Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená slova lásky - 13. kapitola

24.10.2010 (21:30) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3322×

Bella:

„Bello, můžeš mi říct, co to děláš?“

Nějak jsem neměla odpověď na její otázku. Nečekala jsem, že budou doma, nebyli dlouho na lovu.

Alice podupávala svou malou nožkou a čekala, co ze mě vypadne. Štít jsem měla natažený, takže by Alice nemohla vidět, co se chystám udělat.

„No… já… já jsem se rozhodla, že pojedu na dovolenou.“

„C-co? Bello, proč?“ Vypadala, jako kdyby brečela.

„Nebyla jsem dlouho někde mimo Forks, Evropa je jediné místo, které jsem ještě nenavštívila, a tak je na čase to změnit,“ snažila jsem se o bezstarostný tón, ale nevěřila mi. Navíc mě můj hlas zradil.

„Bello, žiju s tebou dost dlouho, abych poznala, že tohle není ten pravý důvod.“ Sesunula jsem se na poslední schod. Oči se samozřejmě zamlžily, ale nedala jsem jim volnou cestu.

„Kde jsou všichni?“

„Odešli na lov, hlavně Esmé, bojí se o Edwarda.“

„Bojí?“

„Víš, tak nějak ho ten váš včerejší rozhovor sebral. Když vylezl z tvého pokoje, nekoukl po nikom z nás a rovnou zamířil do lesa. Emmett s Jasperem vyrazili hned za ním, neboť opravdu nevypadal ve své kůži. Bello, co se včera stalo?“ Výborně, další důvod, proč bych odtud měla vypadnout co nejrychleji.

„Nic, co by?“ Poklepala si na hlavu.

„Tvoji budoucnost nevidím, ale Edwarda ano. A v té jeho jsi byla velmi zřetelně vidět.“

Jen jsem si povzdechla.

„Musím odtud na nějaký čas vypadnout, zdá se mi, že mám klaustrofobii. Zdi místnosti se sužují a já se bojím, aby mě nerozmáčkly jako švába.“ Kufr položila na zem a sedla si vedle mě. Tím mě pobídla, abych pokračovala.

„Myslím si, že jste dost vědomě slyšeli, o čem jsme diskutovali, alespoň tu první část.“

„Ony byly dvě?“ Jen jsem přikývla.

„Řekl mi, co ke mně cítí a ne obvyklým způsobem. Alice, já ho taky miluju, ale už jsem mu řekla, že spolu být nemůžeme. A jak si myslíš, že se cítím, když ho všude cítím, slyším a vnímám? Poslední kapku tomu dáváte vy, když mi vyprávíte, jak se cítí Edward a těmi vašimi otázkami. Já už nevím, jak to vstřebat, nejlepší bude, když na nějaký čas odejdu.“ Alice na mě upřela svůj lítostivý pohled. Vystartovala jsem na nohy.

„To je ten důvod, proč vám to nechci říkat. Upřete na mě váš lítostivý pohled a já se tím mučím ještě víc.“ Neposedná slza stekla a já v duchu zaklela. Křečovitě jsem sevřela oči, vypustila všechno z hlavy a myslí se snažila slzy zahnat zpět. Ruce jsem zaťala v pěst. Mermomocí jsem se snažila a kupodivu se mi to podařilo.

Ze zadu mě objaly studené paže. Alice si mě čelem otočila k sobě, automaticky mě sbalila do náruče a nedělalo jí to sebemenší problémy. Posadila mě na gauč. Hlavu jsem jí položila do klína.

„Bello, já tě chápu a nezazlívám ti, abys odjela. Naopak, ráda tě podpořím.“ Pohled jsem zvedla na její skřítkovský obličej.

„Díky bohu za voděodolnou řasenku.“ Zasmála jsem se s ní.

„Chápu tě, jen mi slib, že až se rozhodneš, budu první, kdo to bude vědět.“

„Slibuju.“ Objala jsem ji kolem krku a na tvář ji políbila.

„Měla bys sebou hodit, Esmé tu bude za hodinu a to by tě pak přemlouvala.“ Vyskočila jsem ze sedačky a hnala se pro kufr. Než jsem k němu došla, Alice ho držela na malíčku.

„Alespoň tě odvezu na letiště.“ Věděla jsem, že nemá cenu se s ní hádat, a tak jsem s úsměvem přijala.

„Zbývá dvacet minut, musíme vyrazit.“ Otevřela jsem dveře do garáže a nasedla do Volva.

„Bello, proč tvým?“ zněla zmučeně. Musela jsem se zasmát.

„Ty jsi přebornice v měnění nálad.“

„Já se ptala na to auto, já nechci jet tvým.“

„Proč?“

Špičkou boty začala vytvářet v zemi ďolíček.

„No… já…“ přerušila jsem ji.

„Alice, vymáčkni se, nemáme čas.“

„Prostě nevidím přes palubní desku tvého auta. Je o něco vyšší než to moje, a tak je možnost, že i s mými smysly přejedu něčí dům nebo psa.“ I když jsem neměla náladu na vtipy nebo něco podobného, vybuchla jsem smíchy.

Je pravda, že Alice byla o hlavu, nebo dvě menší než já, ale že by neviděla přes palubku? No to byl konec. Chytla mě křeč a já se nemohla přestat smát. Koutky samovolně visely a nestáhla jsem je dolů, nešlo to.

„Bello, nesměj se mi. Taky bych se ti mohla smát, že dokážeš odehnat všechny krásný kluky okolo sebe, obzvlášť Edwarda.“ Jak smích rychle přišel, tak rychle odešel. Obličej pohltila bolest a oči se zalily slzami. Alice se nejdřív zasmála, viděla ale, že mě do smíchu není, a tak přestala. Ruku přendala na mou a já ucukla.

„Bello, je mi to líto, nechtěla jsem ti to říct.“ V nitru duše jsem jí odpustila, ale bylo to fakt moc hluboko. Jen jsem přikývla, kdybych promluvila, hlas by se mi zlomil.

Oči, velké tenisáky, zhasly, pohltila je bolest a smutek. Nekoukala jsem se na její obličej, neprospělo by to k ničemu lepšímu. Alice bez protestů nasedla do auta, zapáskovala se, což obyčejně nedělala. Povytáhla si sedačku na nejvyšší místo a nastartovala. Vyjela z garáže a už to pálila po silnici do Seattlu na letiště.

V duchu jsem se smála, malá skřítkovská hlava vykukovala zpod volantu a snažila se do ničeho nenabourat, při té rychlosti, kterou jela, to bylo zcela nemožné. Mně by cesta trvala asi hodinu, přeborník Alice to zvládla za dvacet minut. Rychle jsme přiběhly k terminálu čtyři.

„Dobrý den, prosila bych letenku do Francie.“

„Promiňte, ale letadlo vzlétává za dvacet minut.“

„Prosím, je to velmi naléhavé.“ Pochybovačně kroutila hlavou. Bože, taková paličatá žena to je.

„Kdy je nejbližší let?“ Dlouhými pařáty mačkala tlačítka na klávesnici.

„Za tři hodiny.“ Sakra! To musím letět dřív.

Na pultě přistálo dvacet tisíc. Přívětivá žena měla vyplázlý jazyk.

„Letenka do Francie stojí deset tisíc první třídou, zbytek si nechte, a teď nám dejte tu letenku.“ Samozřejmě, že tohle ji přesvědčilo a už tiskla papírek, bez kterého bych nikam nedoletěla. Peníze si stáhla hned do kasy a zbytek si dala do kabátu. Letenku mi i s pokyny vložila do ruky, tedy Alice.

„Děkuju, vidíte, že to šlo. Ještě maličkost, když s někým mluvíte, laskavě mějte zavřenou pusu, maminka vás slušnému chování neučila?“ Alice se ušklíbla a táhla mě na odbavení. Kufr lehce hodila na pás a vzala mě stranou.

„Tady je platinová karta, je tam 5.000.000 €, doufám, že ti to bude stačit, pokud ne, stačí mi napsat sms a já ti pošlu víc.“

„Alice, proč tolik peněz?“ Jen se zasmála.

„Pro tebe, aby ses tam neměla špatně. A mně koupit nějaké módní trendy Paříže. Přeci si to nenechám ujít, ne?“ To je celá ona.

„Letadlo směr Francie bude za deset minut odlétat, prosíme všechny cestující, aby se dostavili na místa.“

„Tohle bude asi loučení.“ Objala jsem ji kolem krku, div jsem ji nepovalila na zem.

„Mám tě ráda, neudělej žádnou hloupost a aspoň obden napiš, nebo zavolej.“ Zakroutila jsem hlavou.

„Bude tam Edward, takže ne.“ Protočila oči.

„Umím si chránit myšlenky, takže se neboj.“

„V tom případě, každý den máš ode mě odezvu.“ Políbila jsem ji na tvář a už se viděla za dveřmi letadla.

Letuška mě se slovy: „Dobrý den, jsme rádi, že letíte s námi, prosím, usaďte se.“ Uvítala a já zasedla/zalehla na místo.

„Připoutejte se, budeme startovat.“ Pás jsem obmotala kolem pasu a čekala na vzlet.

Prosby byly vyslyšeny, letadlo se rozjelo po dráze a postupně se začalo zvedat z povrchu zemského. Svým bystrým zrakem jsem zahlédla Alice, jak svou malou ručkou mává a usmívá se, i tak mi nemohla namluvit, že jí to nebylo líto. Možná, že rty byly zkrouceny do úsměvu, ale oči se nesmály, na tak dlouhou vzdálenost jsem to poznala a bylo mi to líto, že ji musím zrovna teď opustit. Hlodal ve mně červíček pochybností, že jsem to neměla dělat, ale na druhé straně se sužovalo srdíčko zoufalstvím, to byla vetší bolest, moje rozhodnutí mi připadalo správné, Alice se s tím po čase vyrovná a Edward?

... to be continued

Tak, já čekám na Váš verdikt. Sama vím, že je to slabý, ale potřebuju nějakou podporu, obzlášť Vaše komantáře mě drží nad vodou, ale těch nějak ubývá a já si nejsem jistá, jestli to dokážu psát víc záživné bez Vaší pomoci.

Přejdeme k této kapitole. Čekaly jste to? Nebo jsem Vás překvapila? Popravdě já jsem u téhle kapitoly byla docela nervózní, sama nevím proč. :-).

Na konec Vám děkuji, že jste strávili čas u mé povídky a pokud se Vám trochu líbila, nebo máte nějaké nápady, prosím napište mi to pod článek, budu nesmírně ráda.

PS: Jelikož budou prázdniny, tak nějaké kapitoly přibudou dřív, doufám, že se alespoň trochu těšíte. :-).

KacenQaCullen.

12. kapitola - shrnutí - 14. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená slova lásky - 13. kapitola: