Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená slova lásky - 14. kapitola

29.10.2010 (21:30) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3434×

Nevyřčená slova lásky – 14. Kapitola

Edward:

Utíkal jsem lesem a přemýšlel o tom, jak může být život nespravedlivý. Vím, nic není fér, všude je nějaká podmínka či překážka, ale vždy se to dá nějak vyřešit. V mém případě asi ne. Když se Bella zavřela v koupelně, sám jsem nevěděl, co mám dělat. Jít za ní a utěšovat ji, nebo utěšovat sebe samého. Sám jsem byl na dně. Asi si říkáte, jak by něco mohlo skolit upíra, silného, chytrého, krásného, ale Bella to dokázala a to jen pouhými slovy.

Odtrhnout se od její vůně, jejího obličeje bylo o mnoho horší, než se smířit s tím, že své rodiče už nikdy neuvidím. Měla v sobě magnet záporného pólu a tím mě, kladný pól, přitahovala. Jak jsem byl zabraný přemýšlením o Belle, nevšiml jsem si, že těsně v závěsu za mnou běží Jasper s Emmettem. To jsem teda zrovna potřeboval. Slyšet jejich otázky na téma Bella.

„Edwarde, čéče, zpomal, já tě nestíhám.“ No jo, Emmett. Zákon schválnosti. Přidal jsem, nebyl jsem dlouho upírem, takže síla novorozených ve mně pořád čpěla.

„Ty jsi asi jinak navedenej, že?“ Za mnou se otřásla větev pod náporem Emmettovy váhy. V následujících sekundách jeho mohutné tělo srazilo mé k zemi a můj obličej byl uvězněn v kaluži bláta.

„To, seuš dobruý Emmoty,“ nemohl jsem pořádně mluvit, protože nechutná hnědá hmota se mi dostala do pusy.

„Promiň, ale ty jsi nechtěl zastavit.“ Konečně ze mě slezl a já se mohl postavit na nohy. Košili zdobil opravdu nehezký černo-hnědý flek.

„Počkej, co ti dá Alice,“ začal se smát Jasper.

„Vtipný, ale odnese to Emmett, to on to zavinil, celodenní nákupy.“

„Že já blbec jsem za tebou utíkal,“ mumlal si Emmett pod nos.

„Můžete mi vysvětlit, co tu děláte?“

„Běželi jsme za tebou, nevypadal jsi zrovna v pohodě, ale kdybych věděl, jak budeš reagovat, tak nikam nejdu.“

„Nikdo se vás o to neprosil.“

„Esmé ano, má o tebe strach.“ Odfrkl jsem si. Nechal jsem Emmetta Emmettem, Jaspera Jasperem a běžel jsem dál, přeci jenom mým cílem bylo zajít na lov a přestat myslet na… NE! Nebudu na ni myslet, vypustil jsem všechno z hlavy a čistě se soustředil jen na lov.

Zanedlouho jsem v dohledu zahlédl stádo jelenů. Sice mi moc nevoněli, ale lepší než nic. Na lovu jsem nebyl dlouho, je potřeba to napravit. Vyhoupl jsem se na nejvyšší větev a neslyšně pozoroval samce. Zrovna si pochutnával na travičce, ale to netušil, že za chvíli si na něm budu pochutnávat já. Instinkty zabijáka se probudily, mé tělo se napnulo, svaly ztuhly a já se ladným obloukem přistál jelenovi na krku. Rychlým pohybem jsem si ho přehodil pod sebe, neměl jsem náladu si s ním hrát jako obvykle, sehnul jsem se ke krční tepně, ve které proudila teplá krev. Z hrdla se mi vydralo samovolné zavrčení, prudkým pohybem jsem se zakousl, ostré zuby jako břitva prorazily kůži a mé hrdlo zpívalo blahem, když tekutina plašila plameny, žhnoucí mé hrdlo.

Jelena jsem odhodil pod smrk. Rozhlížel jsem se a nemohl se divit, že žádného zvířete tu nebylo. Asi jsem měl až moc hlasitý výstup. Ovšem nebyl jsem zcela spokojen se smrdutým býložravcem, jelena jsem hodil pod jehličí, které jsem posléze zapálil. Jak plameny šlehaly vzhůru, jejich oranžová barva se odrážela v mých zlatavých očích, přemýšlel jsem jaké je to pocítit žár ohně. Carlisle mluvil o tom, že upíra zničíš jen postupem roztrhat a spálit. Myslíte, že je pro upíry připraven posmrtný život? Asi ne. Nevěřím v to. I když nezabíjím nevinné lidi, zabíjím zvířata, která mají právo na život, ale predátor, jako já, nebere ohledy na svou oběť, neboť bych tu v plamenech ležel já.

Zastavil jsem tok takových bezvýznamných myšlenek, nepotřeboval jsem se smažit v pekle, už takhle jsem tam jednou nohou byl. Zvedl se vítr a já ucítil sladkou vůni pumy. Byl jsem jako smyslů zbavený, nohy se rozeběhly samy, nevěděl jsem, co dělám, ale nechal jsem se vést. Proběhl jsem několika lesy, běžíc za jednou pumou, která je kilometry ode mě, hlavně, že budu mít oběd. Opodál se rozprostírala louka. Pod svahem jsem zahlédl moře, vlny narážející na skálu, vydávaly ohromné rány. Pohledem jsem zabrousil na pumu, která se vyhřívala na přímém slunci.

Hned jsem vyrazil k ní. Po několika sekundách, puma vydávala poslední známky života. Hřbetem ruky jsem si otřel pusu a zahleděl se na třpytící se hladinu moře. Popadla mě šílenost. Chtěl jsem své tělo ponořit do studené vody a nechat se unášet vlnami. Ladným pohybem jsem ze sebe strhl špinavou košili. Kalhoty jsem si nechal a skočil šipku do rozbouřených vln. Vítr mi cuchal bronzové kadeře, cítil jsem se tak nějak… svobodný.

Malinká stvoření se rozutekla, jakmile tvrdý kámen, moje tělo, narazilo na hladinu moře. Do těla vletělo sto tisíc voltů. Byl jsem šťastný, nic mi nechybělo, dokud jsem nezavřel oči a jako na povel se mi ukázal Bellin obličej. Nechápu co mě k ní tak táhlo, byla jako každá jiná dívka, dokonce bych našel i hezčí, ale já věděl, že si to nalhávám. Já jsem se do Belly zamiloval v den Silvestra, a říká se, co na Nový rok, to po celý rok, v mém případě po celou věčnost.

„Musí tu někde být, vždyť ho cítím a je tu krev, pravděpodobně puma.“

„Esmé, neřekl bych, že tu je.“

„Carlisle, neodejdu odtud, dokud Edwarda nespatřím.“

„Proboha, zpomalte, já s Emmettem a Jasperem máme nohy.“

„Rosalie, chtěli jste jít na lov, tak neremcejte.“

Výborně, takže moje rodinka se dostavila, ještě ať je tu Bella a mám vyhráno. Doplaval jsem na břeh a ohlížel se po košili. Tak nějak jsem zapomněl, že cáry kalhot někde plují s rybičkami v moři. Sakra!

„Edwarde, jsi tu?“

„Jo, jsem dole.“

„Oh, Edwarde, já se o tebe tak bála.“ Skočila mi kolem krku a nehodlala se pustit. Carlisle se usmál, ale jeho oči nesvítily, ba naopak, smutek z nich sálal. Po odkašlání a smíchu Emmetta, si Esmé uvědomila, že na sobě nemám nic.

„Promiň,“ zašeptala.

„V pořádku, ale proč jste mě šli hledat?“

„Ucítili jsme požár a…“ Carlisle se odmlčel.

„Co?“

„No… Esmé nechtěla, aby se ti něco stalo, bála se, že…“

„Že jsem skočil do ohně,“ dokončil jsem za Carlislea větu. Sklopil hlavu a propaloval zem. Měl jsem radost, že se o mě tak bojí. Musel jsem se usmát.

„Esmé, to bych ti nikdy neudělal, na to tě mám až moc rád,“ objal jsem ji, reflexně si položila hlavu na mou tvrdou hruď a usmívala se. Na obličeji mi přistála něčí košile. Zaslechl jsem Rosaliny myšlenky, a tak mi bylo jasný, že košile bude Emmetta.

„Nemáš zač, stejně jdeme na lov.“ Pokýval jsem hlavou a začal se oblíkat.

„Kde je Alice?“

„Zůstala doma s Bellou, měl bys jít taky domů.“ Moc se mi tam nechtělo, ale snad si to Bella nechala projít hlavou. Esmé s Rosalie jsem políbil na čelo, Emmetta, Jaspera a Carlisla poklepal na rameno a vydal se vstříc domu.

V domě jsem neslyšel žádné tlukoucí srdce, to mě zmátlo. Otevřel jsem dveře a rozhlížel se po domě. Nikde nikdo, ani Alice tu nebyla. Vyšel jsem první poschodí a zamířil k pokoji, kde by měla být Bella. Napínal jsem uši, jestli něco neuslyším, ale nic. S malým vrzáním jsem otevřel dveře. Postel byla úhledně ustlaná, na stole ležela růže, kterou jsem tu nechal. Napadlo mě, jestli není pořád zavřená v koupelně, ale myšlenka se hned rozutekla, protože dveře koupelny byly otevřené. Na poličkách nebylo šampónu, ani mýdla, nic. Automaticky jsem přešel ke skříni, rozevřel jsem ji a to, co jsem viděl, mě vyrazilo dech.

Každé ramínko bylo prázdné, ani ponožky, ani trička tu nebyly. Periferním viděním jsem zahlédl, že cestovní taška tu není. Nechtěl jsem tomu uvěřit, ne, nemohl. Všechna fakta zapadala do sebe. Ona odjela. Klesl jsem na kolena, hlavu zabořil do rukou a utekl mi tichý vzlyk. Všechen vztek se ve mně vařil, nebyl jsem schopen ničeho. Jak moje tělo dopadlo na zem, pod nátlakem kolenou se tu vyhloubily dvě díry. Byl jsem zoufalý, jediné, co mě tu drželo, odešlo. Nemám pro co žít, jsem nicka.

Nevím, jak dlouho jsem tu seděl a jako želva vzlykal bez slz. Dokázala to, položila mě na kolena. Zaslechl jsem přijíždějící auto. Mihla se ve mně naděje, že je to Bella. Seběhl jsem schody a nejradši bych jí skočil kolem krku.  Bohužel jsem se zmýlil. Do dveří vletěla Alice. V očích smutek.

„Alice, co se stalo, kde je Bella?“ Zděšeně na mě pohlédla.

„Edwarde, já…“ Přeběhl jsem tu vzdálenost mezi námi.

„Alice, prosím, řekni mi, kde je Bella.“

„Odjela,“ pronesla, při čemž se jí hlas zlomil. Pustil jsem její ramena a svezl se k zemi. Normálně bych na Alice nadával a vyslýchal ji, kam Bellu odvezla, ale její mysl nebyla daleko od té mé.

Ani bych se nechtěl vidět v zrcadle, jaký jsem teď měl obličej. Srdce se mi rvalo na tisíce kousků, cítil jsem, jako by moje druhá polovička utekla neznámo kam. Po tváři mi stékalo něco teplého. Rukou jsem švihl k obličeji. Slza. Neposedná slza utekla, a za ní následovaly další. Nechápal jsem, co to znamená, ale jedno jsem věděl určitě. Brečel jsem kvůli své lásce, která mě opustila.

Alice si klekla vedle mě a konejšivě mě hladila po tváři.

„Edwarde, jsi chlap, a chlapi nebrečí, seber se.“ Sama neměla daleko k tomu, aby brečela.

Zakroutil jsem hlavou. „Ne, Alice, já nejsem chlap, já jsem nic, nic, který ztratilo to poslední, co ho drželo při zemi.“ Další tok se svezl po mém obličeji. Zvedl jsem se ze země a zkroušeně vyšel schody. Zalezl do svého pokoje a padl do postele. Nejradši bych něco rozmlátil, abych se z toho dostal, ale já sám, jsem neměl sílu něco dělat. Ona odešla, slunce odešlo, moje láska odešla.

Tak se do mě pusťte. Je to sice pohled Edwarda, ale nějak se mi zdá takový o ničem. Sami prosím posuďte. Budu ráda.

* Co říkáte na to, že Edward jako první z upírů uronil slzu? :-).

KacenQaCullen.

13. kapitola - shrnutí - 15. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená slova lásky - 14. kapitola: