí se po obličeji. Slzy zoufalství, zahanbení, troufalosti. Byla jsem jen naivní kráva, která mu skočila na špek. I když jsem si slíbila, že počkám, nechám si to v hlavě projít, nejde to. Musím udělat jednu věc, kterou jsem měla udělat dávno. Nebudu se řídit podle toho, co chtějí ostatní, co chce osud. Ale mým srdcem, co chci já. A já miluju Edwarda. Je na čase s tím udělat rázný proces.

Jsem zvědavá na vaše reakce a následně nápady. Co asi Bella provede? Se dozvíte v příštím díle.

PS: Docela mě mrzí, že mou povídku čte pouhých 20 lidí, co jsem podle komentářů zjistila. Pokud jste byli líní, tak mi to, prosím, dejte najevo tady. Budu moc ráda.

KacenQaCullen.

16. kapitola - 17. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená slova lásky - 17. kapitola: